Na tom baráku nechal můj přítel ruce. Voda to pak během chvíle všechno vzala, zní z Hanušovic

Doklady. Jasně, doklady. Fofrem!

Taky oblečení pro dceru.

A kupní smlouvy. Ježíš, ty určitě. Všechny možné dokumenty, co by pak chyběly. Kde jen jsou? Kde? Kde?

A gumáky. Jo, gumáky, bez nich to nepůjde.

Nějaké náhradní oblečení. Aspoň něco.

K čertu, v té tmě to nejde najít. Někde tady to musí být.

Nebo tady? Tamhle?

Sakra!

Jo, a želvu z terárka, tu přece taky musíme vzít; už kvůli dětem. Rychle s ní i s tím ostatním do prvního patra!

Rychle! Rychle!

RYCHLE!

Sobotní večer se pro 32letou hanušovickou prodavačku Kláru Manglovou proměnil v pekelný kvapík. Z práce v místním supermarketu ji před koncem směny nepustili, takže se domů dostala až něco kolem půl deváté večer. Za nedalekou hrází tou dobou už hučivě burácela řeka Morava, chystala se co nevidět proměnit krajinu na Šumpersku v říši zmaru.

Ještě chvíli si s lidmi škodolibě pohrávala.

Brnkala jim na nervy.

A tu chvíli musela Klára s partnerem Bohuslavem využít. V zoufalém spěchu vynášeli z přízemí svého domova věci, které chtěli zachránit. Nedeptal je jen ukapávající čas, také už nefungovala elektřina, museli si proto na všechno svítit mobilem.

V půl desáté, pouhou hodinu po Klářině i Bohuslavově příchodu z práce, na ně poprvé vlétli hasiči: „Musíte pryč!“ Ještě ale vzdorovali, honem honem házeli další a další věci po schodech nahoru.

Tohle. A tohle. A tohle.

Ve stresu, zmatku a spěchu nebylo moc jasné, co je důležité a co lze obětovat.

Co ještě? Co ještě? Bože, co?

A kam se vůbec vrtneme? A co uděláme s našimi hafany?

V půl jedenácté se hasiči objevili znova. Už byli neoblomní.

Víc už nic. Vůbec nic.

Klára s Bohuslavem se naposledy ohlédli za tím, co měli tak rádi. Třeba za tou pár měsíců starou kuchyní, o které Klára tak dlouho snila, čtyři roky na ni šetřila. Za novými okny, kterými byl dům osazen teprve před měsícem. Za televizí, elektronikou, nábytkem, za vším. Za dneškem, který se zničehonic stal minulostí.

ČTĚTE TAKÉ: Povodně daly šanci hejtmanům ukázat se. Mohou rozhodnout volby, shodují se politologové

Vykročili.

Sami zkraje ani pořádně nevěděli kam.

Všechno šlo na nás

Ona nakonec s jedním psem zamířila za babičkou. On s druhým, tím větším, přes most na druhou stranu řeky do karavanu, odkud mohl z bezpečné vzdálenosti i výšky sledovat, do jaké pranice se vodní živel pouští.

Hráz u Hanušovic se začala rozpadat někdy v neděli dopoledne. Rvavý proud řeky Moravy z ní odtrhl velký kus, už to nešlo zastavit; bylo zle. Klářin a Bohuslavův dům se ocitl na ráně jako jeden z prvních. Kalná voda nejdřív zalila zahradu, smetla nelítostně trampolínu, altánek, bazén. Pak sevřela do pevného objetí i barák.

„Všechno to šlo do nás,“ popisuje smutně Klára Manglová.

Člověk nemůže dohlédnout, co v tu chvíli létalo 41letému fachmanovi Bohuslavovi hlavou. Všechno tam dělal svépomocí, k mozolům z dřiny v pivovaře přidal ty, které se mu dělaly při domácí lopotě na elektřině, verandě, zahradě, v kuchyni, garáži, ve sklepě.

„Nechal na tom ruce,“ tvrdí jeho milá.

A teď to bylo pryč.

Během deseti minut.

Však také když se pak mohli v úterý poprvé podívat do vytopeného domu, on to prostě nedokázal. Ještě ne. Nešlo to. Klára vstoupila dovnitř sama.

Jako v roce 1997

Ale to předbíháme. Zatím se voda valí dál škaredou nedělí.

Jako v sedmadevadesátém.

Už je to tu znovu, hanušovičtí pamětníci se křižují, moc dobře vědí, co to všechno znamená, kolik roků i peněz taková povodeň spolkne, že už nic nebude jak dřív.

Klára u toho tehdy nebyla, to ještě žila v Jindřichově, Hanušovice jsou jejím domovem teprve osm let. Sousedka jí toho ovšem o dávné pohromě navyprávěla dost. Proto byla od začátku ráda, že když se teď okolím prohánělo to nejhorší, pobývala zrovna její 13letá dcera u svého tatínka v Ostravě. V bezpečí byl i Bohuslavův zanedlouho 10letý syn z předchozího vztahu, kterého měla u sebe jeho maminka.

„Oba se k našemu baráku vrátili, až když voda opadla,“ říká Klára. „A oba u toho plakali. Uvědomili si, že už nemají domov. Že už nemají nic. Teď už se jim sem vůbec nechce.“

Není divu, že si poplakala taky.

Ne hned. Ani při první návštěvě zplundrovaného domova.

