Proměna Volodymyra Zelenského
Do Česka kvůli válce na Ukrajině přišlo odhadem už 300 tisíc uprchlíků. Někteří z nich našli azyl přímo v českých rodinách. Jedním z nich je i Mykola V., který se svojí manželkou Annou našel přístřeší v bytě mladých Čechů v Praze. Na Ukrajině pracoval jako fotograf a rád by v tom pokračoval i v Česku. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS ovšem říká, že kromě této oblasti hledá práci i jinde, třeba ve světě vědy. Uprchlík zároveň popisuje svůj kontakt s válkou a co si myslí o prezidentovi Volodymyru Zelenském.
Kde jste na Ukrajině žil?
Žil jsem v Kyjevě na rohu ulic Johna McCaina a Česká.
Kyjev byl téměř hned po začátku války obléhán a ostřelován raketami. Zažil jste to přímo na vlastní kůži?
Slyšel jsem pouze exploze, na vlastní oči jsem nic neviděl. V Kyjevě jsem ale zůstal jen pár dní a poté jsem se vydal do vesnice poblíž hlavního města. Tam jsme slýchali sirény a viděl jsem, jak nám nad hlavou létaly rakety. V takový okamžik jsme se vždy snažili dostat do krytu.
Víte, co je s vaším obydlím teď?
Mám byt v Kyjevě a dům na vesnici. Nemám ale žádné zprávy, takže doufám, že je všechno v pořádku. Ale pokud není, tak to nevadí. Kdyby mi rakety zasáhly dům, aspoň už nemusím opravovat střechu.
Kdy jste dorazil do Česka?
To bylo 11. března.
Jak jste se přes Ukrajinu až sem dostali?
Jeli jsme autem. Z Kyjevské oblasti jsme se dostali do Užhorodu, tam jsme pár dní zůstali a poté jsme pokračovali přes Slovensko až do Česka.
Narazili jste na nějaké problémy na hranicích?
Jen na kolonu na ukrajinské straně. V té jsme museli čekat asi osm hodin. Poté už ale nic.
Pohraničníci se vás neptali, proč nezůstáváte bránit svoji zemi?
Bohužel nemůžu kvůli věku. Je mi 61 let, takže nemůžu být odveden. Dokonce i mladší lidé než já, kteří můžou, ale nemají zbraně, mají problémy. Pokud lidé chtějí bojovat, musí na Ukrajině zůstat a čekat, dokud jim není řečeno, že jsou skutečně potřeba. Pak se jim možná někdo z teritoriální obrany ozve. Není dostatek zbraní, pokud tedy lidé rovnou teď chtějí bojovat, tak jedině pokud mají svoji vlastní.
O dobrovolníky tedy nouze není, ale problém je v materiálu?
Ano. Například jeden můj kamarád, který je asi o pět let mladší než já, má svoji vlastní pušku, takže se mohl zapojit. Do bojů ne, ale do místní teritoriální obrany ano. Ta na svých stanovištích například kontroluje projíždějící auta, případně pomáhá armádě, pokud je to potřeba. Teď jsem s ním mluvil a musel začít pracovat na svém poli, proto se vrátil domů. Jakmile skončí, má se vrátit zpět sloužit. Zkrátka to jsou běžní lidé.
Kdyby mi rakety zasáhly dům, aspoň už nemusím opravovat střechu.
Jste v kontaktu i se svými dalšími blízkými doma na Ukrajině?
S přáteli a dalšími členy rodiny.
A jak to zvládají oni?
Zvykají si na situaci a také na život se sirénami.
Když jste odjel z Ukrajiny, proč jste si vybral právě Česko?
Netuším, neměl jsem předem vybrané místo. Jeden můj kamarád kontaktoval svého známého, který žije v Praze. To už jsme sice byli na Slovensku, ale chtěli jsme jet ještě dál. Když jsme se blížili k Praze, zkontaktovali jsme se a nabídli nám přístřeší.
Spousta Čechů aktuálně Ukrajinu podporuje. Česká vláda posílá výzbroj, běžní Češi se skládají na humanitární pomoc a řada z nich dokonce nabídla ubytování nově příchozím uprchlíkům, jako jste i vy. Co na takovou solidaritu říkáte?
Je to mnohem více, než jsem vůbec doufal. Vidím skutečně obrovskou vlnu pomoci. Ukrajincům doma říkám, že je až neuvěřitelné, jakou zde máme podporu.
