Rozhovor s Victorií Burbelo
Viktoria Burbelo zažila na vlastní kůži ruské bombardování, smrtonosné pumy jí v Dnipru explodovaly přímo před očima. A chvíle plné děsu se jí pak vrátily i poté, co začala po odchodu z napadené Ukrajiny učit angličtinu na jedné z pražských škol; po útoku na pražské filozofické fakultě se zase klepala, zase plakala, zase se bála, že může každou další vteřinou přijít o život. Jejím příběhem na CNN Prima NEWS pokračuje seriál Cizinky, v němž představujeme ženy, které se po odchodu z vlasti dokázaly prosadit i v Česku.
Doma na Ukrajině měla Viktoria vlastní soukromou školu, kde se učilo sedm jazyků. Angličtina je jejím oborem i dnes, v pražském gymnáziu Nad Štolou. Matka dvou dětí odešla do Česka necelý měsíc po napadení své země ruským agresorem, obstojně si za tu dobu vedle Shakespearovy řeči osvojila i tu, kterou se mluví ve svém novém působišti.
Seriál Cizinky
T. Ledenkova (Ukrajina)
Pořád se bojím, že mi na hlavu spadne bomba
O. Bodnaruk (Ukrajina)
Doma byla primářkou, v ČR musela začínat od nuly
S. Kono (Japonsko)
Hraní na klavír mě bolí, bez hudby ale nemůžu žít
B. Smržová (Vietnam)
Chtěla jsem váš sníh poslat v obálce poštou domů
R. Tomehová (Sýrie)
Po Asadově pádu byla euforie jako po sametové revoluci
V. Burbelo (Ukrajina)
Třásla jsem se a ptala sama sebe, zda přežiju příští minutu
Sem tam ji ale čeština pořád ještě překvapí.
Jako když se dozví, že jí užívané slovo „Rusáci“ má poněkud pejorativní nádech.
„Fakt? To jsem netušila. Vlastně se ale není čemu divit. S Rusy máte vy Češi dost podobné zkušenosti jako my Ukrajinci,“ tvrdí s hořkým úsměvem 43letá blondýna.
Přesně před třemi roky začala Putinovou invazí válka. Napadlo by vás před tím, že něco takového může přijít?
Dovolím si vás opravit – pro nás Ukrajince začala válka už v roce 2014. Pamatuju si, jak k nám do Dnipra přijížděli lidé z Doněcka a Luhanska. A ano – na nás to tehdy subjektivně dělalo dojem, že na Ukrajině žádná válka není. Že se něco děje jen v Doněcku a Luhansku, ne „u nás“.
Uprchlíci z postižených končin nás marně přesvědčovali: „Když je to u nás, je to už i u vás. Musíte nám pomoct.“ Nevím proč, v podvědomí jsme to vnímali jinak. Dnipro je přitom jen 250 kilometrů od Doněcka. Člověk ale asi na válku nechce myslet, dokud skutečně nedojde až do jeho domu. Proto teď rozumím Čechům, kteří se ptají: „Jak by se nás to mohlo týkat, když se to děje až kdesi na Ukrajině?“ Taky mě tehdy ani nenapadlo, že by se to mohlo týkat i mě.
Týkalo.
Pořád si pamatuju, jak jsem byla s dětmi na trampolíně, hráli jsme si, bylo to fajn. Načež mi kamarádi z Ameriky psali: „Viktorie, máš na hranicích tanky. Sbal děti a okamžitě přijeď za námi do Ameriky, pomůžeme ti.“ Mávla jsem nad tím rukou. Vlastně jsem je uklidňovala: „Prosím vás, to je od Putina jenom taková provokace. Nestresujte se.“ Nějakému ruskému útoku jsem vůbec nevěřila. Kamarádi z Ameriky mi psali pak ještě dvakrát. Prý: „Jsi si opravdu jistá, že je to OK?“ Ptala jsem se i svého šéfa, který měl s bohatými lidmi v Dnipru důležitý byznys, jestli si mám balit věci. A i on mě ubezpečoval, že velcí byznysmeni zůstávají v klidu.
