Tady není potřeba žádný test otcovství. David Špaček jako by z oka vypadl svému tátovi Jaroslavovi, jednomu z naganských hrdinů, trojnásobnému mistrovi světa a obránci s 880 starty v NHL. Už teď ale vlastní něco, co se slavnějšímu nositeli „ptačího“ jména nepovedlo – stříbro z juniorského šampionátu. „Překvapilo mě, kolik lidí na nás koukalo, kolik fanoušků to intenzivně prožívalo,“ vrací se pro CNN Prima NEWS k výjimečnému turnaji.
MS hokej 2024
Od minulé sezony je hnízdem Davida Špačka kanadské město Sherbrooke a s tamním týmem Phoenix v quebecké juniorské lize (QMJHL) válí. V době rozhovoru se mladý bek nacházel na hotelovém pokoji ve městě Sydney, do kterého se musel autobusem táhnout celkem 15 hodin.
Rád by se brzy pohyboval po Severní Americe letadlem s Minnesotou Wild. Právě tato organizace ho loni draftovala a mohla mít radost, jak se plzeňský odchovanec prezentoval na nedávném mistrovství světa do 20 let – jako celý výběr Radima Rulíka výborně. Odměnou mu byly stříbrné medaile a chvalozpěv ze všech stran akcentující jeden velmi důležitý pocit: Už pěkně dlouho český hokej takto nebavil.
Pár dní po turnaji padala od některých hráčů slova o smíšených dojmech. Chápu, že těsná porážka v prodloužení finále s Kanadou bolí, ale už jste si sám pro sebe řekl, že to byl především skvělý turnaj?
Každý chce vyhrávat, nikdo nechce končit turnaj prohrou. Ale smutek z toho, jak dopadlo finále, už mě trochu opouští. Nicméně v Sherbrooku mám dva spoluhráče, kteří nás porazili, takže se mi teď lehce smějí a mám to na talíři (úsměv). Každopádně ano – beru to jako velký úspěch pro Česko, první medaile po 18 letech.
Stříbrní hokejisté jsou doma. Radujeme se, ale stále nás bolí finále, přiznávají
Osmička hráčů a tým trenérů, kteří se stříbrem zasloužili o ukončení medailového půstu českých juniorů na světových šampionátech po dlouhých 18 letech, se v sobotu ráno vrátila do Česka. Na hokejistech byla patrná únava z dlouhé cesty navazující na náročný turnaj i částečně přetrvávající zklamání z těsné finálové porážky s Kanadou, ale jak sami připustili, s přibývajícím časem narůstá také vnitřní radost z velkého úspěchu. Týmu přímo na letišti poděkoval šéf hokejového svazu Alois Hadamczik.
Vnímáte na dálku, jakou radost a hrdost jste nalili do českých fanoušků?
Registroval jsem to. Překvapilo mě, kolik lidí na nás koukalo, kolik lidí to intenzivně prožívalo. Bylo to super. Jsme za to samozřejmě rádi.
Máte vy nějakou konkrétní reakci, která vás potěšila nejvíce?
Před semifinálovým a finálovým zápasem jsme dostali videa od různých sportovců. Vzkaz nám poslal fotbalista Tomáš Souček a také Kuba Voráček i Pasta (David Pastrňák, pozn. red.). Bylo hezké vidět, kdo vám drží palce, kdo vás sleduje.
Parta, ohromná bojovnost, rychlost, velké sebevědomí a s tím související neobvyklá dominance. Tyto věci zmiňují experti jako klíče k úspěchu. Souhlasíte a doplnil byste něco?
S tím, že parta byla neskutečná, s tím nelze nesouhlasit. Co se týče herních faktorů, snažili jsme se to především nekomplikovat. Věděli jsme, že pokud bychom vymýšleli složitosti, budeme potrestáni. Takže jednoduchost a rychlost. Vycházelo nám to.
Porazili jsme Kanadu. No a co?
Mrzí vás dost, že i vámi potvrzená skvělá parta se po zisku stříbra z velké části rozpadla a už si spolu nezahrajete?
Někteří kluci spolu hráli už od reprezentace do 16 let, já se připojil až v sedmnáctce. Už tam jsme měli úspěch, když jsme na turnaji WHC získali bronz. Je hezké, že jsme to zakončili stříbrem.
Vím, že jste po celou dobu juniorského šampionátu v Halifaxu působili navenek velmi pokorně. Ale říkali jste si sami něco ve stylu „hele nechci nic zakřiknout, ale fakt hrajeme sakra dobře“?
Jak říkáte, snažili jsme se být pokorní, výsledky jsme interně nějak přehnaně neřešili. To nám vyhovovalo nejvíc. Na úvod jsme porazili Kanadu, ale prakticky hned jsme tento úspěch hodili za hlavu, nikdo ho v šatně neustále nepřipomínal. Nebyli jsme namistrovaní, že bychom si mysleli: „Porazili jsme Kanadu, teď zkrátka dáme každého.“ A to nás, podle mě, dost posouvalo.
Výsledky jsou jedna věc, ale opravdu jste sami trochu nežasli nad tím, jakým způsobem čelíte těm nejlepším soupeřům?
To asi ano. Troufnu si říct, že například Švédsko jsme přehráli – ve skupině měli štěstí oni, na nás se usmálo v semifinále. I proti Kanadě jsme měli celkem dost puk na holi, ale furt to bylo nahoru, dolů.
