Expert na Blízký východ: Írán se teď do větší odvety nepustí, bojí se otevřeného konfliktu

Kdyby se tehdy Marek Čejka náhodou o pět minut nezdržel, byl by v té jeruzalémské restauraci také. Přesně v moment, kdy tam explodovala nastražená bomba Hamásu.

Mohl být mrtvý, stejně jako mnoho jiných.

Nebo by dopadnul jako jeho známá, kterou po čase spatřil v televizní reportáži – o osudném útoku teroristů vyprávěla z invalidního vozíku, se zraněními, která ji poznamenala na celý život.

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Normálních Rusů je jen pět procent. Demokracie tam nebude ani po Putinovi, říká Hrabal-Kronďák

„To jen na vysvětlenou, že Hamásu a podobným skupinám lze jen těžko stranit. Pokud se ale máme bavit o současném dění na Blízkém východě, měli bychom se snažit na věc podívat i z jejich pohledu. Byť s ním absolutně nemusíme souhlasit,“ říká uznávaný odborník na region, v němž to po nedávném zlikvidování dvou předáků Hamásu vře zas o něco víc.

Počkejte, to mi povězte – jak to bylo s tím útokem Hamásu, který vás mohl stát život?
Před 23 roky jsem absolvoval stáž na katedře politologie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Probíhala druhá intifáda, Hamás bojoval s Izraelem především s pomocí sebevražedných atentátů. A jelikož jsem bydlel na kopci vedle univerzity, výbuchy z města jsem slýchal hodně zřetelně. Přímo kolem mě navíc jezdily houkající sanitky se zraněnými do blízké nemocnice… K explozi, která pro mě mohla dopadnout hodně špatně, došlo přímo v areálu univerzity. V restauraci, kam jsem chtěl zrovna jít. Stačilo pět minut a dneska už bychom se tady spolu nejspíš nebavili. Pokud máte podobně přímou zkušenost, je to jiné, než když o konfliktu na Blízkém východě vykládáte od stolu.

Nevím, jestli bych po takovém zážitku dokázal být objektivní.
Jenže tohle nebyla moje jediná zkušenost s Blízkým východem. Jezdím tam pravidelně. A naopak jsem si ověřil, že jak izraelští ultrapravicoví radikálové z osad na Západním břehu, tak i palestinští podporovatelé Hamásu mohou na první pohled působit vlastně jako úplně normální lidé. Jen jejich politické vidění je hrubě zdeformované.

My to třeba na dálku nechápeme, oni ale přesně ví, proč „své“ radikály podporují. Snažím se druhé nesoudit jen podle jejich politických preferencí. Spíš porozumět, proč se dali na cestu radikalismu. V tomto případě – jakou logiku v sobě má podpora Hamásu u části Palestinců.

A jakou?
Po druhé intifádě měl Hamás velkou snahu přetransformovat se na politické hnutí. Vytvořil stranu, která v roce 2006 vyhrála palestinské volby. Následoval paradoxně obrovský tlak ze strany Izraele a USA výsledky voleb zvrátit. Proč paradoxně? Protože George Bush mladší před tím hodně prosazoval demokratizaci arabského světa. Jakmile se však ukázalo, že nevyhrála ta správná strana, Americe se to příliš nelíbilo...

Svým způsobem se to dá chápat: Hamás měl na rukou opravdu hodně krve. Jenže podporu mezi tamními lidmi prostě měl. A nebylo to jen kvůli radikalismu, nýbrž i proto, že se choval daleko efektivněji a méně zkorumpovaně než palestinská autonomie.

Když Hamás dostal peníze na výstavbu nemocnice, pak se opravdu použily k tomuto účelu. Kdežto konkurenční Fatah o podobných věcech bohulibě jen vykládal a peníze následně skončily v kapsách papalášů pocházejících z okolí Jásira Arafata. Palestinští voliči na to tehdy slyšeli.

Jinak řečeno: my v Evropě chceme všechno vidět černo-bíle, u Hamásu bychom ale našli i různé odstíny šedi.
Právě proto je Hamás tak silný. Není to čistě jen militantní hnutí, má spoustu různých složek. Existuje třeba ideologicky podobná organizace Palestinský islámský džihád, ten ale civilní složku nemá. Také jsou obávaní a schopní, nikdy však nebyli tak populární a silní jako Hamás.

Ani ideový předchůdce Hamásu, egyptské Muslimské bratrstvo, tedy první moderní islamistická organizace, nemělo ze začátku politické ani radikální cíle – chtělo především pomáhat chudým vrstvám. Až následně se s tím pojil i náboženský vliv. A podobně to funguje u Hamásu. V očích mnohých jde především o sociální hnutí.