Všichni se pletli.
22. února 2022 jsme se s kamarády vypravili na hory do Karpat. Ještě jsme byli ve vlaku, když přišel očividně šokovaný manžel. Prý: „Putin označil Luhanskou a Doněckou oblast za část Ruska.“ Úplně jsem nerozuměla, co to znamená. Tak mi to pověděl bez obalu: „No, že může být válka.“ Pořád jsem tomu ještě nevěřila. Až když si 23. února naše děti hrály s dětmi kamarádů, něco jsem najednou pocítila. Pamatuju si, že mě zničehonic napadlo: „Kéž by tenhle moment zůstal, zapouzdřil se, nikdy neskončil…“ Prostě jsem si říkala, že tohle už se nikdy nebude opakovat… Ráno mi manžel potvrdil, že válka opravdu začala.
Měli jste štěstí, že jste tou dobou nebyli v Dnipru, ale na západní Ukrajině?
Měli, zachránil nás Bůh. Na východě nám ale zůstali rodiče. A taky jsme tam měli pasy, peníze – na hory jsme vyrazili jen tak, s jednou taškou. Dokonce i bez auta, které jsme plně natankované nechali doma před barákem. Sama sebe jsem se ptala: „Proč, proboha?! Vždyť jsme byli pouhých 50 kilometrů od hranic! Proč, proč, proč?“
Pád do zombického stavu
Co bylo dál?
Normální život se změnil v bláznivou situaci. Zůstali jsme odříznuti kdesi v horách, vůbec jsme nevěděli, co dělat. Vrátit se do Dnipra nedávalo smysl. Bylo to moc nebezpečné. Navíc jsme netušili, jestli vůbec pojedou vlaky. Měli jsme jízdenky na spoj, který jel až za týden. Takže jsme seděli v hotelu, lidé kolem nás odjížděli domů. Jiní, z východu, z Oděsy, mezitím naopak mířili na západ. Muži už nesměli vycestovat, takže se od svých rodin z hranic vraceli zpátky. Chaos.
Viktoria Burbelo Zdroj: CNN Prima NEWS/Václav Toman
Jen jsem na to koukala a měla neodbytný pocit, že musím něco dělat. Tak jsem alespoň dobrovolnicky překládala ukrajinské zprávy do angličtiny, aby měli novináři ze světa přehled. Taky jsem pomohla dopravit do bezpečí jednoho handicapovaného kluka. Tehdy jsem si uvědomila, co Putin dokázal. Udělal, co se před tím nepovedlo nikomu: na Ukrajině neuvěřitelně spojil lidi, že všichni spolupracovali proti stejnému nepříteli. I když mě neznali, pomohli mi toho handicapovaného kluka dostat až do Itálie. Neskutečné…
Kterého Čecha si vážím
Petra Pavla. Moc hezky podporuje Ukrajinu. Dělá na mě dojem i to, že jde o bývalého generála NATO. Když ruští politici mluví špatně o Česku a Ukrajině, nebojí se proti nim ozvat. Jednoznačně jim vzkazuje, aby Moskva stáhla svá vojska z Ukrajiny.
Jak dlouho jste zůstali v horách?
Za týden jsme přijeli do Ivanofrankivska. Manžel je ajťák, jeho firma tam měla kancelář. A Američané, na jejichž projektu dělal, tehdy udělali zajímavou věc. Svým zaměstnancům vzali veškeré přístupové kódy a vzkázali: „Pokud pro nás chcete i nadále pracovat, musíte se přestěhovat na západní Ukrajinu.“ Proto jsme zůstali v Ivanofrankivsku.
Průšvih je, že v tomhle městě je vojenské letiště, na které Rusové útočili. Takže jsem se jednou ráno probudila obrovskou explozí, protože kousek od nás spadla raketa. Manželovi jsem řekla: „Omlouvám se, ale už to nedávám. Mám toho dost.“ Už jsem nemohla jíst, spát, mluvit s dětmi. Spadla jsem do zombického stavu. Strach mě nedovolil se hýbat. Hrozně jsem se bála o děti, cítila jsem, že s nimi musím odjet do bezpečí.
