Nerudová: Mým největším handicapem je, že jsem mladá a pohledná. Babiš má ze mě strach

Když člověk chce být českým prezidentem, nesmí o sobě pochybovat. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to říká Danuše Nerudová, jedna z největších favoritek boje o Hrad. Těsně před finální fází ostře sledovaných voleb mluví třeba o tom, v čem se liší od Petra Pavla a co jí vadí na současné vládě. A také, že je možné, že se Andrej Babiš bojí diskutovat se ženou.

Když člověk znenadání vstoupí do světa velké politiky, pochybuje o sobě hodně?
Nepochybuje. Nemůže.

Nemůže? Protože je to slabost?
Pochybovat o sobě je sice lidské, když ale kandidujete na prezidenta republiky, nesmíte o sobě během volebního boje pochybovat ani na sekundu.

Nezapochybovala jste o sobě ani ve chvíli, kdy Václav Klaus řekl, že nechápe, jak jste se mohla stát profesorkou, jelikož on by vám nedal ani zápočet?
Nepochybovala jsem o sobě ani na minutu, ani na sekundu, ani na milisekundu, ani na pikosekundu.

Naštval vás jeho výrok?
Ne. Mně je vlastně úplně jedno, co pan Klaus říká.

Přestože je to člověk, který vykonával funkci, o kterou se nyní ucházíte?
I přesto.

Vy byste Klausovi dala zápočet?
Dala bych mu ho za to, jakým způsobem se u nás transformovala ekonomika. Rozhodně bych mu ho ale nedala za věci kolem klimatické změny.

A za jeho názory na zahraniční politiku státu?
Jde o člověka, který nás přivedl do Evropské unie. Takže ano.

Také však jde o člověka, který se nechal fotit se svatojiřskou stuhou.
To je druhá věc. Podle mého je třeba rozdělovat to, co udělal v úřadu prezidenta, a to, čím se prezentuje teď.

V souvislosti s ním jste sama nakousla téma klimatické změny. Na svých stránkách píšete, že víte, jak ji řešit. Jak?
Musíme Green Deal přestat chápat jako hrozbu, je nutné jej vzít jako příležitost. Řešení energetického mixu existuje a posílí naši nezávislost, bezpečnost i rozumné ceny za energie. Jen to vyžaduje změnu stavebního zákona – všechny nové průmyslové stavby a parkoviště před supermarkety by například měly mít povinně určité procento solárních panelů. Dávno také měla existovat komunitní energie. Jinak řečeno: Lidé na vesnicích mají mít možnost dodávat sousedům přebytky energie ze solárních panelů, které si před tím umístili na své stodoly. Je třeba vytvořit i pobídky pro obce, aby ve větší míře vznikaly větrné elektrárny. Takže ano – řešení existují. Jen se musí chtít. A musí se to podporovat.

Není nešťastné, že se otázka klimatické změny pro mnoho lidí zúžila na představu aktivistů házejících kečup po obrazech velkých umělců?
S tím samozřejmě nesouhlasím. Studentský aktivismus naopak podporuji – jakmile mají mladí potřebu vyjádřit, že nastala klimatická nouze, že z toho mají strach, měli bychom jim naslouchat. Dost mě taky mrzí, že se u nás otázka zelené politiky velmi dlouho omezovala na elektromobilitu, což je jen dílčí výsek.

Může vůbec prezident za současných legislativních podmínek reálně ovlivňovat postoj státu ke klimatu?
Může, Václav Klaus je toho zářným příkladem. Je to vlastně přesně věc, kterou by prezident měl dělat. Pokud vykonává svůj úřad aktivně – což se teď neděje – má obrovský neformální vliv. Je právě tím, který by měl ve veřejném prostoru otevírat i témata pro společnost nepříjemná. Měl by být schopen moderovat diskusi mezi znesvářenými tábory. Upozorňovat, že tu jsou lidé, kteří mají ze zelené transformace obavu. V neposlední řadě umět tyto obavy rozptylovat. Dokázat lidi přesvědčit, že jde o jedinečnou příležitost k technologickým změnám, nastartování ekonomiky a vytvoření nových pracovních míst.

