Fischer: Na Hradě působí ruský výsadek. Zeman se choval jako kolaborant

Koalice Spolu vás podpořila jako jednoho z kandidátů na Hrad. Například europoslanec ODS Jan Zahradil vás ale kritizuje, že jste „nositel ideologicky vypjatého a konspiračního vidění světa, který vidí všude agenty ruských mocností“. Není skutečně občas potřeba hledat shodu i u těch, se kterými nesouhlasíme?
Působím jako senátor i coby předseda výboru pro zahraniční obranu a bezpečnost. Čtyři roky jsme se věnovali působení cizí moci, dělali si rešerše na všech úrovních veřejné správy od obcí a měst až po kraje a centrální úřady. Zkoumali jsme, do jaké míry sem zkoušela proniknout Čínská lidová republika, a zjistili jsme docela varovné věci. Nejde o žádnou ideologii, jedná se o bezpečnost občanů. A co se týká Ruska, na jeho negativní vliv jsme upozorňovali dlouhodobě. Od doby, kdy rozpoutalo válku na Ukrajině, se mu věnujeme na každém našem výboru. Pokaždé přijde zástupce bezpečnostních služeb, vojenského zpravodajství, Policie České republiky, našich diplomatů. To nejsou ideologové, ale lidé, kteří přinášejí skutečně autentické zprávy z terénu. Takže takovou kritiku naprosto odmítám.

Dokážete si po agresi na Ukrajině představit obnovení diplomatických vztahů s Ruskem na nějaké širší úrovni?
V Rusku jsme na seznamu nepřátelských zemí, a to už docela dlouho. Aby mohly fungovat naše přátelské vztahy, bylo by potřeba, aby Rusko něco změnilo. Například aby nás přestalo považovat za nepřítele. Rusko se k Česku chovalo jako agresor, na našem území připravilo teroristický útok v moravských Vrběticích. Proto jej musíme hnát k odpovědnosti. Je třeba, aby se omluvilo a zaplatilo způsobené škody. Nezapomínejme, že při tomto útoku zemřeli občané České republiky. Na žádných z našich apelů Rusko zatím neodpovědělo. Chová se jako agresivní stát, který páchá válečné zločiny. S takovými se nevyjednává, s takovými se bojuje.

Zmínil jste také Čínu. Pokud byste byl prezidentem, jaké by měly být mantinely ve vzájemných vztazích?
Čína není pouze český problém. Jde o globální téma vztahu mezi parlamentními demokraciemi a totalitní mocností. Ve výboru jsme v kontaktu s parlamentáři od Japonska přes Austrálii, Nový Zéland, Kanadu nebo Velkou Británii. Se všemi spojenci, kteří hájí parlamentní demokracii, studujeme, jakým způsobem se k nám Čína chová. A je zřejmé, že čím více si toho necháváme líbit, tím hůře pro nás. Je potřeba, aby se jednotlivé demokratické státy sebevědomě postavily a usilovaly o vzájemně výhodné vztahy ve smyslu „já pán, ty pán“. K tomu může napomoci i prezident. Mám za to, že politika Miloše Zemana nejenom nepřinesla žádné investice, ale vážně ohrozila bezpečnost a suverenitu České republiky. S tím je potřeba něco dělat. A já vím, jak na to.

Chybělo nám poslední dobou v zahraniční politice sebevědomí?
Nejenom sebevědomí. Někdo nám chyběl úplně doslova, protože když jsme v Senátu studovali okolnosti teroristického útoku ve Vrběticích, na základě neveřejných informací jsme zjistili, jak jednotlivé instituce státu fungovaly, jak se navzájem vyvažovaly. A uvědomili jsme si, že ta nejvýznamnější – hlava státu – neplnila svou roli. A když se náhodou objevila, jednala v rozporu se zájmy České republiky. Prezident vystupoval jako kolaborant, jednal ve prospěch státu, který u nás útočil. Oslaboval naši pozici. Nereprezentoval, nepomáhal, ale škodil. Je potřeba, aby tohle skončilo. Jistěže k tomu patří i sebevědomí. Mám ale za to, že bychom si především měli srovnat priority. Na Hradě dlouhá léta působí ruský výsadek. Jsou tam lidé bez smlouvy, bez prověrky, bez náplně práce a mají přímý vliv na prezidenta. S tím je potřeba skončit. I jako výbor jsme apelovali, aby například pan Nejedlý neměl diplomatický pas. Je potřeba, aby na Hradě byl tým, který neohrožuje suverenitu naší země.