V evropských zemích je kvůli válce šest milionů ukrajinských uprchlíků. Zdroj: Stanislav Krasilnikov / Sputnik / Profimedia
Manžel namítal, že jsem hloupá. Že to Putin za dva týdny ukončí. Odpověděla jsem: „Pokud to za dva týdny ukončí, hned se vrátím. Ale teď musím pryč. Nevydržím tady ani den.“ Nemohl to pochopit. Řekl: „Pokud bys byla já a musela bys tady zůstat bez dětí, které miluješ, a nevěděla bys, co s nimi někde v dálce bude – co bys dělala?“ To byla strašná otázka. Neuměla jsem si to představit. Tehdy to bylo hodně emocionální. Odjeli jsme. A on to vzal tak, že jsem ho opustila…
Oblíbené místo v Česku
Asi Vyšehrad. Ještě před válkou jsem byla v Praze na dovolené. A kamarád mi Vyšehrad doporučil jako skvělé místo na procházku. Měl pravdu. Když jsem tam vyrazila, okamžitě jsem s Vyšehradem pocítila zvláštní pouto. Vnímala jsem výjimečný duch místa. Ohromnou harmonii. Moc se mi líbí, kolik historie a krásy v sobě to tam má.
Vy Češi jste udělali hodně
Dodnes vám to neodpustil?
Už ano. Ale vedla k tomu dlouhá cesta. Do Česka jsme vyrazili proto, že tu už osm let bydlel synovec. Bydlela tady i jeho maminka s druhým synem. Už před tím jsem navíc v Praze dvakrát byla, takže jsem věděla, že je tady civilizace, hezká architektura, možnost vzdělávání. Že je to zkrátka fajn město s příležitostmi pro děti, s nádhernou přírodou.
Ještě před Putinovou invazí jsem navíc mluvila s kamarádem, Rusem, který má francouzskou manželku, francouzský pas, a v Praze bydlí už dlouho. Nabádal mě, že jestli chci jednou poslat své děti na pražskou univerzitu, nemám na nic čekat, a dát je do české střední školy už teď, aby si zvykly na prostředí. Tenhle Rus mi zavolal i měsíc poté, když už jsme byli s rodinou v Ivanofrankivsku. Řekl: „Přijeď a budeš bydlet s námi.“ Nebyla jsem si jistá, vysvětlovala jsem mu, že máme i psa. „Přijeď i se psem! Najdeme místo pro všechny,“ povídal. S tím psem to bylo vůbec zajímavé.
Ukrajinští uprchlíci v pražském Kongresovém centru Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Zajímavé?
Před odjezdem na hory jsme ho totiž původně nechali v Dnipru ve psím hotelu. Volala jsem domů rodičům, aby ho tam vyzvedli a přivezli ho za námi do Ivanofrankivska. Upřímně – byla to na ně i trochu finta. Já se o ně strašně bála, vůbec Dnipro nechtěli opustit. Tak jsem jim řekla: „Přivezete mi psa, pasy, peníze a jen mi v prvních dnech v Praze trochu pomůžete.“
Udělali to?
Ano, i když vůbec nevím, jak to táta zvládl – v 75 letech řídil den a půl v kuse. Celou dobu přitom jel stejnou rychlostí, protože z východu se vlekl štrúdl aut s uprchlíky. Jakmile přijeli do Ivanofrankivska, manžel mě nabádal: „Ať si odpočinou, do Česka pojedete zítra.“ Já v sobě ale měla tak hrozně silné nutkání, že jsme museli vyrazit hned. Hned! Sedla jsem za volant, v autě jsem měla rodiče, děti, psa, všechny naše věci a hurá pryč.
