Zrychlenej děj a hotovo. Pětinásobný vrah Biederman popsal zabíjení v devadesátkách

Znojemská věznice, duben 2017. Výslechová místnost. Dveře číslo dva. Za nimi sedí pětinásobný vrah Oto Biederman, jeden z nejbezcitnějších zabijáků české kriminální historie. „Tak, pánové, můžete dovnitř,“ otvírá nám vězeňská služba.

Ten maličký prostor má asi dvakrát čtyři metry. V rohu jsou mříže, ale Biederman sedí na židli, mimo ně. Nepřipoutaný. Usmívá se. Ostraha odchází. V místnosti zůstáváme jen my a Biederman. (Rozhovor vedli redaktoři Týdne Jakub Kvasnička, který v současnosti působí v CNN Prima NEWS, a David Jareš.) „Pánové, kdyby něco, zmáčkněte tady ten červený knoflík,“ ukazuje s úsměvem bachař a zavírá dveře. Je to zvláštní pocit.

Biederman kouká do země. „Tenkrát byl člověk mladej idiot, vůbec si neuvědomoval, která bije. Pro mě samotnýho je těžké pochopit, že jsem si nevážil lidskýho života. Myslel jsem, že všechno lze vyvážit penězi.“ V lednu poprvé po 21 letech žádal o propuštění. Marně. „Zkusím to znovu. Musím doufat.“ Biederman tak skutečně učinil. Jeho další žádost v pátek 3. června 2022 zamítl Okresní soud v Jablonci nad Nisou.

Ale vraťme se opět v čase. Oto Biederman byl normální kluk, který měl rád bojové sporty, zbraně a akční filmy. „V posudcích pak říkali, že jsem byl filmy ovlivněn. Ale zabíjet doopravdy je jiný. Všechno se strašně zrychlí. Obrovskej stres,“ vyprávěl před pěti lety.

Ve dvaceti letech se stal katem Kolínského gangu, party kamarádů a známých, kteří se kvůli penězům neštítili ani vraždy. Bylo to o něco volnější a méně známé společenství než takzvaný Orlický gang. Nicméně stejně nemilosrdné, se stejným počtem obětí. „Původně jsme byli vymahači dluhů…,“ krčí rameny Biederman.

Poprvé vraždil v roce 1993. Zabil vrátného při loupeži v obchodním domě Krone.

Podruhé připravil o život podnikatele Martina Srba (1995), kterého obdivoval a znal.

„Mám u sebe spoustu prachů na cestu do Ameriky,“ pochlubil se neopatrně Srb před kamarády včetně Biedermana, který ho později střelil do hrudi a udusil. Hotovost ale s komplici nenašli.

Třetí vražda (1995): muž obsluhující benzinku. Ukradli 30 tisíc.

Čtvrtá (1995): bývalý komplic, který dědil pozemky. Logika Kolínského gangu je v tomto případě dost nepochopitelná – zabiji komplice a pozemek bude můj? Biederman ho zastřelil doma, v domě rodičů, šesti ranami ze samopalu.

A poslední, pátá oběť (1996): nájemná vražda podnikatele Tomáše Bleiera v hotelu Apollo ve Valašském Meziříčí. Gang dostal přes milion korun, ale zanechal za sebou tehdy takovou spoušť, že ho policie odhalila. Biederman pak přiznal i předchozí čtyři vraždy, o kterých inspektoři neměli tušení. Stáhl s sebou dalších devět lidí. Dostal doživotí.

Po zatčení ho nepřecházel humor. Detektivovi Luboši Valeriánovi, který ho dostal, nechal zahrát v rádiu písničku. „Ahoj Sprinte, jste super rádio. Píšu vám z ostravského rekreačního střediska, cela č. 375. Chtěl bych nechat zahrát svému vyšetřovateli pplk. Luboši Valeriánovi. Ačkoliv budu pravděpodobně nominován na celoživotní rekreaci v pevnosti Mírov, tak jsem na něho nezanevřel. Měla by to být skladba Včera mě někdo trefil od Daniela Landy. Díky a možná ještě někdy snad, zatím ahoj. WAT. P. S.: Pokud možno v sobotu 30. 6. 1996.“ (WAT se Biederman podepisoval podle své oblíbené whisky WAT 69.)