U prezidenta došlo v únoru ve vztahu k Putinovu Rusku k názorovému veletoči. Co jste říkal tomu, jak Zeman po útoku na Ukrajinu obrátil?
Mám za to, že Miloš Zeman by měl poctivě připustit svoji roli, kterou celou dobu sehrával. Jak ve vztahu k Číně a jejímu vlivu u nás, tak ve vztahu k Rusku a jeho vlivu. Jsem rád, že provedl obrat, ale myslím, že české veřejnosti dluží mnohem víc. Měl by například podnikatelům vysvětlit, že jím dlouho prosazovanou strategii posilování spolupráce s Ruskem nebo Čínou už dále doporučovat nemůže.

Prezident vystupoval jako kolaborant, jednal ve prospěch státu, který u nás útočil. Oslaboval naši pozici. Nereprezentoval, nepomáhal, ale škodil.

Neměl minimálně k Rusku změnit vztah už po Vrběticích?
Samozřejmě dostává kvalifikované informace. Pokud mu to spojenci nezatrhli, má přístup také k informacím od nich. Dobře věděl, koho máme před sebou, ještě dávno předtím, než přišly Vrbětice. Mám spíš za to, že Miloš Zeman jednal pozdě. Dělá to dojem, že na Hradě mají dlouhé vedení.

Kvůli Vrběticím a následně také prezidentovu zdravotnímu stavu jste usiloval o aktivaci článku 66. Zeman pak v souvislosti s vámi mluvil o lidské nenávisti a závisti. Nebyla to tedy od vás skutečně pomsta za prohrané prezidentské volby?
To musím odmítnout. Od občanů jsem dostal silný mandát k tomu, abych v Senátu sledoval otázky bezpečnosti, obrany a vzájemně výhodných zahraničních vztahů. Parlament nemůže nahradit vládu, ale může kontrolovat prezidenta a vládu. A to jsme přesně dělali.  Po Vrběticích jsme zjistili, že prezident nefungoval, ba dokonce že vystupoval ve prospěch cizí moci – jako spojenec Ruska. Buď je prezident kolaborant, zrádce a na to máme článek 65 v Ústavě (Senát může podat ústavní žalobu pro velezradu nebo hrubé porušení Ústavy, pozn. red.). Anebo nevnímá vážnost situace a není v danou chvíli schopen zastávat úřad, rozhodují za něj jiní v jeho okolí. Pak z preventivních důvodů – a hlavně z úcty k hlavě státu – je potřeba na čas převést jeho kompetence na ostatní ústavní instituce. Tohle přesně jsme navrhli, zpracovali jsme k tomu analýzy. A mám za to, že se v nich píše o velmi vážných věcech, které pokud by Miloš Zeman popíral, tak ukazuje, že je úplně mimo realitu.

Ve vrcholné politice jste už nějakou dobu, Zemana znáte i z devadesátých let. Jak se v průběhu let měnil váš vzájemný vztah?
Miloše Zemana jsem znával z televize, potom jsem ho potkával na Hradě. Když jednal s Václavem Havlem, tak jsem u těch jednání býval, takže pro mě není nepopsaný list. Musím říct, že se s časem měnil, dokonce se proměňovala jeho osobnost. Nikdy by mě nenapadlo, že budeme mít prezidenta, který otevřeně jedná ve prospěch cizí moci, což v případě Miloše Zemana bylo opakovaně. Mám za to, že prezident musí podléhat kontrole. Není vyvázán z povinnosti skládat účty.

Pokud chcete uspět ve volbách, musíte zabojovat i o jeho či Babišovy voliče. Čím je hodláte oslovit?
Z vlastní zkušenosti vím, že i voliči Miloše Zemana přestali prezidentovi rozumět a měli v sobě obrovskou nedůvěru. Ne možná k němu osobně, ale k jeho okolí. Když si vzpomeneme, jak byl hospitalizován, jaké fejkové zprávy chodily o jeho zdravotním stavu, tak každý, kdo má srdce, musel trpět. Protože věděl, že to nejsou pravdivé informace, že jimi jeho okolí možná manipuluje. Dokonce probíhalo policejní vyšetřování, aby se zjistilo, jestli jeho podpis nebyl zfalšovaný. Selhala nejenom hlava státu, ale zejména kancelář. A to i v řadě příznivců Miloše Zemana vyvolalo otázky.