Trvalo to 19 hodin, s chvilkovou přestávkou na Slovensku. Rozhodla jsem se, že nepojedeme přes velký hraniční přechod za Užhorodem, ale zapadlými serpentinami k Ubľe, kde bude méně aut. Byl to dobrý odhad, museli jsme ale zvládnout příšernou cestu: nahoru, dolů, nahoru, dolů... Dokázala jsem to jen přes mateřství a adrenalin. Fungovala jsem jako robot – hlavně dostat své děti do Prahy…
I v Praze mě kamarád nabádal, abych si nejdřív odpočinula, já ale chtěla okamžitě do Kongresového centra zařídit si víza. Musela jsem mít jistotu, že jsem s dětmi v bezpečí. Pořád si pamatuji, jak jsem dorazila do Kongresového centra, kde jsem narazila na dobrovolníky. Vůbec nerozumím, když dneska někdo říká: „Česko by směrem k Ukrajině mělo dělat mnohem víc…“ Ježišmarjá! Vy jste měli týden, dva na přípravu. A tak úžasnou pomoc jste pro nás stihli dát dohromady!
Ukrajinští uprchlíci před válkou Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Dobrovolníci tam pomáhali od srdce, hned na mě mávali: „Ukrajina? Ukrajina? Tady…“ Dali mi čaj, já si sedla na obrubník vedle auta a asi deset minut jsem jen brečela… Češi mě uklidňovali: „Nebojte, všechno spolu vyřešíme. Jsme přece lidi…“ Později už to byl trochu jiný příběh, ale na začátku to bylo přesně takhle. Udělali jste pro nás hodně. A taky hodně rychle.
Ruská menšina na Ukrajině vůbec neexistovala
Přemýšlela jste, kde se ta válka vůbec vzala? Putin často používá argument, že svou speciální vojenskou operaci spustil na ochranu ruské menšiny, na Ukrajině prý utlačované.
Ale to je hloupý nesmysl. Něco jako ruská menšina na Ukrajině vůbec neexistovalo. To samé slýchám i od lidí z Doněcka a Luhanska. Nikdy by je nenapadlo, že mají být částí Ruska. Lidi vždycky rozuměli, že patří k Ukrajině. Že jsou Ukrajinci. Jen se zkrátka historicky přihodilo, že mluví rusky. Jak k tomu došlo? Po hladomoru, který Stalin rozpoutal, aby vymazal ukrajinskou identitu, byli do Doněckého a Luhanského regionu přivezeni lidé z celého Ruska. Nějaké vztahy a příbuzné pak v Rusku měli, vyrostli už ale na Ukrajině. I můj táta má přece maminku ze Sibiře...
Putinův argument pro tažení na Ukrajinu je podle Viktorie Burbelo hloupý. Zdroj: profimedia.cz / ČTK
Jaké byly tedy vztahy mezi Rusy a Ukrajinci?
Víte, nás by nikdy nenapadlo, že je mezi Ruskem a Ukrajinou nějaký zásadní rozdíl. Že nás něco může rozdělit. Lidi v SSSR se kdysi prostě považovali za součást Sovětského svazu. Jakmile se SSSR rozpadl, stali jsme se Ukrajinou. Lidé si možná nebyli jistí, co je lepší: zda být součástí Svazu, nebo být samostatní. Nikdy by to však nedefinovali způsobem „my jsme z Ruska“. Nikdy. Sem tam možná někdo plácnul, že v Rusku se může líp žít, protože jde o větší zemi. Takové tendence asi byly, navíc to podporovali agenti FSB. Přesto nemůžeme mluvit o ruské menšině. A už vůbec ne o tom, že by rusky mluvící lidé byli na Ukrajině pod tlakem.
Ne?
Právě naopak!
Jak to myslíte?
To už spíš probíhala rusifikace. Ještě před pěti lety jsem se i já sama rozhodovala, zda nedám své dítě do ruské školy. Dneska je pro mě úplný šok, že jsme to vůbec zvažovali. Tenkrát ale byla jiná situace – doma jsme se bavili rusky, takže to zas tak nesmyslné nebylo...
