Je to tu jiné, než se píše na internetu. Munice dochází i nám, líčí Ukrajinci z Bachmutu

V téhle vesnici zněl ještě před rokem dětský smích. Hrála muzika, randilo se. Asi se tu žilo dobře. Po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu je ale i tady všechno jinak. I tohle kdysi tak půvabné místo v Doněcké oblasti se proměnilo v jedno z nevlídně rachotících bojišť nekonečného válčení o Bachmut.

Pokud je zrovna klid, je to jen klid zdánlivý. Klamný.

Pro muže v jednom ze zdejších promrzlých opuštěných domů jej zpravidla ukončí nenadálý rozkaz z vysílačky. Takový, jaký se ozývá právě teď.

„Sakra,“ uleví si chlap v ukrajinské uniformě, protože musí okamžitě zahodit rozkouřenou cigaretu.

Běží mezi keře, k zamaskované samohybné houfnici 2S1 Gvozdika ráže 122 milimetrů. Trvá to jen moment, pouhopouhé zaměření správných souřadnic, než z ní zaburácí dvě dávky.

„Pal! Pal!“ křičí velitel.

Stará houfnice sovětské výroby pořád ještě umí štěkat i pořádně kousat. Kolem ní to i chvíli po dvou ranách pěkně smrdí, tráva na zemi je očouzená, kouř nutí všechny v dosahu pokašlávat.

Jako už tolikrát.

Pěchota bojující o Bachmut potřebovala podporu, té se jí dostalo. Jen bůh ví, kolik Rusů to tentokrát schytalo. Nemá smysl o tom dumat. Teď už ne. Obsluha houfnice se vrací do studeného domu, než znovu dostane rozkaz k palbě. Třeba za pár minut. Nebo za dlouhé hodiny.

Dělostřelecký prapor pod 24. mechanizovanou brigádou už před několika měsíci uvíznul v končinách, které až s nepochopitelnou věrností připomínají Verdun za první světové války. Ukrajinci pálí odsud, Rusové z nedalekého Opytne. Den co den. Donekonečna.

A je to celé nejen o život, ale i o rozum.

Tak to alespoň popisuje ve své reportáži novinář Ilja Ponomarenko z listu Kyiv Independent.

Přímej zásah, hoši

I jemu to tady chvíli po příchodu řekli: „Rusové ráno ostřelovali naše baterie. Tak si radši dávejte pozor.“ Proto se chlapi v maskáčích drží pokud možno blízko u dveří do sklepa. Když na to přijde, možná by jim právě těch pár kroků po schodech dolů zachránilo život.

Zatím se spolu baví tím typicky vojáckým způsobem – tak trochu hrubě, tak trochu smutně. Tak trochu rošťácky, tak trochu vztekle. Tak trochu odhodlaně, tak trochu odevzdaně.

„Hej, slyšel jsi o tom, co se stalo klukům od nás z pluku?“ ptá se jeden soldát.

Ani nečeká, až mu kamarád odpoví.

„Průzkum jim nějakým zázrakem na poslední chvíli stačil dát vědět, že je Rusové zaměřují. Hoši se stihli ukrýt, schytala to jenom jejich mašina. Přímej zásah…“

Vytahuje mobil a historku potvrzuje fotkou zdemolované Gvozdiky.

„Stane se, že jo… Hlavně ale že jsou všichni v pohodě…“

Na obzoru to co chvíli zahřmí, ukáže se bílý obláček. S rozblácenou cestou před domem se perou projíždějící tanky, gazíky, vozy humvee. A ukrajinští dělostřelci si nahřívají ruce nad kamny.

Brána do Donbasu

Bitva o Bachmut trvá půl roku, Rusové však strategicky důležité město navzdory nezměrné snaze a obrovským ztrátám nedobyli. Byť jste o něm možná donedávna vůbec neslyšeli, je skutečně klíčové – představuje bránu do Donbasu.

Okupační síly tady dlouho sice pomalu, přesto jistě postupovaly vpřed. I zásluhou svého dělostřelectva se dostaly až do předměstských ulic. Jenže v posledních týdnech se jejich posun zastavil.

Právě teď zřejmě bitva o Bachmut vrcholí. A Putinova armáda podle mezinárodních pozorovatelů pozvolna ztrácí svou největší výhodu – zdánlivě nevyčerpatelné množství dělostřelecké munice. Po měsících nepřetržitých bojů už i proputinovští blogeři připouštějí, že situace může vyústit ve velký ruský problém.

