Kuberová: Nová vláda dává naději, teď ještě jiného prezidenta. Můj muž neměl Zemana rád

V roce 1968 se vzali jen pár týdnů po okupaci, cestou na svatbu tehdy kličkovali mezi sovětskými tanky. Bylo pátek třináctého, přesně podle gusta jejího muže, velkého recesisty. Když mi o tom Věra Kuberová vypráví, usmívá se.

Jinak jí ovšem zas tak veselo není.

Než přijde na návštěvu dcera, je u svítícího vánočního stromku sama. O manžela Jaroslava Kuberu, který se na mě v teplické vilce dívá hned z několika fotografií a obrazů, přišla za dosud nevyjasněných okolností v lednu 2020.

„Pořád si zvykám na samotu. S manželem jsem začala chodit v sedmnácti, život bez něj si stále nedovedu představit,“ přiznává 73letá dáma.

Oblíbený politik ODS zemřel poté, co na něj byl kvůli plánované návštěvě Tchaj-wanu vyvíjen soustavný tlak z Hradu a od čínské ambasády. Po podivné schůzce s čínským velvyslancem, na kterou nikdo jiný nesměl. Podezřelé to tenkrát nepřišlo jen Kuberovým.

Paní Kuberová, co by váš muž řekl na to, jak letos dopadly volby?
Byl by spokojený. Už na kongresu ODS v roce 2019 Petru Fialovi říkal: „Musíme se spojit a vytvořit koalici. A to včetně Pirátů.“ Čili – bezvadně předpovídal, co se stane v roce 2021. Víte, manžel ctil svobodu a s ní spojenou odpovědnost a slušnost. Co se stane, to předvídal dokonale. Pořád mě hrozně zlobil s tím, že určitě přijde válka a až v ní se lidi konečně vzpamatují. Nevěřila jsem mu. Jenže covid je svým způsobem něco jako válka. A během pandemie jsme se dostali opravdu až na dno, načež lidé vážně obrátili. Tohle by mohl být zlom.

Vaše dcera spravuje facebookovou skupinu Cestou Jaroslava Kubery. A po volbách tam napsala: „Petr Fiala je borec.“ Myslíte si to taky?
Jistě! Obě jsme na pana Fialu obrovsky hrdé.

Věřil váš muž, že z Fialy může být silný lídr?
Chválil ho. Jen ostatní v ODS nabádal, aby za ním šli. V úplných Fialových začátcích tomu totiž tak úplně nebylo. Domlouval jim, že pokud bude Fiala samotný, nic nezmůže. Pan Fiala je naštěstí jako pan Vystrčil – jakmile si jednou něco rozmyslí, jde si tvrdě za svým. Neustoupí. Nenechá se odradit. Oba jsou s panem Vystrčilem urputní.

A u obou se stává, že je jejich soupeři snadno podcení.
To je pravda. Pan Fiala se dříve výrazně neprojevoval. Můj muž si naopak ze všeho dělal srandičky, přesto si spolu rozuměli. Pan Fiala na mého muže dost dal, čerpal z jeho zkušeností. Jistě, je rozvážnější než můj manžel. Všechno v sobě dvakrát přehodnotí, než to vysloví. Ale ví, co dělá. V úplném začátku mi připadal trochu vystrašený. Vyzařovalo z něj: „Asi si nebudu vědět rady…“ Teď už vystupuje velice rázně, příjemně mě překvapil. Vyrostl v tvrdého hráče. Držela jsem mu palce, aby si svou vládu u Zemana prosadil.

Věřila jste, že se mu to povede?
Ano. Měla jsem tušení. Připravila jsem si i medovinu, že to zapiju. A to se i povedlo. Pan Fiala měl výhodu v tom, že na něj Zeman nic neví.

Co si vůbec myslíte o Miloši Zemanovi?
Já osobně s ním mám špatné zkušenosti. Vždyť my pořád nevíme, jak přesně zemřel můj muž. Ani po dvou letech! Hrad se k tomu nechtěl nijak vyjadřovat. Pro mě to bylo od nich minimálně podezřelé. Měli jsme problémy s pitvou, nechtěli ji udělat. Vůbec se nezjišťovalo, jestli můj muž byl, nebo nebyl otráven. Toxikologii neprovedli.

