Počet lidí, kteří potřebují transplantaci, každý rok přibývá, počet zemřelých dárců přitom roste jen mírně. „Pokud se významným způsobem do budoucna nepodaří rozvinout program od žijících dárců, zejména co se týče jater a ledvin, nikam se nehneme,“ uvedl v rozhovoru pro CNN Prima NEWS profesor Jiří Froněk, přednosta Kliniky transplantační chirurgie IKEM. Potřebná je podle něj osvěta, aby lidé pochopili, co vše transplantační proces nejen v Česku obnáší, jak pomáhá a funguje.
Povědomí o tom, že lze transplantovat orgán jak od zemřelého, tak od žijícího dárce, mají téměř všichni. Než se zaměříme na tu méně známou část, tedy žijící dárce, mohl byste přiblížit, jak je to v České republice – v případě zemřelého – se souhlasem s darováním orgánu? Z televizních filmů, zejména z USA, mohou mít lidé zkreslenou představu o tom, jak systém v tuzemsku funguje.
Systémů darování orgánů od zemřelých je na světě víc. V principu jsou ale dva a ještě mají svoje modifikace. Je předpokládaný souhlas a předpokládaný nesouhlas. V Čechách platí předpokládaný souhlas.
V čem spočívá?
Na Ministerstvu zdravotnictví ČR existuje databáze, kde se necháte zapsat, když budete striktně proti darování orgánů. V praxi to vypadá tedy tak, že když je někde v republice na jednotce intenzivní péče (JIP) potenciální zemřelý dárce, transplantační koordinátorky jako první zjišťují tuto referenci – jestli je dotyčný v tomto seznamu. Pokud není, předpokládáme, že by souhlasil, tedy je tam předpokládaný souhlas. Jedná se o lepší systém v tom, že skýtá více dárců, více orgánů a možných transplantací a tím pádem i více zachráněných životů.
Hádám, že v případě předpokládaného nesouhlasu se musí lidé aktivně někam přihlásit s informací, že v případě úmrtí s darováním orgánů souhlasí...
Přesně tak. Dotaz, zda chce člověk v případě úmrtí darovat orgány, je například spojen s momentem, kdy dotyčný dělá řidičský průkaz. To je případ některých států Ameriky. Na druhou stranu tento systém vždy značí méně orgánů. Valná většina lidí se s transplantací v životě nesetká, stejně jako s lidmi, kteří by ji potřebovali. To znamená, že pro ně toto téma není tak zajímavé, a proto se na seznam potenciálních dárců nezapíšou.
Bylo by dobré, aby lidé, kteří o transplantaci nic nevědí, nevynášeli soudy, kterými akorát lidi děsí, ale sami ničím nepřispějí.
Sám to zmiňujete, k tématu transplantace mají lidé mnohdy „nejblíže“ při sledování případů z lékařských seriálů a aktivně se nezajímají, jak tento proces skutečně v jejich zemi funguje. Jak se tato neznalost, jestli to tak lze nazvat, v praxi projevuje?
Občas se dostáváme do zvláštních situací. Například nedávno přišla rodina s dítětem, mezi příbuznými byla dárkyně, která se chtěla nechat vyšetřit, ale někdo jí řekl, ať to nedělá, protože „dárci dopadají hrozně“ a ohrozí ji to. Přitom nejsme šílenci, kteří by chtěli někomu ublížit. Na dárce sáhneme výhradně tehdy, když máme jistotu, že mu neublížíme, a naopak to příjemci pomůže. To znamená, bylo by dobré, aby lidé, kteří o tom nic nevědí, nevynášeli soudy, kterými akorát lidi děsí, ale sami ničím nepřispějí.
Takže lze říci, že by vaší práci nejvíce prospěla osvěta a větší zapojení či ochota občanů?
Určitě. Pro současnost, a zejména budoucnost, jsou důležité dvě věci. Za prvé, lidí, kteří potřebují transplantaci a dostávají se na čekací listinu, každý rok přibývá. Na druhé straně počet zemřelých dárců nepřibývá – buďto je stejný, anebo možná přibývá, ale velmi málo, v jednotkách procent. To znamená, každý rok nám přibývá pacientů, kteří na zákrok čekají déle, anebo se ho již nedočkají. Druhou věcí je trend, který se děje v Česku a v zemích na Západ od nás: populace stárne, čímž stárne i populace dárců. Kvůli tomu nám například ubývá vhodných dárců pro takzvaný split jater – dělení jater pro dva příjemce. Každý rok těchto výkonů děláme méně. Zavedli jsme celou řadu transplantačních metod, abychom se pokusili tyto trendy zmírnit, ale bez toho, že by se do budoucna významným způsobem rozvinul program od žijících dárců – zejména u jater, ale platí to i pro ledviny –, se nikam nehneme. Pacienti budou čekat déle a někteří se ani nedočkají. Populace si musí uvědomit, že když máme nemocného, který potřebuje transplantát, tak první, kdo by se měl zamyslet nad tím, jak ho transplantovat, má být rodina. Ta se má jako první dát dohromady a přemýšlet, kdo by mu případně byl ochoten pomoci.