Zase, abychom si rozuměli – podporovat ho je samozřejmě odsouzeníhodné. Jen si musíme připustit, že jeho popularita z něčeho vychází. Hamás těží ze špatné sociální situace obyčejných lidí, z jejich bídy, z pocitu ponížení. A ano – ze současného konfliktu. V Gaze i na Západním břehu už docházelo k různým bojům, nikdy ale nebyly tak brutální jako teď. Hamás má kvůli tomu u některých jak politickou podporu, tak souhlas s radikálnějšími aktivitami.

Co s ním udělá, když mu teď Izrael zlikvidoval dva důležité vůdce Ismáíla Haníju a Muhammada Dajfa?
Myslím, že význam jednotlivých představitelů Hamásu bývá trochu přeceňovaný. Když se totiž podíváte na historii hnutí, pak nikdy nebylo docela závislé na konkrétních jménech. Jako po již zmíněné druhé intifádě.

Izraelci tenkrát začali předáky Hamásu likvidovat podobně, jako to udělali nyní s Haníjou a Dejfem. Zničili v podstatě celou generaci zakladatelů Hamásu. Třeba šejcha Ahmada Jásína, který byl od dětství paraplegikem upoutaným na invalidním vozíku, k stáru již velmi špatně vidícím a slyšícím, stále však spoléhajícím na nesmírné charizma a vliv. Zahynul tehdy jak on, tak řada dalších velitelů. A co se stalo? Hamás existoval dál. O necelé dvě dekády později provedl teroristické útoky ze 7. října 2023…

Proč si teď Izrael vybral k likvidaci právě Haníju a Dajfa?
Byli to představitelé dvou důležitých křídel Hamásu. Civilního a radikálního. Haníja byl formální hlavou organizace. Šlo ale spíše o politicko-diplomatické vedení hnutí, které má dlouhodobě svou exilovou složku v Kataru. Lidé jako on jednají s představiteli cizích států, naposledy jsme ho mohli sledovat třeba při jednáních v Íránu. Přímo v prostředí izraelsko-palestinského konfliktu působí i druhá složka Hamásu, lokální vedení z Gazy, v jehož čele stojí Jahjá Sinvár. A Dajf byl důležitou postavou tohoto radikálního křídla.

Dlouhodobě připravoval různé útoky proti Izraeli, byl kvůli tomu i vězněn. Izraelci podnikli kolem sedmi pokusů o jeho likvidaci, dlouho se jim to nedařilo. Až teď. Zásadní je podotknout, že civilní a ozbrojená složka Hamásu sice vystupují pod stejnou značkou, v reálu však na sobě nejsou tak úplně závislé. Říká se, že křídlo z Gazy pod vedením Sinvára spustilo loni 7. října útok na Izrael z vlastní iniciativy, že o tom exilová složka možná předem vůbec nevěděla. Je to možné.

Proč tedy teď Izrael nechal zlikvidovat i Haníju?
Ano, to je kontroverzní. Řada komentátorů po světě to považuje za součást Netanjahuovy strategie, podle níž izraelský premiér nevidí k vojenskému zničení Hamásu žádnou jinou alternativu. Což je ale podle mého dost ošidné.

Proč?
Protože – vzhledem k tomu, co jsem už řekl o podpoře Hamásu mezi prostými Palestinci – bude velice těžké toto hnutí se vším všudy zlikvidovat. Hamás, to už je dnes spíš myšlenka, ideologie. Je možné vážně narušit radikální křídlo hnutí, myšlenku však nezabijete. Přežije. Naopak bude ještě těžit z absolutního rozvratu Gazy, jež je dneska spálenou zemí. Ale zpátky k Haníjovi: Byl představitelem civilního křídla, které se účastnilo dialogu. I s Haníjovým přispěním se zdálo, že se ke konfliktu přece jen rýsuje nějaká alternativa. Takže pokud zabijete někoho jako je on, pak vysíláte signál, že o dialog nemáte zájem. Motivace Netanjahua je zjevná, chce se udržet u moci.

A pokračování konfliktu k tomu přispívá.
Ano. Nelze přitom popřít, že právě on je za něj osobně spoluzodpovědný. Situaci před 7. říjnem těžce podcenil. Kalkuloval s Hamásem jako se součástí své politické hry. Jemu vyhovovalo, že v Gaze fungoval Hamás, zatímco na Západním břehu Fatah. Jenže vůbec neodhadnul, co se v Hamásu děje. Právě „Bibi“ Netanjahu umožnil, aby na konto Hamásu směřovaly z Kataru obrovské peníze. Bohužel, tyhle prostředky putovaly i k radikálnímu křídlu. „Bibi“ obrovsky selhal. Myslel si, že dělá všechno proti vzniku sjednoceného palestinského státu, fatálně však podcenil rizika.