Opravdu jste nechal zahrát píseň policistovi, který vás usvědčil?

Jo. Byl to první rok ve vazbě v Ostravě. Přišlo mi to jako dobrá recese. Ale pan plukovník mi nenechal zahrát zpátky.

Právě jste byl čerstvě obviněn z pětinásobné vraždy, přesto jste takhle žertoval?

Já si ještě asi neuvědomoval, co všechno se kolem mě odehrává. Pan Valerián se díky písni domnívá, že jsme se spřátelili při výsleších, tak ho při tom nechme.

Jak to myslíte?

Všude vypráví, jak odhalil pětinásobnou vraždu. Přitom on rozkryl jen tu poslední, ke všem ostatním jsem se mu dobrovolně přiznal. A pak ze mě v policejním věstníku ještě udělal pěknýho hlupáka, to mu mám trochu za zlý.

Policie věděla jen o vraždě v hotelu Apollo. Dvě z vašich předešlých čtyř obětí byly dokonce „jen“ pohřešovány, nikdo netušil, že jsou po smrti, natož že jste je zabil vy. Proč jste se přiznal ke všem vraždám? Musel jste vědět, co vás čeká.

Prostě už toho tenkrát na mě bylo nějak moc. Neunášel jsem to. Chtěl jsem pryč. Položit, sundat to ze sebe. Jít od toho. Prostě toho na mě bylo… moc (ztěžka polyká).

Co člověku proběhne hlavou, když poprvé zabije?

To je těžké, na tohle odpovědět. Člověk tenkrát neřešil pocity. Byl jsem součástí nějaké party. Řešily se tam peníze, alkohol, holky. Užívali jsme si život na úkor všeho. Na úkor všeho! Já do toho Krone, při mý první vraždě, nešel zabíjet. Tam se mnou šli lidi, mělo to být domluvený, přepadení naoko, až později se to zvrtlo. A pak už to šlo… Dodnes řeším tady s paní psycholožkou příčiny toho, že jsem něco takového mohl dělat. Ona sama to často nechápe. Já jsem do té doby normálně fungoval, chodil jsem do práce, žádnou nouzí jsem netrpěl.

Právě. Nebyl jste recidivista, měl jste pohodové rodinné zázemí. A najednou jste do toho spadl.

Pro mě samotného je těžký pochopit, co mě k tomu tenkrát přimělo. Užívání si peněz? Parta? Možná pocit výjimečnosti – i k tomu jsme se dobrali s paní psycholožkou. Vláda nad lidským životem. A ještě ta doba. Devadesátky.

Jedna citace z vaší složky: „Podle expertů trpí stálou duševní poruchou psychopatie, je citově chudý. Agrese a násilí mu poskytují pocit nadřazenosti a úspěchu.“

Já bych to nazval adrenalinem v negativním slova smyslu. Zatmí se vám. Překročíte hranici, přes kterou už není návratu. Všechno se zrychlí. Stane se to. Bohužel. Po těch jedenadvaceti letech ve vězení to ale hodnotím tak, že jsem nebezpečnej akorát tak sám sobě.

Proč jste ale tehdy ve vraždách pokračoval?

To bylo takový hektický… Jako kdyby měl člověk výpadek. Příchod. Zrychlenej děj. A hotovo. Už to nejde vzít zpátky.

„A už je to tady zase. Zase ten zlý sen.“ Takhle jste o svých vraždách mluvil.

Je to tak. Bohužel.