U nás v Dnipru to bylo vůbec zajímavé. Úplní Rusáci tam sice nejsou, do roku 2014 byste tam ale zaregistroval hodně ruského vlivu. S ruštinou byly kvůli vlivu Moskvy z časů SSSR spjaty generace lidí. Nikomu to ani po pádu Sovětského svazu nepřišlo divné, všichni to tak brali – jasně, jsme Ukrajinci, mluvíme ale rusky, to je normální. Pak ovšem došlo k anexi Krymu. K válce. Dnipro si muselo vybrat. Rusko, nebo Ukrajina? A politici s vlivnými byznysmeny jasně řekli: „Jsme Ukrajina. A pokud tady bude válka, nevzdáme se.“
Ruská armáda na Ukrajině Zdroj: profimedia.cz / ČTK
I ve vnímání mé rodiny nastal se začátkem války zřetelný posun. Jazyk sám samozřejmě za nic nemůže, v ruštině psali Dostojevskij, Bulgakov... Jakmile ale došlo k Putinově agresi, začali jsme i doma mluvit ukrajinsky. Snaží se o to i můj táta, kterému je 75 let. Vysvětloval mi to slovy: „Chci sám sebe respektovat.“ Když v Rusku žijící ségra jeho maminky viděla, co se teď děje, vůbec nemohla pochopit, jak spolu ty dva blízké národy mohou bojovat.
Bohužel, mohou.
Bohužel. S vědomím toho, že označovat celé národy za jednolité celky bývá vždy ošidné. O něčem takovém jsem se nedávno bavila se studenty i tady na pražském gymnáziu. Jeden kluk ve zdejší třídě je napůl Američan. A spolužák se do něj po Trumpově zvolení pustil, že Američané jsou hloupí, když si vybrali takového prezidenta. Tomu polovičnímu Američanovi jsem vysvětlovala: „Neblázni, sice jsi Američan, přece ale jako jedinec neneseš odpovědnost za celou zemi.“
Snažila jsem se mu to vymluvit i proto, že jsem si v sobě dlouho nesla něco podobného. Nějakou dobu jsem totiž cítila, že bych se měla stydět za svůj sovětský původ. Teď už je mi jasné, kdo jsem. Jsem Ukrajinka. Z dětství jsem si ovšem takovou identifikaci nenesla, ta nejistota mě trápila: „Co mám dělat? Úplně v sobě sovětské dětství vymazat? Říct si, že jsem vyrůstala v něčem zcela špatném a vytěsnit to?“
Vybrala jsem si Ukrajinu
Pravdou totiž bylo, že i z dětství v Sovětském svazu jsem si odnesla vzpomínky na hezké věci. Taky jsem jako dítě byla šťastná, hrála si, bylo mi krásně. Tak co s tím? Nakonec jsem si to v sobě srovnala, nějaké mazání vzpomínek si zakázala. Prostě jsem přijala, jak to bylo. Ze svého sovětského původu se už neviním. Doba se navíc mezitím změnila. Přišly časy, v nichž jsem si musela vybrat. A já si vybrala – Ukrajinu.
Podívala jste se během války zpátky do vlasti?
Ano. Poprvé jsem se tam vrátila za rok a půl, v roce 2023. Bylo to fajn, jen cesta se strašně protáhla; na hranicích jsme čekali až 17 hodin. Jen tak ale nezapomenu ani na cestu, kterou jsme na Ukrajinu podnikli loni v létě. Tehdy zkraje všechno vypadalo prima; přinejmenším na západě Ukrajiny, kam jsme vyrazili za manželem.
Velké rozhovory
Legendě NHL v Izraeli létají nad hlavou rakety. Gretzkého nenáviděl, Jágra měl za spratka
Pelta a Růžička v base? Náraz, hegeš a loterie. Šikana tam číhá všude, říká bývalý vězeň
Bestiální vražda, řekl lékař u Masarykova těla. Nové důkazy mohou objasnit smrt syna TGM
Český pilot: Tragédie v Jaroslavli? Do některých letadel bych v Rusku nesedl, bývá to džungle
Čech z Izraele: Rodiče přežili holokaust. Kdyby to dnes viděli, plakali by od rána do večera
Když jsem ale chtěla synovi ukázat, kde jsem v Kyjevě pracovala, muž mě od toho odrazoval. Že jsem prý blázen, protože tam je to nebezpečné. Ptala jsem se kamarádů, ujišťovali mě, že se mi nic nestane. Takže jsem pak chodila po kyjevských ulicích, které miluju, s nimiž mám spojeno tolik nádherných vzpomínek. Přišlo mi, že až na sirény tady válku nic nepřipomíná. Zajeli jsme se synem i do Dnipra. A tam…
A tam?