Ve svém blogu jste naznačil, že likvidace Haníji a Dajfa na první pohled vypadá jako dobrá zpráva pro Izrael, zatím však znamená především posílení vlivu radikálního křídla Hamásu.
Přesně tak. I Haníja občas přistoupil k plamenné rétorice. Rozhodně 7. říjen neodsuzoval, ba naopak. Byl ale také pragmatik. Ve srovnání s řadou dalších jej bylo možné označit za „umírněného“.

Ve velkých uvozovkách.
Pochopitelně. Byl každopádně někým, s kým se dá jednat. Teď se Hamás rozhodl, že nahradí Haníju radikálním Sinvárem. A jednat s ním bude zřejmě o dost těžší. Proto by na první pohled dávalo logiku spíš si s Haníjou se skřípěním zubů sednout za jeden stůl.

Tím spíš, že Izrael už dnes čelí opravdu silnému mezinárodnímu tlaku. Nemá cenu si nic zastírat – humanitární situace v Gaze je opravdu brutální. Mluví se přibližně o 40 tisících obětech, v reálu to ale bude zřejmě ještě víc. Pokud chce Izrael ve svých útocích pokračovat, možná rozvrátí struktury spojené s Hamásem, hnutí samo však poraženo nebude. Není to tak, že drakovi useknete hlavu a on se skácí k zemi.

Netanjahu to pravděpodobně ví, jen se podle toho nechová. Jeho zkrátka zajímá, jaké politické body z toho vytěží. Zbytek je mu jedno. Má velmi omezené strategické vidění konfliktu. Mnohokrát už byl kritizován za to, že nemá plán. Že nevysvětluje, co konkrétně znamená zničení Hamásu. Myslí tím jen zničení jeho ozbrojeného křídla? Nebo i civilního?

Po likvidaci Haníji se zdá, že i civilního.
Kde se pak ale chce zastavit? To chce zlikvidovat několik set tisíc lidí? To z mnoha důvodů nejde. Nehledě na to, že se kvůli téhle taktice zrodí noví mučedníci. Pro děti v Gaze to teď musí být z psychologického hlediska apokalypsa. Umírají jim rodiče, sourozenci, příbuzní, známí. Bude je to provázet celý život. A jednou se za to budou chtít Izraeli pomstít.

Po Haníjovi je novým šéfem Hamásu dosavadní vůdce radikálního křídla Sinvár. Co je to za člověka?
Dosti autoritativní osoba. Hlavní strůjce útoků ze 7. října. Zase jsme ale u toho, nakolik je teď efektivní upírat se na jednotlivá jména. Hamás je v Gaze velmi roztříštěný, částečně zničený. Různě fragmentované složky bojují na vlastní pěst, bez ohledu na centrum. Sinvár u sebe nemůže mít ani mobil, byl by snadno vystopovatelný. Takže je otázka, jak komunikuje s ostatními, jak vydává rozkazy. Třeba to ani není potřeba. Jednotlivé fragmenty Hamásu mohou znát své úkoly zřejmě i bez něho.

Ví se zhruba, kde teď Sinvár může být?
Ne. Ale i proto, že jeho možnosti komunikace s exilovým vedením Hamásu jsou složité, může si tím spíš dělat, co chce. Radikální křídlo může být ještě neústupnější. Nedivil bych se, kdyby teď ještě tvrdohlavěji odmítali veškeré návrhy k diplomatickému řešení konfliktu.

Jen se Sinvár musí smířit s tím, že bude až do konce života štvancem, kterého chce Izrael zabít.
Ano, mám za to, že jej Izraelci dříve nebo později dostanou. Sám s tím asi také počítá. Jen bych skutečně nepodléhal tomu, že je existence Hamásu tolik závislá na něm.

Kdo dál patří k důležitým mužům Hamásu?
Před Haníjou byl až do roku 2017 vůdcem Chálid Mišál. I jeho se Izraelci v roce 2005 pokusili zlikvidovat. V Jordánsku to udělali tak trochu ruskou metodou – agenti mu do levého ucha vpíchli pomalu účinkující jed, byli ale následně chyceni. Jordánsko krátce před tím uzavřelo s Izraelem mírovou dohodu, navázalo s ním diplomatické styky. Jenže o tomhle útoku nebylo dopředu informováno, takže vyjádřilo obrovské rozhořčení. Vyžádali si protijed, Izraelci si Jordánce museli udobřit i propuštěním několika radikálů z vězení, včetně šejcha Jásína.

