Prezidentské volby: Největším poraženým jsou fandící novináři

Střípky z volebního štábu Petra Pavla. (28. ledna 2023)

Aktivisté z Milionu chvilek a oslavují vítězství Petra Pavla.

Fotka jednoho kolegy-novináře vyšla v pondělí (asi) náhodou v Lidových novinách. Slaví na ní s pivem a širokým úsměvem, euforicky připíjí. U ní všeříkající popisek: „Radost ve štábu generála Pavla“. Mají novináři právo fandit? Nemají. Fandí? Fandí. Jako zběsilí. Respektive část z nich. Víc a víc. A letos během prezidentských voleb také, jako nikdy jindy. Velká ostuda našeho povolání, kterou si často vůbec neuvědomujeme.

Křepčení, radost, emoce. To k vítězství „vašeho” kandidáta patří. Není ale úplně šťastné tohle všechno dělat veřejně, když jste novinář. Politický novinář. Jen na sociálních sítích jsem zaznamenal tolik žurnalistického fandění Petru Pavlovi, že by se z toho dala udělat sama o sobě kampaň.

Už po prvním kole ve štábu SPD spontánně a nadšeně zatleskala část novinářů poté, kdy Petr Pavel přeskočil Andreje Babiše a skončil první. „Strašná ostuda,“ psal mi odtud zkušený kolega, který sice rozhodně nemá probabišovské nebo okamurovské názory, ale nikdy nikomu nefandil.

Mohlo by vás také zajímat: Babiš prohru čekal. Co plánuje dál?

Druhé kolo pak už naprosto odšpuntovalo emoce. A nejen u aktivistických kolegů, kterých je víc a víc. Bohužel křepčili i zástupci médií, která dřív měla nadhled a na papíře či webu se snaží být politicky fér. Mladí, staří… Prostě rok od roku je to s naší objektivitou horší.

Trička s Havlem u volebních uren, s dovětkem „dobře to dopadne“, oslavy, připíjení, mnoho náznaků i přímých podpor z mediálního světa. I zkušení chlapi, kteří dělají ve vedení redakcí, se neudrželi, jeden z nich mi po kritice napsal, že prý mám rozlišovat „osobní“ a „novinářský“ názor, ale to prostě nejde, v době sociálních sítích jsou to spojené nádoby.

Z archivu: 26. srpna 1993. Petr Pavel dostává vyznamenání za záchranu francouzské jednotky z obklíčení na mírové misi v Jugoslávii.

Z archivu: Petr Pavel jako malé dítě s rodinou

29 Zobrazit galerii

Petr Pavel se svou mladší sestrou Jitkou. Snímek je z konce 60. let.

Petr Pavel se sestrou Jitkou. Snímek pochází z roku 1971.

29 Zobrazit galerii

Myslím, že svůj názor a pohled na svět má každý z nás novinářů. A je dobře, že jsou pestré. Nestrannost neexistuje. Každé médium je názorově zabarvené. Ano. Ale konkrétní personální podpora? To je prostě špatně.

Můžeme si samozřejmě zároveň položit otázku, kdo ještě spadá pod označení „novinář”. Protože někteří už jsou spíše opravdu hybridní internetoví aktivisté, co umějí psát nebo mluvit (a často ani to ne) na všechny strany, AntiBabiš i ProBabiš atd., samozřejmě. Spousta divných lidí se považuje za novináře. Ale jsou jen divní.

Důvěra v média je nižší a nižší

No, a o trapné vítězné tiskové konferenci, kde už se neudržel vlastně vůbec nikdo a byla to taková hezká česká hromadná veselka, vrcholící novinářským připíjením Pavlovi, radši ani nemluvím.

Jenže tu tiskovku viděly miliony lidí. A ne všichni volili Pavla. A – mimo jiné – viděli také kritické rozdíly mezi milými dotazy na Pavla a v podstatě neustálým grilováním Babiše (i po prohře). Zvláště od novinářů, se kterými má expremiér většinou dlouhodobý osobní problém. Sám šéf ANO je ale samozřejmě rád na tiskovce vyvolal, aby následně vypadal jako chudáček. Udělali mu tím jen další službu.

