Chvíli to trvá, než si ukrajinské děti zvyknou, že jednička je v českých školách nejlepší známkou. „Několik ukrajinských rodičů se mě vyděšeně ptalo, proč zrovna jejich dítě muselo dostat jedničku. Na Ukrajině je to nejhorší známka, naše pětka,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS 55letý pedagog Vladimír Kovář z Loštic na Olomoucku. Nyní se věnuje jazykové výuce dospělých uprchlíků, uvádí je také do české reality. „Zažívají i civilizační nárazy, na Ukrajině třeba nic nejde bez úplatků, korupce je všudypřítomná,“ říká.
Jak šla dnešní výuka?
Dobře. Zatímco v prvních týdnech jsem se snažil učit podle vlastního učebního plánu a s dospělými Ukrajinci probíral pozdravy, základní společenské fráze, číslovky a tak dále, tak teď se spíš přizpůsobuji jejich potřebám.
Jak to myslíte?
Přišli třeba s přáním, že chtějí navštívit kadeřníka. Tak jsem si hrál na holiče a snažil se je naučit základní věty, které budou v kadeřnictví potřebovat. Jindy jsem prodavačem v supermarketu a vysvětluji systém slev, pak zase úředníkem anebo pediatrem. Nejdůležitější je, aby se rozmluvili v běžném životě. Jsou tu i matky s malými dětmi, které celý den sedí mezi dalšími běženci a mluví jen ukrajinsky nebo rusky. Snažím se jim vysvětlit, že tohle je pro migranty nejhorší možná cesta, setrvávat ve vlastním jazykovém ghettu. Některé matky to pochopí a malé děti si pak vzájemně hlídají, aby samy mohly dojít na hodinu češtiny.
A co rodiče školáků, jak hodnotí české školství?
Pro uprchlíky je ohromně důležité, jak mají konverzovat s učiteli svých dětí, probíráme to často. Nově příchozí migranty třeba vyděsí, když jejich dítě přinese ze školy jedničku. Jednička je na Ukrajině totéž, co u nás znamená pětka. Nejhorší známka, které se každý bojí. Česká paní učitelka rozděluje Ukrajincům jedničky v dobré víře, že jim podpoří sebevědomí, že je namotivuje. Dopadne to přesně naopak, dokud si tohle nedorozumění obě strany nevysvětlí.
I v dnešním Rusku se známkuje obráceně než u nás, jednička je nedostatečná a pětka výborná. Dá se to nazvat dědictvím sovětského školství?
Ano i ne, tento systém vymyslelo ruské ministerstvo školství již v roce 1837 a v různých érách bylo vyzkoušeno i osmibodové či dokonce dvanáctibodové hodnocení znalostí. Na Ukrajině se nyní známkuje dvanáctibodovou škálou. Zjednodušeně řečeno, nejlepší je dvanáctka, nejhorší jednička. Těch dvanáct známek je rozděleno do čtyř úrovní, vždy po třech známkách. Jednička je naše pětka, ukrajinská dvojka je jako naše známka čtyři minus a tak dále. Jedenáctka je jako naše jednička a ukrajinská dvanáctka se rovná české známce jedna plus. To je absolutně nejlepší hodnocení, dvanáctka je něco jako jednička s hvězdičkou.
Vidím v systému i jednu symbolickou výhodu, naše pětka je pro ukrajinské školáky trojkou, hůře dopadnout nemohou.
Takto bych Ukrajince nemátl, měli by hlavně rychle přijmout český systém známkování.
Řadu let jste učil českou menšinu v rumunském Banátu, teď pracujete jako historik, ale k učení jste se vrátil s příchodem prvních uprchlíků z Ukrajiny. Proč?
