Příběh hrdiny Donnarummy: Steskem, slzami a vlakem za titulem mistra Evropy

Na penalty se proti němu postavilo pět anglických fotbalistů, překonali ho jen dva. Během pár vteřin skončil v radostném chumlu pod těly svých spoluhráčů. A pár minut na to přebíral cenu pro nejlepšího hráče celého šampionátu.

Dvaadvacetiletý gólman, rodák z Castellamare di Stabia, z 65tisícového města jižně od Neapole, dosáhl během měsíce dvou největších úspěchů kariéry. Poprvé dosáhl v seniorském týmu na velkou trofej, protože s AC Milán, za který hraje, nic nevyhrál. Jako bonus získal také první individuální ocenění na mezinárodní scéně.

Ještě před odjezdem na Euro se Gianluigi Donnarumma posadil před televizní kamery v dokumentu natáčeném pro sponzora Red Bull, kde vyprávěl o své kariéře, rodině, stesku a slzách.

Gianluigi Donnarumma v dokumentu o sobě vypráví

„Jsem Gigio Donnarumma a mým cílem vždy bylo stát se jedničkou mezi jedničkami.

Dříve jsem žil v Pompejích se svou sestrou. Máme spolu skvělý vztah, ona je můj celý svět. Nikdy mi nedělala problémy, chovala mě, když jsem byl malý, protože jsem „mazánek“ rodiny. Můj o devět let starší bratr Antonio už dříve odešel z domova. Chytat a pracovat jako fotbalový brankář. (Poslední čtyři roky dělal Gianluigimu v AC Milán náhradníka –⁠ pozn. red.)

V pokoji jsem měl na zdi Buffona, Didu, to byli vždy moji oblíbení brankáři. Visely tam jen fotbalové plakáty, byla to prostě fotbalová ložnice.

Vzpomínám si na svůj první trénink a přiznám, že nebyl dobrý ani dobře organizovaný. Ale přesto to byla zábava. Kopalo se směrem k brance, v níž jsem stál, a nebál jsem se. Taková byla většina mých tréninků na začátku kariéry. V tom věku by se člověk měl bavit, zvlášť když je malý a brankář.

Mám na ty časy krásné vzpomínky. Někdy rád přemýšlím o všech těch chvílích, které jsem zažil, dobrých i špatných. Rád se ohlížím zpátky, to vás nutí jít stále dopředu. Dát ze sebe všechno pro cíle, o kterých jste vždycky snili.

Bylo mi pět let, když mě můj strýc, který trénoval i mého bratra, přivedl na hřiště. A všechno to začalo. Tam se zrodila moje vášeň pro chytání. Moje první hezká vzpomínka je na první den, kdy jsem hrál jako brankář. Strýc střílel a já se vrhal po míčích. Nikdy jsem se nebál a možná proto jsem si stoupl do branky.

Od té doby jsem branku neopustil. Hrál jsem u nás v Castellamare, pak v Neapoli až do třinácti, kdy jsem odešel do AC Milán. Nejdřív jen na škvárovém hřišti. Pak se z něj stalo hřiště s umělou trávou. Začátky jsem rozhodně neměl jednoduché. Také proto, že jsem se jako brankář často „topil“ v prachu. Ale i tak mě to bavilo.

Nikdy jsem se nebál a možná proto jsem si stoupl do branky.

Když jsem se ráno probudil, už jsem myslel na hřiště a fotbal, ale musel jsem do školy. Po ní jsem se nemohl dočkat, až se vrátím, protože hraní bylo pro mě vším. I když pršelo. Když zrušili trénink, brečel jsem, chtěl jsem jít, doma jsem „vyvolával“ peklo.

Nejdřív tu byl můj strýc Enrico Alfano. První trenér a pro mě opravdu důležitý. Po jeho smrti jsem začal trénovat s panem Ernestem Ferrarem, který je pro mě jako dědeček. I on už bohužel zemřel. Vděčím mu za všechno, všechno mě naučil. Pomohl mi vyrůst, naučil mě hrát, mít respekt. To jsou pro mě dva nejdůležitější lidé ve fotbale.

Za všechno mimo fotbal vděčím svému tátovi. Nikdy mi nic nechybělo, předal mi životní hodnoty, pokoru a obětavost. Tolik mě toho naučil a stal se tím, kým jsem nyní.

