Utekli z války a skončili za žiletkovým drátem v uprchlickém táboře v beskydských Vyšních Lhotách. „Děkuji za střechu nad hlavou, ale připadám si tu jako ve vězení,“ posteskne si 32letá Kataryna Ponho. Se třemi dětmi uprchla z města Dnipro, které čelí ruskému ostřelování.
Areál ještě v únoru skutečně sloužil jako arest, v zařízení byli zajišťováni problematičtí cizinci. Teď tu přespává asi 230 ukrajinských Romů, počet ubytovaných se mění každý den. Ubikace určené pro ukrajinské Romy jsou ze všech stran obehnány několika řadami vysokých plotů, které jsou korunovány ostnatými, a hlavně žiletkovými dráty.
Už na první pohled tady všechno připomíná klasický kriminál. Na oknech pokojů visí mříže a mezi budovami se rozkládá typický vězeňský dvůr. Betonový vycházkový plac je od vnějšího světa oddělen mohutnou bezpečnostním bránou v drátěných zátarasech.
Jeden zásadní rozdíl tu však bije do oči. Za bílého dne mohou Romové arest kdykoliv opustit, stačí odchod ohlásit strážným u hlavního vstupu do tábora. A mohou vyrazit třeba do blízké vesnice, v níž stojí jedna hospoda a jeden krám.
Oficiálně teď areál nese název Dočasné nouzové ubytování Vyšní Lhoty, do února to bylo uzavřené Záchytné zařízení pro cizince (ZZC). Detenční tábor k zajištění cizinců, kterým například cizinecká policie vydala rozhodnutí o vyhoštění. Klientelu tvořily i osoby, které se v Česku dostaly do rozporu se zákony.
Útěk před ruskou střelbou
„Připadám si tady jako ve vězení,“ posteskne si 32letá Kataryna Ponho. První žena, s níž se dávám do řeči, když mě ochranka dovede na vyasfaltovaný dvůr. Posedává na židli, pozoruje chumel asi osmdesáti pobíhajících dětí, k dobré náladě je tu ale daleko.
Aktivista z Ostravy: K místním Romům se Ukrajinky chovají nadřazeně a urážejí je
Romští uprchlíci z Ukrajiny si z vlasti přinášejí různé zkušenosti. Někteří tam nechodili ani do základní školy. Zažívají xenofobní útoky včetně fyzického násilí a žhářství v osadách. Vztah k Romům – ukrajinským i českým – se projevuje i mezi ukrajinskými uprchlíky v Ostravě, říká aktivista indického původu Kumar Vishwanathan. Mluví i o hrozbě, že v Česku vzniknou tábory podobné těm v Sýrii, Keni či Ugandě.
Mezi kasárenskými zdmi a žiletkovými ploty po chvíli na každého padne depka, v paměti se mi automaticky vybavují novinářské návštěvy ostravské věznici anebo obávaného lochu na Mírově. Jenže já jsem reportér, za pár hodin odsud zmizím, mnozí z romských uprchlíků se nemají kam vrátit.
I když se Kataryna Ponho těžko vyrovnává s ponurou atmosférou areálu, jinak všechno chválí. „Češi nám strašně pomáhají, máme třikrát denně jídlo, pro děti dostáváme ovoce,“ říká a představuje ratolesti. Sedmiletého Marka, devítiletého Tibora a jedenáctiletého Josifa. V táboře ve Vyšních Lhotách pobývají třináctý den, do Prahy ani Brna se rodina nepokoušela dostat.
„Pro mě je nejdůležitější ochránit děti,“ zdůrazní žena. Z města Dnipr na východě Ukrajiny ji manžel poslal pryč po ruském ostřelování z počátku května. Tehdy bomby padaly i do centra, střely mířily i na hlavní mosty přes mohutnou řeku Dněpr. „Rusové se blíží, musela jsem zachránit děti,“ říká trojnásobná matka.
