Romské běžence z Ukrajiny soustředí stát v bývalém uprchlickém táboře v beskydských Vyšních Lhotách. „Z Kyjeva jsme utekli, když vedle našeho paneláku spadla bomba. Děkujeme České republice, že nás přijala, cítíme se tu bezpečně. A chceme ve vaší zemi zůstat navždy,“ říká 23letý Jura Andrej, jediný muž v 25členné rodině na útěku z Kyjeva. Kontroverzní rozhodnutí úřadů svážet Romy na jedno místo kritizují starousedlíci i lidskoprávní organizace.
Ukrajinské uprchlíky romského původu v České republice nikde nevítají. Válka se jich přitom dotkla se stejnou brutalitou jako většinové komunity. „Bydleli jsme v devátém poschodí paneláku v kyjevské čtvrti Solomenskyj,“ vypráví 23letý romský běženec Jura Andrej. Potkáváme se v centru beskydské obce Vyšní Lhoty, které vládne hluboký mír, ačkoliv se mnohým domorodcům nelíbí právě příchod Romů. Ministerstvo vnitra je ubytovává v bývalém uprchlickém táboře na okraji obce.
Podle ukrajinských médií zasáhly ruské rakety paneláky v kyjevské čtvrti Solomenskyj už 26. února. A posléze ještě mnohokrát. „Seděli jsme třeba doma, když bomba prolétla kolem oken a vybuchla nám za barákem. Pak jsme vzali děti a utekli,“ vypráví jediný chlap ve 25členné romské rodině. Muži, kteří se starají o tři a více dětí, mohou Ukrajinu stále opouštět, umožňuje to výjimka v zákoně o všeobecné mobilizaci. „A další dítě už je na cestě,“ ukazuje 23letý Jura Andrej na těhotenské bříško své ženy Esmeraldy. „Jsem v devátém měsíci, porodit mohu každým dnem. Mám tady u vás perfektní zdravotní péči,“ pochvaluje si.
Nikdo je nechce pod střechu
Esmeralda bude rodit v nedaleké frýdecko-místecké nemocnici, v Kyjevě by to byl domácí porod. Za přijetí na porodnické oddělení tam prý lékaři požadují obálku s úplatkem. „V Česku je to úplně jiný život, všichni nám pomáhají. V táboře dostáváme jídlo, úřady nám vyplatily stejné peníze, jaké teď od vás dostávají Ukrajinci,“ pochvalují si Jura s Esmeraldou. V Kyjevě se prý rodina musela obejít bez sociálních dávek. „Neměli jsme nárok na žádnou z dávek ani na jinou pomoc,“ vysvětluje muž.
Válka na Ukrajině
Vztahy v pětadvacetičlenné rodině jsou propletené. Některé ženy jsou sestrami Jury Andreje, jejich muži ale museli zůstat v Kyjevě, protože nezplodili víc než dvě děti. Ve skupině je také Jurova švagrová, je to soudržný klan, který se nikým nedá rozdělit. Solidarita, kterou jim mohou famílie z většinové společnosti závidět, je ale problémem pro úřady. Romský pár s jediným dítětem by možná i někdo ubytoval, dva tucty cikánů pod střechu nechce nikdo.
„Bohužel, opět se ukazuje, jak silné jsou protiromské nálady v Česku. Nechci být sprostý, ale je to rasismus,“ říká pro CNN Prima NEWS romský předák Josef Stojka z Ostravy, přední vajda mezi tuzemskými olašskými Romy, předseda Unie olašských Romů a člen vládní Rady pro národnostní menšiny. „Ten Rakušan to nezvládl, hasiči, policajti a úředníci dělí uprchlíky podle barvy pleti. Jeden hasič mi říkal, že dostali rozkaz vozit ukrajinské Romy rovnou k německým hranicím, protože tady v Česku je nikdo nepřijme,“ kritizuje Stojka ministra vnitra.
Škatule hejbejte se
Podle odhadu komisařky ukrajinského parlamentu pro lidská práva Ludmily Denisové žilo na Ukrajině před válkou 200 až 400 tisíc Romů. Desetitisíce už válka vyhnala do zahraničí. Počátek exodu jsem sledoval 25. února na ukrajinsko-slovenském přechodu ve Velkých Slemencích. Za jediný den tudy odešla z vlasti nejméně tisícovka Romů. „Bojím se války, z Ukrajiny odejde většina našich žen i s dětmi,“ odhadovala tehdy Eva Adamová z Užhorodu.