Mišál to tedy přežil a byl pak představitelem exilového křídla Hamásu, které tehdy ještě sídlilo v syrském Damašku. Po nějaké době však došlo uvnitř hnutí ke konsenzu a Mišál post velitele opustil, vystřídal jej Haníja.

Mohl by se teď Mišál do čela Hamásu zase vrátit?
Dovedl bych si to představit. Je mu 68 let, má respekt ostatních i zjevné schopnosti. Ale byli tam i další, třeba Músa Abú Marzúk, známá osobnost exilového křídla, která se často účastní diplomatických jednání. Byl i v Pekingu, když Čína iniciovala smíření Hamásu a Fatahu.

Zatím se tady bavíme o vesměs starších mužích, důležité ale bude i to, kdo to jednou vezme po Sinvárovi. Pak to může vypadat zase jinak. Znáte to z Cimrmanů, ne? „Po mně přijde mladej, novej. A to je sekáč, ten se nezakecá.“ To říkám samozřejmě s nadsázkou, ale generační obměna může u Hamásu přinést ještě větší radikalizaci. Rozhodně nečekejme, že by se hnutí po současných událostech v Gaze chovalo v budoucnu umírněněji. Což je – bohužel – zřejmě součást Netanjahuovy strategie. Možná je to výhodné pro něj, pro region však ne. Ani pro samotné Izraelce.

Příměří je tedy nyní mnohem vzdálenější, než bylo ještě před pár týdny?
Bezesporu. Buď je dál, nebo je dokonce úplně shozené pod stůl. I když je pravda, že ohledně likvidace Haníji a Dajfa jsem zaslechnul různé teorie. Jedna z nich tvrdí, že tím Izraelci jen chtěli zarámovat ukončení konfliktu. Dostat to do fáze, kdy mohou říct: vyhráli jsme.

Mně se ale zdá pravděpodobnější, že Netanjahu to celé chce protahovat až do amerických voleb. Doufá ve vítězství Donalda Trumpa, což se ještě nedávno zdálo jako sázka na jistotu. Teď už ne. Harrisová totiž může být k útokům Izraele mnohem kritičtější než Biden, naznačilo to ostatně i její nedávné setkání s Netanjahuem v Americe, kdy jednoznačně vyjádřila podporu příměří. Netanjahu se nemůže divit, ona v Gaze opravdu probíhá humanitární katastrofa, hrozí hladomor, nedostatek vody i potravin, v létě je tam šílené horko.

Před útokem Hamásu otřásaly Izraelem velké protesty proti Netanjahuovi. Jaká je v zemi jeho podpora po měsících bojů?
Útok Hamásu mu samozřejmě v tomto ohledu „pomohl“. Jakmile došlo k celonárodnímu ohrožení, jeho problémy byly rázem druhořadým tématem. Navíc se teď může prezentovat jako silný politický lídr, pokoušet se zamést svou objektivní spoluvinu za současnou situaci. Řada Izraelců by se jej i nadále ráda zbavila, on ale bude dělat vše pro to, aby situace zůstala komplikovaná. Má poměrně dost silné voličské jádro, které ho bude podporovat za každou cenu. Roli hraje i koaliční politika, neboť se mu podařilo oslovit spojence u pravicových náboženských stran.

Ať už to s ním dopadne jakkoliv, dojde na vznik palestinského státu?
To je otázka za milion. Na Západním břehu, který zdaleka není tak zbídačený jako Gaza, žije poměrně silná palestinská střední třída. Jenže za situace, kdy probíhá obrovská expanze osad, není reálně možné takový stát ustavit. Takže to spíš bude dál pokračovat v podobě, jakou známe.

Ještě těžší je odpovědět na to, jaká budoucnost čeká konkrétně Gazu. Celá řada arabských zemí by jí byla ochotná pomáhat. Současně se jim ale logicky nechce sypat peníze do výstavby infrastruktury, která může být v následujících měsících zase vybombardovaná.

Byť jinak mezi Araby existuje autentická solidarita s obyvateli Gazy, jsou to pro ně bratři. Proti těmto sympatiím si egyptská, jordánská ani saúdská vláda nedovolí nic výraznějšího udělat, nechtějí jít do konfliktu s „vlastní ulicí“. Třeba Saúdové měli na spadnutí mírovou smlouvu s Izraelem, to je ale za současné situace nereálné. Z pohledu Izraele jde o obrovskou strategickou chybu, tahle smlouva by pro něj představovala historický diplomatický průlom.

