Psycholog: Obětem znásilnění najednou svět nedává smysl. Musíme jim pomoci s démony

Před Poslaneckou sněmovnou se uskutečnil další z řady happeningů ke kampani „Chce to souhlas“, která bojuje za legislativní nápravu definice znásilnění. Je opravdu potřeba měnit zákony?
Domnívám se, že v Česku je třeba redefinovat legislativu týkající se všech forem násilí. Jako společnost jsme násilí dlouho přijímali. Poměrně dlouho trvalo, než se třeba přijal zákon o domácím násilí; považovalo se za něco normálního. Stejně tak stále považujeme za naprosto normální fyzické tresty u dětí. A obrovský dluh má společnost i v oblasti sexuálního násilí a zneužívání. Legislativa je v této oblasti neuvěřitelně vágní.

Organizátoři zmíněného happeningu třeba argumentují, že znásilnění je v trestním zákoníku definováno pouze jako čin, při kterém je použito násilí, pohrůžka násilím nebo zneužití bezbrannosti. Pod současnou definici tak nespadá až 70 % případů znásilnění, při kterých oběť zamrzne, nebrání se, a proto pachatel nemusí vyvíjet násilí.
Souhlasím, tohle je jednoznačně problém. V této oblasti existuje velká černá díra. Myslíme si, že když někdo neprotestuje, pak vyjadřuje souhlas. Tak tomu ovšem není. U aktivity se sexuálním podtextem je vždy nezbytné, aby oba navzájem věděli, že s tím souhlasí. Řada obětí sexualizovaného násilí či znásilnění nevyjádřila před činem nic, co by vyznělo jako jasný nesouhlas.

Ačkoliv se o tématu znásilnění a sexuálního násilí mluví více, tak stále nemáme upravenou definici znásilnění. Kampaň Chce to souhlas slaví druhé výročí a tak se vydáme připomenout před @snemovna, že je třeba jednat. pic.twitter.com/1xm9zcCcGr

— Amnesty ČR (@amnestycz) February 21, 2023

Na to se pak přitom pachatelé rádi odvolávají: „Vždyť nic neřekla!“ Musíme se pohnout do 21. století a říct si, že jestliže se jedná o jakoukoli sexuální aktivitu, jasný souhlas k ní musí vyjádřit oba aktéři. Přičemž ten souhlas se nevyjadřuje až samotným aktem.

A jak? Asi před tím není třeba podepisovat smlouvu.
To ne. Stačí prosté „ne/chci to“, „ne/chci tě“.

Může být pro společenské vnímání toho, co už je za hranou, zlomem právě probíhající proces s Dominikem Ferim?
Může to danou tematiku katalyzovat. Víte, věnuji se psychologii 25 let, i jako soudní znalec. Obětí znásilnění, vlastně i samotných pachatelů, jsem hodnotil stovky. A nejčastějším argumentem násilníka je „ona to chtěla“, „ono se jí to líbilo“. Oběť se tomu zpětně jen těžko brání. Čin často hlásí až po několika týdnech, třeba i měsících. A jak orgány činné v trestním řízení, tak advokát pak tvrdí: „Kdyby se něco opravdu stalo, přišla by s tím hned.“ Jde přitom o obrovský a strašně nebezpečný mýtus. Znásilněný jedinec zažívá nesmírné pocity studu a sebeobviňování, vnitřní „ochromenost“ celou věc nahlásit. Bojí se, co to bude znamenat. Bojí se i pachatele. Proto to neřekne hned.

Nechci předjímat, zda je Feri vinen. Co ale o přístupu naší společnosti ke znásilnění vypovídá, když u soudu před novináři klidně veřejně zmínil jméno jedné z poškozených? Neukazuje i tento detail, jak necitlivě k problematice přistupujeme?
Nechci z chování jedince vyvozovat cokoliv o chování celé společnosti. Jde každopádně pouze o vrcholek ledovce. A sexualizované násilí či znásilnění je obrovský ledovec, který je skutečně z velké části ponořen pod vodou. Pozorujeme jeho špičku, podstatná část problému přitom zůstává pod hladinou. Musíme se co nejrychleji pod tu vodu ponořit a začít s ledovcem pracovat. Ať už tím, že přijmeme nutné zákonné úpravy, nebo tím, že minimálně budeme respektovat stávající legislativu.