Pravoslavné chrámy na Hané připomínají Ukrajincům domov. Ne všichni je však vítají
Rovinatá Haná se uprchlíkům zamlouvá, podobá se široširé Ukrajině. Domov jim nejvíce připomíná několik vesnic, nad nimiž svítí barevné kupole a báně pravoslavných chrámů, které dokonce navrhl ukrajinský architekt. „Pravoslavná tradice na Hané je dlouhá, už od první republiky. Teď mezi sebe zveme věřící běžence,“ vyzývá Tomáš Radim Loučka, duchovní správce chrámu v Chudobíně. Ne všichni Hanáci ale migranty vítají. „Netahejme jich sem tolik, bude z toho bordel,“ myslí si 38letý Ivo Žídek z Chudobína.
Přesun romských uprchlíků po České republice připomíná hru „škatule hejbejte se“. Všude je odmítají. Cílem se tak proto v tuto chvíli stává beskydská obec Vyšní Lhoty s areálem ministerstva vnitra, který je obehnán ostnatým drátem. Napřed to byla kasárna socialistické armády, po revoluci se vojenský objekt změnil v jeden z prvních uprchlických táborů. A až do vypuknutí války na Ukrajině to bylo detenční zařízení, místo pro zajištění cizinců, kteří porušili české zákony. Ministerstvo uvádí, že kapacita areálu je 198 lůžek, kterou lze snadno zvýšit na 300. Romové však mohou tábor opouštět, kdykoliv se jim zachce.
Bojí se je ubytovat i kněží
Nejen romský předák Stojka, ale i řada lidskoprávních organizací anebo neziskovek v humanitárním sektoru teď protestují proti organizovanému svozu Romů na jedno místo. Navíc „kdesi do hor“ u slovenských hranic, je to prý zoufalé řešení. Hejtman Moravskoslezského kraje Ivo Vondrák (ANO) akci zdůvodnil tak, že v táboře se lustrují běženci, kteří neměli žádné doklady. Podle ukrajinské proromské organizace Chirikli až 30 % z odhadovaného počtu 400 tisíc Romů nevlastní občanský průkaz. Stát ignoruje Romy a Romové na oplátku stát.
„Správa uprchlických zařízení, které tábor patří, se snaží. Jenže tohle zařízení není vůbec připraveno na dlouhodobý pobyt uprchlíků. Rodiny si tam například nemohou samy vařit, to je pro Romy velký problém,“ kritizuje výběr Vyšních Lhot i nejznámější ostravský proromský aktivista Kumar Vishwanathan. Ani jemu se nelíbí soustředění etnika do jednoho areálu. „Zároveň si uvědomuji, jak je u nás těžké sehnat ukrajinským Romům vůbec nějaké bydlení. Jedna rodina proto žila nějaký čas přímo v mé kanceláři, až teď našla dočasný příbytek v klášteře salesiánů,“ vypráví pro CNN Prima NEWS.
Reportáž z kurzu češtiny: Učím se „ř“, manžel brání Donbas, bojím se o jeho život
Největší výzvou pro Ukrajince, kteří se učí česky, je písmeno ř. Ukrajinština ani ruština ho nezná. „Trši, čtyrši, zkuste místo ř zatím spojit hlásky r plus š,“ vysvětluje učitel Vladimír Kovář. Mluví rusky a do tajů češtiny právě uvádí uprchlíky převážně z Donbasu. Dospělí se však na výuku úplně nesoustředí. „Pořád myslím na manžela, který brání před Rusy město Kramatorsk v Doněcké oblasti,“ říká 35letá Lubov Scherbina. V noci na 5. dubna zničila ruská raketa střední školu číslo 15 právě v Kramatorsku.
Vishwanathan nerad používá pojmy jako latentní rasismus, teď se s ním nicméně potkává v praxi. Antipatiím či netoleranci majority ustupují i lidé, kteří by této skupině válečných běženců rádi pomohli. „Potkávám hodně osvícených lidí, třeba mezi kněžími katolické církve, kteří by Romy rádi přijali i na své fary. Jenže věřící v obci jsou většinou proti,“ říká aktivista. A dělat něco v přímém rozporu s názory farníků, to si dovolí jen málokterý farář.