Jeden z vašich případů je obzvlášť zvrácený: V noci jste přepadli benzinku, vy jste zastřelil muže, který tam pracoval jako obsluha. Pak jste sebrali pouhých třicet tisíc korun, které jste vzápětí utratili v bordelu. Mejdan s penězi od krve. Silná káva.

Nepřemýšleli jsme. Prostě jsme utráceli… Celá ta akce byl takový spěch, komplic v jednu ráno zatroubil, že jedeme na benzinku. Nevěděl jsem, jestli jedeme natankovat, nebo přepadávat… Vzal jsem si s sebou pistoli, jako vždycky. Přepadení jsme dohodli až cestou, nějak nás to napadlo, když jsme jeli pro benzin.

Čerpadláře jste posadil na židli. Nebránil se a byl k smrti vyděšený. A stejně jste ho střelil do hlavy. Proč?

Tam to bylo jinak, uznal to i soud, ta první rána byla nešťastná náhoda, nebyla úmyslná.

Jak to?

Seděl na židli, mířil jsem na hlavu nataženou zbraní, vešel komplic. Ale jak jsem viděl prudkej pohyb, instinktivně jsem zmáčkl spoušť. Bohužel došlo, k čemu došlo, přidal jsem pak ještě další ránu. Já vím, jak to působí… Teď to tak působí i na mě. Tenkrát jsme holt byli takoví.

Co si řekne zkušený vrah, když někoho zabije omylem? Zvykl jste si na rutinu?

Kdybych si zvykl, asi bych se pak nepřiznával ke všem těm mordům. Mně stačilo držet hubu a odsoudili by mě maximálně za poslední vraždu, kde mluvili i ostatní. Kdybych byl chladnokrevnej vrah, kterej nikdy ničeho nelitoval, jak o mně všichni píšou nebo říkají, tak bych nemluvil… Je hrozný s tím žít.

Na druhou stranu jste musel mít dost pevné nervy. Další z obětí jste zastřelil v pokoji v domě rodičů šesti ranami ze škorpiona. To není úplně tichý způsob, že?

To vyplývalo z našeho způsobu života, běžně jsme se scházeli u nás, běžně jsme stříleli i na dvoře, na zahradě. Samozřejmě, rodičům se to nelíbilo, dostali jsme vynadáno, ale i kdybych střílel třeba z okna svýho pokoje, nikoho by to nepřekvapilo.

A teď jste tady, ve Znojmě. Jezdí sem rodiče?

Ano, oba jsou naživu. I sourozenci přijedou. Když se to tehdy máma dozvěděla, strašně brečela. A já se dodnes omlouvám.

Odpustila vám?

Nikdy mi neodpustí. Táta i máma se s tím nějakým způsobem zkoušejí vyrovnat, smířit, ale nejde to. To se podle mě ani nedá.

A co blízcí obětí?

Těm, co byli u soudu, jsem se omluvil na místě. A když jsem měl možnost, zveřejnil jsem omluvný dopis na svých internetových stránkách.

Jaké byly reakce?

Spíš negativní.

To se asi dalo čekat, ne?

Ano. Ale úplně všechny negativní nebyly.

POZNÁMKA:

Naproti nám sedí muž, který očividně lituje. Skrz tlustá skla brýlí se dívá skoro až dobrácky. Snaží se mluvit spisovně, uceleně. Nejde z něho strach. Jen občas nás zamrazí, když se odmlčí a hledá slova viny. Neřekli byste, že má za sebou pět vražd, navíc brutálním způsobem – oběti bodal, střílel, znovu bodal, mlátil do hlavy v nekonečných krvavých amocích.

Petr Zelenka, známý jako heparinový vrah, který zabil sedm lidí, se ve vězení už dvakrát neúspěšně pokusil o sebevraždu. Mnoha jiným se to povedlo. Je to pro vás řešení?

Peťu Zelenku znám. S tím jsem byl ve Valdicích na éčku. Já jsem o tom nepřemýšlel, sebevraždu jako řešení neuznávám. Nejsem srab. Nebudu utíkat. Vezměte si, já jsem svou rodinu takhle zarmoutil tím, co jsem udělal. A sebevražda? To bych je vlastně urazil.

