CNN Prima News ■ Lifestyle Lidé Rozhovor

Erdogan si troufá na Západ i na Putina. Když vyhraje volby, v Kremlu budou slavit, říká Laně

Téma: Rozhovor
Lukáš Hron
30. března 2023 13:40

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan navštívil oblasti zasažené zemětřesením.

Recep Tayyip Erdogan po zemětřesení vyrazil do zasažených tureckých měst.

Recep Tayyip Erdogan po zemětřesení vyrazil do zasažených tureckých měst.

8 Zobrazit galerii

Andrej Babiš a turecký prezident Recep Tayyip Erdogan na přehlídce

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan je vnímán coby velmi kontroverzní lídr. Proslul coby autoritář s velmi přísnou dikcí. Tu předvedl i na summitu na Pražském hradě.

8 Zobrazit galerii

Tureckého lídra Recepa Tayyipa Erdogana čekají v květnu prezidentské volby, jejich výsledek bude mít velký vliv na dění v celé Evropě. Pokud v nich uspěje, bude z toho mít radost i Vladimir Putin. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to tvrdí turkolog Tomáš Laně, který popisuje, co je novodobý sultán zač. Jak si může dovolovat i na kremelského vládce, kde se bere jeho nenávist k Západu, proč tak rád mistruje Švédy toužící po NATO. I jak daleko bylo k tomu, aby z pouličního prodavače cetek vyrostl místo politika profesionální fotbalista.

Turecko čekají 14. května prezidentské volby, v nichž Erdogan může po dlouhé době přijít o moc. Opravdu se blíží jeho pád?
Obávám se, že spíš asi ne.

Proč?
V proerdoganovských novinách jsem četl o průzkumu, který mu přisuzuje 53 procent. To samozřejmě může být zkreslené, druhá strana by jistě přišla s jinými čísly. Jisté však je, že i po ničivém zemětřesení využije všechny možnosti včetně podplácení penzistů a zvyšování minimální mzdy, aby to znovu vyhrál. Jeho banky navíc z jinde neumístitelných „ruských“ dolarů sanuje Vladimir Putin. Takže to z mého pohledu skutečně vypadá poměrně pesimisticky. Tím spíš, když Erdoganovi pomáhá i podivné spřeženectví s konzervativně-náboženskými kurdskými stranami.

Kdo stojí proti němu?
Opozice se sjednotila za Kemalem Kilicdarogluem. To je tak trochu šedivá myš, která těží z faktu, že se jedná o dlouholetého předsedu Republikánské lidové strany. Tenhle levicový politik a starý pán je alevita, patří tedy k odnoži šíitského islámu, což mu snižuje šance u sunnitských voličů.

Sám Erdogan tvrdí, že nadcházející volby mohou Turecku přinést historický obrat. Je to pravda?
To je ta jeho představa islamistické Osmanské říše. Pokouší se o ni dvacet let, co je u moci. Nejen zahraničně-politicky, což se mu až na vpády a masakry do Sýrie příliš nedaří, ale i islamizací vlastní země. Kvůli ní se mimochodem obávám, že pokud by volby opravdu vyhrál, z Turecka by se stal poloislámský stát. Těch dopadů lze čekat samozřejmě víc. Pokud by skutečně vyhrál, měl by z toho například jistě radost i již zmíněný Putin.

Recep Tayyip Erdogan Zdroj: Profimedia.cz/ČTK

Proč?
Putin Erdogana potřebuje. Pro šéfa Kremlu představuje jediné dveře do světa.

ČTĚTE TAKÉ: Navzdory neshodám pomáhali Turecku Finové i Švédové

Erdogan si tuhle pozici zjevně užívá, i Putina si troufne sem tam mistrovat. Jako když ho při oficiálním setkání nechal neslýchaně dlouho čekat na svůj příchod.
K tomu došlo z jednoduchého důvodu: Konflikt na Ukrajině Erdogana velice posílil. Jednak proto, že Putin si do něj ukládá peníze. Ale i z důvodu, že se Turecko stalo jedinou zemí, přes kterou Rusko mohlo obcházet sankce. Erdogan a Putin jsou navzájem spřízněni osudem. Potřebují se o to víc, čím se oba stávají diktátorštější. Třeba turecký turistický průmysl dneska vyloženě drží na nohou Rusové.