Hospodská: Jde z nich takový mráz
Ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) na koncentrování Romů ve Vyšních Lhotách reagoval ostře a odmítl jakékoliv rozlišování uprchlíků podle barvy pleti. Vzápětí ale dodal, že tohle etnikum má specifické potřeby. Romský předák Stojka nesouhlasí a žádá pro romské uprchlíky stejnou péči, jakou dostali Ukrajinci: „Specifické potřeby, co je to za nesmysl? Že může Rakušan s Vondrákem držet ukrajinské Romy na jednom místě někde v Beskydech? To se mi vůbec nelíbí.“ Válku na Ukrajině Stojka přirovnává k následkům divokého rozvodu, se zbraní v ruce se rozešli dříve blízcí Rusové a Ukrajinci. „Některé děti z tohoto manželství jsou teď ale v Česku vítány více, jiné méně.“
Putin je čort a patří do pekla, říkají ukrajinští Romové. Před bombami prchají na Slovensko
Války se bojí všechny matky. Na hraničním přechodu mezi ukrajinskou obcí Mali Selmenci a slovenskou dědinou Veľké Selmence potkávám ženy, které na děti mluví ukrajinsky, rusínsky, maďarsky, rusky, ale i romsky. V pátek 25. února tam mezi utečenci jednoznačně převažovali Romové.
Vyšní Lhoty leží zčásti v Chráněné krajinné oblasti Beskydy, přímo nad obcí se nachází malebný vrchol Prašivá (843 m) s dřevěným kostelem. Hostinec uprostřed vsi nese název Maryčka, po Maryčce Magdonové ze slavné balady Petra Bezruče. Básník Beskydy miloval, v hospodě zase mají rádi turisty. „Zatím tu nic neukradli, ale jsou nepříjemní. Jde z nich takový mráz,“ říká o nevítaných běžencích paní hospodská Anna. Dáma na hraně starobního důchodu. „Někteří si u nás dali i pivo, chtějí ho bez pěny. Zaplatili, což o to, mají přece dávky. Ale řekněte mi, proč jim stát dává peníze? To je hnus.“
Obavy ženy na radnici
Hostinská Anna nerada vzpomíná na počátek devadesátých let, kdy v uprchlickém táboře vládl volný režim a po vesnici se toulali lidé mnoha národností. Posléze už tu migranti mohli žít jen za ostnatým drátem. „To byl klid, teď už jsem ale od hostů slyšela, že Romové někomu vlezli na zahradu. Žebrají a kradou v obchodě.“ Čtveřice mladých obyvatel Vyšních Lhot před chvíli sledovala, jak si snědí běženci kupují u výčepu kolu. A hospodské hned hlásí: „Asi vám chtěli sebrat peněženku, ale hlídali jsme to. Neodvážili se. Dejte si pozor.“
„Máme z nich obavy,“ doplní hlas hospody o půl hodiny později místostarostka Vyšních Lhot Kamila Kurková. Zvolena byla za sdružení Za fungující obec, ale teď má strach, že cikáni utíkající z války něco pokazí. „Jsou jich tady davy a správa zařízení nám nedává informace, kolik jich vlastně je. Dělají nepořádek, hlavně kolem autobusové zastávky. Z jediného místního obchodu si mi stěžují, že se jim ztrácí zboží.“ Oficiálně ale žádnou krádež anebo jiný trestný čin běženci nespáchali. „Pokud vím, tak policie nic takového zatím nemusela řešit,“ potvrzuje místostarostka. „Proti Romům vlastně nic nemám, ale kdyby tu měli zůstat několik měsíců, tak to nevidím dobře.“
Mezi slovensko-ukrajinské sousedy postavili Sověti stěnu. Po 77 letech je zase dělí válka
Život v historií rozdělené vsi si klidu dlouho neužil a je dnes znovu složitější. „Do ukrajinské části teď nikdo nechodí, lidé mají strach,“ přiznává starosta slovenské obce Veľké Slemence Ľudovít Tóth. Po druhé světové válce zůstala půlka vesnice v Sovětském svazu a dnes leží na Ukrajině. „Sověti na hranicích napnuli dráty a postavili stěnu z desek, abychom k sousedům vůbec neviděli. Pěší přechod se tady podařilo otevřít až po šedesáti letech, v roce 2005,“ líčí starosta. Od letošního 24. února je ale dědina opět rozdělena. Válkou.