Řekl jste „Peťu znám“. Dá se mezi několikanásobnými vrahy najít kamarád?

Samozřejmě rozlišujete lidi, se kterýma se bavíte víc a míň.

A koho jste vyhledával více? Zelenka je fajn?

S Peťou Zelenkou se dalo pokecat, to je inteligentní, vzdělanej člověk, s tím se dá mluvit. S Jardou Stodolou (společně s manželkou zavraždili osm lidí, pozn. red.) je zase sranda za každou cenu… On je celkově prostor pro černý humor. Je to těžký, o tom takhle mluvit. Ale ve vězení se vše snažíte zlehčovat, nejde si pořád připouštět vinu, to byste se z toho zbláznil. Každou chvíli si někdo rýpne: „Ty až půjdeš ven, tak budou auta lítat.“ Teď jsem tady ve Znojmě, to je samá krádež, vaření drog, nejvyšší trest asi sedmnáct let, ale většina nenásilný, malý tresty, pořád chodí někdo domů, člověk je tady teď trochu ve skautském táboře.

Ale vy jste doživotní vedoucí.

No. Pro všechny je to tábor, jen ne pro mě. Jsem ve Znojmě jediný na doživotí.

Seděl jste i s Kajínkem, že?

S ním jsem byl jak na Mírově, tak ve Valdicích. Jeden z lidí, se kterýma se člověk baví víc. Dá se s ním rozumně mluvit.

Byl jste u toho, když utíkal v roce 2000 z Mírova?

Ano. Já to sledoval zrcátkem z vedlejší cely! Hodil si bílý špagát z okna. Na konci byla taková kotva. Když bouchla o zeď věznice, to byla rána! A do toho ten špagát. Sněhově bílej, visel na zdi té červené věznice a zářil do tmy… Strážní sice rozsvítili reflektor, ale přesto si ničeho nevšimli.

Symbolem podnikatelských vražd je i Ludvík Černý, „čtverák“ z případu orlických vrahů. Zabil, stejně jako vy, pět lidí. S ním jste také seděl?

Bydleli jsme spolu na oddělení na Mírově i ve Valdicích. S těma vraždama je to těžký. Takhle zhodnotit člověka. Tvrdí, že je nevinný. Já bych mu to snad i věřil. Ale jeho případ jsem nezkoumal. Na mě působil dojmem citlivého člověka. Takovej rodinnej typ. Celkem jsme si sedli. Do té doby, než se dal k adventistům. Ale na pokec v pohodě.

A s kým se nedalo mluvit?

No tak třeba Roubal. Lacko. Sláma. To byli lidi, kteří se jen litovali. Přitom člověk viděl, že jsou tam správně.

POZNÁMKA:

Jen pro pořádek: šílenec Ivan Roubal zabil minimálně pět lidí, Stanislav Lacko utloukl kladivem sedmdesátiletou důchodkyni a Miloslav Sláma okrádal a vraždil důchodkyně, tři zabil, u čtyř mu to nevyšlo. Všichni tři vrahové už jsou po smrti. Biederman sdílel celu třeba i s nejdéle sedícím vězněm u nás – Zdeňkem Vocáskem. „Bydlel jsem s ním na Mírově. On hrozně rád vypráví a občas i zazpívá náboženské písně.“

Vy už se nelitujete jako Roubal nebo Lacko?

Já lituju hlavně toho, co jsem udělal, že jo. Nemůžu říct, že se nelituju, nějaká sebelítost tam je. Já už vlastně de facto lituju úplně všeho. Toho, co jsem udělal – těch lidí, který jsem se svými komplici zabil. Lituju jejich blízkých, svých blízkých, blízké svých kompliců, protože svým přiznáním jsem je tam vlastně položil. Byli spoustu let ve vězení, vyplulo to na povrch a já teď nevím, jak k nim jejich rodiny přistupují, jak se na ně lidi dívají. Obviňuju se prakticky ze všeho.