„To jsem se ještě snažila být silná, abych podpořila partnera, pro kterého to muselo být mnohem těžší. Nakonec jsem si ale taky našla svou chvilku. Taky mě to zničehonic docvaklo, sejmulo. Sesypala jsem se. Ze dne na den nemáte domov. Nemáte, kde být.“

Poklad na stěně

Samozřejmě – už noc na neděli pro ni byla přetěžká. Ze svých bot si stihla vzít jen ty jedny zmíněné gumáky; prošlapala v nich pak stezku bolavé marnosti za azylem u babičky. Původně chtěla zůstat v karavanu s partnerem, Bohuslav ji však přesvědčil, že místo prochladnutí ve studeném vozu bude rozumnější vyčkat na svítání v teple.

„Dala jsem na něj. S babičkou jsme pak ale stejně nezamhouřili oka,“ popisuje Klára.

Byly to krušné hodiny. Mobily nefungovaly, ve vzduchu se tetelily nejistota a strach, očekávání něčeho hrozného.

A ráno to začalo.

Přišlo to tak rychle, že se desítky lidí ani nestačily evakuovat. Povodeň potrhala silnice, chodníky i inženýrské sítě, rozcupovala hřiště i zahrady, pokryla krajinu i zastavěné plochy bahnem. Vytrhala ploty, zdevastovala autobusové zastávky, odnesla popelnice i zahradní domky. Vryla do duší obyvatel nezhojitelné rány.

Když velká voda ustoupila, Klára se zhluboka nadechla a s malou dušičkou se pokusila vrátit domů.

No, domů…

Místo nedávno tak krásné zahrady – nic. Jen bahno.

Vešla do známých dveří a zase ten pocit cizoty – všechno zpřeházené, vyvržené, potlučené.

Kuchyňská linka na maděru, stejně tak podlaha, linoleum. Šuplíky vyvrácené. S mrazákem i s masivní rohovou sedačkou si tu voda musela pohazovat jak s pěnovým míčkem. Místo nového terasového okna, čerstvě zabetonovaného, zela díra jak po vytrženém zubu. Sklep byl ještě kompletně zatopený, i šmouhaté stopy na zdech v přízemí vyprávěly o tom, že tu hladina vystoupala snad do dvou metrů. Klára mazlavým blátem vkročila na verandu, nedávnou Bohumilovu chloubu, a bylo jí všelijak.

Chytala se drobných radostí.

Hleďme, moje boty!

Třeba ještě půjdou zachránit. Ty půjčené od kamarádky se mohou vrátit.

A pak – no ne! – na stěně hotový poklad.

Pořád tam visely rodinné fotografie. Voda na ně nedosáhla, bezcitné čelisti vyšší moci je nesežvýkaly, neztratily se navždy v nenávratnu.

„To by mě trápilo nejvíc. Kdybychom měli přijít i o vzpomínky,“ přiznává Klára.

Kotel pod vodou

A přece se žije dál.

I dlouho poté, co se den D odporoučel.

U řeky Moravy se buduje nová hráz, proud už je zase zkrocený, kroutí se a šplouchá docela nevinně; jakoby nic. Kde to je možné, od čtvrtka už zase z kohoutků nad saponátem vypulírovanými umyvadly a vanami teče pitná voda. Jde i elektřina; byť zrovna v promáčené budově na kraji Hanušovic z bezpečnostních důvodů zůstává raději vypnutá.

Už pár dnů je tu rušno. Bohuslav to tady s kamarády a příbuznými vyklízí a čistí, k ruce mají sousedy, hasiče z Králíků a Štítů, dokonce i členy vězeňské služby z Mírova.

Když je ouvej, člověk na to není sám.

„Upřímně? Nejsem zvyklá, že by mi někdo pomáhal. Takže mi to na jedné straně není úplně příjemné. Jenže pak si musíte přiznat, že tu pomoc opravdu potřebujete,“ přemýšlí Klára.

Člověk se snad nakonec nějak popere i s tak silným protivníkem, jakým je stoletá voda.

Co taky zbývá jiného?

Dům zkontroloval statik, o bourání nepadlo ani slovo, asi se to tedy zase dá jednou do pucu. Barák pojištěný byl, tak se uvidí.

Teď se bude vysoušet.

Ne den. Ne týden. Ne měsíc. Mnohem déle.

„Odhady tvrdí, že je to tak na půl roku. Jenže – za chvíli přijde zima,“ přibližuje s obavami mladá žena. „Ve sklepě máme nový kotel, který je zatím pořád ještě pod vodou, protože tam dosud neklesla. Co to udělá, pokud zamrzne? Když trubky popraskají, všechno se to může protáhnout.“

Bohuslav s větším psem zatím přebývá dál v karavanu, hlídá blízký dům před rabováním. Klára se v pátek s dcerou a menším štěkalem přestěhovala z provizoria v chaloupce do menšího domečku v Potůčníku, který jí v nouzi poskytla kolegyně. Mají jasný plán: svůj dosavadní domov co nejrychleji zrekonstruovat a prodat.

Pak? Pryč, co jiného.

„Abychom tady pomalu všechno budovali a za dvacet let aby přišla další povodeň? To ne,“ odmítá Klára. „Radši se odstěhujeme někam směrem ke Králíkům. Výš od vody. My jsme se vlastně i bez té povodně chtěli výhledově pohnout jinam, jen jsme se k tomu nemohli odhodlat. Teď nám živel jasně ukázal, že nastal správný čas.“

Když mluví, hlas se jí nechvěje. Působí silně.

Ale nepleťte se, člověk se nakonec neubrání emocím.

To nejde.

„Přes den nějak fungujete. Už jsme na tom tak, že o své situaci i zavtipkujeme. Jenže pak přijde večer. Lehnete si do postele a všechno na vás padne. Uvědomíte si, že se ještě nějakou dobu nebudete mít kam vrátit. A to zamává s každým.“

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Po povodních jsme zůstali sami, bědují v Branticích. Jižními Čechami se valí obrovská masa vody