Ale zpátky k otázce: Jak je tedy oslovit?
Lidé přece chtějí žít v bezpečné zemi, která bude prosperovat. A která bude vědět, kdo jsou její spojenci, bude se umět na ně obrátit. Z vlastní zkušenosti vím, že když jsme senátorům dávali k hlasování nějaké zásadní otázky, podařilo se nám získat drtivou většinu. Často šlo o mé návrhy. Vím proto, že když se dá na stůl silné téma týkající se bezpečnosti, obrany nebo zahraničí, lze získat velkou podporu. Vím, že mám co nabídnout. A že mě podporují i senátoři zvolení například za ANO.

Několikrát jste zmínil Zemanovo okolí. Už máte představu, koho byste si vzal s sebou na Hrad?
Hrad je velký organismus. To není jenom lánská obora, kde probíhalo policejní vyšetřování, někteří byli dokonce i pravomocně odsouzeni, dokud nedostali milost. Je to také péče o celý komplex Hradu i administrativní centrum. Ano, vím, koho bych si přivedl. Budou to prověření profesionálové s bezpečnostní prověrkou. Aby na Hradě nepanovala zvláštní atmosféra dvořanství, chci se vrátit k myšlence, že bychom Kancelář prezidenta republiky jako servis hlavy státu přenesli někam do podhradí. Aby působila civilněji. Pro nejvýznamnější události státu by Hrad byl nadále k dispozici.

Bavíme se o možnosti, že budete zvolen. Upřímně – neměl byste větší šanci ve volbě nepřímé?
V České republice volíme prezidenta přímo už 10 let. Mám za to, že nastal čas, abychom si například v Senátu poctivě zanalyzovali všechny výhody i nedostatky, které to přineslo. Budu konkrétní – do Ústavy České republiky přišla přímá volba, ale oslabily se kontrolní mechanismy vůči hlavě státu. Je potřeba posoudit, zda to byl správný krok a zda by se naopak kontrolní mechanismy neměly posílit. A jestli mám šance v té nebo oné volbě? To bych nechal na voličích. Volič je pro mne suverén.

A jaký je váš osobní názor? Bylo správné, že jsme zavedli přímou prezidentskou volbu? Nestala se i její zásluhou atmosféra ve společnosti vyhrocenější?
To je možné. Na druhou stranu – občané rádi volí. Rádi promlouvají do toho, kdo má zastávat nejvyšší funkci. A to je potřeba respektovat. V Senátu existuje analytický dokument, který se stal oficiální zprávou před 10 lety. Zmiňuje řadu nebezpečí, která přímá volba může přinést. Když to dnes čtu, všechna varování se vyplnila. Takže ano – přímá volba má v našem ústavním systému své místo, skýtá však určitá nebezpečí. A po deseti letech je podle mě dobrý čas na to, aby se například v parlamentu začalo promýšlet, jak by mohlo vypadat zpřesnění pravidel pro přímou volbu, protože už máme dost zkušeností.

Mluvíte jako diplomat, nás ale zajímá jasná odpověď – chcete, nebo nechcete, aby přímá volba zůstala?
Respektuji pravidla hry. A byl by ode mě faul, kdybych teď říkal, že jsou nastavena špatně a že je navrhuji měnit. Teď se hraje. Teprve po skončení zápasu se podívejme, jestli všichni pravidla dodržovali. A pokud ne, zda není třeba pravidla zpřesnit.

Asi vás čeká tvrdá prezidentská kampaň. V debatách se jistě nevyhnete svému výroku z minulých voleb, že byste ústavním soudcem nejmenoval homosexuála, který žije v registrovaném partnerství. Kritiku za to už ostatně slyšíte. Není náhodou politika i uměním toho, že někdy neřeknete nahlas, co si ve skutečnosti myslíte?
Výrok, na který narážíte, padl ve velmi vyhrocené debatě. Tehdy jsem ji už chtěl ukončit a nevěděl jsem, jak na to. Proto jsem se dopustil toho, čemu se ve francouzštině říká faux pas. Omluvil jsem se za to nesčíslněkrát. Takže mám za to, že pokud na mě není nic jiného než ten jediný výrok, je to podle mého dobré. Lidi jsem vždycky posuzoval spíš podle toho, co přinášejí, zda jsou profesionálové. Můj vztah k LGBT komunitě je založený na respektu. Právě respekt k druhému, k lidské důstojnosti, k právnímu státu nebo i k zákonům je to, co by mělo k prezidentovi patřit. Vznesl bych otázku, zda v politice záleží jenom na výrocích, na chvílích, kdy člověk něco zvoře, nebo na tom, co si skutečně myslí. Politika je soutěž, do které vstupují lidé z masa a kostí. Kdyby v ní byli jen nechybující jedinci, kteří by působili, že jsou snad vytvořeni počítačově, bylo by to smutné. To by ani nebyli lidé.