Opravdu myslíte, že mohl být otráven?
Pořád mi to vrtá hlavou. Proč by se jinak všechno tak hrozně oddalovalo? Proč se nic po jeho smrti neřešilo, nezjišťovalo? Proč mu předtím od Číňanů přišel dopis, v němž nám vyhrožovali cenou nejvyšší? Copak je asi tak cena nejvyšší? Lidský život! A můj muž lidským životem zaplatil. Ty výhrůžné dopisy navíc byly dva; jeden od Číňanů, druhý přímo z Hradu. Hrad to nejdřív popíral, až jakmile jsem ty nalezené dopisy odnesla do Senátu, konečně uznali, že něco takového existovalo. Pro změnu ujišťovali, že o nic nešlo.

Říkáte, že dodnes neznáte skutečnou příčinu manželovy smrti. Dá se v tom ještě vůbec něco dělat?
Trošku doufám, že po letošních volbách by se mohlo leccos změnit. Jenže buďte v téhle době optimista… S covidem je navíc všechno stopnuté. Doufám, že alespoň děti se jednou dozvědí pravdu. Já už asi ne.

(Do rozhovoru se přidává dcera Vendula, která přišla za maminkou na návštěvu.)

Dcera: Mnozí lidé teď po volbách cítí naději. A já někde slyšela krásný názor, že naděje není to, že všechno dopadne dobře, ale že co děláme, má smysl. To je velká pravda! Přesně s tím jsme se před dvěma roky postavily za tátu. Bylo nám v podstatě jasné, že nemáme šanci se něčeho konkrétního dopátrat. Přesto to mělo smysl. Kdoví, třeba to nějaké výsledky ještě přinese. Vždyť je to jen pár dnů, co vyšly nové skutečnosti i o atentátu na Kennedyho.

Po šedesáti letech!
Dcera: No jo, to je šílené. Víte, člověk se samozřejmě nechce honit za nějakými bludy. Když v časech covidu vidím, čemu jsou lidé schopni věřit, je to strašný masakr. Ať nám tedy ale všechny pochybnosti ohledně tátovy smrti prostě vyvrátí, na tom přece není nic těžkého. My nejsme lidé, kteří by nestáli nohama na zemi… Pro nás je to celé strašně bolestivé. Pořád. On byl táta přirozená autorita. Měl přátele mezi vrcholnými politiky, mezi popeláři, uklízečkami; v tomhle nerozlišoval. Lidi to z něj cítili. A mám za to, že jakmile mu přišly ty zastrašovací dopisy, jako kdyby najednou naráz ztratil iluze. Iluze o tom, že jeho slušné způsoby a obecně víra v dobro skutečně mají smysl. Jako kdyby se mu to všechno z minuty na minutu zhroutilo. Do poslední chvíle nás ubezpečoval, že je v pohodě. My viděly, že v pohodě není. Semlelo ho to.

Nedlouho po jeho smrti prezident Zeman prohlásil, že ho chce vyznamenat. Vaše rodina však metál od Zemana odmítla převzít.
Ano, odmítla. Uráželo mě, jak Hrad mlžil. Jak pan Mynář říkal nepravdy ohledně dopisů. A jak mluvil o svém kamarádském vztahu s mým manželem. Třeba že spolu chodili na pivo. Můj manžel přitom na pivo nechodil s nikým. Nepil ho. Na Hradě navíc jednou při obědě dostal od pana prezidenta holí po hlavě. Proto bych podobně významný dokument prostě nemohla od takových lidí přijmout. Snad se tedy jednou naskytne příležitost a já s úctou přijmu vyznamenání od jiného pana prezidenta. Manžel by si to určitě zasloužil.

Vámi zmíněný incident s holí se stal v lednu 2020, Kubera jej před novináři zlehčoval, že šlo pouze o lehké poklepání na hlavu.
Po návratu z toho setkání mi vůbec nic neřekl. Dozvěděla jsem se to až druhý den z televize. Když jsem se ho přeptávala, jen se pousmál: „Znáš Miloše…“ Jo, znám Miloše...

Vybavuji si, že vašeho muže nazýval přítelem.
V politice spolu byli od samého začátku. Zeman neustále tvrdil, že si s mým mužem tykají. Ano, můj manžel tykal každému. Ale Zemana moc rád neměl. Jeho agresivní vystupování nesnášel.