Z toho vyplývá, že prezident by měl být nositelem vyšších morálních hodnot. Určitým vzorem pro společnost.
Samozřejmě. Takovou roli prezident bezpochyby má, momentálně nám přitom v Česku bohužel chybí. A podle toho naše společnost i vypadá... Je přece normální, že zákony platí pro všechny. I pro prezidenta.

A i pro jeho spolupracovníky. Právě za výběr lidí, jakými se Miloš Zeman obklopil, je současný prezident hojně kritizován. Přidala byste se k této kritice?
Ano, podle mého jde o obrovský problém. Myslím, že všichni, kterými se prezident obklopuje, by měli mít vysoký morální kredit a být bezúhonní. A všichni by měli mít bezpečnostní prověrku.

Už máte představu, koho byste si vzala s sebou na Hrad?
Nějaké diskuse už probíhají. Vzhledem k tomu, že odborníků a osobností tohoto typu není v Česku neomezené množství, si ale konkrétní jména nechám prozatím pro sebe.

Pokud se opravdu stanete prezidentkou, poměrně brzy budete muset rozhodovat třeba o nominování několika ústavních soudců. Máte i v jejich případě představu, o koho by šlo?
Povedu o tom diskusi s akademickou sférou, se soudcovským stavem. Nějaká jména v hlavě mám. Preferuji, aby kolektiv soudců měl velkou míru diverzity. Je velmi důležité, aby zahrnoval lidi s pravicovým, levicovým, konzervativním i liberálním smýšlením, muže i ženy.

Rozhodně bych se nezachovala jako prezident Zeman, který ani nepřišel na jednání vlády, ani si nevzal slovo v Poslanecké sněmovně, přesto posléze zákon vetoval

V boji o Hrad máte v zádech podporu pětikoalice. Jak byste coby ekonomka zhodnotila způsob, kterým její vláda přistupuje k energetické krizi?
Její podpory si velmi vážím. Pokud mě ale sledujete, tak víte, že jsem k vládní ekonomické pomoci často kritická. Závěrem roku například končí fixace cen energií, 37 procent domácností není schopno v měsíčním rodinném rozpočtu nic ušetřit. A my pořád nevíme, co bude od ledna. Bude sociální tarif? Vláda by ho měla představit, aby se lidé neocitli v nejistotě a zkraje roku 2023 znovu nedemonstrovali kvůli strachu, že nebudou mít z čeho zaplatit složenky.

K demonstracím tohoto typu už v minulých měsících došlo. Nemálo z přítomných si tam nevystačilo jen s protivládními hesly, otevřeně také vyjadřovali podporu Putinovi, Rusku. Dá se s takovými jedinci podle vás diskutovat, přesvědčovat je? Nebo to nemá cenu?
Náčelník vojenské policie Otakar Foltýn v jednom z rozhovorů řekl, že tyto lidi už nic nepřesvědčí. Ale že je extrémně důležité, abychom druhé skupině demonstrantů – tedy těm, kteří se ocitli v tíživé sociální situaci s mají strach – podali pomocnou ruku. S tím souhlasím. Oni stojí na hraně toho, že by mohlo dojít k jejich radikalizaci. Tomu je třeba zabránit.

Jak byste jedním slovem nazvala lidi typu pana Vrábela, Tušla, Čermáka?
Jedním slovem je nazývat nebudu. To je nálepkování, které by prezident neměl dělat.

Popište je tedy ne jedním slovem, ale jednou větou.
Jsou to lidé, kteří velmi často podléhají dezinformacím. Kteří jsou zcela jistě financováni cizí mocností. A kteří představují bezpečnostní riziko pro Českou republiku.

Je v české politice někdo, s kým byste se štítila sednout za jeden stůl?
Určitě bych měla obrovský problém si sednout za jeden stůl s někým z komunistické strany. To určitě. Komunisti už ale naštěstí nejsou v Poslanecké sněmovně.