Jsou si tedy Erdogan s Putinem podobní?
O Putinovi víme, že je obklopen oligarchy, kteří mu vděčí za rozkradený majetek po SSSR. V Turecku došlo k něčemu podobnému. Erdoganovi vděčí za příležitosti celá špička byznysmenů, rovněž ho proto podporují. Zatímco v Rusku je ale opozice jen operetní, v Turecku jistou roli přece jen hraje. A pak, jestliže se Putin může chlubit sedmdesátiprocentní podporou veřejnosti, která mu ještě vzrostla útokem na Ukrajinu, tak v Turecku tomu tak není. Tam je to u Erdogana přibližně půl na půl.

Recep Tayyip Erdogan Zdroj: Profimedia.cz/ČTK

Erdoganův vztah s Putinem je každopádně zajímavý. Vážně to dělá dojem, že si i proti Kremlu občas troufne dupnout.
O turecké armádě se ne náhodou říká, že je druhá nejsilnější v NATO. Turci poslední dobou značně rozvinuli svůj zbrojní průmysl, třeba drony Erdoganovi vyloženě vyhrály válku na jižním Kavkaze, v první fázi konfliktu velmi pomohly i Ukrajincům. O skutečné samostatnosti tureckého zbrojního průmyslu se však dá přesto pochybovat – jedním z veřejně nezmiňovaných důvodů, proč se Erdogan postavil proti vstupu Finska a Švédska do NATO, byl fakt, že potřeboval, aby Stockholm zrušil zbrojní embargo vůči Turecku.

Tím jsme u Erdoganova vztahu k Západu. Jaký je?
Negativní. Západ přímo nenávidí. Bytostně. Při každé možné příležitosti se to projevuje přezíravostí, někdy až velmi nechutným vystupováním. Jeho otevřená zášť a ironie vůči Angele Merkelové byla až sprostá. Pamatuji si, jak německý satirik Böhmermann složil o Erdoganovi sarkastickou písničku. A protože v Turecku existuje paragraf na urážku majestátu, Erdogan jej žádal uplatnit i na Böhmermanna v Německu. Takové epizody jeho postoj vůči Západu jen utvrzují. Jenže i on občas musí přepnout na pragmatismus.

Kdy třeba?
Třeba teď před volbami. Do hry totiž vstoupil nečekaný faktor v podobě strašlivého únorového zemětřesení. Rekonstrukce země byla vypočítána na stovky miliard, kdo jí s tím pomůže? Rusko těžko. Jedině Západ. Erdogan to musí skousnout. Dlouhodobě hraje velmi vysokou hru. V jeho zemi například panuje nezpochybnitelná korupce. A i když se snaží potlačovat sdělovací prostředky, jak může, stejně leccos prosákne ven. Objevil se třeba jakýsi člověk, který byl původně odsouzen za pašování drog. Jakmile se dostal do exilu, o tureckých poměrech promluvil. Veřejně odhalil zločiny současného režimu počínaje korupcí, nepotismem, až k pašování drog. V Turecku se to sice všeobecně ví, na vyšetřování ale nedojde, protože si to Erdogan nepřeje.

Žena mluví do mobilního telefonu, zatímco záchranáři prohledávají zničenou budovu v Gaziantepu na jihovýchodě Turecka, čtvrtek 9. února 2023.

Žena mluví do mobilního telefonu, zatímco záchranáři prohledávají zničenou budovu v Gaziantepu na jihovýchodě Turecka, čtvrtek 9. února 2023.

Syrský pár truchlí nad ztrátou své dcery při převozu jejího těla do Sýrie z tureckého přechodu Cilvegozu v Reyhanli na jihovýchodě Turecka, čtvrtek 9. února 2023.

Holčička, která se narodila pod troskami po zemětřesení, jež zasáhlo Sýrii a Turecko, je ošetřována v inkubátoru v dětské nemocnici ve městě Afrín v syrské provincii Aleppo ve čtvrtek 9. února 2023.

100 Zobrazit galerii

Hasič hledá lidi v troskách zničené budovy v Gaziantepu na jihovýchodě Turecka, středa 8. února 2023.

Děti procházejí mezi stany v Aslanli na jihovýchodě Turecka, čtvrtek 9. února 2023.

100 Zobrazit galerii

O vámi zmíněné vysoké Erdoganově hře vypovídá i fakt, že chtěl být prostředníkem při mírových rozhovorech mezi Ruskem a Ukrajinou. Může jeho snaha ukončit válku?
Kdepak, až tak silný hráč to zase není. Jen se tak rád staví, protože tím získává vnitropolitické body, podobnými prohlášeními navíc sčítá určitou legitimitu i ve světě. Nemá však podle mého šanci. Putin je přece jen trochu jiná liga. Ohromné mezinárodní ostruhy nicméně Erdogan i tak bezesporu má, získal je na Kavkaze, kde Ázerbajdžáncům vyhrál válku proti Arménům. Tam se teď opírá o nesmírný vliv.