Jak vycházel s jiným velkým hráčem – s Andrejem Babišem?
No, vycházet s ním musel. Vycházel v podstatě s každým.

Věděl, jak na něj?
To nemůžu posoudit, já u těch jednání nebyla. Ale podle mého musel kvůli těm svým legráckám Babiše strašně dráždit. Pan Babiš se v legráckách bavit neumí.

Jakou máte s Babišem osobní zkušenost?
Osobně jsem se s ním setkala málokrát. Je na něm ale zajímavé, že se vám nikdy nepodívá do očí. Pan Zeman taky ne. Stále se koukají stranou, nebo jakoby úkosem. To nedělají upřímní lidé.

Podle vašich slov bych tipoval, že jste z letošních voleb musela mít radost.
Měla. Ale je to dvousečné. Spousta lidí má kvůli nové vládě obrovské naděje, další spousta čeká, kdy Fiala a spol. udělají sebemenší chybičku, aby bylo možné je kritizovat. Toho se bojím. Taková už je bohužel dnešní politika. Chybí v ní tolerance. Slušnost. Ale i vtip. Můj muž vždycky říkal, že kdyby neexistoval vtip, tak se zblázní. V téhle době se ukazuje, jak smutné to je, když v politice chybí humor.

Vztekáte se u ní často?
Ani mi nemluvte. Už mám od dcery dokonce zakázáno koukat se na zprávy. Furt o tom přemýšlím, nemůžu usnout.

Co vás takhle rozčílí?
Stačí mi pustit si televizi a sledovat dění kolem pana Zemana. Hned mám hodně vysoký tlak.

Během jeho nedávné hospitalizace se hodně řešila úroveň lidí, kterými je obklopen.
Mě nepřekvapilo, čeho jsou schopni. Když jsem před dvěma roky mluvila do televize, zmínila jsem tam, že pan prezident o některých věcech možná ani neví. A to si myslím dodnes.

Jeden ze statusů ve facebookové skupině vaší dcery začíná slovy „není prezident jako prezident“. Už vyhlížíte chvíli, kdy bude na Hradě sedět někdo jiný?
Vyhlížím. Jen si nedovedu představit, kdo to bude. Slyšela jsem o možné kandidatuře pana generála Petra Pavla. Těžko říct. Pan Pavel je důstojná osoba, ale osobně ho neznám, takže si nejsem jistá.

A koho byste tedy vybrala vy?
Miloše.

Jeden už tam je.
Mám na mysli jiného. Miloše Vystrčila. Ohromně mu fandím. Leccos ustojí, můj muž vždycky tvrdil, že pan Vystrčil je ještě tvrdší než on sám. On je pan Vystrčil takový robot. Dodržuje všechna pravidla, z ničeho neuhne. Všechno si dobře promyslí. Je to navíc pan profesor, člověk před ním má respekt. Taky je to šílený pracant. Ten jim tam teď dával zabrat! Bohužel – do boje o Hrad by šel jen těžko... Uměla bych si tam představit i paní Němcovou, pana Rakušana, pana Kubu.

Co když to bude Babiš?
Toho bych se snad ani nechtěla dožít.

Co by to znamenalo, pokud by si Češi zvolili právě jeho?
Že si jako národ asi nic jiného nezaslouží.

Ve zmíněném facebookovém statusu vaše dcera vzpomíná, že před pár lety nebyl od prezidentské kandidatury daleko ani Jaroslav Kubera.
Ano, v Senátu k tomu sehnal dostatek podpisů, nakonec ale svou kandidaturu stáhl. Pro mě to je bolestivé vzpomínání, asi jsem tehdy neudělala dobře. Jeho rozhodnutí jít do prezidentského souboje jsem mu totiž rozmluvila. Měla jsem v Teplicích maminku, děti, vnoučata, už takhle jsem měla dojem, že je šidím. Muž na mě v tomhle hodně dal, na to konto kandidaturu stáhl. Proti Zemanovi by to měl těžké. Ale kdo ví. Třeba kdyby to vyšlo, mohlo všechno dopadnout jinak. Třeba…

Upřímně – zpětně si neumím představit, že by tehdy Zemana opravdu porazil.
Dcera: I můj manžel říkal, že proti Zemanovi nemá šanci.