Hodně emocí u svých oponentů vyvolává i Andrej Babiš, jeden z vašich největších kandidátských konkurentů. S ním zatím u jednoho stolu zaručeně sedět nebudete, až do konce roku se hodlá vyhýbat všem televizním debatám. Je to pro vás výhoda nebo nevýhoda?
Jde o jeho rozhodnutí. Možná má strach diskutovat se ženou.

Strach má dnes leckdo, psychiku lidí cuchají covid, válka i energetická krize. Jakým způsobem byste se coby prezidentka snažila uklidnit vystrašené spoluobčany?
Něco takového vidím jako hlavní úkol prezidenta. Nejde přece jen o válku. Kromě toho, že se lidé bojí, jak zaplatí složenky, máme i ve velmi krátkém sledu už třetí volby. A při nich se pokaždé hodně nahlas ozývají různé populistické výkřiky. Logicky – ve volbách je vždycky nejjednodušší využívat lidského strachu. Ve veřejném prostoru se bohužel nenašel nikdo, kdo by vyslal dostatečně silný pozitivní signál. Kdo by řekl: „A dost. Jsme silný stát, máme silné instituce. Nenecháme nikoho padnout na kolena.“ Přesně tohle má dělat prezident.

Jak si vůbec máme představit váš přístup k prezidentské funkci? Chodila byste kupříkladu na vládu, apelovala byste na ni, navrhovala konkrétní řešení?
To není úlohou prezidenta. Hlava státu má moderovat diskusi, stabilizovat politickou situaci. Má právo chodit na jednání vlády. Vzít si slovo na jednání Poslanecké sněmovny, objevovat se na všech výborech. Toho bych v zásadních případech zcela jistě využívala, konkrétně určitě při projednávání státního rozpočtu. Rozhodně bych se nezachovala jako prezident Zeman, který ani nepřišel na jednání vlády, ani si nevzal slovo v Poslanecké sněmovně, přesto posléze zákon vetoval. Takto by komunikace prezidenta České republiky jistě vypadat neměla.

Využívala byste jako prezidentka zámek v Lánech podobně často jako právě Zeman?
Moje srdce tíhne spíš k Vysočině. Osobně myslím, že Lány by měl prezident používat jen k reprezentačním účelům.

Jako prezidentka republiky byste byla i vrchním velitelem ozbrojených sil České republiky. Byla byste si v této oblasti jistá?
Od toho má prezident Generální štáb. Rozhodně to není jak v pohádce Šíleně smutná princezna, kde dva rádcové s černými klobouky a silnými brýlemi stojí před mapou a překřikují se: „Obětujeme levé křídlo! Obětujeme pravé křídlo! Ne, obětujeme obě křídla!“ Kdepak, takhle to fakt nefunguje. Prezident si nemůže dovolit jen tak stoupnout na balkon a vyhlásit válku. Ve válečném stavu nedělá nic sám, všechno musí schválit Poslanecká sněmovna. Prezident dokonce ve válečném stavu nemůže ani vetovat zákony. V takto zásadní chvíli musí národ uklidňovat. Dávat ostatním naději, odvahu. Dělat tedy přesně to, co dělá prezident Zelenskyj.

Měl by kromě toho být i uvážlivější než vy, když jste měla po nedávném dopadu rakety na polské území ihned na sociálních sítích jasno, že pocházela z Ruska, byť byla ve skutečnosti ukrajinská?
Vycházela jsem z toho, co řekla ministryně obrany. O ruských raketách mluvil i Petr Pavel a další. Já jsem jasně konstatovala, že je nutné zachovat klid. Nicméně: Pokud máte žháře, který vám zapálí dům, přijedou požárníci a začnou hasit, voda třeba proteče až k vám do bytu. A kdo má pak odpovědnost za škodu? Hasiči? Nebo ten, kdo zapálil dům? Pochopitelně ten, kdo zapálil dům.