Vyšetření, která nebolí
Mluvíme nyní o žijícím dárci. Můžete přiblížit, jaké orgány lze takto transplantovat?
Od žijícího dárce lze transplantovat ledvinu. Je to rutinní výkon jak v IKEMu, tak všude možně na světě. Poté jde o část jater. Na světě se provádí ještě minimum transplantací částí tenkého střeva od žijícího dárce a historicky byly ještě pokusy o transplantaci částí slinivky. Ve světě se tak rutinně provádí transplantace ledviny a části jater.
Jak tedy vypadá výběr vhodného žijícího dárce v případě transplantace těchto orgánů?
Ve chvíli, kdy pacient splňuje kritéria k transplantaci, přichází do ambulance, kde ho vyšetříme, shrneme výsledky a domluvíme se s ním na zařazení do čekací listiny. V případě dospělého jednáme přímo s pacientem, v případě dítěte i s jeho rodiči. Současně s ním mluvíme o obou možnostech, to znamená o transplantaci od zemřelého dárce a od žijícího. Ve chvíli, kdy je v rodině pacienta někdo, kdo by si přál být vyšetřen jako možný žijící dárce – obvykle to je člen rodiny, dostává vizitku od koordinátorky, která naplánuje jeho vyšetření. Ta jsou prováděna ambulantně, obvykle stačí tři takové návštěvy, abychom vyšetření udělali. Nic z toho nebolí ani není nepříjemné – jedná se o krevní testy, několik typů ultrazvuku, CT, rezonanci a další. To znamená, není to rozhodně nic zásadně nepříjemného. Zároveň je důležité říci, že paralelně s tím „běží“ zařazení na čekací listině.
Takže o místo v listině nikdo nepřijde?
Přesně tak. Od určitého momentu, kdy je pacient na tuto listinu zařazen, je aktivní a může kdykoliv dostat telefonicky nabídku, aby přijel do IKEM a byl transplantován. A současně s tím běží vyšetřování žijícího dárce. Když se přijde na to, že je vhodným, dostane pacient termín plánované transplantace od žijícího dárce. Ještě do půlnoci před plánovaným výkonem je však pacient stále aktivní v čekací listině – kdyby pro něho byl vhodný zemřelý dárce, dostane přednost. Na žijícího zdravého člověka bychom tak nesáhli.
ČTĚTE TAKÉ: Výměna tváře trvá nejméně 17 hodin, líčí plastický chirurg Pomahač. Transplantují se už i oči
Jak tedy vypadá postup, když žijící dárce, který se nabídl, zjistí, že není vhodným?
Pak je samozřejmě možné, že je v rodině někdo další. Toho buď vyšetříme, nebo v případě, kdy nikdo další není, pacient zůstává v čekací listině aktivní a na věci se nic nemění. Setkáváme se s tím, že je v rodině více žijících dárců. V tomto případě jako všude na světě vyšetřujeme pouze jednoho a teprve, když z nějakého důvodu zjistíme, že není vhodný, vyšetříme druhého, třetího a tak dále. Ve chvíli, kdy bychom vyšetřovali více dárců najednou, by mohlo dojít k pomíchání výsledků, jejich záměně. Když by byli oba vhodní, budou se nám pak mezi sebou pošťuchovat, kdo nakonec daruje, a to nedělá nikdo na světě. Sama rodina si musí zvolit, kdo bude první a když nebude vhodný, tak kdo další.
Celou dobu zmiňujeme dárce s příbuzenským vztahem. Jak je to ale v případě, kdy pacient nemá žádnou rodinu, ale například velmi dobrého přítele, kterého jako rodinu vnímá, a ten by si přál dotyčnému pomoci?
Český transplantační zákon je v tomto oproti jiným na světě benevolentní. To znamená, že může darovat v podstatě kdokoliv. Na druhou stranu, pokud to není příbuzný, lidé mezi sebou musí prokázat dlouhodobý a pevný vztah. Pokud například uvedou, že jsou blízcí přátelé již dvacet let, tak je musí posoudit etická komise. V tomto případě si třeba může vyžádat dvacet let starou fotografii, kde jsou oba společně, protože jinak jim nemůžeme věřit.
Existuje ještě další skupina žijících dárců?
Ano, speciální skupina takzvaných altruistických dárců. Stejně, jako se někdo rozhodne darovat krev nebo plazmu, může darovat i ledvinu nebo část jater. Takový dárce si však podle transplantačního zákona nemůže svého příjemce vybrat, a dokonce ho nesmí ani poznat. Jedná se o anonymní darování. Pokud tedy někdo přijde, že chce darovat ledvinu či část jater, a splní kritéria – vyšetření, posouzení psychologů, psychiatra a etické komise –, jsme to my, kdo vhodného příjemce z čekací listiny podle platných kritérií daných transplantačním zákonem vybere. On se však nikdy nedozví, kdo to je.
Transplantační medicína je dominantně založena na důvěře veřejnosti, je to krásná medicína, která pomáhá. Nemá žádné zákulisí.