Budete znovu žádat o propuštění?

Ano. Za půl roku. Pořád doufám. Člověk tu nechce umřít.

Čím byste se na svobodě živil?

Já žádal o propuštění za určitých podmínek: první rok domácí vězení, dohled probační a mediační služby, zákaz alkoholu a podrobení psychologickým a sociálním programům. Já bych se venku bál i přejít na červenou, protože podmíněné propuštění je možné jen jednou a druhou šanci bych nedostal.

Přemýšlel jste o tom, co konkrétně byste dělal?

Jsem v kontaktu s rodinou i sociální kurátorkou v Kolíně, mohl bych jít na městskou ubytovnu, abych nemusel obtěžovat rodinu. Měl bych nárok na příspěvek na bydlení a ubytovat se můžete ze dne na den, nezůstal bych na ulici. Mám podporu rodiny, hlady by mě umřít nenechali. Otázka je, jak rychle bych našel práci.

Když jste šel sedět, bylo vám třiadvacet, ve vězení jste jedenadvacet let, skoro stejně dlouho…

Vím, kam směřujete, svět se za tu dobu změnil. Ale strach není tak velkej, abych tu radši zůstal.

POZNÁMKA:

Biederman vraždil pro peníze. Avšak z celého Kolínského gangu si přišel na nejmenší částky. Brali hlavně jeho komplicové (je zbytečné je zde dlouze rozepisovat), na něho zbyly jen drobné. „Je to tak. Byl jsem blbej. Ale stejně bych všechno utratil. Opravdu jsem nic nespořil,“ říká Biederman, který za pět vražd dohromady „vydělal“ necelých 400 tisíc korun.

Máte fanynky jako jiní vícenásobní vrazi?

Píšu si se dvěma známejma, kamarádkama.

Které jste poznal ve vězení? Ony za vámi přišly?

Kontaktovaly mě písemně, jedna z nich mi zařizovala internetové stránky. Ona je gotička. To bylo taky hezký, její první fotka, co mi poslala, byla, jak pózuje na hřbitově. No, gotička.

To je takový ten temný emo styl, nebo jak se tomu říká?

Pozor, to byste gotiky velmi urazil! Každý gotik vám řekne, že emaři jsou pozéři.

Aha. Každopádně tuhle vaši kamarádku zajímá smrt.

Tak, zajímala, dnes je to matka roku, sladká blondýna s dvouletou dcerou. Tehdy to byla přechodná fáze, když jí bylo přes dvacet. Oslovila více doživotně odsouzených, aby mohli komunikovat s veřejností, pro ni to bylo zajímavé, pro nás taky, dostali jsme zpětnou vazbu. Anonymní diskutéři si nebrali servítky, takže jsem si o sobě přečetl reakce od „ubil bych tě holýma pěstma za to, cos udělal“ přes „vyloup bych ti srdce tupou lžící“ až po nějakou paní, která říkala, že vypadám celkem sympaticky, že by mě mohli pustit a mohl bych se venku starat o starý lidi.

Celkově si dopisujete se specifickými ženami. Kriminalistkám, které pracovaly na vašem případě, jste prý z vězení posílal zamilované básničky.

Je těžký o tom teď mluvit. Ty holky, co tehdy dělaly zapisovatelky, jsou dnes ve vysokých funkcích u policie, mohlo by jim to ublížit. Chovaly se ke mně hezky. Nedávaly mi sežrat, že jsem vrah. Dalo se s nimi normálně mluvit. Píšu dodnes. Pořád něco. Ta moje kamarádka gotička má ráda epickou poezii. Takže do mě šťouchala, ať napíšu také něco takového, tak jsem našel povídku Gerharta Hauptmanna. Bylo to zajímavý, tak jsem to zveršoval, na třicet strof. To byl majstrštyk.