Momentka z finálového zápasu na Euru 1996 mezi českou reprezentací a Německem. Zdroj: Profimedia.cz
Po 25 letech se česká reprezentace představí v rámci fotbalového mistrovství Evropy opět v Anglii. Euro v roce 1996 skončilo pro „nároďák“ senzační stříbrnou medailí. Tehdy něco podobného nikdo nečekal. O to větší škoda, že tato pohádka neměla šťastný konec. Prohra s Německem v prodloužení finále opravdu bolela. A nejtěžší ji bylo vstřebat pro brankáře Petra Koubu.
Na evropském šampionátu před 25 lety prohrál výběr trenéra Dušana Uhrina dvakrát. Na úplném začátku turnaje a na samotném konci. V obou případech s Německem. Mezitím odehrál zápasy s Itálií, Ruskem, Portugalskem a Francií.
Ve finále proti „Die Mannschaft“ poslal Čechy do vedení ve druhém poločase Patrik Berger a leckdo už viděl, jak malá země dobyla fotbalovou Evropu.
MS ve fotbale 2022
„Byl jsem rád, že jsme proměnili penaltu. Neřeknu nic nového, když budu tvrdit, že je vždycky lepší, když jdete do vedení a nemusíte zápas otáčet. Ale nepřemýšlel jsem o tom tak, že bychom měli zlato blízko,“ říká CNN Prima NEWS Petr Kouba, tehdejší jednička reprezentace a pražské Sparty.
Na hřiště přišel v 69. minutě žolík Oliver Bierhoff. Trvalo zhruba jen 200 vteřin, než nový muž na hřišti dal hlavou na 1:1. Nastalo prodloužení, které před 25 lety fungovalo na principu zlatého gólu. Jakmile se někdo trefí, zápas okamžitě končí.
A Bierhoff se trefil i podruhé. Z otočky uvnitř vápna vypálil, jeho střelu lehce tečoval Michal Horňák a Kouba v bráně nedokázal divoký německý pokus zkrotit. Někomu přišla takováto branka, která rozhodla o tom, kdo pozvedne trofej, poměrně laciná. A to i samotnému střelci.
Oliver Bierhoff v rozhovoru pro CNN Prima NEWS přiznal, že vám osobně bude navždy vděčný. Co byste mu vzkázal?
Nevím, co k tomu mám říct. (úsměv) Já mu navždy vděčný nebudu. Bohužel se tak stalo. Samozřejmě bych byl raději mistrem Evropy než pouze vicemistrem. Nicméně z toho nechci dělat nějakou sportovní tragédii, jakkoliv to byl i z mého pohledu gól blbec, který člověk dostane párkrát za život. A zrovna mně se to stalo ve finále Eura.
Přitom když se člověk na onu branku dívá opakovaně, jakýsi status laciného gólu trochu mizí. Přece jen ideálně zareagovat na nečekanou střelu z otočky z poměrně velké blízkosti, která je kousek před vámi tečovaná, není nejlehčí…
Rozhodně. Kdo v bráně stál, ví, že jakmile nastane sebemenší změna směru ve chvíli, kdy už se přesouváte na základě původní dráhy letu míče, je strašně těžké správně zasáhnout. Skoro to ani nejde. Tato jemná teč stačila na to, abych na míč nedosáhl tak, jak jsem potřeboval, a nezvládl míč vyrazit.
Nešťastnou změnu směru zařídila noha Michala Horňáka, vašeho dobrého kamaráda ze Sparty, se kterým jste byl při výjezdech na pokoji. Co jste si řekli večer po smutném konci finále?
Snažili jsme se to už nějak zásadně neřešit. Oba dva jsme byli smutní z toho, že to nedopadlo, že jsme byli nešťastní aktéři smolného okamžiku. Večer po zápase jsme moc nespali, ani to nešlo. Spíš než že bychom byli spolu na pokoji a měli moment, kdy probíráme tuto hru osudu, jsme byli pohromadě celá parta. Měli jsme tam i rodinné příslušníky.
Kdo v bráně stál, ví, že jakmile nastane sebemenší změna směru ve chvíli, kdy už se přesouváte na základě původní dráhy letu míče, je strašně těžké správně zasáhnout. Skoro to ani nejde.
Za jak dlouho přebolel finálový nezdar a kdy nastoupil pocit toho, že jste i tak dosáhli něčeho naprosto skvělého a nečekaného?
Neumím to vyjádřit časově. Nás všechny, kteří jsme na Euru v Anglii byli, to svým způsobem bude mrzet do konce života. Byli jsme strašně blízko zlatu. Jak kluky znám, jak jsou nastavení, opravdu to v nás bude částečně rezonovat navždy. Ale to nejčerstvější a největší zklamání odešlo v okamžiku, kdy za námi po zápase přišel do kabiny pan prezident Václav Havel a poděkoval nám za celou Českou republiku. Zprostředkoval nám a připomněl všechny možné ohlasy fanoušků od nás z domova. To si člověk uvědomil, že jsme pro český fotbal, celý sport i veřejnost odvedli kus dobré práce.