To se neděje?
Někdy ne. Vybavuji si případ dvanáctileté dívky znásilněné svým otčímem. Musela vypovídat ve stejné místnosti, v níž byl i on. Vlastně jí seděl přímo po pravé ruce, což pro ni bylo extrémně náročné. Správně se to dělá tak, že poškozená sedí ve vedlejší místnosti, komunikuje se například přes monitor.

Když jsem před chvílí zmiňoval možný pokřivený pohled české společnosti na znásilnění, hned jsem si vybavil tři čtvrtě roku starý výrok kardinála Dominika Duky. Tehdy v souvislosti s děním na Ukrajině prohlásil, že voják, který znásilní ženu, je svým způsobem často též obětí.
To mě pobouřilo. Pojem oběť je přece vyhrazen pro osoby, které byly zasažené určitou formou nelidského či násilného chování. Když vezmu Dukův projev jako celek, pak jej musím označit za extrémní relativizování a bagatelizaci. Je to společensky, morálně i nábožensky absolutně nepřijatelný výrok. Znásilnění je jednou z největších škod, které se někdo může dopustit na lidské psychice. Sexuální ponížení či zlomení může člověku přinést daleko vážnější následky než třeba fyzické ublížení.

Vždyť to také Duka za svá slova schytal.
Za sebe budu pevně doufat, že to buď nedomyslel, nebo nebyl schopen vyjádřit celý kontext. Z hlediska pohledu na oběti sexuálního násilí jsou jeho slova ve 21. století absolutně nevhodná. Na druhé straně by možná nebylo od věci rozproudit celospolečenskou debatu na téma co to ona „oběť“ vůbec je.

Jak to myslíte?
Uvažování o tom, kde ve válce začíná a končí lidská odpovědnost, nastolil už Norimberský proces z let 1945–46. Poměrně jasně z něj vyplynulo, že každý se může v dané situaci rozhodovat sám za sebe. Že i ve válce je možné aplikovat na konkrétní moment vlastní morální kritéria. V návaznosti na tento převážně lidsko-právní koncept přišli psychologové Philip Zimbardo a Stanley Milgram s tím, že i neznámý člověk je v řádech několika desítek minut schopen pod vlivem autority zabít. Pan profesor Zimbardo to pojmenovává slovy, že v každém z nás dříme jakýsi Luciferův efekt. Máme v sobě tendenci podlehnout zlu, zvláště pokud je to situačně podpořeno.

Situačně?
Jakmile nám někdo z pozice určité autority dá příkaz. Nebo když vidíme, že to dělají i všichni ostatní. Pokud čelíme stavu, že na nás měsíc někdo střílí ze samopalu a hází granáty; jakmile jsme z toho frustrovaní. Profesor Zimbardo tvrdí, že i několik desítek minut či hodin poté, co přijmete určitou funkci, se velmi zásadně mění vaše hodnotové uspořádání a ochota jednat úplně jinak, než byste jednali v běžných situacích. Moderní neurověda ostatně ukazuje, že představa celoživotně dané osobnosti je velkou iluzí. Vaše osobnost se může v důsledku situačních okolností, kterým nejsme schopni odolat, změnit klidně až z 80 procent.

Co přesně se v tu chvíli v těle děje?
Pokud si to představíme velmi zjednodušeně na úrovni mozku, existuje jeho část nazvaná prefrontální kortex. Právě ona nás činí lidmi. Může za naše odpovědné chování. Pak jsou ale i hlubší struktury, které mají za úkol obránit sebe sama, eventuálně přizpůsobit své chování skupině. Pouze morálně velmi zralí lidé jsou proto schopni odolat zlu. Lépe řečeno: Zlu je schopen odolat člověk, který je k tomu vybavený nejen geneticky, ale rovněž výchovou.

Jak se učí čelit zlu?
Úkolem pro lidi 21. století je mimo jiné upozorňovat děti už od útlého věku, že v životě mohou nastat situace, kdy se budou muset rozhodnout. Nabádat je, aby si vytvářely scénáře, jak reagovat, když… Jestliže se pak do takové situace opravdu dostanou, jejich mozek si danou chvíli zařadí mezi ty, které už zná. Ví, co má dělat. Může se to hodit v momentu, kdy vedle vás někdo zkolabuje na autobusové zastávce. Ale i tehdy, jakmile je člověk členem vojenské jednotky, která se pouští do zvěrstev, jaká byla k vidění na Ukrajině. Pokud mu už odmala vštěpovali, že existují jisté hranice, které se prostě bez ohledu na okolnosti nesmí překročit, má šanci obstát. Jenže… Profesor Zimbardo praví, že odolat zlu je v zátěžové situaci schopno pouze 20 procent z nás. Obávám se, že v určitých situacích to možná bude ještě dosti optimistický odhad.