Ještě jsme ani nedošli z nádraží domů, když volám manželovi, že se něco děje. Na Telegramu totiž psali, že Rusové vypustili z Kaspického moře rakety, do masivního ostřelování zapojili i migy. Vyděšeně jsem manželovi povídala, že se co nejrychleji musíme schovat do krytu. Na mobilu jsem v tu chvíli viděla, že od možného dopadu raket nás dělí hodina a půl. Chápejte – nikdo tehdy nevěděl, kam přesně to dopadne. Prostě někam na Ukrajinu. Manžel mě uklidňoval. Prý to začalo bouchat v Kyjevě, tak to asi všechno míří na hlavní město. Nedalo mi to, stejně jsem po očku sledovala mobil, kam to letí. A u jedné rakety si najednou všimnu, že letí přesně na nás, na Dnipro. A že máme minutu!
Zase letěly rakety. Zase jsem se bála
Co se dá za minutu udělat?
Se synem jsme si sedli na chodbu, kde jsme se chtěli schovat. Jenže ona to nakonec nebyla jedna raketa, bylo jich deset. A explodovaly 800 metrů od našeho baráku… Seděli jsme tam, já se třásla, plakala, modlila se k Bohu. Víte, i ze začátku války jsem mívala strach. Ale to byl strach, který se dá racionálně popsat, pochopit. Tohle? Tohle byl strach, kdy fakt nevíte, jestli následující minutu přežijete. Absolutně nepřenosný pocit. Pokud jste to nezažil, nepochopíte to. Na aplikaci čtete: ještě jedna minuta. A ještě jedna raketa. Nejstrašnější je očekávání. Přežiju tu minutu? Nebo ne? Nemůžete dělat nic. Jen číst modlitbu; samozřejmě v ukrajinštině.
Opakovalo se to pak v noci ještě třikrát. A za pár dnů zase. Naštěstí jsme to přežili, byly to ale hrozné dva týdny. Z téhle dovolené jsem se nakonec vrátila dřív, než bylo v plánu. Nepříjemné bylo, že mě pak tohle trauma dohnalo i v Praze.
Charkov po ruském bombardování Zdroj: profimedia.cz
Jak?
Po střelbě na filozofické fakultě v Praze jsme u nás ve škole měli nácvik, jak se v podobných situacích zachovat. Prvním krokem bylo, se musí běžet do nejbližšího krytu. A jakmile jsem si tuhle větu v instrukcích přečetla, všechny vzpomínky z Dnipra se mi najednou oživily. Zhmotnily se. Zase jsem cítila, že jsem tam. Že sedím na chodbě s dětmi a opět na mě letí rakety. Začala jsem brečet. Věděla jsem, že to nezvládnu. Musela jsem to probrat se školní psycholožkou. Povídaly jsme si spolu, pily čaj, taky se mnou plakala. Prožila to se mnou. A: dostala jsem to ze sebe pryč.
Zpětně vím, o co šlo – postihla mě posttraumatická stresová porucha. Lidi z okupovaných území, z Charkova, to mívají ještě mnohem horší než já. Mně školní psycholožka vysvětlovala: „Může se stát, že to musíš znovu prožít. Pak se ale zvedni a jdi dál.“
Můžete se někdy do Dnipra vrátit?
Teď ne. Mám tak silný blok, že mě tam teď nikdo nedostane. Dokud bude válka, je to vyloučené.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Hádka o Ukrajinu. Nebudeme panáčkovat, říká Havlíček. Tak buďte hvězdou Moskvy, opáčil Výborný