Petr Kouba (52)
Syn brankáře Pavla Kouby, který má stříbrnou medaili z mistrovství světa z roku 1962. Sám Petr Kouba pak druhou nejcennější medaili získal o 34 let později na Euru v Anglii.
Za národní tým odchytal 40 zápasů, nejvýraznější stopu na klubové úrovni pak zanechal ve Spartě. Díky tomuto angažmá v roce 1993 vyhrál anketu Fotbalista roku. Po slavném evropském šampionátu zamířil do zahraničí – napřed působil ve španělském Deportivu La Coruňa a pak také v německém Kaiserslauternu. Kariéru ukončil v bráně Sparty, se kterou jednou ovládl československou ligu a po rozpadu federace dvakrát samostatnou českou soutěž.
Po kariéře se dal na trenéřinu a momentálně působí coby kouč v mládežnických reprezentačních kategoriích.
Překvapilo vás, kolik českých fanoušků se v roce 1996 do Anglie vydalo, jak moc byli slyšet a vidět?
Překvapilo. Vůbec jsme nečekali, že za námi přijede tolik lidí. A to ačkoliv jsme věděli, že už na mistrovství světa v roce 1990 v Itálii měla česká reprezentace díky fanouškům skvělé prostředí s velkou podporou. Až pak v reálu v Anglii jsme si uvědomili, co všechno dokážou. Každým zápasem, co jsme šli dál a dál, se to umocňovalo. No a nebylo to jen na hřišti. Tenkrát nám chodily vzkazy od fanoušků prostřednictvím dopisů a faxů. Takže jsme si všechno věšeli na nástěnku a měli jsme hezkou motivaci jít dál.
Jak jste vlastně vnímal dnes už zrušené pravidlo zlatého gólu, které vám po trefě Bierhoffa okamžitě odepřelo možnost ještě vyrovnat? A zajímavé je, že na Euru o osm let později doplatila česká reprezentace proti Řecku zase na takzvaný stříbrný gól v semifinále…
Byly to nějaké experimenty organizace UEFA. Říkám experimenty, protože příslušné komise pak vyhodnotily, že to nebylo šťastné pravidlo a netrefili se úplně do černého. Vrátilo se to tedy k formátu, kdy se dohraje prodloužení až do konce. A pak se třeba jde i do pokutových kopů. Myslím si, že náhlá smrt ve fotbale opravdu není šťastné pravidlo. Škoda, že se to muselo ověřovat zrovna na zmíněných dvou akcích – a že jsme tak u toho byli dvakrát my. (úsměv)
Cesta k překvapení? Soudržnost
Pojďme lehce zpět před začátek finále. To na trávník stadionu Wembley sestoupila královna Alžběta II. a se všemi hráči si potřásla rukou. Vzpomínáte rád na toto opravdu výjimečné setkání?
Neuvěřitelný zážitek! V životě jsem si nedokázal představit, že se někdy potkám s jednou z nejznámějších osob na celém světě. A to i v historickém kontextu. Je opravdu něco, když se s takto mocnou ženou můžete setkat tváří v tvář a podat si s paní královnou ruku. Byli jsme na to připravovaní předem a museli jsme dodržet určitý protokol. Dostali jsme informace o tom, jak ji oslovit nebo jak se přesně uklonit. Tento předzápasový ceremoniál byl zkrátka úplně jiný, než na který jsme byli zvyklí. Nicméně se přiznám, že myšlenkami jsem byl hlavně v utkání. Takže si z toho úplné detaily nepamatuji, hlava byla trochu jinde. I tak jsem se ale snažil soustředit na to, co mám dělat.
Jedinečné setkání. Před finále s Německem si Petr Kouba stejně jako ostatní hráči podal ruku s britskou královnou Alžbětou II. Zdroj: Profimedia.cz
Speciální finálový ceremoniál byl něco, co by na začátku nikdo od českého mančaftu nečekal. V čem jste spatřoval největší kouzlo týmu na Euru 1996?
V soudržnosti. Musím říct, že to platilo pro všechny hráče i členy realizačního týmu. A pak je tu druhá věc. Náš kádr byl plný nováčků, kteří jeli premiérově na první velkou akci. Ale to nám zřejmě dost pomohlo, protože jsme nebyli v pozici favoritů. A když jsme první zápas ve skupině s Německem prohráli, spadla z nás veškerá tíha šampionátu. Šli jsme hrát fotbal, jak nejlépe to umíme.
Bylo opravdu něco, když se s takto mocnou ženou můžete setkat tváří v tvář a podat si s paní královnou ruku. Byli jsme na to připravovaní předem a museli jsme dodržet určitý protokol.
Klasické „užít si to“?