Ruská armáda už drží město Vasylivka, chystá se dobýt Záporoží a skutečně pomalu postupuje proti toku Dněpru. Od milionové oblastní metropole Dinpro je vzdálena jen asi 130 kilometrů.
Prosím o dva pokoje pro 21 lidí
Rozhovor v ruštině s Katarynou Ponho s velkým zájmem poslouchá další žena z Dněpropetrovské oblasti, 63letá Vasilovna Matějová. V táboře ve Vyšních Lhotách pobývá týden a také se jí nelíbí vězeňská atmosféra. Několikrát padne výraz, který známe i v češtině. Ťurma. Půjdeš do ťurmy, tedy do basy. V jednu chvíli se ke mně Vasilovna přikloní a zahrne mě spoustou proseb: „Vy byste nás odsud nemohl nějak dostat? Nevíte o lepším ubytování? A nemáte doma dva zbytečné pokoje?“
Chvíli mlčím, pak se zeptám, nad jak velkou rodinou drží žena stráž. „Mám tady dvě dcery,“ představuje Vasilovna dospělé děti. „Já mám čtyři děti, moje sestra další tři,“ počítá 31letá Alexandrovna Matějová. „Ještě čekáme na rodinu našeho bratra, ať jsme úplně kompletní, brácha má šest dětí,“ dodá Alexandrovna.
Pokud dobře počítám, jde o jednadvacet uprchlíků. Jsem v rozpacích, stydím se ovšem říct nahlas, že se doma nechystám ubytovat žádné ukrajinské Romy. A zároveň nad sebou přemítám, zda se teď chovám jako rasista. A nakolik je vůči Romům xenofobní celé Česko.
Nahlas pronesu tyto alibistické věty: „Víte, řeknu vám to takto. Češi vlastně Romy moc nemají rádi. Ubytovávají Ukrajince, ale Romů se bojí. Musí vám pomoci český stát, bydlení mezi ostnatými dráty je ostuda.“
Prokletý národ romský
Ukrajinští Romové poznali, že jim nepomohu. Mávnou nade mnou rukou a Kataryna Ponho situaci smutně okomentuje: „Je to tady stejné jako u nás na Ukrajině. Romy nikdo nemá rád, jsme prokletí, celý cikánský rod. Ale copak za to můžeme, že jsme se narodili s tmavou kůží?“
Hejtman odmítá romské uprchlíky: Není to rasismus a neochota, nedokážou se přizpůsobit
Hejtman Ústeckého kraje Jan Schiller (ANO) v Partii na CNN Prima NEWS zopakoval, že ve svém regionu už nechce přijímat další romské uprchlíky z Ukrajiny. Podle něj nejde o žádný rasismus, ale důvodem jsou specifické potřeby, které tito běženci mají. Kraj na to ale nemá zejména personální kapacitu.
Nemohou. V zasedací kanceláři uprchlického tábora právě probíhá jednání českých neziskovek, schůzku svolal ostravský aktivista indického původu Kumar Vishwanathan. S cílem opatřit alespoň pro několik rodin z lágru přijatelnější bydlení. Uprchlíkům ale nechci dávat klamné naděje a o schůzce se nezmiňuji.
Vasilovna Matějová přivezla početnou rodinu z padesátitisícového města Marhanec na Dněpru. Rusové stojí za řekou, Enerhodar na druhém břehu už okupuje ruská armáda. „Střelba každý den, v Marhanci padlo hodně lidí. Obránců v uniformách i civilistů, museli jsme utéct,“ líčí její dcera Alexandrovna.
Ta o svém muži, který byl povolán do armády, už asi čtrnáct dnů nemá žádné zprávy. „V okupovaném Chersonu mám sestru a další příbuzné, Rusové prý někoho zabili, ale víc o tom zatím nevím,“ pokračuje Vasilovna. Obě ženy jsou proto šťastné, že se s rodinami dostali bezpečí, jen ty ostnaté dráty nad hlavou je znervózňují.