Táta byl tesař. Občas jsem mu sice chodil pomáhat, myslel jsem spíš na fotbal. Někdy jsem za otce zaskakoval, předával mi zakázky. Dokonce jsem i vyrobil nějaké dveře.

Rodiče pro mě znamenají všechno. Jsem tu kvůli nim. Mým dětským snem bylo vyhrát v modrém dresu mistrovství světa a Evropy. Ano, je to dětský sen všech kluků a vždy byl i můj. Pan Ferraro ve mě měl velkou víru. Opakoval mi, že s vášní a tvrdou prací se mohu stát...

…. brankářem v týmu Serie A, možná i italské reprezentace. Sílu mi dodávalo to, když jsem viděl, jak je o tom přesvědčený. Ve třinácti letech mi zavolali z AC Milán. Chtěl jsem podpořit jeho víru a zkusit to. Proto jsem odešel. Vlastně jsem poprvé opustil oblast kolem Neapole. Bylo to sice vzrušující, ale také těžké. Dědeček hodně plakal, když jsem odjížděl, ale našel jsem v sobě sílu nevzdat se.

Na nádraží mě doprovodila celá rodina, přišli i kamarádi. Dva přímo od z Castellammare a jeden z Neapole, kteří jeli se mnou do Milána. Přestože jsme jeli šest hodin, cesta utekla jako voda. Prohlíželi jsme si fotografie, poslouchali neapolskou hudbu.

Byl jsem nervózní, ale také vzrušený a pak už i skleslý, protože jsem jel poprvé bez rodiny do nového města... Nevěděl jsem, co mě čeká. Přijeli jsme do Milána, vyzvedli nás, vzali nás na trénink. Pak jsme se přesunuli do Vismary, a pak autobusem do Pinzola.

Poprvé jsem byl mimo domov, bez rodiny, bylo to trochu traumatizující. Bydleli jsme na internátu ve dvou nebo třílůžkových pokojích. Na nás vyšel s kamarádem od nás z Castellammare dvoulůžkový.

První dny, když jsem se probudil a zjistil, že nejsem doma, tak to bylo opravdu těžké. Přes den jsem díky spoluhráčům na chvíli zapomněl. Ale opravdu se mi stýskalo po domově. Přiznám, že jsem uronil i pár slz.

Ale zvládli jsme to, překonali jsme to.

Za všechno mimo fotbal vděčím svému tátovi. Nikdy mi nic nechybělo, předal mi životní hodnoty, pokoru a obětavost. Tolik mě toho naučil a stal se tím, kým jsem nyní.

Přestože nebylo snadné opustit rodinu, ocitli jsme se v neuvěřitelném prostředí. V Primaveře, jak se říká mládežnické lize v Itálii, jsem si to opravdu užil. Navíc jsme měli na internátu úžasné vychovatele, díky kterým jsme se cítili skoro jako doma. Byl tam pevný rozvrh, ale ne úplně přísná pravidla. (smích) Byli jsme mladí, mimo rodné město... Bylo správné, že nám stanovili nějaká pravidla.

V těžkých chvílích jsem byl vždy mezi kamarády. Pomáhali jsme si navzájem. Nebylo to snadné, ale stálo to za to. Tehdy jsem se stal velkým fanouškem videoher. Po večerech jsme se scházeli tři nebo čtyři a hráli. Nemohli jsme však dlouho, protože jsme měli rozplánovaný celý den. Škola, úkoly, trénink. Vraceli jsme se pozdě odpoledne, takže vlastně ani nezbýval čas na další věci. Takže jsme v hraní našli radost. Na pokojích nás totiž tak nekontrolovali. Byla to fakt zábava, jen se nám občas rozbily joysticky. Ale užili jsme si spoustu legrace.

Třetí rok v Miláně jsem začal trénovat s prvním týmem. A v říjnu 2015 jsem debutoval v Serii A. Po závěrečné fázi v Primavera, mi zavolal trenér brankářů. Řekl mi, že bych měl jít dělat třetího brankáře ligového týmu AC.

Na to jsem čekal celý život. Byl to tak vzrušující den. V sobotu jsem si prohlédl hlavní hřiště, přišel jsem do kabiny, kde bylo nezvyklé ticho. A pak si mě zavolal hlavní trenér AC Milán Siniša Mihajlovič.

„Víš, proč jsem si tě zavolal?“ zeptal se mě. Pokýval jsem hlavou, že asi vím. A položil mi další otázku: „Bál by ses nastoupit?“ A on už věděl, že řeknu ne. Protože se nemůžu bát hrát, i když jsem nikdy nehrál.