Proč tomu tak je?
Je zde obava, že nevíme, co život přinese. Kdyby se takový příjemce a dárce setkali, může to být krásný příběh a budou přáteli do konce života. Anebo také ne. Dárce se například jednou může dostat do úzkých a jednoho dne příjemci říci, že je na tom špatně, nemá peníze a teď potřebuje pomoci on. Příjemci se v tu chvíli bude hodně špatně situace řešit. Současně ne vždy orgán funguje po transplantaci dokonale, což může být vyvoláno třeba nemocí příjemce, která se vrací. Ten zase teoreticky může tuto situaci dárci vyčítat stylem: „Podívej, jaká jsi mi dal játra, chvilku to fungovalo a teď už ne.“ A to i přesto, že to nemá žádnou logiku a není to pravda. Jednoduše řečeno, chceme od této krásné medicíny, darování a úspěchu transplantace od žijícího dárce upozadit všechny tyto věci, které by se mohly stát a jež jako lékaři nebudeme schopni ovlivnit ani vysvětlit. Transplantační medicína je dominantně založena na důvěře veřejnosti, je to krásná medicína, která pomáhá, nemá žádné zákulisí, pak ji může takovýto příběh „zapatlat“ a znejistit populaci. To si nesmíme dovolit.
Když přejdeme k příjemcům orgánů, je asi nutné rozlišovat mezi dospělými a dětmi. Mohl byste přiblížit základní rozdíly v jejich transplantaci?
Když budeme mluvit o transplantaci jater, valná většina dětí dostává část jater od dospělého dárce. Důvody jsou dva – za prvé, dětských dárců jsou v České republice, i na světě, ročně jednotky. A za druhé, transplantace celými játry má všude na světě o maličko horší výsledky než jen část jater. Děje se tak proto, abychom měli dobré výsledky a dárci se dočkali včas. V IKEM jsme od ledna 2013 zavedli program splitu jater, tedy od zemřelého dárce dělíme játra na menší část pro dítě a větší pro dospělého. A současně k tomu od roku 2014 nabízíme transplantaci jater od žijících dárců dítěti proto, aby mělo „šanci“ se v čekací listině včas jater dočkat. Pokud chceme dělit játra na dvě části, tak musí být takzvaně skvělé kvality: musí splňovat řadu přísných kritérií a takových je v České republice za rok jenom část. Dítě arbitrárně získává v čekací listině urgenci číslo tři ze čtyř, to znamená, že je vysoko v listině. Nikomu z dospělých tím neubereme šanci na transplantaci, ale za těchto podmínek právě můžeme dělit játra na dvě části, aby dítě dostalo malou část a zbytek dospělý, který by jinak dostal celá játra.
ČTĚTE TAKÉ: Muž s prasečí ledvinou zemřel dva měsíce po transplantaci. Rodina i přesto lékařům děkovala
Dá se odhadem říci, jaké jsou vlastně délky čekacích dob v listině?
To se v podstatě nedá. Já vždy říkám, že tato otázka je velmi složitá na pochopení. Samozřejmě, máme spočítané průměrné čekací doby u transplantace jater, které jsou rozděleny na jednotlivé krevní skupiny. Některé krevní skupiny jsou v populaci zastoupeny více, jiné jsou vzácnější. Jinou dobu pak čekají děti právě proto, že potřebují část naprosto skvělého transplantátu než dospělí. Stejně tak jinou čekací dobu mají pacienti například s akutním jaterním selháním, kdy víme, že jim zbývají maximálně jednotky dnů. A pak jsou pacienti, kteří jsou stabilní a čekají déle. Statistika je tak kombinace všech těchto příběhů dohromady. Podstatné je, že je pacient zařazen na čekací listinu – obecně může čekat týdny až měsíce, a někdy i déle než rok. U dětí to čekání bývá v průměru šest týdnů, ale také mohou čekat i půl roku. A pakliže má dotyčný žijícího dárce, je to úžasné v tom smyslu, že nemusí čekat skoro vůbec, anebo jen velmi krátkou dobu.
Když tedy transplantace proběhne, jak vypadá rekonvalescence u žijícího dárce?
Po výkonu v nemocnici leží obvykle týden, následně je propuštěn domů. Do práce se pak vrací podle toho, co dělá, tedy zda má fyzicky lehkou práci – to může jít do práce například za dva týdny. Ve chvíli, kdy má někdo namáhavé povolání, může se vrátit až za dva měsíce. Vždy záleží na tom, aby si dotyčný neudělal kýlu v jizvě, to je jediný důvod. Následně je dárce pravidelně sledován. První rok do IKEM přijede třikrát až čtyřikrát na kontrolu, abychom věděli, že se vše zahojilo, jaterní funkce jsou normální a vše je v pořádku. A poté dochází na kontrolu jednou za rok. Transplantační zákon v České republice říká, že každý žijící dárce musí být do smrti sledován jednou za rok v daném transplantačním centru, kde daroval orgán.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Kloubům svědčí pravidelný pohyb. Každý ale nemůže fungovat jako Jágr, říká ortoped