To ale přece nikdo nezpochybňuje. Jen je namístě podotknout, že bezprostředně po dopadu rakety na Polsko se třeba právě vámi zmíněný Petr Pavel vyjádřil zdrženlivěji.
Víte, já nazývám věci správnými jmény. Nebagatelizuji. Už 10. října, dávno před Poslaneckou sněmovnou či Evropským parlamentem, jsem Rusko označila za teroristický stát. Nevšimla jsem si, že by Petr Pavel řekl to samé.

Nikdy v historii prezidentských voleb dosud nebyla silná ženská kandidátka. Proto tomu ani teď nikdo nevěřil. Jsem žena, navíc mladá, k tomu i pohledná. To je největší handicap, který mám

Jak by tedy podle vás měly v budoucnu vypadat diplomatické vztahy s Ruskem?
To je obrovský úkol, který leží před Evropskou unií a mezinárodním společenstvím. V tuto chvíli nemáme vůbec definovanou strategii. Chceme, aby se Rusko úplně izolovalo? Nebo nám půjde o obnovení komunikačních kanálů? Chceme podporovat opozici, aby v Moskvě došlo k převratu? Nebo nám jde o něco jiného? Rusku vlastně ani nikdo neřekl, co bude impulzem k ukončení sankcí. Bude to úplné stažení vojáků z Ukrajiny? Nebo něco jiného? Nic z toho není definováno. Hlavním hráčem je samozřejmě prezident Zelenskyj. Jen on může říct, za jakých podmínek lze konflikt ukončit. To jeho národ trpí. To Ukrajinci umírají.

Vraťme se ale k původní otázce – ohledně dalších vztahů s Ruskem jsme se ptali na váš názor.
Jen říkám, že v tom nehraje roli pouze názor českého prezidenta. Důležité je, jak se k tomu postaví mezinárodní společenství, v nichž jsme pouze dílkem celkové skládačky. Musí na tom panovat všeobecná shoda. Stejně jako na poválečné obnově Ukrajiny a na podmínkách, za jakých bude probíhat. Já bych se v roli prezidentky každopádně bila za to, abychom my Češi hráli zásadní roli; i vzhledem k tomu, jaké objemy pomoci Ukrajině posíláme.

V české zahraniční politice nejde jen o Rusko, musíme si vyjasnit i postoj k Číně. Měl by být ostřejší?
Především by měl zahrnovat vědomí, že jde o obrovské bezpečnostní riziko. Identické s tím, jakým rizikem bylo roky i Rusko, což naši nejvyšší činitelé bohužel dlouhou dobu bagatelizovali. Jako největší úkol nově zvoleného prezidenta proto vidím, aby v rámci evropského politického společenství otevřel dialog o tom, jaký postoj má k Číně především Německo. Je nutné vytvořit tlak na Německo, aby upustilo od své reálpolitiky ve vztahu k Číně. Jinak by nás to mohlo dovést do stejné situace, do které nás dovedla předchozí německá politika k Rusku.

Prezident je symbol. Může upozornit na důležité věci: Že není normální, pokud jsou konference, na kterých mluví jen muži. Že není normální, aby v historii českého soudnictví nikdy nebyla předsedkyně Nejvyššího správního soudu a Nejvyšší ústavního soudu. Že není normální, že jsme nikdy neměli premiérku

Už když jste se ucházela o vyšší funkce na univerzitě, tvrdil váš manžel, že lidé mají tendenci Danuši Nerudovou podceňovat. Vnímáte to tak i teď? A může být případný úspěch o to sladší?
Že by to pak bylo sladší, to ne… Bohužel jde o automatickou českou reakci ve vztahu k úspěšným ženám. Setkávám se s tím celou svou kariéru. Když si vzpomenu na některé komentáře, které jsem směrem k sobě od června tohoto roku četla, pak ano – máte pravdu, tendence podceňovat mě evidentně existuje.