I ukrajinská strana tvrdí, že aktivita ruského dělostřelectva uvadá. Jenže sama řeší něco podobného – díky dodávkám ze Západu to pro ni sice není kritické, i ona však už musí se svou municí šetřit. Což má bezprostřední následky – ztráty ukrajinské pěchoty jsou tím pádem daleko větší.

Měsíční krajina

Stěpan o tom ví své. Když sedí u svého notebooku, dělá skoro dojem, že hraje nějakou počítačovou hru. Nebo že se dívá na sociální sítě, co je nového u kamarádů. Kdepak, žádná zábava. Mezi srkáním kávy se věnuje zaměřování nepřátelských pozic, o kterých má přehled díky signálu od poletujících dronů.

Vědět Rusové, kde Stěpan právě teď sedí, okamžitě by tam něco poslali.

Na monitoru se před ním do daleka rozprostírá měsíční krajina. Jeden kráter od výbuchu vedle druhého. Stěpan nad nimi vypadá trochu rozčíleně.

„Jak mám proboha pracovat, když tu je tak pomalý internet?“ zlobí se.

No, jde to zjevně i tak. Jinak by Rusové už dávno dupali po Bachmutu. Vlastně by už dávno byli i mnohem dál.

O tohle město bojují od léta. Obě strany tady od té chvíle sčítají nesmírné ztráty. Rusové postoupili možná o šest, osm, deset, dvanáct kilometrů; dohromady rozhodně o míň, než si vysnili. Nepřestávají tlačit. Zoufale touží prorazit. Po porážkách v Charkově a Chersonu je Bachmut pro Kreml jedinou skutečnou šancí, jak pomoci své proválečné propagandě.

Ještě v prosinci se zdálo, že se toto město už dlouho neudrží. Rusové masivně útočili v okolí životně důležité cesty do Kosťantynivky. Pokud by tam uspěli, Ukrajinci by se ocitli v pasti. Museli by se vzdát. Jenže Ukrajinci den poté, co se v Bachmutu ukázal Volodymyr Zelenskyj, podnikli protiútok a zatlačili nepřítele nazpět.

A 27. prosince došlo k něčemu neslýchanému – šéf ukrajinské vojenské zpravodajské služby Kyrylo Buďanov navštívil své jednotky jen 600 metrů od ruských pozic. I to byl důkaz, že nepřátelské síly u Bachmutu ochabují.

„Intenzita ruské palby se poslední dobou určitě několikanásobně zmenšila,“ potvrdil reportérovi Kyiv Independent i Stěpan nad svým notebookem.

Nechceme zemřít

Ale i on sám jistě dobře věděl, že totéž platí též o jeho straně.

Jako to ví mládenci, kteří v nedalekém promrzlém domě čekají na rozkaz k palbě.

„Potřebujeme každou použitelnou munici ráže 122 milimetrů na tomto světě, abychom mohli pomoci naší pěchotě. Děláme, co můžeme, ale už nám toho moc nezbývá,“ smutní.

Nebolí je jen tohle přiznání, ale i pohled na nedaleké bachmutské ruiny, tmavé a ve svém tichu křičící, tvořící ještě nedávno jedno z nejhezčích měst donbaského regionu. Boje zdevastovaly v podstatě každou budovu, některé jsou naprosto srovnány se zemí. Tady je to opravdová apokalypsa – v kdysi rušně veselých ulicích je zaprášeně beznadějné prázdno.

Nad hlavami bzučí přelétávající drony. Ozývá se kanonáda; tentokrát z dálky.

Sem tam někdo přejde. Bůhví odkud, bůhví kam. Zhruba 90 procent obyvatel z města uteklo. Kolem 8 700 lidí se ale prý stále ještě skrývá kdesi ve zbořeném Bachmutu.

Nepředstavitelné.

Nepopsatelné.

Tahle slova používají i vojáci, kteří se v tomto pekle probouzejí už tolik měsíců.

„Tady se děje něco, co se vzpírá zdravému rozumu. Co si člověk ani neumí představit,“ tvrdil ukrajinský soldát reportérovi Kyiv Independent. „Nepřítel se pořád vracel. Znovu a znovu. Strašné. Donekonečna jsme museli odrážet jeho útoky, i třikrát denně. Na internetu se píše o našich slavných vítězstvích, přímo tady na místě je to ale úplně jiné. Kde je naše dělostřelectvo? Co dělají? Absolutně nás nezajímá, jestli proti nám stojí Vagnerovci nebo někdo jiný. Prostě budeme dál bojovat. Jenom chceme, aby náš boj vedl k vítězství. Ne k tomu, abychom bojovali a dřív nebo později zemřeli.“