Jasně, mediální prostředí ohnul hlavně Andrej Babiš sám, ať už tím, jak na novináře útočí, nebo tím, že má na média (ne)přímý vliv. Ale ohnul ho nejen on, sekundují mu všichni čeští miliardáři, kteří v poslední dekádě skoupili nevydělávající česká média a začali je využívat v mocenském boji s různorodými výstupy. Jen Babiš je jako aktivní politik nejvíc vidět. A je nejméně názorově stravitelný.

V mixu s covidem, který nechal na reputaci novinářů – chtě nechtě – šílené šrámy, je hromadné mediální politické aktivizování před prezidentskými volbami další mizernou zprávou.

Samozřejmě je důležité NAHLAS říct, že tu zůstává i nemalá část racionálních novinářů, kteří nad tím vším kroutí hlavou. Vědí, že musejí pískat absolutní rovinu. Nedat příležitost. Zvláště v této hysterické době.

K tématu: Monopol pravdy, slušnosti a hodnot. To nemůže dopadnout dobře

Médiím ale zkrátka víc a víc chybí ten vzývaný řád a klid…

Důvěra lidí v média neustále klesá. Dříve ctnostné povolání je dnes plné opovržení. Protože část Čechů jednoduše vidí, komu novináři fandí a komu ne.

A co dělají tihle Češi? Uchylují se třeba do oněch temných koutů internetu, kde hledají svoji pravdu. Proto jsou tolik trendy alternativní média, proto lidé poslouchají na YouTube více či méně retardované samozvané vůdce, kteří jsou ve skutečnosti podivíni v exekucích. Proto lidé víc a víc dají na fake news – častokrát jim i chtějí věřit.

Novináři tleskají vítěznému Babišovi

A nakonec… Dokážete si v nadsázce představit, že by to celé bylo, nedej bože, naopak? Což se samozřejmě nikdy nestane. Ale hypoteticky. Pojďme na to:

V Lidových novinách (spadajících pod Agrofert) vychází po triumfu Andreje Babiše velká fotka kolegy-novináře, jak slaví s pivem, širokým úsměvem a euforicky připíjí na triumf šéfa ANO.

Ve štábu SPD někteří novináři tleskají Babišovi po prvním kole, že udržel vedení nad Pavlem a vyhrál.

Jiní novináři si před druhým kolem namísto Havla berou tričko s Macronem a na sociálních sítích ve stories v jasných náznacích říkají: „Bude líp a nebude válka!” A na vítězné tiskové konferenci Andreje Babiše pak křepčí mluvčí Vladimír Vořechovský infantilně s většinou novinářů a všechno je nádherně pozitivní. Bublina praská, že je to slyšet až v Maďarsku.

Co by se pak strhlo třeba na mém oblíbeném farizejském Twitteru? Naprostá lavina znechucení. Ten kolega, co připíjel „Babišovi“, by skončil jako novinář, navždy ve škatulce, zatímco teď ho nikdo neřeší. Babišova mediální děvka na velkoformátové fotce „jeho” novin! Všichni radující se novináři by byli důkladně propráni správnými lidmi.

Ale naštěstí se tak dělo u „dobrého” Pavla, nikoliv „zlého” Babiše. Jasně, Pavel za sebou nemá kauzy, politickou kariéru plnou větší či menší špíny, nemá za sebou obvinění, soudy, je vnímán pozitivně, jako ten lepší z dvou kandidujících hrdinů socialistické práce, méně polarizující. Ok, vše chápu, ale vše má mít prostě jasnou míru.

Žurnalistika zažívá obrovskou krizi. Zkušení novináři často ztrácí soudnost pod tíhou svých nabývajících sledujících na Twitteru. A mladá generace už často vůbec neuvažuje nad nějakou objektivitou a nadhledem, na sociálních sítích vyrostla. A ty nikdy nebudou objektivní, vždy budou uzavřeny do virtuálních bublin.

Zároveň přece nikdo nechce být na sociálních sítích hejtovaný, takže náleží do správného koridoru moderního myšlení černobílých názorových zkratek. Je prostě jeden správný názor. Nazdar. Což média drtí. Strašně moc.

Dřív se všichni novináři s nadhledem sešli nad pivem a vysmívali se politikům. Nyní se spíš scházejí nad pivem se spřízněnými politiky a smějí se novinářům, kteří nemají stejný názor jako oni. Snad se to změní. Ale spíš to bude ještě horší.

K tématu

Politika