Rozhoduje barva pleti
Vasilovna mi chce ukázat malý pokoj, v němž se tísní s dcerou a jejími dětmi. „Kampak, kampak, novináři dovnitř nesmějí,“ zastavuje mě ochranka. „Není tady kuchyně, nemůžeme si uvařit žádná jídla, které máme rády,“ říká žena. A Kataryna Ponho dodá, že takovýto tábor by měl stát někde ve velkém městě. „Slibují nám, že dostaneme práci, ale tady v horách asi těžko,“ rozhlédne se nedůvěřivě k beskydským kopcům.
Romům z Dněpropetrovské oblasti se nelíbí, že ve Vyšních Lhotách jsou soustředěni všechny skupiny ukrajinských Romů. „My mluvíme rusky a vždycky jsme se považovali za ruské Romy. Neumíme romsky ani maďarsky a jen něco málo ukrajinsky,“ vysvětlují.
Zabavit děti je pro čekající ukrajinské uprchlíky velký oříšek. Zdroj: Viet Tran
Úřady zatím nemají informace o tom, kolik uprchlíků zůstává na českém území. Zdroj: Viet Tran
I děti musely strávit několik nocí na zemi. Od tvrdé podlahy je dělila jen deka. Zdroj: Viet Tran
Děti se nejjednodušeji zabaví sledováním videí a hraním her na mobilu. Zdroj: Viet Tran
Chodbu historické budovy nádraží lemují spacáky, deky a igelitky. Zdroj: Viet Tran
Dobrovolníci rozdávají příchozím běžencům instantní polévku či pečivo. Zdroj: Viet Tran
Praha nadále trpí nedostatkem lůžkových kapacit. Zdroj: Viet Tran
Speciální vízum otevírá uprchlíkům z Ukrajiny přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění, vzdělání či na trh práce. Zdroj: Viet Tran
Místy lze na nádraží narazit na věci ukrajinských běženců, mnohdy bez dozoru. Zdroj: Viet Tran
Hledání alespoň dočasné střechy nad hlavou nicméně komplikuje skutečnost, že se Romové snaží celou dobu držet pohromadě a odmítají se rozdělit. Zdroj: Viet Tran
Kapacity Hlavního nádraží nestačí k tomu, aby odbavily všechny příchozí uprchlíky z Ukrajiny. Zdroj: Viet Tran
Konstrukce jednoho ze stanů posloužila jako improvizovaný věšák na prádlo. Zdroj: Viet Tran
Na některé skupinky ukrajinských Romů lze narazit po celém Hlavním nádraží. Zdroj: Viet Tran
Nestačí ani kapacita laviček, mnozí běženci proto musí obědvat na zemi. Zdroj: Viet Tran
„My spacák nemáme, jen tenkou deku,“ řekla CNN Prima NEWS ukrajinská matka. Zdroj: Viet Tran
Sem tam dobrovolníci rozdávají darované oblečení. Zdroj: Viet Tran
„Je to lepší než nic. Nemáme na vlastní nákupy. Jsme vděční za to, že se o nás dobrovolníci starají,“ vyjádřila svůj vděk ukrajinská maminka. Zdroj: Viet Tran
Přítomní dobrovolníci pomáhají uprchlíkům s prvotní registrací. Zdroj: Viet Tran
Dobrovolníci rozdávají příchozím běžencům mimo jiné instantní polévku či pečivo. Zdroj: Viet Tran
Ti šťastnější mohli uložit svou hlavu na jednu z mála dostupných laviček. Zdroj: Viet Tran
Většina uprchlíků má romské kořeny, dobrovolníci ale při registraci naráží na jedince s dvojím občanstvím. Zdroj: Viet Tran
Pro několik stovek ukrajinských uprchlíků se budova pražského Hlavního nádraží stala nechtěným novým domovem. Zdroj: Viet Tran