Ve Vyšních Lhotách je doma asi 850 lidí. „Není normální, aby tu žilo dalších 300 anebo 400 Romů,“ dodá ještě místostarostka. A navrhuje, aby ministerstvo rozprostřelo romské běžence po celé republice. Zároveň věří, že uprchlíci časem sami odejdou do velkých měst, nejblíže leží Frýdek-Místek a Ostrava: „Myslím, že se jim u nás ani nebude líbit, jsme malá vesnice, tady nic není.“
Jura Andrej, který „velí“ 25členné rodině v bývalém uprchlickém táboře ale říká, že rodina je ve Vyšních Lhotách nesmírně spokojená. „Nic nám tady nechybí, chceme už v Česku zůstat napořád,“ říká 23letý Andrej. „Nemáme tu žádné problémy, tady se lidé chovají k Romům mnohem lépe než v Kyjevě,“ tvrdí.
Je fakt, že podle Rady Evropy trpí Romové na Ukrajině systémovou diskriminací v přístupu ke vzdělání, bydlení, lékařské péči i zaměstnání. Největší romská komunita žije v Zakarpatské oblasti, odkud mnoho členů komunity odchází do hlavního města. Ani tam se nemají šanci příliš integrovat, přesto už několik Romů studuje univerzity.
Vypalování osad na Ukrajině
Nejlépe zdokumentovány jsou ataky extremistů v hlavním ukrajinském městě. Ukrajinské vysílání Radia Svoboda upozornilo třeba na bojůvky nacionalistické organizace C14, která v dubnu 2018 vypálila romskou osadu na Lysé hoře v Kyjevě. Podle stanice se policie k vyšetření případu postavila liknavě, načež romské stany hořely v Kyjevě i v dubnu 2020. Etnikum prý v hlavním městě Ukrajiny jen těžko získává oficiální zaměstnání, Romové většinou žijí z náhodných fušek, sběru surovin a drobných krádeží, hlavně kapesních. V metropoli se jim přesto žije lépe než na Zakarpatí či jinde na Ukrajině, kde téměř nemají šanci získat práci, takže prý občas trpí hladem.
Hasiči v Charkově bojují s mohutným požárem po ruském útoku Zdroj: AP
Ukrajinský důstojník z 56. samostatné motorizované pěší brigády pálí z raketometu na nákladním vozidle směrem k ruským pozicím na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v úterý 5. března 2024. Zdroj: AP
Nadia se svými třemi dětmi se v Kyjevě loučí s manželem Volodymyrem Golubnyčem. Ukrajinský nadporučík 72. mechanizované brigádybyl zabit během bojů s ruskými silami v obci Vodjane nedaleko Avdijivky 19. února. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou prohledávají záchranáři trosky po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 71. brigády Jaeger pálí z houfnice M101 na ruské pozice na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ruka oběti leží v kaluži krve po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024, při kterém zahynulo nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno. První raketa zasáhla domy, a když na místo dorazily záchranné týmy, dopadla druhá raketa, uvedly úřady. Zdroj: AP
Dým a oheň stoupají nad vodní elektrárnou Dnipro po ruských útocích, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou sedí šokovaný záchranář po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Zdravotník utěšuje ženu na místě ruského leteckého útoku v Záporoží na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 28. samostatné mechanizované brigády pálí ze 122mm minometu na ruské pozice na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v neděli 3. března 2024. Zdroj: AP
Členové rodiny Vitalije Alimova truchlí nad jeho tělem během pohřbu v ukrajinském Bilhorodu-Dnistrovském v pondělí 18. března 2024. Alimov. Hasič, byl zabit při ruském útoku na Oděsu v pátek 15. března. Zdroj: AP
Ukrajinští vojenští experti sbírají zbytky rakety u zničené budovy v Kyjevě, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Muž projíždí na kole kolem elektrárny po ruském útoku v Charkově na Ukrajině, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Poškozené auto na místě ruského útoku v ukrajinském Charkově, středa 20. března 2024. Zdroj: AP
Hasiči pracují poblíž kráteru vzniklém po ruském útoku v Kyjevě, Ukrajina, čtvrtek 21. března 2024. Zdroj: AP
Tank ukrajinské 17. tankové brigády pálí na ruské pozice v Časiv Jaru, dějišti prudkých bojů mezi ukrajinskými a ruskými jednotkami v Doněcké oblasti, čtvrtek 29. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinský voják kontroluje škody na budově v Kyjevě po ruském leteckém útoku, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Zraněný ukrajinský voják Oleksandr leží na lůžku ve zdravotnickém autobusu dobrovolnického praporu „Hospitallers“ během evakuace do bezpečné oblasti v Doněcké oblasti na Ukrajině ve středu 28. února 2024. Zdroj: AP