To zase ne. Tohle slovo nemám rád a v kontextu fotbalu ho prakticky nepoužívám. Člověk si moc neužije, když musí zachraňovat nějakou situaci a běžet 80 metrů sprintem dozadu. Ale to odbočujeme. My jsme si řekli: „Oukej, nemáme co ztratit, jdeme prostě hrát to nejlepší, co v nás je.“ Spadly z nás veškeré obavy, jestli vyhrajeme, nebo ne, jestli na to máme a tak dále. Šli jsme hrát hru, což zpětně coby trenér vnímám jako ideální cestu, jak dosáhnout dobrých výsledků, dostat se na požadovanou mentální úroveň. I já jsem si tehdy po úvodní porážce řekl, že teď je jedno, kdo proti nám bude stát.
Kdo byl takovým největším lídrem v kabině, který uměl správně promluvit ostatním do duše?
Měli jsme na to kapitána Miroslava Kadlece, stejně tak další zkušenější hráče – Luboše Kubíka, Vencu Němečka, Jirku Němce... To už byli ti, kteří měli odkopáno mnoho velkých zápasů. Ale asi nemůžu říct jednoho jediného a největšího lídra. Síla byla v tom, že jsme všichni táhli za jeden provaz. A ani u těch, co nenastoupili a nehráli, jste neviděli sebemenší zášť. A jestli se nějaký malý problém objevil, rychle se to zase srovnalo a nijak to neovlivnilo atmosféru v týmu.
Pomáhal tomu dost i trenér Uhrin? Byl dobrým psychologem?
Stoprocentně. Já ho znal už coby trenéra ve Spartě, takže včetně mě několik kluků vědělo, co od něj můžeme očekávat. Všemi rozhodnutími, co dělal, nás nasměroval k tomu, abychom předváděli kolektivní výkon.
To musíš chytit!
Nejkrizovějším okamžikem na celém šampionátu byl závěrečný skupinový zápas s Ruskem. Vedli jste 2:0 a najednou v 85. minutě prohrávali 2:3. Nakonec postup do čtvrtfinále chvíli před koncem zachránil gólem Vladimír Šmicer. Věřil jste poté, co jste se vyhrabali ze šlamastiky, že tento tým má na medaili?
Asi nikdo napřed nepřemýšlel o tom, že si jedeme pro placku. A ani při remíze s Ruskem jsme to neměli ve svých rukách. Paralelně se hrál zápas mezi Itálií a Německem, který byl klíčový v tom, jestli postoupíme (kdyby Itálie vyhrála, Česko by ve skupině skončilo, pozn. red.). Itálie remizovala a my jsme měli kus štěstí, který nás vlastně provázel celým turnajem. Až tedy na finále. Za mě jsem to ale po Rusku neviděl tak, že teď si dojdeme pro medaili. Věřil jsem, že budeme pro soupeře nepříjemní a zároveň budeme pokračovat v progresu v kombinaci. Vytvářeli jsme si čím dál tím více šancí a věděli jsme, že to s námi nebude mít nikdo jednoduché.
Momentka z tréninku české reprezentace během Eura 1996. Petr Kouba je na fotografii napravo od vlasatého Karla Poborského. Zdroj: Profimedia.cz
Jednoduché to ve čtvrtfinále rozhodně neměli Portugalci, které skolil legendární lob Karla Poborského, ani pak v semifinále Francouzi. Stav 0:0 trval i díky několika vašim zákrokům i po prodloužení a šlo se do penalt. Prvních 10 exekutorů bylo neomylných, pak jste vychytal Reynalda Pedrose a Miroslav Kadlec mohl rozhodnout. Váš životní zápas?
Neřekl bych. Měl jsem jiné zápasy, ve kterých se mi dařilo, a to třeba i na klubové úrovni. Nebo například moje vůbec první utkání v reprezentaci, které jsem odchytal proti Rumunsku. Tam to bylo z hlediska výkonu a pomoci týmu daleko významnější. Jasně, šlo o semifinále mistrovství Evropy. Ale hlavně to bylo o tom, že kluci perfektně proměňovali penalty. A u kopu Pedrose jsem si řekl: „To už musíš chytit.“ Nemyslím si tedy, že by to byl můj nejlepší výkon. Když nad tím zpětně přemýšlím, přijde mi, že jsem lépe zachytal proti Portugalcům. V semifinále pak byl velký úspěch, že jsme drželi čisté konto, i když jsme my ani Francouzi neměli tolik šancí.
Po 25 letech se česká reprezentace v rámci Eura vrací do Wembley, kde odehraje minimálně skupinový zápas s Anglií. Co od týmu Jaroslava Šilhavého na Euru čekáte?
Teď už jsem fanoušek. (úsměv) Klukům samozřejmě nesmírně fandím, aby se jim Euro povedlo. 25 let je takové hezké polokulaté číslo, tak uvidíme, jestli jim přinese úspěch. Tým je za mě opravdu dobrý, kluky znám osobně, protože všichni prošli reprezentačními mládežnickými kategoriemi, ve kterých jsem působil jako trenér. Vím tedy, jaké jsou jejich charaktery, mám přehled o tom, co umí. Přál bych jim, aby měli to štěstí, které jsme měli tehdy v průběhu turnaje my. Snad se jim povede každý zápas. A snad zápasů bude co nejvíce.