Třebaže část uprchlíků v průběhu sobotního dopoledne opustila prostory Hlavního nádraží, na místě se stále zdržovaly desítky běženců. Zdroj: Viet Tran
Uprchlíkům jsou na místě k dispozici i improvizované dobíjecí stanice. Zdroj: Viet Tran
V registrační hale pro uprchlíky se nachází několik stolů a laviček, stany dobrovolníků i pultík s občerstvením. Zdroj: Viet Tran
Stánky dobrovolníků zdobí obrázky, které nakreslily ukrajinské děti. Zdroj: Viet Tran
Drtivou většinu uprchlíků tvoří ženy, děti a zdravotně postižení muži či senioři. Zdroj: Viet Tran
„Chvilku na ně nedáváte pozor a jednoduše utečou o patro níž mezi lidi nebo na nástupiště k vlakům,“ řekla redakci jedna z romských maminek. Zdroj: Viet Tran
Česká republika vydala už přes 300 tisíc speciálních víz. Zdroj: Viet Tran
Uprchlíkům jsou k dispozici dobrovolníci, kteří umí česky i ukrajinsky. Zdroj: Viet Tran
Zabavit děti je pro čekající ukrajinské uprchlíky velký oříšek. Zdroj: Viet Tran
Úřady zatím nemají informace o tom, kolik uprchlíků zůstává na českém území. Zdroj: Viet Tran
I děti musely strávit několik nocí na zemi. Od tvrdé podlahy je dělila jen deka. Zdroj: Viet Tran
Děti se nejjednodušeji zabaví sledováním videí a hraním her na mobilu. Zdroj: Viet Tran
Chodbu historické budovy nádraží lemují spacáky, deky a igelitky. Zdroj: Viet Tran
Dobrovolníci rozdávají příchozím běžencům instantní polévku či pečivo. Zdroj: Viet Tran
Praha nadále trpí nedostatkem lůžkových kapacit. Zdroj: Viet Tran
Speciální vízum otevírá uprchlíkům z Ukrajiny přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění, vzdělání či na trh práce. Zdroj: Viet Tran
Místy lze na nádraží narazit na věci ukrajinských běženců, mnohdy bez dozoru. Zdroj: Viet Tran
Hledání alespoň dočasné střechy nad hlavou nicméně komplikuje skutečnost, že se Romové snaží celou dobu držet pohromadě a odmítají se rozdělit. Zdroj: Viet Tran
Kapacity Hlavního nádraží nestačí k tomu, aby odbavily všechny příchozí uprchlíky z Ukrajiny. Zdroj: Viet Tran
Konstrukce jednoho ze stanů posloužila jako improvizovaný věšák na prádlo. Zdroj: Viet Tran
Na některé skupinky ukrajinských Romů lze narazit po celém Hlavním nádraží. Zdroj: Viet Tran
Nestačí ani kapacita laviček, mnozí běženci proto musí obědvat na zemi. Zdroj: Viet Tran
„My spacák nemáme, jen tenkou deku,“ řekla CNN Prima NEWS ukrajinská matka. Zdroj: Viet Tran
Sem tam dobrovolníci rozdávají darované oblečení. Zdroj: Viet Tran
„Je to lepší než nic. Nemáme na vlastní nákupy. Jsme vděční za to, že se o nás dobrovolníci starají,“ vyjádřila svůj vděk ukrajinská maminka. Zdroj: Viet Tran
Přítomní dobrovolníci pomáhají uprchlíkům s prvotní registrací. Zdroj: Viet Tran
Dobrovolníci rozdávají příchozím běžencům mimo jiné instantní polévku či pečivo. Zdroj: Viet Tran
Ti šťastnější mohli uložit svou hlavu na jednu z mála dostupných laviček. Zdroj: Viet Tran
Většina uprchlíků má romské kořeny, dobrovolníci ale při registraci naráží na jedince s dvojím občanstvím. Zdroj: Viet Tran