Vnímáte to tak, že jste zvýšili cenu nejen sobě, ale tak nějak celkově strhli zahraniční zraky opět na český hokej a například pootevřeli bránu těm, kteří přijdou po vás?
Především si myslím, že kluci, kteří přijdou po nás, si mohou říct, jak to jde i proti nejlepším. Že vždycky existuje šance a do každého utkání je třeba jít s pokorou, ale zároveň patřičným sebevědomím. I když na druhé straně stojí Kanada. Pro všechny zápasy se musíte nastavit tak, že je vyhrajete.
KOMENTÁŘ: Bravo, junioři. Jako by v českém dresu hráli Kanaďané, vrátil se pocit velmoci
V České republice po delší době vypukla hokejová horečka. Často se projevovala v nočních časech, což je o to větší důkaz, že juniorský národní tým svými činy na mistrovství světa v Kanadě neskutečně bavil. Zlato mu uniklo skutečně o chlup. Prvotní pocity mladíků na ledě po bitvě s „javorovými listy“ byly slzavé. Ale ti, kteří jim drželi palce u televizí, smekají klobouky, zavalují je slovy o hrdosti. Hráči po sobě zanechali něco, co dokonale vystihuje slovo „reprezentace“.
A co ještě jiná inspirace? Váš tým byl z velké části složen z hráčů, kteří už v juniorském věku odešli do zámoří. V kontextu stříbrné medaile se nabízí zeptat, jestli byste doporučil upřednostnit tuto cestu před setrváním v Česku?
Každý má svoji cestu. Můžete se v mladém věku prosadit i v áčku extraligových týmů jako třeba Eduard Šalé nebo David Jiříček. Takže šanci dosáhnout na to, aby vás draftoval nějaký z týmů NHL, existuje i tak. Ale větší máte, když se vydáte hrát do některé z kanadských juniorek. Tak to je. Za sebe řeknu, že jsem udělal dobrý krok, ale u každého to může být jinačí (Špaček se před sezonou 2021–2022 vydal z Plzně do Sherbrooku, na jejím konci byl draftovaný, pozn. red.).
Zrovna ale vaše mateřská Plzeň už dlouhodobě dává mladíkům velký prostor, což je v extralize anomálie…
To je pravda. Nedávno začal za Plzeň hrát 16letý brácha Davida Jiříčka Adam. Myslím si, že je super, že věří mladým a ostatní kluci mohou vidět, že také mají šanci. Když se to nepovede, nevadí. Pak mohou zvažovat možnost, jestli se vydat za oceán nebo třeba do Švédska.
Jednou předskočit taťku...
Dokážete říct, co Kanada oproti Česku nabízí hokejovému juniorovi navíc?
Především dostanete více zápasů. Quebecká hokejová liga se tím má co nejvíce přiblížit NHL, takže máme v sezoně přes 60 zápasů v základní části. A pak konkurence je o level výš. Z hlediska přístupu se dá říct, že prostředí je profesionálnější, je to znát v trénincích. Ty jsou možná kratší, ale intenzivnější.
Slyšel už jste od šampionátu něco od Minnesoty Wild, která vás draftovala?
Spíš ne než ano. Mluvil jsem jen s development koučem. Říkal mi, že jsem odehrál super turnaj a ať podobně pokračuju dál v sezoně. Uvidíme, co bude dál.
Co dnes dělají poslední zlatí junioři? Manažery či agenty, Plekanec i po čtyřicítce válí
V prosinci 2000 odletěli do Moskvy a krátce po začátku nového roku se vraceli domů se zlatými medailemi. Pro Česko stále posledními. Řeč je o někdejších hokejových juniorech, dnes čerstvých čtyřicátnících. Kupodivu někteří z hrdinů šampionátu do 20 let stále pracují jako profesionální hráči.
I skaut Minnesoty Ladislav Benýšek vás velmi chválil pro markantní rozvoj za poslední dva roky, na turnaji jste oslnil osmi body. Vnímáte sám, že jste se za tuto dobu stal vlastně jiným hokejistou?
Ano, určitě mi zámoří vyhovuje. I to, že se tady hraje na užším hřišti. Troufnu si říct, že od odchodu z Česka jsem udělal pokrok.
Máte nějak konkrétně nalajnováno, jak byste si přál, aby se vaše kariéra v dalších měsících i letech vyvíjela?
Nejbližším cílem je dál hrát tak, abych mohl podepsat s Minnesotou smlouvu. Příští sezonu bych chtěl hrát na farmě a zabojovat o NHL. Takový je můj cíl, ale k jeho dosažení mám ještě daleko.
Ještě dál je například to, abyste třeba jednou trumfnul, co se v NHL povedlo vašemu otci – olympijskému šampionovi z Nagana Jaroslavu Špačkovi. V nejlepší soutěži světa odehrál 880 zápasů. Probíhá určité hecování?
Mamka mi po mistrovství světa psala, že teď díky mě máme v rodině první stříbrnou medaili. Táta navíc nemá žádnou placku z juniorského mistrovství světa, ale zase dosáhl na jiné kousky. Rozhodně mám co dohánět (smích). Rád bych předskočil mého taťku a měl v NHL více zápasů, nicméně k tomu vede ohromně dlouhá cesta.