ukrajinští vojáci nesou národní vlajky a vlajky 3. útočné brigády během pohřebního obřadu 27letého Jehora Vološina, známého také pod volacím znakem „Kobzar“, v Pavlohradu v Dněpropetrovské oblasti. Seržant Vološin z 3. útočné brigády byl zabit v bojích u Avdijivky 21. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 3. útočné brigády se dívají přes brýle nočního vidění (NVG) během noční mise na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině, středa 20. března 2024. Vojáci 3. útočné brigády pokračují v udržování obranných linií v Doněcké oblasti poté, co ukrajinská armáda v únoru 2024 opustila Avdijivku. Zdroj: AP
Příbuzný v Kyjevě truchlí nad rakví s ostatky 28letého Nodara Nasirova, dobrovolníka gruzínské legie, který byl zabit v boji proti ruským jednotkám. Gruzínská legie je vojenská jednotka tvořená převážně etnickými gruzínskými dobrovolníky. Zdroj: AP
Ukrajinský důstojník z 56. samostatné motorizované pěší brigády pálí z raketometu na nákladním vozidle směrem k ruským pozicím na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v úterý 5. března 2024. Zdroj: AP
Nadia se svými třemi dětmi se v Kyjevě loučí s manželem Volodymyrem Golubnyčem. Ukrajinský nadporučík 72. mechanizované brigádybyl zabit během bojů s ruskými silami v obci Vodjane nedaleko Avdijivky 19. února. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou prohledávají záchranáři trosky po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 71. brigády Jaeger pálí z houfnice M101 na ruské pozice na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ruka oběti leží v kaluži krve po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024, při kterém zahynulo nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno. První raketa zasáhla domy, a když na místo dorazily záchranné týmy, dopadla druhá raketa, uvedly úřady. Zdroj: AP
Dým a oheň stoupají nad vodní elektrárnou Dnipro po ruských útocích, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou sedí šokovaný záchranář po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Zdravotník utěšuje ženu na místě ruského leteckého útoku v Záporoží na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 28. samostatné mechanizované brigády pálí ze 122mm minometu na ruské pozice na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v neděli 3. března 2024. Zdroj: AP
Členové rodiny Vitalije Alimova truchlí nad jeho tělem během pohřbu v ukrajinském Bilhorodu-Dnistrovském v pondělí 18. března 2024. Alimov. Hasič, byl zabit při ruském útoku na Oděsu v pátek 15. března. Zdroj: AP
Ukrajinští vojenští experti sbírají zbytky rakety u zničené budovy v Kyjevě, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Muž projíždí na kole kolem elektrárny po ruském útoku v Charkově na Ukrajině, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Hasiči pracují poblíž kráteru vzniklém po ruském útoku v Kyjevě, Ukrajina, čtvrtek 21. března 2024. Zdroj: AP
Tank ukrajinské 17. tankové brigády pálí na ruské pozice v Časiv Jaru, dějišti prudkých bojů mezi ukrajinskými a ruskými jednotkami v Doněcké oblasti, čtvrtek 29. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinský voják kontroluje škody na budově v Kyjevě po ruském leteckém útoku, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Zraněný ukrajinský voják Oleksandr leží na lůžku ve zdravotnickém autobusu dobrovolnického praporu „Hospitallers“ během evakuace do bezpečné oblasti v Doněcké oblasti na Ukrajině ve středu 28. února 2024. Zdroj: AP
ukrajinští vojáci nesou národní vlajky a vlajky 3. útočné brigády během pohřebního obřadu 27letého Jehora Vološina, známého také pod volacím znakem „Kobzar“, v Pavlohradu v Dněpropetrovské oblasti. Seržant Vološin z 3. útočné brigády byl zabit v bojích u Avdijivky 21. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 3. útočné brigády se dívají přes brýle nočního vidění (NVG) během noční mise na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině, středa 20. března 2024. Vojáci 3. útočné brigády pokračují v udržování obranných linií v Doněcké oblasti poté, co ukrajinská armáda v únoru 2024 opustila Avdijivku. Zdroj: AP
Teď utíkají z války, zároveň ale poznávají i vstřícnější tvář světa, pokud jde o rasové předsudky. Žádné narážky kvůli barvě pleti zatím nezaznamenala ani rodina Jury Andreje, která našla azyl v beskydských Vyšních Lhotách. „V téhle zemi se asi nemusíme bát rasismu, ten vypadá jinak,“ říká. Pak mě požádá o telefonní číslo. „Jestli bude nějaký problém, tak se vám určitě ozvu,“ slibuje. Zatím mi nezavolal.