Pro několik stovek ukrajinských uprchlíků se budova pražského Hlavního nádraží stala nechtěným novým domovem. Zdroj: Viet Tran
Třebaže část uprchlíků v průběhu sobotního dopoledne opustila prostory Hlavního nádraží, na místě se stále zdržovaly desítky běženců. Zdroj: Viet Tran
Uprchlíkům jsou na místě k dispozici i improvizované dobíjecí stanice. Zdroj: Viet Tran
V registrační hale pro uprchlíky se nachází několik stolů a laviček, stany dobrovolníků i pultík s občerstvením. Zdroj: Viet Tran
Stánky dobrovolníků zdobí obrázky, které nakreslily ukrajinské děti. Zdroj: Viet Tran
Drtivou většinu uprchlíků tvoří ženy, děti a zdravotně postižení muži či senioři. Zdroj: Viet Tran
„Chvilku na ně nedáváte pozor a jednoduše utečou o patro níž mezi lidi nebo na nástupiště k vlakům,“ řekla redakci jedna z romských maminek. Zdroj: Viet Tran
Česká republika vydala už přes 300 tisíc speciálních víz. Zdroj: Viet Tran
Uprchlíkům jsou k dispozici dobrovolníci, kteří umí česky i ukrajinsky. Zdroj: Viet Tran
V táboře převládají Romové za Zakarpatské oblasti, ale ani v tomto případě nejde o sourodou komunitu. Jedna etnická skupina z Karpat preferuje romštinu, druhá zase maďarštinu a romsky nerozumí. Češi prý Ukrajince rozdělují výhradně podle barvy pleti. Bílí dostávají byty, černé posílají do lágrů.
Zita Varodi přijela do České republiky z užhorodského okresu. Z obce Serednie, dvacet kilometrů od okresního města. Je to už babička, vzala se sebou dceru a dva vnuky. Nařčení, že do Česka odcestovala jen kvůli sociálním dávkám, odmítá. „K odjezdu jsem se rozhodla, když ruská bomba spadla na nedaleký Volovec, přece nenechám zabít tyhle krásné děti,“ vysvětluje paní Zita a zavolá rozkošné vnoučky ve věku předškoláků.
Volovec byl 3. května opravdu bombardován, útok vyděsil i celé Slovensko. „Vy byste s dětmi neutekl z války?“ ptá se mě. „Jasně, hned bych je poslal za hranice,“ odpovídám.
Podkarpatská Rus v Beskydech
V romské osadě v obci Serednie se tísní až 3 tisíce lidí. „V táboře je teď tak padesát lidí ze Serednie,“ informuje mě paní Zita Varodi. Její dcera Stanislava Badžo je ve Vyšních Lhotách spokojená a říká, že tady zůstane až do konce války. Badžo a Varodi, to jsou mimochodem příjmení, která bychom našli v řadách vojáků pověstné armády generála Svobody. Za svobodu Československa bojovaly za druhé světové války i tisíce obyvatel Podkarpatské Rusy, včetně mnoha Romů.
Velké romské osady v Zakarpatské oblasti vyrostly i ve městech Mukačevo a Berehovo, v té první žijí až 4 tisíce Romů. V Berehovu odhadem až 8 tisíc, tam se majorita od osady dokonce oddělila plotem.
Ve Vyšních Lhotách potkávám Romy z obou osad. „Není tam práce, nejsou peníze, některé děti vůbec nechodí do školy,“ vypráví mi starší žena z Mukačeva, která posmutněle sedí u brány tábora. Paradoxní je, že i Beskydy jsou z geografického hlediska součástí Karpat. Svým způsobem jsou tady ženy a děti ze Zakarpatí doma. „Krajina je podobná, to je pravda,“ zadívá se uprchlice do hor.