Co přesně se tedy děje v nitru ruského vojáka, který je schopen znásilňovat ukrajinské dívky?
Jde nejen o „vybití“ sexuálního pudu, ale též o projev deprivované osobnosti, která dlouho pobývala v prostředí plném násilí. Mozek po určité době začne uvažovat jinak. Můžeme mluvit o tom, že se rozvíjejí tzv. disociální charakteristiky osobnosti, které odpojují prefrontální kortex, tedy schopnost racionální a etické úvahy. Vnitřní přesvědčení člověka směřuje k tomu, že svět je špatný. A že abych v něm obstál, musím se chovat ještě hůře. Jakmile se přidá tlak sociální skupiny, k tomu třeba i drogy – o nichž máme na Ukrajině též dost informací – jde to ráz na ráz.

Zvěrstev na ukrajinské frontě se tedy mohou dopouštět i lidé, které bychom v civilu označili za slušné?
Tak to jistě může být. Modelový Voloďa, zásadový kluk, který byl před čtyřmi lety rekrutem vojenské akademie, se promění ve Voloďu schopného zastřelit cyklistu s nákupem, protože ten chlap na kole přece může v tašce vézt granáty. Rusové jako tenhle Voloďa jsou zasypáváni všemožně překroucenými informacemi, co se opravdu na Ukrajině děje. Ocitají se v situaci, kdy jim jde o život. Výrazně je ovlivňuje jak pud sebezáchovy, tak strašně silný pud zachování se stejně, jak koná zbytek skupiny. Voloďa by za normálních okolností ženu nikdy neznásilnil. Jakmile ale vidí kolegy, připojí se. Budeme-li v tom hledat hluboce evoluční kořeny, dělá to proto, že má strach, aby nevybočoval.

Ke znásilněním nicméně nedochází pouze v zemích postižených válkou. Třeba ředitelka České ženské lobby Hana Stelzerová označila zmíněný kardinálův výrok za důkaz patriarchálního nastavení společnosti, v němž je žena vnímána jako kořist. Žijeme my Češi skutečně v takové společnosti?
Žijeme ve společnosti, která má patriarchální přístup velmi zakořeněný. Můžeme se bavit o tom, jestli nese evoluční, primárně biologické charakteristiky, do naší doby však každopádně nepatří. Přestože mnoho lidí včetně odborníků může problematické formy chování schvalovat.

Podle nedávného průzkumu si 45 % oslovených Čechů myslí, že si oběť za znásilnění může většinou sama, protože se chovala koketně.
Zmiňujete velmi nebezpečný mýtus, který je v naší společnosti hluboce zakořeněn. To, co ho může pomalu rozpouštět, je systematické vzdělávání dětí a mladistvých. V případě dospělých pak vytváření mediálních kampaní založených na tom, že do mezilidských vztahů nepatří žádná forma násilí.

Znásilnění se někdy říká vražda duše. Dá se muži vůbec přiblížit, co ve svém nitru prožívá žena, kterou to postihlo?
Musíme předně zdůraznit, že byť se častěji mluví o ženách, znásilněn může být i muž. V obou případech se jedná o pokoření individuální integrity, duševní i tělesné. Jde o zásah, se kterým se málokdo vyrovná. Integrita je základním předpokladem duševního zdraví. Jinak řečeno: Díky ní vám svět dává smysl. Máte pocit, že můžete svět kolem sebe ovládat. Jakékoliv fyzické napadení, zejména sexuálního charakteru, přitom otřásá základními pilíři důvěry ve svět, v lidi i sama sebe. Tyhle pilíře se velmi často jen obtížně obnovují. Silné zážitky pocitu bezmoci a ztráty kontroly nad situací se mohou obtisknout do mozku velmi hluboko.