Hezky jsme si popovídali. Řekl mi, že mi věří. Že viděl, že jsem nejlepší z brankářů a že chce, abych hrál.

Tati, zítra budu hrát, tak se na mě přijeď podívat. Budu hrát, tak sedni na vlak a přijeď do Milána. Přijeď, tati, přijeď

Byl jsem opravdu šťastný, poděkoval jsem mu. Řekl jsem mu, že se mnou může počítat. A už jsem se nemohl dočkat. Bylo to opravdu dlouhé odpoledne, než začal trénink, než jsem šel „do práce“. Byl jsem opravdu nadšený. Na konci jsem absolvoval přímé kopy.

Nemohl jsem se dočkat, až si dám sprchu. A zavolám rodičům. Byl to jeden z nejvzrušivějších okamžiků. Vzal jsem telefon a vykládal jsem do něj: „Tati, zítra budu hrát, tak se na mě přijeď podívat. Budu hrát, tak sedni na vlak a přijeď do Milána. Přijeď, tati, přijeď.“

S tátou jsem vždycky mluvil neapolsky, nikdy ne italsky. Nemusel jsem to říkat dvakrát, nebo víckrát. Ráno sedl na vlak a jel do Milána.

Máme v rodině úžasný vztah. Jejich podpora mě dovedla až na vrchol. Pomohli mi, dali do toho vše, abych se cítil v pohodě.

V prvním zápase doma se Sassuolem mi dal sice Berardi gól z přímého kopu, ale nakonec jsme vyhráli. Za tři body jsem byl rád, ale mrzel mě ten gól. Člověk se to snaží zpracovat. Pořád na to myslí. Kvůli adrenalinu se v noci špatně spí. Ještě horší to je, když uděláte chybu. Přemýšlíte, co jste mohli udělat jinak. Není to snadné.

Druhý den jdete na hřiště trochu vyčerpaní. Trenér MIhajlovič mi zavolal a řekl: „Podívej se ještě jednou na ten gól, co jsi dostal. Jiní, světoví brankáři ho dostali z ještě větší dálky. Takový gól ani po letech zkušeností nechytí ani ti nejlepší. Tak si z toho nic nedělej. Pokračuj v tom, co děláš. Máš moji veškerou důvěru.“

Ta slova pro mě byla velmi důležitá.

Vždy jsem si myslel, že se tvrdá práce vyplácí. Když pracujete s pokorou a obětavostí a děláte to s nadšením, je všechno snazší. Zachovávám si chladnou hlavu, to byla vždycky moje silná stránka. V Serii A jsem hrál šest let. Je normální, že jsem si vydobyl trochu větší respekt. Dávám o sobě vědět.

A právem, i když jsem opravdu ještě mladý. Teď už mám trochu víc zkušeností, takže mě poslouchají. Doufám. V šatně mi taky naslouchají. Brankář musí být slyšet a velet obráncům, aby se se mnou cítili bezpečně, stejně jako se já cítím bezpečně s nimi. Já věřím jim, oni věří mně a tato vzájemnost je pro nás všechny velmi důležitá.

Ne vždy, ale...

Když v noci ležím v posteli a nemohu usnout, dívám se na zápasy. Ať už jsme vyhráli, nebo ne. Ale jednou za čas se rád podívám na ty vítězné. Na prohrané se totiž kouká špatně. Ale dívám se, abych se poučil.

Být soustředěný, to je také jedna z mých hlavních předností. Jít pořád nadoraz, i přes chyby. Pokračovat dál. Jak se říká, další kop je nejdůležitější. Udržuji si mysl v pohotovosti.

A čeho se bojím? Ještěrů. A trochu létání, i když se to zlepšuje. Letadla mi nedělají úplně dobře.

Nad budoucností zatím nepřemýšlím. Doufám, že budu hrát co nejdéle. Fotbal je moje vášeň. Doufám, že i ve čtyřiceti budu stále na hřišti a pomohu spoluhráčům.

Mým cílem je vyhrát co nejvíce trofejí. Vítězit v modrém dresu, s národním týmem.

Možná jednou, kdo ví... Třeba vyhraju Zlatý míč. Ale ten sen mám. Udělám všechno, co bude třeba.

A čeho se bojím? Ještěrů. A trochu létání, i když se to zlepšuje. Letadla mi nedělají úplně dobře. Ale pracuji na tom, po malých krůčcích.