Těžko říct. Zeman používal a stále používá poněkud jiné taktiky. To nebyl styl mého muže, a proto by to pro něj bylo obtížné.

Dcera: My jsme hlavně zkraje vůbec netušily, jestli to tatínek myslí s kandidaturou vážně. Hodně to totiž připomínalo jeho jiné srandičky. Až postupně jsme pochopily, že jde do tuhého. Maminka byla vyloženě proti, víceméně jsme to ale nechali na něm. On byl stejně ten typ, který si nakonec všechno udělal po svém.

To je pravda. Když jsem ho chtěla o něčem přesvědčit, musela jsem na to jít obráceně: Aby nabyl dojmu, že na to přišel sám.

Typicky ženská taktika.
Jinak to s váma chlapama občas nejde…

Měl Jaroslav Kubera nějakou vlastnost, o které my zvenčí nevíme?
Asi že byl cíťa. To o něm lidi nevěděli. Když jsme třeba měli zlatou svatbu, aniž bych mu cokoliv řekla, přinesl k té ceremonii fotografii mé matky. A tekly mu slzy. Odbulel i to, když oddával dceru.

Sám oddával dceru?
No ano. To si nenechal ujít. V botanické zahradě si ji nejdřív jako otec odvedl, pak si nasadil primátorský řetěz a oddal ji.

Dokázal jinak politiku oddělit od soukromí? Nebo si nosil práci domů?
Odděloval ji ve vztahu k dcerám. Já jsem s ním pracovala do dvou hodin v noci. Ale jistě – doma si střežil soukromí. Kdyby teď třeba věděl, že s vámi mluvím u nás doma, asi by se zlobil.

Dcera: V jeho očích byla politika svět, do kterého nepatříme. Upřímně řečeno – on navíc příliš neuznával ženy v politice. Z dnešní reality, když se mluví o čtyřiašedesáti nebo kolika pohlavích, by se dozajista zbláznil. Ten by koukal!

Vy dvě nepokukujete po politické kariéře?
Prosím vás, v mém věku? Radši se budu věnovat dětičkám.

Dcera: Já nejsem člověk, který by se někam cpal. Vždycky se mi v životě osvědčilo, že pokud si k něčemu máte přijít, tak k tomu přijdete. Nechávám to otevřené. Ale lhostejné mi to není. Nikdy bych nevěřila, že u mě doma bude zpravodajský kanál zapnutý 24 hodin denně. I tomu by se táta hodně divil.

Takže geny nakonec nezapřete.
Dcera: Nejen v tom. Myslím, že mám po něm i smysl pro humor. On je v téhle době kolikrát to jediné, co člověku pomáhá.

Proč je vůbec tahle doba tak neurvalá, vulgární, rozhádaná? Jen kvůli covidu?
Zdaleka nejen kvůli němu. Ve vedení státu se nezřídka nachází lidé neuctiví, nevážící si sami sebe. Jak bychom pak od nich mohli chtít, aby si vážili druhých? A v Česku je divné chování nastavené seshora. Když jsem nedávno viděla pana prezidenta, jak mluvil s vaší moderátorkou, paní Tománkovou, jímala mě hrůza. To bylo šílené. Můj muž jednal na úrovni i s osobami, které měly úplně jiný názor. Žertoval s nimi. Vím o hrozných textovkách plných vulgarit, které mu posílali různí neznámí lidé bůhvíodkud. On na taková čísla běžně zavolal zpátky, hodinu do toho člověka hučel. Končilo to tak, že spolu byli kamarádi.

Kdy se v české politice stala neuctivost normou?
Když se do svých funkcí dostali lidé, kteří se takto chovali i v televizi a rádiu. Jakmile to lidé považují za normální, proč by se taky tak nechovali.

Může být v tomhle zase někdy líp?
Cítím, že se to může obrátit. Už teď se vnímání toho, co je a není správné chování, malinko obrací. Bude to asi chvíli trvat, ale když budou mít lidé opět na očích více slušnosti – čehož už začínáme býti svědky – snad se to zase obrátí k lepšímu. Nemám to ničím podložené, nejsem ani politik, ani politolog. Přála bych ale naší zemi víc lidí, kteří jsou slušní, neuráží, nelžou a nebojí se říct pravdu. Jsou prostě důstojní.