Na druhou stranu jsou zde i někteří Češi, kteří se staví proti ukrajinským uprchlíkům. Říkají, že pomáhat v takové míře není potřeba. Kritizují například dávku pro uprchlíky ve výši pět tisíc korun, že můžete cestovat hromadnou dopravou zdarma nebo že si můžete zajít do zoo za symbolickou korunu. Co byste takovým lidem vzkázal?
Všude jsou různí lidé a zde naštěstí potkávám jen ty dobré. O těch, co si na nás stěžují, nemám co říct. Možná k tomu ale mají své důvody. Mohu jen říci, že jsem velmi rád za lidi, kteří nám pomáhají.
Čím jste se na Ukrajině živil?
Naposledy jsem byl fotograf. Fotil jsem v nočních klubech, na módních přehlídkách či akcích s hvězdami showbyznysu. Předtím jsem byl jaderný fyzik, kterým jsem byl do roku 2004. Mojí specializací byla právě jaderná fyzika a elementární částice. Pracoval jsem v Institutu pro jaderný výzkum v Kyjevě. To už teď ale není důležité.
A nyní se v Česku snažíte sehnat jakou práci? Jako fotograf?
Vlastně na tom nezáleží. Mám problémy s koleny a zády, dva roky jsem byl téměř paralyzovaný, ale dal jsem se dohromady. Dodnes je pro mě velmi náročné zvedat těžké věci. Nezáleží na tom, jakou práci dostanu, ale myslím, že co se týče fotografie, patřím k nejlepším lidem z oboru na celé Ukrajině. Především u portrétů či různých akcí. V tomto případě se nezlobte, ale nebudu předstírat skromnost, taková je pravda. Jsem prostě lepší fotograf než jaderný fyzik, a tak se snažím sehnat práci právě v tomto odvětví. Pokud se ale naskytne něco zajímavého, a to i z oblasti vědy, ze které jsem odešel, tak doufám, že budu užitečný.
Válka na Ukrajině
Většina uprchlíků z Ukrajiny, která teď do Česka přichází, ovšem dostává spíše nabídky podřadnější práce, pro muže například ve stavebnictví, pro ženy výpomoci v kuchyních.
Chápu, stále se ale dívám po možnosti opět pracovat jako fotograf. Bohužel moje webová stránka, kde jsem měl ukázky své práce, je aktuálně nefunkční. Znovu si ale zpracovávám své portfolio, nevzdám to. Snad se mi poštěstí najít nějakou společnost, která bude chtít využít mé praxe a budu opět užitečný. Můžu být ale i elektrikář, mohu dělat montáž klimatizace a dokonce i svářet. Zvládnu toho dost. Je možné, že se uchytím s něčím takovým, ale stále se snažím najít nabídku na focení.
Válka jednoho zákonitě skončí. Máte už nějaký plán pro budoucnost? Zůstanete v Česku i po konci konfliktu?
Těžko říct, protože nevím, co se stane se mnou, s Ukrajinou nebo s Českou republikou. Musíme řešit jeden problém po druhém. Není možné najednou počítat se všemi těžkostmi, které můžou nastat. Teď je pro nás úkol najít práci a potom budu řešit další krok, ne vzdálenou budoucnost. Možná se mi zítra nebo pozítří něco stane.
Váš prezident Volodymyr Zelenskyj se od samého začátku invaze rozhodl zůstat v Kyjevě, a to i přes ostřelování a hrozby smrtí. Neptám se vás, zda jste ho volil za prezidenta, ale co na něj říkáte nyní? Troufám si tvrdit, že většina jiných státníků by na jeho místě s předstihem utekla.
Abych odpověděl, musím vám popsat jednu prastarou vlastnost Ukrajinců. Odjakživa, už před stovkami let, Ukrajinci vždycky nenáviděli své náčelníky, vůdce či později vládu. Je to pro nás přirozené. Pokud je ale válka, tak se za našeho vládce, nyní prezidenta, modlíme. My Ukrajinci jsme nenáviděli téměř všechny naše vlády. Už v dobách kozáků jsme si zvolili nějakého vládce a den nato jsme ho nesnášeli. Teď se modlíme za našeho prezidenta, protože potřebujeme někoho, kolem kterého se můžeme organizovat a sjednotit. Zelenskyj je pro nás důležitý jako symbol. Až po válce budeme řešit, kdo je dobrý a kdo špatný.