V Banátu jsem skončil v létě 2020 a od kantořiny jsem si chtěl nějaký čas odpočinout. Před odchodem do Rumunska jsem vzdělával ostravské Romy, celkově už jsem potřeboval oddech. Proto jsem nastoupil jako historik do Muzea Olomouckých tvarůžků v Lošticích, jenže svému oboru neutečete. Nedlouho po vypuknutí války jsem v supermarketu v nedaleké Mohelnici narazil na skupinu bezradných Ukrajinců. Neorientovali se v cenovkách a vůbec v ničem, někteří jen velmi těžko četli latinku. Dal jsem se s nimi do řeči a byl z toho první kurz češtiny. Pak přibyli další, s těmi jsem se náhodně potkal na úřadu práce a pomáhal jim překládat a vyplňovat dokumenty. A když už jsem zmínil supermarket, letáky jsou pro mě výbornou náhradou za učebnice. Každý můj „student“ má v ruce stejný leták, s pomocí obrázků jednotlivých produktů se učíme základní slova i číslovky. A všechno, co se s pomocí letáků naučí, mohou hned uplatnit v praxi při nákupu.
Vyučujete dospělé dobrovolně?
Ano, bez nároku odměnu. Beru to už jako osud, že učím jiné národy česky. V Ostravě jsem dlouhá léta učil Romy, některé děti v první třídě ani moc česky neumějí, hlavně z rodin olašských Romů, kde doma mluví jen romsky. V Rumunsku jsem zase učil češtinu Rumuny a Srby, ale hlavně potomky banátských Čechů. Ne všichni krajané tam dnes umějí česky, děti už mnohdy vyrůstají ve smíšených manželstvích, ve škole se učí rumunsky a čeština je pouze vedlejším předmětem. Všude v médiích slyší rumunštinu, zpívají si rumunské hity. Zároveň ale nejeden školák plánuje, že v dospělosti odejde do České republiky. A s dobrou češtinou bude mít odchod do Česka jednoduší, minimálně najde lepší práci.
Válka na Ukrajině
To platí i pro Ukrajince. Jak utečenci rozumějí nejrůznějším českým lejstrům, kterými je zavalují tuzemské úřady?
Většinou obsahu moc nerozumějí, úředním formulacím ale často úplně nerozumějí ani našinci. Takže to je další úkol do mých hodin češtiny. Snažím se, aby Ukrajinci pochopili vše, co jim třeba napíše zdravotní pojišťovna nebo Česká správa sociálního zabezpečení. K úřadům přitom nemají velkou důvěru, doma musí všechno řešit s pomocí úplatků, nějaké „všimné“ je normou na každém úřadě. Bez obálky vás na Ukrajině neošetří lékař. Nějaké změny k lepšímu se tam už sice před válkou děly, ale s korupcí zažranou pod kůži ještě z časů Sovětského svazu i z dob ruského samoděržaví se bojuje těžko. Navíc se to nějak začalo řešit až po revoluci na Majdanu v roce 2014, to je pouhých osm let.
Na Ukrajině tak pořád zůstává něco z Gogolova Revizora. Poznal jsem to sám, když mě v roce 2015 ukrajinští policisté navedli do lesa u zakarpatského Mukačeva. Prý jsem udělal přestupek, ale nechtěli vidět pas a nezajímal je ani řidičák. Sami si vzali peněženku, vytáhli 200 eur a rozloučili se těmito slovy: „Nikdy jsme se neviděli.“ Uklidňoval jsem se tak, že jejich plat činí v přepočtu 1 500 korun měsíčně, a že za takovou mzdu prostě nemohou jen „pomáhat a chránit“.
V tomto směru jsou to pořád dva světy, proto mnozí Ukrajinci prožívají v Česku jakýsi civilizační náraz. Třeba úplatky při běžném ošetření u lékaře tady nikdo nežádá, ale oni to nemohou pochopit. Dokonce bych řekl, že jsou z toho docela vykulení. Vyprávěli mi, že v ukrajinských nemocnicích se o vás nepostará ani sestra, pokud nezaplatíte. Stejně tak se platí za kvalitní medikamenty.