Protože jste žena?
Jistě. Nikdy v historii prezidentských voleb dosud nebyla silná ženská kandidátka. Proto tomu ani teď nikdo nevěřil. Jsem žena, navíc mladá, k tomu i pohledná. To je největší handicap, který mám.

V naší společnosti je handicapem být pohledná?
No, bohužel ano… I proto nikdo nevěřil, že bych to mohla dotáhnout takhle daleko.

Může prezidentka udělat hodně pro zrovnoprávnění žen ve společnosti?
Prezident je symbol. Může upozornit na důležité věci: Že není normální, pokud jsou konference, na kterých mluví jen muži. Že není normální, aby v historii českého soudnictví nikdy nebyla předsedkyně Nejvyššího správního soudu a Nejvyšší ústavního soudu. Že není normální, že jsme nikdy neměli premiérku. To jsou přesně věci, které by měl prezident dělat.

Podporujete v rámci rovnoprávnosti zavedení kvót?
Nepodporuji.

Nemáte dojem, že se postavení žen v české společnosti postupně přece jen zlepšuje?
Snad, ale strašně pomalu. Přinejmenším když si to srovnáte se zeměmi, které se nachází na západ od nás. Komunální volby přece dopadly tak, že bylo zvoleno 28 procent žen. Přijde vám to jako velký posun? Mně po 33 letech od Listopadu 1989 ne. Byť je pravda, že téma rovných příležitostí už se neoznačuje za tak toxické jako dřív.

Ostatně třeba na Slovensku už prezidentku mají. Snad i proto jste se Zuzanou Čaputovou často srovnávána. Je něco, čím se u ní opravdu inspirujete?
O tom, že se jí inspiruji, hovoří většinou novináři. Já ne. Ať je to jakkoliv, velmi si jí vážím. Má-li to spojení být v rovině, že jsme moderní političky, které do tohoto světa přinášejí empatii a trochu více pragmatismu, pak ano – v tom jsme si podobné. V Evropě jde o jistý trend, premiérky už teď mají ve Finsku, v Estonsku, brzy se jistě prosadí i další ženy. Je to tak správné. 21. století je podle mého stoletím žen.

Asi si to nemyslí každý. Třeba právě prezidentka Čaputová ve své vlasti čelí od opozice i dost vulgárním vzkazům.
Slováci jsou odjakživa trochu emotivnější, navíc tam mají Fica, Kotlebu... Ale samozřejmě vím, kam míříte; koneckonců já také čelím vulgárním zprávám. Jen o nich nemluvím. Není to vůbec hezké čtení. Někdy nechápu, kde se to v lidech bere.

Jak na podobné vulgarity reagujete?
Úsměvem. Jakmile se usmějete, agresorovi většinou seberete jeho největší zbraň. Chápu, že ne každá žena podobné útoky ustojí. Ani taková zkušenost však nesmí být důvodem k tomu, aby ženy do politiky nechodily. Ženský prvek totiž politiku kultivuje.

Do ostré fáze prezidentských voleb schází už jen několik týdnů. Je něco, na co se v téhle etapě vyloženě těšíte?
Mě baví celá kampaň. Opravdu. Těším se na každou další tělocvičnu, na každý další kulturní dům plný lidí. Na každou diskuzi.

Už vás někdo z takové tělocvičny zaskočil otázkou, s níž jste si nevěděla rady?
Sem tam se to stane. Vybavím si třeba paní, které se mě ptala, proč Evropská unie zakazuje chovat slepice venku. Ubezpečila jsem jí, že to určitě není pravda, ale že jí to zjistím. Hned jsem jí taky povyprávěla historku o svém spolužákovi. O herci, který si v horách koupil roubenku, kam si pořídil slepice Julču a Tonču. Na víkendy dál jezdil hrát do Prahy, přebýval tam na svobodárně. A ty své slepice měl tak rád, že je před cestou vždycky nabalil do kufru kombíku a bral je s sebou i na tu svobodárnu. Tomu říkám láska ke zvířatům.