Ještě palčivější problém pro něj ale znamená vztah s jinou velmocí, s Íránem. Teherán po zabití předáků Hamásu vyhrožuje Izraeli ostrou odvetou. Na co si podle vás troufne?
Už v dubnu zaútočily íránské revoluční gardy na Izrael s pomocí dronů a raket. Mělo jít o odvetu za napadení íránského konzulátu v syrském Damašku. Od Íránu to tehdy byla odpověď rázná, zároveň však i docela promyšlená. Svým náletem předvedli, že mají velkou kapacitu na odpalování dronů i raket. To se do té doby netušilo. Zároveň to však udělali způsobem, který nemotivoval Izrael k žádné razantní odvetě. Ano, Izrael předvedl účinnou obranu, s tím ale Írán pravděpodobně počítal. Chtěl jen ukázat sílu, zřejmě mu nešlo o opravdovou eskalaci situace, ale o zachování vlastní tváře a vlivu.

Dosáhl svého.
Ano. Provede teď něco podobného? Nevím. Za sebe ale od Teheránu nečekám žádnou velkou akci. Musíme vzít v potaz, že není dlouhodobě v situaci, kdy by si měl přát zásadnější eskalaci, otevřený konflikt. Spíš se jej obává.

Mějme na paměti, že Izrael vlastní jaderné zbraně. A že vůči Íránu může hrozit i větší aktivita americké armády. Snad všichni, i momentálně dosti narušený Hizballáh, by nyní chtěli spíš chvíli k regeneraci. Touží po zklidnění. Jejich kapacity také nejsou neomezené. I Hizballáh přece přišel o velký počet lidí, a to včetně velkých ryb, důležitých velitelů, mimo jiné ze svých raketových sil.

Teherán prohlásil, že odvetu uskuteční v pravý čas a na pravém místě. Jak tuhle větu číst?
Že je to hodně diplomatické vyjádření. Možná si teď spíš rozmyslí, než něco velkého udělají. Počkají na vhodnější chvíli. Navíc jsou teď pod světovým tlakem neodpovídat, protože se chystá další vyjednávání ohledně Gazy.

Mohl Írán dopředu nevědět o říjnovém útoku Hamásu na Izrael?
Mohl, ale nutně nemusel. Jak už jsem řekl – nemuselo o tom vědět dokonce ani exilové křídlo Hamásu.

Jinak je ale pro Hamás spolupráce s Íránem klíčová, ne?
Írán samozřejmě Hamásu dodával zbraně, dobrý vztah má ale především s exilovým křídlem. Haníja se občas objevil i v Teheránu, jednal s duchovním vůdcem Chameneím. Obecně má ovšem Írán daleko větší vliv na Hizballáh a jemenské Hútie. To jsou šachoví koně v íránské geopolitické hře Blízkého východu. I v jejich případě se to ale někdy ohledně íránského vlivu přehání. Jednotlivá hnutí jsou dost autonomní, přestože se jejich aktivita samozřejmě Íránu hodí do krámu. S Hamásem ostatně nejednali jen v Teheránu, Haníja rokoval mimo jiné i s Erdoganem.

Asi ne náhodou. Právě turecký prezident nedávno Izraeli hrozil vojenským zásahem.
Erdogan vypouští kontroverzní výroky dost často, nepřeceňoval bych je. Svou hrozbu vyslovil koncem července kdesi na mítinku v provincii, kde má řadu skalních stoupenců.

Není bez zajímavosti, že Turecko je pro Izrael důležité. Mezi oběma státy docházelo k výrazné hospodářské spolupráci, probíhala i společná armádní cvičení. Tahle spolupráce je nyní narušená. Záleží tedy, jak bude pokračovat vývoj v Gaze. Mám ale za to, že jakmile se tam situace o něco zklidní, Erdogan zase ubere. On rád používá populistickou rétoriku, vůči Evropské unii, Řecku, Arménii; záleží, jak se mu to právě hodí. Někdy naopak přichází s rétorikou demokratů, snaží se působit smířlivě. Je to součást jeho politické strategie. Svět si tak trochu zvykl, že občas sem tam něco podobného pronese.

A že před tím jednal s Haníjou? Z našeho pohledu může být konání Ankary kontroverzní, globální politika je ale postavena na pragmatismu. Podívejte se, jak aktivní je teď na Blízkém východě Čína. Ve světové politice se nemůžete bavit jen s těmi „hodnými“, protože těch už moc není.

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Policista se před útokem na Trumpa zalekl střelce, odhaluje nové video. Atentátu nezabránil