Takže uznáváte, že jste chyboval. A dodáváte, že chybovat je lidské.
Samozřejmě. Když člověk udělá chybu, má se omluvit. Tak jsem byl vychován. Proto jsem se omluvil.

Jste smířen s tím, že vás i onen jediný výrok může přijít draho?
Pravidla hry jsou úplně jasná. Ve zdejší politice ale máme i lidi, kteří jsou trestně stíhaní nebo kteří musí vysvětlovat svůj životopis... Mám za to, že v politice záleží i na symbolech. A když se někdo umí omluvit, je to také důležité. I současnému prezidentovi by slušelo, kdyby se někdy uměl omluvit, proto o tom mluvím. Je za mnou 30 let služby pro stát a vím, že se nemám za co stydět. Působil jsem dlouhodobě jako velvyslanec. Dobře vím, že mám co nabídnout. Pokud by mě voliči měli sankcionovat kvůli nějakému výroku nebo fejku, považoval bych to za hodně slabý důvod. Ve veřejném prostoru jsou přece jiní lidé, kteří mají co vysvětlovat.

Není chyba se neustále srovnávat s někým jiným? Neměl by se politik zaměřovat čistě na sebe?
Politika je soutěž. To znamená, že někdy take musíte reagovat na to, co o vás ostatní říkají. Respektive co ostatní dělají špatně. A když vidím, že je něco špatně, je potřeba to říct. Například mám za to, že trestně stíhaný politik by měl z preventivních důvodů odstoupit ze své funkce.

Pokud by mě voliči měli sankcionovat kvůli nějakému výroku nebo fejku, považoval bych to za hodně slabý důvod.

Když už jsme u toho, co by politici měli a neměli dělat – není problém dnešních voleb, že se spíše dozvíme, jak umí svíčkovou, než jaké jsou jejich názory na důležitá témata?
Svíčkovou bych zrovna nenabídl, to je vysoká gastronomická disciplína. Ale k tomu, na co se ptáte – pojďme si to přiblížit třeba na pravomocích prezidenta. Zas tolik jich totiž nemá. Nemůže psát zákony, může maximálně respektovat, co dostane v rámci parlamentní debaty k podpisu. Nejsilnější pravomoce má v oblasti zahraniční politiky. Reprezentuje stát navenek, musí spolupracovat s vládou, být k ní loajální. Má velké pravomoci v oblasti obrany a bezpečnosti. Žijeme v době, kdy se na evropský kontinent vrátila válka. Od první minuty, kdy bude nový prezident zvolen, je potřeba, aby velmi přesně znal svoje místo, své pravomoci. Aby se mohl okamžitě zapojit do spolupráce v rámci Severoatlantické aliance nebo Evropské unie. Český prezident byl v Bílém domě naposledy před 20 lety. Mou ambicí je, aby se tam dostal co nejdříve; pokud možno příští rok. Tohle všechno můžu nabídnout. Diplomacie je řemeslo. Když v něm máte zkušenost přes čtvrt století, je co nabídnout.

Hodně hovoříte o zahraničněpolitických tématech, prezident by se však měl zabývat i těmi domácími. Jste v podstatě vládním senátorem, byl jste zvolen s podporou většiny stran pětikoalice. Souhlasíte s tím, jakým způsobem se vláda snaží řešit současnou energetickou krizi a inflaci?
Vláda dělá, co může. Zdědila ekonomiku, která nebyla v dobrém stavu. Kabinet Andreje Babiše v době pandemie rozpustil všechny rezervy, rozprodával drahé kovy z našich strategických rezerv. Tohle nejsou dobře spravované rodinné úspory. Vláda navíc musí řešit jednu krizi za druhou; počínaje energetickou, ekonomickou. Je jenom přirozené, že se veřejné rozpočty nedostávají do normálu tak rychle, jak bylo třeba. Dlouhodobý trend je velmi špatný. Je potřeba co nejdříve začít řešit strukturální deficit, protože naše dnešní zadlužování představuje daně pro naše děti. Pokud to přeženeme, budou o nás rozhodovat ti, kteří nám dnes půjčují. Budou nad námi mít jako věřitelé veškerou pravomoc. A tady už jde o suverenitu České republiky. S některými úkoly si vláda poradila skvěle, například s budováním přístupu ke zkapalněnému plynu. Výborně zvládá evropské předsednictví. Ale že trend zadlužování není dobrý, to vidíme všichni. Možností, jak to řešit, moc není – snížit výdaje a zvýšit příjmy, to znamená zvýšit daně. Znám pravomoci prezidenta, takže vím, že tady by o situaci musel s vládou jednat. Účastnit se jejího jednání, pomáhat budovat politický konsenzus. V tomto smyslu jsem připraven pomoci. A když bude vláda něco dělat špatně, také jí to říci.

