ANALÝZA: Putin chtěl oznámit vítězství, ale nemá co slavit. Povolá „gaučové vojáky“?

Oslavy 9. května jsou pro Putina zásadní

Vyhlásí Putin 9. května oficiálně válku?

Měl to být Den vítězství nejen nad německými, ale i ukrajinskými nacisty. Den ruské slávy a neporazitelnosti. Den Vladimira Putina. Místo toho se tradiční vojenská přehlídka na Rudém náměstí 9. května promění v rozpačitou připomínku faktu, že armáda kremelského vládce při své agresi na Ukrajině ostudně selhává. Putin se chtěl pompézně připomenout coby triumfátor, na to však může (prozatím) zapomenout. Jaký je plán B?

Všechny dílčí nezdary se daly nějak omluvit, všechny ztráty se mohly bagatelizovat, zamlčovat, zpochybňovat. Jedno však bylo pro Vladimira Putina neoddiskutovatelné – 9. května se prostě musí na Rudém náměstí slavit vítězství.

A přece to bude jinak.

Ruská armáda při své snaze zašlápnout ukrajinského souseda jak titěrný hmyz prokázala mimořádnou dávku neschopnosti. Místo několikadenní hladké mise se navzdory obrovské početní převaze ani po více než dvou měsících nedokázala zmocnit klíčových oblastí země. Utrpěla obrovské ztráty a její kredit snížily brutální masakry na civilistech.

Těžko nahlédnout do jeho mysli, Putin však musí zuřit. Tak moc si dal záležet, aby klíčové milníky svého životního tažení spojil s daty, která jsou pro Rusko symbolická.

Útok odstartoval jen pár hodin po Dni obránců vlasti (připomínající výročí přepadení země Němci z roku 1918, s nímž ostatně spojil i anexi Krymu před osmi lety), oslavu na zkrocení údajných neonacistů na Ukrajině zase hodlal spustit v „Den pobědy“ (výročí přemožení fašistů v roce 1945).

Odhodlání ukrajinských obránců mu tyhle plány překazilo.

Jakkoliv oficiální propaganda s kolovrátkovou přesvědčivostí opakuje teze o úspěšnosti „speciální vojenské operace“, invaze se dosud jeví spíš jako nevídaná blamáž.

S čím tedy Putin vystoupí na Rudém náměstí, když nepůjde o vítěznou řeč?

„Ať už to bude cokoliv, musí udělat nějaké výrazné symbolické či praktické gesto,“ řekl nezávislý ruský publicista Andrej Kolesnikov pro CNN.

A možností je víc: Bude to „jen“ burcující apel na národní hrdost a odkaz lídrů Stalinova typu? Nebo snad dojde na vyhlášení příměří? Na vyhlášení války Ukrajině (což se dosud nestalo)? Na vyhlášení války i někomu dalšímu, čili de facto na odstartování globálního konfliktu? Případně na všeobecnou mobilizaci, která by měla definitivně rozdrtit zpupného souseda?

Třeba to poslední se na první pohled zdá být poměrně logickým krokem. Vždyť Putina podporuje 82 procent občanů, jeho popularita během akce na Ukrajině povyskočila o dvacet procent. Jenže hlasy přímo z Moskvy napovídají, že sledovat válku doma u televize a s povolávacím rozkazem v ruce je rozdíl

„Každý je tu z částečné i všeobecné mobilizace spíš vyděšený. Rusové se sice v poslední době proměnili v militaristy, jenže v poněkud líné militaristy. Militaristy z gauče,“ řekl Kolesnikov.

Země je natolik sevřená propagandou a drakonickými tresty za zpochybňování Putinových kroků, že už se v ní proti válce téměř ani neprotestuje. Jenže něco se utajit prostě nedá. Vždyť podle ukrajinských zdrojů padlo během současného konfliktu už přes 25 tisíc ruských vojáků, zničeno bylo přes 1 100 tamních tanků, 2 700 bojových vozidel, kolem 200 letadel, 150 helikoptér, ke dnu šel i elitní raketový křižník Moskva.

Jakkoliv se podobná čísla nedají ověřit, ruské ztráty budou bezesporu vysoké.

Zčásti je za tím již zmíněná ukrajinská odhodlanost, zčásti materiální pomoc, kterou obránci získávají ze Západu, zčásti mizerná strategie ruské armády.

„Roli jistě do značné míry sehrály problémy s logistikou,“ uvedla pro CNN bezpečnostní expertka Emily Ferrisová. „Pramení to z faktu, že se Rusům na území celé Ukrajiny nepovedlo dobýt klíčové železniční uzly. Při přesunování svých pozemních sil přitom tradičně spoléhají právě na železnici. A protože ji nemají ve své moci, nejsou schopni proniknout hlouběji do ukrajinského území.“

Přepravování materiálu a jednotek po zemi je oproti tomu komplikovanější, s nastupujícím jarem s sebou nese rizika. I proto je Ukrajina plná vraků nepojízdných invazních tanků, které uvízly v bahně, protože nebylo možné je dostat k potřebné údržbě či přímo opravě zpátky do vzdáleného Ruska.

„Je jich o to víc, když k výše uvedeným důvodům připočtete nezpochybnitelnou bojovou morálku Ukrajinců, kteří okupování své země nenesou zrovna dobře,“ mínila Ferrisová.

Oficiální ruská místa vytrvale tvrdí, že na Ukrajině jde vše podle plánu. Putinova vojska jistých územních zisků vskutku dosáhla, pokud jí ale jde o propojení jihovýchodní části země, pořád je od naplnění svého cíle daleko.

A tak v Rusku den co den přibývá matek, které přišli o své syny. Bůhvíkde. Bůhvíproč.

Pokud by to bylo ve jménu vítězství, Rusové by zřejmě se svým obvyklým vojenským patosem leccos přešli. Jako běžně přecházejí, že předehrou k přemožení Adolfa Hitlera bylo předválečné spojenectví s nacistickým Německem. Jako přecházejí, že k letopisům let 1939–⁠1945 patří i jejich vlastní zločiny typu Katyňského masakru či hromadného znásilňování žen na osvobozených územích. Jako přecházejí, že za často zmiňovanou šílenou sumu 27 milionů sovětských obětí během druhé světové války mohly do značné míry diletantství a cynismus tehdejšího armádního velení i samotného Stalina.

Jenže k tomu je vážně zapotřebí vyhrát.

I na Ukrajině se měl v roce 2022 zrodit mýtus, který by tak pasoval ke „Dni pobědy“. Zatím to ale do té předepsané šablony nějak nepasuje.

Tagy: