Smutné a osamělé. Vánoce jsou svátky s vykřičníkem, patří k nim i úzkost, říká psycholog

Divili bychom se, pro kolik lidí nejsou Vánoce šťastné a veselé, ale smutné a osamělé?
Je pravda, že podobných jedinců bychom napočítali hodně. Ono se to děje i u jiných svátků. Svátek je vytržením z běžnosti. Otevřeným pohledem na to, co já s tím. A už je to tak zařízeno, že svět je nejen radostný, ale i smutný. Přičemž skoro každá událost má v sobě stránku buď i vyloženě tesknou, nebo přinejmenším k zamyšlení.

Pro spoustu lidí může tohle zamyšlení vést k nepříjemným závěrům. Někdo si pomyslí: „No jo, to to letí.“ Nebo: „Děti jsou dospělejší, už mě tolik nepotřebují.“ Jakmile pak má člověk svá léta, k tomu všemu ho taky pořád něco pobolívá. Patří k tomu uvědomění si: „Krindapána, jsem už fakt starej…“ Natožpak, když je někdo vyloženě osamělý.

Na něj asi Vánoce působí vyloženě bolavě.
Takový jedinec si pustí televizi, z obrazovky se na něj valí samé „radujme se, veselme se“. To je velká ataka! Velmi dobře chápu, že se v něm otevře pocit prázdnoty. Tím spíš, když to nemá s kým sdílet.

Není problémem Vánoc i to, že jsou svátkem s vykřičníkem? Často se přece během nich přeje: „Šťastné a veselé! Radujme se!“
To je pěkný postřeh. Ano. Křičí se: „Buďte veselí!“ Někde pod tím však současně je: „A běda vám, jestli nebudete! To bychom se na to podívali…“ Vykřičníky nejsou dobré. Rozkazují veselost, protože jakmile se jí člověk vyhne, k ostatním rázem nepatří. Ono je to hezké téma: Jak umět správně popřát druhému? A kdy už mlčet? Je rozumné být připraven mít radost, jakmile ji bude mít i ten druhý. Ale nevnucovat mu ji. Není náhoda, že se dřív říkalo spíš „požehnané svátky“.

Tam ten vykřičník necítíme.
Ne. On Nový zákon představuje na rozdíl od toho Starého, poněkud krutějšího, jakousi nabídku. Nikoliv rozkaz. Jenže – jakmile je to „pouze“ nabídka, řada lidí to vnímá jako příliš slabý tlak. Rozhodně vzhledem k tomu, jaké tlaky obvykle v životě prožívají. Život je přece dnes plný vykřičníků. A výkonu, toho především. Nedáte-li tedy do té nabídky vykřičník, už to pro mnohé znamená: „No dobrá, tak si dělej, co chceš.“ S tradičními vánočními hodnotami máme podle mého poslední dobou vůbec problém.

Jak to myslíte?
Myslím, že se na ně méně ukazuje. Méně se sdílejí. Nejdůležitější je, aby lidi byli spolu. Nemusí se pořád objímat. Dojímat se nad tím, jak čas letí. Úplně stačí, když jsou spolu. Jakmile se dohromady chechtají, povídají si. To je samo o sobě obrovská hodnota. Nedávno jsem poslouchal kněze Maxe Kašparů, který říkal hodně moudrou věc. Podle něj žijeme až příliš v horizontálu, vyjadřujícím materiální stránku. Vertikála oproti tomu mizí. Aby bylo jasno, nevidí v ní jen víru v boha, ale právě zmiňované hodnoty. Smysl života, který je třeba hledat.

Protože jen tak někomu do klína nespadne?
Ne, sám od sebe nepřijde, nezazvoní vám u dveří. Vzpomínám na rakouského psychiatra Viktora Emila Frankla. Ptali se ho: „Pane profesore, jak se máme dobrat smyslu života?“ Odpověděl: „Ptáte se hezky, ale odpověď je: Abyste získali jeho smysl, život musíte zkrátka žít.“ Z toho si lze odvodit třeba tohle: O Vánocích se raději moc nenimrejte v tom, co bylo. Přespříliš si neprohlížejte alba z minulosti. A to především v případě, pokud jste sami. Nepropadejte se hlouběji a hlouběji. Pokud už to někdo přece jen vytáhne, dbejte na to, aby u toho byl dostatek smíchu. Uvědomění si: „Podívej, to jsme my!“ A ne: „Ach bože, to je strašně dávno…“

Když je člověk sám, snadno tomu propadne.
Jsou dokonce lidé, kteří to cíleně vyhledávají. Upřednostňují samotu, uzavření se do sebe. Mají zkrátka dost předvánočních rumrajů, šílenství kolem dárečků. Chtějí být sami. Ale to je něco jiného. Buď je to od nich póza, nebo jsou skutečně rádi sami. Vezmou si knížku, konečně si přečtou, na co dosud neměli čas. Prima. Pokud celý ten čas neprobrečí, ať si to každý tráví, jak chce. Jinak je zbytečné, když se lidi trápí, a je jim přitom možné pomoci. Před chvílí jsem zmiňoval Nový zákon. Ne náhodou. Já totiž soudobé náboženství vnímám právě v tom smyslu, že na člověka netlačí. K žádné víře se sice nehlásím, osobně bych ale uvítal, pokud by lidé o tuto vertikálu projevili více zájmu. Nemusí tlouct ve svatém vytržení hlavou o zem, nemusí mít dům plný křížů. V tom to nespočívá.

V čem tedy?
Spíš v hledání smyslu. Tak ostatně vnímám i kostel – lavice jsou od toho, aby si do nich člověk sednul a pohlédnul do sebe. Soustředil se na to, co dělá, jak to dělá. Jestli to chce dělat. Jaký to má smysl. Když je dobrý farář, který do toho moc nekecá, tak jde o skutečně prospěšné místo.

Ať už máme k náboženství jakýkoli vztah, musíme připustit, že věřící člověk si málokdy připadá úplně sám.
Jasně! Když si v sobě pocit boží přítomnosti vypěstujete, je to dar. Úžasný dar. A teď se nebavíme o tom, zda bůh existuje nebo ne. Spíš o tom, že z hlediska duševního zdraví to je prospěšné. Takový člověk není sám. Povznáší jej vědomí toho, že ho něco přesahuje. Že ho něco někam táhne, že se tím naplňuje. Paráda. Upřímně – pokud jste zdravý, v přiměřeném věku, pak šance nebýt úplně sám je i bez boha teoreticky veliká. Důležité je, co pro to sám chcete udělat.

I o Vánocích.
No jistě! Někdo si kupříkladu vezme směnu v práci. Nebo existují různé programy pro lidi, kteří se cítí sami. Dělají se pro ně takové skromnější hostiny. Rozumím, ne každému se tam chce. Brání se, že tam nikoho nezná. No jo, tak holt seďte doma a brečte, litujte se. Přijde vám to lepší? Mně ne.

Jenže když už člověk na nějaké to organizované setkání s lidmi pociťujícími osamělost vyrazí, bezděčně si připouští, že má problém.
To je ono! Připustit si, že mám problém, zároveň znamená připuštění si, že tenhle problém můžu nazvat. A jakmile problém dokážu nazvat, už vím, že problém se nerovná mně. Jsem schopen se na to dívat z odstupu. Řešit to. Má to smysl, i kdyby to vedlo k zlosti. Ona zlost totiž v tomhle případě není pro nitro tak špatná jako sebelítost. Ale jasně, není to jednoduché.

Zase jsme u toho – člověk musí sám chtít svou situaci řešit.
Pochopitelně. Jakmile je vám ouvej, je fajn si uvědomit, že vždycky máte komu zavolat. I o Vánocích. Spousta lidí v problémech to zavrhne. „To tak, teď mu přece nebudu volat. Je Štědrý den, má svoje starosti. Na mě je teď tak zvědavej…“ Takhle formulovanou obavu jsem slyšel mockrát. Jenže pokud jsou kamarádi toho člověka normální, tak to i během Štědrého dne zvládnou. Měli by pochopit, že potřebuje kontakt. V lepším případě klidně i do telefonu předstírat radost, že se ozval. Nejhorší reakcí je zeptat se: „Co chceš?“ To je strašně blbá otázka. Nemusíte toho člověka hned zvát domů na kapra se salátem, ale projevit zájem a věnovat mu deset minut odlehčeného pokecu přece zvládne každý.

Na některé lidi jde z Vánoc smutek i proto, že jim připomínají dávno odváté dětství. Nazdobený stromeček je jak časoprostorová díra do minulosti. Ne každý to ustojí.
Tak nějak to může být, stromeček si spojujeme s tím, co máme zasuto v nejstarších vzpomínkách. Jeho zdobení, dychtění z toho, co pod ním najdeme. I zklamání, že tam jsou zase bačkory... To všechno v nás zůstává. Stromeček patří ke kotvám na hodnoty, které nejsou povinností, ale nabízejí se. Vezměme to taky odjinud: Bohužel, hodně rodin to dnes bere způsobem: „Ježišmarjá, zase je potřeba stromeček. Kde ho seženeme? A kde na něj máme vzít? A proč jsi vzal tak velkej? Víš, kolik z něj popadá jehličí?“ Jakmile se z toho udělá starost, je to taky na nic.

Upřímně – Vánoce bez starostí si ani neumím představit.
Bohužel. A nejde jen o stromeček. Musí se vystát fronta na kapra, uklidit, navařit, všechno možné. Jde mi z toho hlava kolem. Kde je ta radost, vznešenost z Vánoc? Nejde přece jenom o to, abych sehnal co nejlepšího kapra, abych z obchodů narvaných lidmi vysápal co nejvíc dárků. Tenhle přístup považuju za nešvar. Copak si myslíte, že je pro dítě dobře, když pod stromečkem najde horu dárků? Vrhnou se na to, rvou papíry, zahazují je. Ani se pořádně nepodívají, co je uvnitř, už jdou po dalším. No jo, ale jakou radost mohou děti mít z nějakých patnácti dárků? Nutně nastane moment, kdy řeknou: „A to je všechno?“ Obávám se, že si k darovanému obtížněji hledají vztah. Hledají radost.

Může mít i tohle vliv na to, co z toho dítěte vyroste?
Ano. I tenhle stromek je přece onou vertikálou. Hodnotou, která nás může ukotvovat. Ne náhodou se lidé potkávají právě u něj. Jen je dobré, když to dělají správným způsobem. Aby k tomu došlo v pravou chvíli, pravou rychlostí. Aby jak dětem, tak i sami sobě pomohli oživit radost. Nenastává totiž automaticky. Já v tom musím hledat potěšení. Je hezké to organizovat způsobem: „A teď dostane dárek babička. Co to asi bude?“ Prožívat to dohromady, spolu s malým človíčkem, kterého tam máte. Trochu ho brzdit v tom, aby po prvním dárku hned nesahal po dalším. Trpělivosti a užívání si očekávání, to všechno se člověk taky musí učit. A kde jinde by se to měl naučit než doma?

Navíc se právě tímhle dítě asi učí i sdílet.
To je pravda. Učí se, že dárek nedostávám jenom já. Že potěšení sdílím s ostatními, přestože je na něm napsáno mé jméno. Bohužel jde o strašně těžké předměty k učení. Nezbytný je vzor. Vzor, který to takto musí cítit. Který musí být ochoten do toho jít. Nepumpovat do Štědrého večera místo toho spěch, protože za chvíli poběží v televizi oblíbený film.

Jasně – svým způsobem i tenhle pohodlnější přístup chápu. Lidi jsou z práce unavení, Vánoce je starostmi tak akorát dorazí. Tím spíš, když se to začne míchat se spoustou žrádla a chlastu. To mimochodem samo o sobě taky není dobře. Ne že by to tam nemělo být vůbec, jen střídměji. Jakmile máte před sebou 60 chlebíčků, dáte si jich bůhvíkolik a na gauči pak jen funíte, tak – sákryš – v tomhle přece smysl Vánoc není, ne? Neapeluju v žádném případě na to, abychom všichni zchudli, ne, to je nesmysl. Jde mi jen o míru.

O Vánocích se mimo jiné říká i to, že jsou příležitostí ke vzpomínání na lidi, kteří tu už s námi nejsou. Je to pro naši psychiku zdravé?
Dělává se to tak. Zvykem to bylo i v naší rodině; otec na Štědrý den všechny vyzval, abychom si vzpomněli na dědu a babičku. Nezůstával u toho dlouho. Dělal to rozumně – neryl do toho, aby nás rozplakal. A tak je to asi správné...

Vánoce se opírají o společenství lidí, kteří mají k sobě nejblíž. A rodinou zkrátka prochází narození i smrt. Nemá příliš smyslu vzpomínat na pradědečka, který žil před sto lety a nikdo z nás si ho teda nepamatuje. Proč si ovšem nepřipomenout ty, kteří k nám patřili? I oni jsou lepidlem, které nás dává dohromady. Pokud to bude navíc veselou, žertovnou formou, tím líp. Bavíme se o období slavícím z náboženského pohledu narození Pána. Jakmile ale odhlédneme od víry, jde taky o svátek soudržnosti. O čas, kdy si lidi mají šanci uvědomit, kdo ke komu patří.

Třeba si to i říct.
Rozhodně! Na ty, kteří s námi už nejsou, jde samozřejmě zavzpomínat i v duchu. Tak, aby i tohle pomohlo k soudržnosti. Aby se u vánočního stromečku nebrečelo. K čemu by to bylo? Ti, kteří odešli, by se museli smát, co blbneme. A nám to vezme radostivost. Pokud to ale vezmeme za správný konec, líp si uvědomíme, kým sami jsme. Uvědomíme si své kořeny.

Shrnuto: Zkrátka to nemá končit u pouhého halekání „šťastné a veselé“.
Je zajímavé se zamyslet nad tím, kde se tam vzalo to „veselé“. Vždyť Vánoce bývaly původně spíše svátky vážnými, svátky usebrání se. Co když je to tedy tak, že smích a veselost jsou ohromně důležitým klíčkem k našemu nitru? A radostivost ozdravným prazákladem našeho bytí? Třeba tibetský buddhismus učí o bezpříčinné radostivosti. Člověka napadne: „Bezpříčinná radostivost? To nejde. K radosti musím mít důvod! A Vánoce jsou tu od toho, abych se hlavně poměl, nacpal.“ Dávám ke zvážení, zda by nebylo lepší mít těch dárků míň, a spíš si společně zazpívat, povídat si, smát se. Tenhle přístup mě oslovuje. Mám k tomu osobní historku.

Povídejte.
Nedávno jsem ležel kvůli jistým zdravotním problémům v nemocnici na ARO. Potkal jsem se tam s mladým, mírně přihrbeným zdravotním bratrem, mluvícím poněkud šroubovaně. Jelikož jsem na celém oddělení byl jediný bdělý, povídali jsme si. A jednou mi řekl: „Asi jste to poznal, měl jsem mrtvici. Bylo to špatné, postupně se to ale zlepšuje. Něco vám povím – já jsem kvůli tomu dospěl k závěru, že jediné, co má smysl, je udržovat radostivost.“ Tím mně úplně vyrazil dech. Vyvalil jsem oči. Páni! Přesně to znám totiž z buddhismu. „Budu se radovat! Z čeho? To je jedno.“ Když tohle někdo dovede, je to majstrštyk. Je velikánem.