Jak konkrétně?
Během řádů desítek vteřin až minut se propíše takovým způsobem, že to může vést k post-traumatické stresové poruše. K tomu, že přestávám věřit světu. Může to mít mnoho podob: U mnoha obětí znásilnění je evidován strach z velkého množství lidí, strach ze samoty, strach z mužů, ale i strach ze specifických znaků typu plnovousu, kudrnatých vlasů, zápachu alkoholu nebo cigaret, konkrétní značky automobilu apod. Oběti nezřídka uvádějí, že nejsou schopny obnovit svůj běžný sexuální život. Jindy naopak přiznávají nutkání k hypersexuálnímu chování. Pro každého, kdo zažil znásilnění, se jedná o doživotní trauma. Přičemž nemluvíme jen o primárním traumatu, čili samotném aktu, ale i o tom sekundárním.

To vzniká při vyšetřování?
Ano. Sotva prožijete podobně strašnou věc a rozhodnete se ji nahlásit, jste opakovaně tázáni, abyste to všechno popsali. Ne náhodou jsem se setkal i s takovými oběťmi znásilnění, které zpětně nahlášení činu litovaly. Právě kvůli tomu, co jsem zmiňoval prve – že byly s pachateli konfrontovány tváří v tvář. Navíc: Po dvou, třech letech se situace nějak vyřeší, u soudu padne směrem k pachateli rozsudek. A ať už oběti zkraje přijde dostačující nebo nedostačující, stát se o ni najednou přestává starat. Je ponechána veškerým pochybám. Z výzkumů se ukazuje, že největší problém není ve fázi primární traumatizace, kdy se člověku dostane pomoci. Ani v průběhu sekundární traumatizace, kdy jej vpřed žene naděje na spravedlivý proces. Nejhorší je to v terciární fázi, kdy zůstane sama, nikoho už nezajímá. S démony se musí poprat bez cizí pomoci. Celá řada lidí právě tehdy selhává, nemáme pro ně připravenu žádnou záchrannou síť.

Nezřídka to končí i sebevraždou.
Někdy ano. Oběť dlouho vyhlíží spravedlivý proces s pachatelem, pak je ale viník podmíněně či nepodmíněně potrestán a za pár let se znovu ocitne na svobodě. Oběť mezitím třeba i vede docela úspěšný život, prožité trauma však zůstává zapsané do nejhlubších vrstev jejího vědomí. Jakmile na to zůstává sama bez pomoci, může pro ni život pozbýt smyslu. Proto je tak důležité pomáhat lidem, kteří se v této fázi ocitli – zhruba dva, tři, čtyři roky poté, co to prodělali. Je třeba je motivovat, najít nějaké smysluplné uplatnění, aby se eventuální sebevraždě předešlo.

Smutně svého času skončil i mediálně známý případ Nely Moravcové, která byla vedle znásilnění ještě mlácena a mučena. Jak časté je, že k sexuálnímu násilí patří i brutální týrání?
Znásilnění je vždy týrání. A ano, poměrně často může být spojeno i s jinou formou fyzického a psychického týrání.

Zmíněnou Moravcovou brutálně znásilnil soused, což do jisté míry potvrzuje statistiky: Až 80 procent znásilněných svou oběť zná. Přijde mi to jako šílené číslo.
Ano. Šílené a bohužel pravdivé. V Česku dochází ročně až ke 12 tisícům znásilnění, vůbec nejčastěji bývá jeho pachatelem nevlastní otec oběti.

Zrovna pachatel v případě Moravcové se dočkal dvacetiletého odnětí svobody, nejsou ale v Česku jinak tresty za znásilnění spíš nepatřičně nízké?
Za „klasické“ znásilnění hrozí dva roky až deset let, může to ale skončit i pouhou podmínkou. Z některých zemí přitom víme, že u některých přečinů může výše případného trestu viníka za určitých okolností odradit. Pokud to mají někde nastavené tak, že při překročení povolené rychlosti například o 20 km/h přijdete o částku ve výši jednoho měsíčního platu, tak si pirátskou jízdu dvakrát rozmyslíte. A podobné to může být i pro pachatele v případě postihu za znásilnění. Pokud bez výjimky zavrhneme tresty podmíněné, a místo nich bude hrozit nejméně desetileté vězení, celou řadu pachatelů to též odradí. Takže ano: Za sebe jako za někoho, kdo v soudní psychologii působí přes dvacet let, říkám: Souhlasím, tresty za znásilnění jsou u nás extrémně podhodnocené.