Co pro vás představují desítky tisíc lidí na Václavském náměstí, které už několikrát protestovaly proti vládní politice?
Každý projev nesouhlasu musíme respektovat. Je nutné naslouchat a analyzovat, proč lidé přišli demonstrovat. S respektem vnímám i hlasy, které třeba na první pohled vypadají, že jsou zbytečně hlasité. Na druhé straně – na Václavském náměstí sice bylo obrovské množství vlajek České republiky, ale mnoho hlasů tvrdilo, že naší záchranou je Rusko. Že bychom si měli v Rusku vyjednat výhodné ceny pro plyn a podobně. To je pro mě naprosto nepřijatelné. Symbolem suverenity České republiky je i právě státní vlajka. Není možné, abychom zkoušeli řešit naše současné problémy tím, že se budeme znovu zavazovat ke spolupráci s mocností, která nás chce zničit. Což je Rusko, putinovské Rusko. Tady je potřeba, abychom byli naprosto neústupní a uměli rozlišovat. Když se někdo chová jako kolaborant a slibuje, že vyjedná v Moskvě výhodné ceny za plyn, je potřeba, abychom to naprosto jednoznačně odmítli. To je i prezidentova úloha. A mě překvapuje, že Zeman k tomu nic neřekl.

Není možné, abychom zkoušeli řešit naše současné problémy tím, že se budeme znovu zavazovat ke spolupráci s mocností, která nás chce zničit.

Není obrovská účast na těchto demonstracích důkazem, že vláda podcenila komunikaci směrem k vlastním občanům?
Co se týká komunikace, vláda má dlouhodobý dluh. Jako instituce musí mít pro chvíle krize připravenou strategickou komunikaci. Aby občan věděl, kdy k němu mluví ministr. A aby ministr dokázal občanovi říct, že má zůstávat v klidu, nebo že se má naopak mobilizovat. Tohle u nás vůbec nefunguje, přestože na to existují příručky. Jsme v obrovské krizi, lidé mají obavy z budoucnosti. Krize na občany dopadá nejenom bezpečnostně, ale i ekonomicky a sociálně. Je nejvyšší čas, aby vláda se strategickou komunikací něco podnikla. Mám za to, že z tohoto pohledu nedělá dost.

Takže chyba.
Hrubá chyba.

Osobně jste na Hradě jako poradce zažil už prvního českého prezidenta Václava Havla. Co vás tohle angažmá naučilo?
Na Hradě jsem pracoval od roku 1995. A jako ředitel politického odboru si velmi dobře vzpomínám, že jsem byl často u jednání, která nám otevírala dveře do Severoatlantické alliance nebo do Evropské unie. Byl jsem osobně u toho, když Václav Havel vyjednával reakci po útocích na Dvojčata, kdy dával dohromady koalici okolo Spojených států amerických, aby se mohl vůbec poprvé aktivovat článek 5 Washingtonské smlouvy. Věděl jsem, jak složité někdy je, aby Česká republika měla mezi svými spojenci dostatečnou podporu. Jak důležitý může být summit Severoatlantické aliance, když ho vůbec poprvé hostí nová členská země. Byl to právě Havel, který tohle roky odpracovával. Nebylo to zadarmo, nespadlo nám to do klína. Šlo skutečně o osobní úsilí Václava Havla. Dívat se mu pod ruce, jak řeší složité otázky, byla obrovská škola. Vzpomínám na to často s dojetím. Vždyť dnes se k Havlovu odkazu hlásí i jeho odpůrci. Tohle byl náš cíl, aby odcházel z funkce jako prezident, který se zasloužil o stát. Mám radost, že se to povedlo.

Václav Havel byl prezident dramatik. Vy byste v případě zvolení byl prezident diplomat, hudebník, atlet, ale také dělník. Co by v 80. letech mladý dělník Pavel Fischer řekl na to, že z něj jednou bude prezidentský kandidát?
Dělník Pavel Fischer by se divil, protože v době, kdy tady vládla komunistická strana, byla třídní nenávist principem našeho státu a vůdčí role KSČ součástí Ústavy. Divil bych se, že se dočkám života ve svobodné zemi, ve které dokonce mohu kandidovat na nejvyšší úřad. Asi bych měl pocit, že se dívám na absurdní drama, které musel sepsat nějaký světový dramatik. Třeba Václav Havel.