Negramotní i v táboře
Opatrně řečeno, integrace Romů s majoritou je na Ukrajině v plenkách. Třetina Romů ignoruje základní školní docházku a úřadům to vůbec nevadí. „Ve škole jsem nebyla ani jediný den,“ přiznává i 32letá Kataryna Ponho, utečenkyně z Dnipru. „Naše rodina do školy nechodila. Jsem negramotná, ale podepsat se umím a něco i spočítám,“ vypráví s odzbrojující upřímností.
Ivan Motýl
Externí spolupracovník CNN Prima NEWS. Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
Ve Vyšních Lhotách zažívám střet civilizací, v dějinách to ale není nic nového. Mezi Řeky, kteří od roku 1948 přicházeli do Československa na útěku z občanské války, byla také spousta negramotných. Dospělých i dětí.
Romů, kteří neumí číst ani psát, bych asi v táboře ve Vyšních Lhotách našel více. A z čeho vlastně doma v Dnipru žila rodina negramotné paní Kataryny? „Stydím se o tom mluvit,“ odpoví. Pár minut poté se ale sama vrátí k otázce. Její manžel živí rodinu díky obrovskému smetišti milionového města. Hledá láhve, kovy a další suroviny.
Tohle vyprávění zase připomíná třicátá léta dvacátého století v Československu, čas takzvané velké hospodářské krize. Dějiny evropských zemí nemají jedno časové pásmo. „Ukrajinci nás nijak nenutí, ať chodíme do školy, ale pak nás nikde nechtějí do práce. První otázka, když vidí barvu naši pleti, zní: Jste gramotní? Kdo je negramotný, tak má nulovou šanci na práci.“
Válka na Ukrajině
Podle informací ukrajinských neziskovek nechodí do školy až třetina romských dětí, v zemi žije odhadem asi 300 až 400 tisíc Romů. V obrovském chumlu dětí, které si hrají na „vězeňském dvoře“ ve Vyšních Lhotách, je ale úplně jedno, kdo chodí či nechodí do školy. „Školní docházku bude třeba také řešit, ale to až ve chvíli, kdy stát najde nějaké rozumné řešení, jak se civilizovaně postarat o romské uprchlíky,“ míní aktivista Kumar Vishwanathan.
Šalamon a Marie, dvojčata z lágru
Kumar dnes do lágru přivezl čtyři zahraniční studenty Ostravské univerzity, jejichž oborem je sociální práce. Jsou to tři temperamentní Španělky a jeden španělský mládenec, a nepřijeli sem poprvé. Sotva se objeví na betonovém place, děti se k nim nadšeně vrhají. Hraje se fotbal, točí se kolo mlýnský, honí se baba anebo se jen tak blbne.
Španělé neumějí rusky ani romsky, romské děti neznají ani slovo v angličtině, ale dnes je tu hlavní řečí společná radost. Trochu mě pouze zaráží, že pobavit děti uprchlíků přicházejí cizinci. Kde jsou čeští dobrovolníci ze všech těch neziskovek, které získaly od státu granty na práci s romskou minoritou?
Bránou v žiletkovém plotě teď k ubikacím kráčí další početná romská rodina. „Já mám dvanáct dětí a tohle jsou moje dva poslední přírůstky, dvojčátka,“ ukazuje žena mimina. „Potřebovala bych pro ně nutně kočárek,“ prosí. Jedno dítě drží v náručí sama, druhé svěřila jedné ze starších dcer. Rodina přijela z Užhorodu a doufá, že se tady dočká konce války.
„Musíme se modlit, aby to bylo brzo,“ říká zasloužilá matka dvanácti dětí. Ptám se na jména dvojčat. „Tohle je Šalamon Lakatoš a tohle Marie Lakatošová,“ představuje rozkošná mimina, která teď vyrůstají za ostnatým drátem. Nicméně v míru a ve svobodné zemi.