Ukrajina žádá členství v Evropské unii. Vy jste zažil Rumunsko před vstupem do Evropské unie i po vstupu, změnila se pak tamní vyhlášená korupce?
Z mého pohledu měl vstup Rumunska do Unie zásadní vliv a zemi značným způsobem zcivilizoval. Před vstupem do unie vás na hranicích naprosto běžně žádali o úplatek, dneska ukážete pas anebo občanku a jede se dál (Rumunsko není součástí Schengenského prostoru, pozn. redakce). Naopak, cedule na hranicích vás vyzývají, ať jakýkoliv pokus celníků o nelegální praktiky okamžitě ohlásíte na protikorupční linku. Zdravotnictví v Rumunsku je samozřejmě jiné než v Česku, tam se o vás sestra v nemocnici nepostará. Píchne vám maximálně injekci, umývání pacienta, jeho tělesné a další potřeby, to vše musí obstarat příbuzní. Podobné je to i v Řecku.
Bohudík za kvalitu českého zdravotnictví. A co školství? Ne všechny děti ukrajinských uprchlíků přece začaly chodit do českých škol. Není lepší on-line výuka ve spojení se školou, do které žák docházel na Ukrajině?
Znám rodiny, které opravdu preferují on-line výuku v ukrajinštině. Ta je ale možná jen v případě, že běženci přišli z měst, kde se neválčí, nebo tam jen občas dopadne nějaká raketa. Děti z rozbombardovaných oblastí typu Mariupol žádnou on-line výuku mít nemohou. Výhodou takového vyučování je kontakt s blízkými kantory i spolužáky, nevýhodu je izolace od českého školního prostředí. Teď záleží na tom, kdy válka skončí. A zda se ta rodina chce vůbec vracet na Ukrajinu. Osobně spíš preferuji, aby všechny ukrajinské děti okusily náš vzdělávací systém. Byť to to nakonec bude jen exotická vzpomínka, která trvala několik měsíců nebo půl roku.
Totéž platí i pro dospělé?
Samozřejmě. Kdo se nechce učit česky, už teď stojí před obrovskou bariérou, která ho omezuje ve všech možných směrech. Češi se ukrajinsky učit nebudou, i když za poslední týdny také nějaká ukrajinská slovíčka pochytili. Mladší lidé navíc nedokážou rozlišit, zda na ně utečenci mluví rusky anebo ukrajinsky.
Jak jste se ukrajinsky naučil vy?
Ukrajinštinu neovládám, anebo jen lámaně. Při výuce používám ruštinu, kterou si pamatuji ze školy, její znalost jsem navíc často oprašoval na cestách po zemích bývalého Sovětského svazu. Většina mých dospělých žáků z Ukrajiny považuje ruštinu za rodný jazyk, neboť utekli z Dněpropetrovské či Doněcké oblasti. Z Dnipru, Poltavy, Záporoží, Kramatorsku a dalších měst. Mladí lidé ale mluví perfektně i ukrajinsky, to je samozřejmě jazyk ukrajinského školství. V hovorové řeči se pak často ruština s ukrajinštinou kombinuje, tomuhle jazyku se říká suržyk. Používá se výhradně na východě, třeba v milionovém městě Dnipr. Uprchlíci se navíc v Česku domluví snadněji rusky než ukrajinsky. Ruština se u nás za komunistů učila povinně od čtvrté třídy a posléze i celou střední školu, takže na nějaké fráze si vzpomenou všichni čeští padesátníci a starší lidé.
Jak podle vás dopadne válka o Ukrajinu?
To nevím, ale budu hodně sprostý, však také pocházím z Ostravy. Vladimir Putin je zm*d! Migrantům, kteří utíkají před raketami tohoto šílence by měl každý pomáhat podle svých možností. A protože mám nějaké zkušenosti s výukou češtiny pro krajany a cizince, tak prostě dělám, co umím.