Tomáš Laně (78)

Turkolog, bývalý velvyslanec ČR v Turecku (1995-99).
V letech 2002–06 byl mimořádným a zplnomocněným velvyslancem České republiky v Jordánsku.
Jordánský král Abdalláh II. mu udělil nejvyšší jordánské vyznamenání Řád nezávislosti I. stupně.
Působil i jako tlumočník turečtiny, pedagog, spisovatel a překladatel.

V mezinárodní politice působí jak buldozer. O blokování vstupu Švédska a nedávno i Finska do NATO už byla řeč, v minulosti vyhrožoval jak Řecku, tak celé Evropské unii, Nizozemsko a Německo obvinil z nacistických metod, nebojí se ani nasadit armádu proti Kurdům v Sýrii. Kam až je schopen zajít?
Co se týká zmíněných výkřiků, jsou určené pro domácí publikum. Potřebuje ukázat, že je jediný, kdo po rocích ponížení a ústrků od první světové války zajistil velikost Turecka. Že právě on konečně obnovil sílu a význam země. Třeba o Sýrii mluví často, v ní si ale bez Putina nemůže nic dovolit. Obsadil sice část severních příhraničních území, ale jen na západ od Eufratu. Na východ se neodváží. Další eskapády si už podle mého nemůže dovolit, byť třeba do Iráku dál podniká různé vpády. Tam jeho letectvo bombarduje pozice Strany kurdských pracujících (PKK).

Turecku vládne nejdřív jako premiér a pak coby prezident už dvacet let. Dá se jednoduše odpovědět na otázku, kým Erdogan doopravdy je?
Předně jde o chlapce z chudé istanbulské čtvrti Kasimpasa, což ho do dalšího života velmi poznamenalo.

Turkolog Tomáš Laně Zdroj: Lukáš Hron

Jak?
Zmíněná čtvrť je nábožensky konzervativní. Rozkládá se na pobřeží Zlatého rohu, bývala odjakživa zákoutím zaneseným odpadky, kde to dost smrdělo. Istanbul je vystavěn na sedmi pahorcích, stejně jako Řím. A tak obyvatelé Kasimpasy vždycky vzhlíželi nahoru ke čtvrtím, kde bydleli bohatí, chovali k nim velkou zášť. Zámožní Turci byli navíc sekulární, kdežto chudí ze spodní čtvrti se k náboženství upínali jako ke své identitě. Takové okolnosti vás pochopitelně formují. Erdoganova osobní zášť k sekulárnímu režimu se navíc časem ještě stupňovala. Absolvoval náboženské lyceum, které vychovávalo duchovní osoby, správce mešit, imámy. Absolventi neměli možnost postupovat dál na vysokou školu, což Erdogana bolelo – moc stál o studium politických věd na ankarské univerzitě. Bral to jako křivdu, která v něm zůstala.

Motivovala ho i do politické kariéry?
Začalo to tím, že kolem sebe soustředil taktéž konzervativně založené vrstevníky, začal vyčnívat jako znamenitý řečník – vyhrál dokonce hlavní cenu v jisté recitační soutěži. Od toho už byl k politice jen krůček. V téhle disciplíně začal být vidět v roce 1976, kdy si vysloužil několik funkcí ve Straně národní spásy.

Přitom prý mohl nakročit k docela jiné kariéře.
To je pravda. Nebylo daleko k tomu, aby z něj vyrostl profesionální fotbalista. Má vysokou postavu, na hřišti byl údajně velmi šikovný, takže o něj svého času hodně stál slavný klub Fenerbahce. Vydal se ale jinou cestou. Projevil při tom nesmírnou ctižádost. Vezměte si, že jako kluk na ulici prodával pohlednice, limonády a sezamová semínka! Aby se z téhle úrovně vypracoval až do role prvního muže státu, musel mít výjimečnou osobnost. Charizma. A také neuvěřitelné organizační schopnosti. Ví se o něm, že kolem sebe dokáže shromáždit lidi, vést je.

Recep Tayyip Erdogan (uprostřed) ve své oblíbené roli: Jako muž, který ostatní řídí. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK

To vůbec poprvé prokázal v roce 1994, kdy se stal starostou Istanbulu.
Je nutné uznat, že tehdy město pozvedl. Zajistil kupříkladu plynulé dodávky vody, což v Turecku rozhodně nebyla samozřejmost. To mu vyneslo velikou oblibu. A v roce 2001 založil Stranu spravedlnosti a rozvoje, odkazující na dříve zakázaná islamistická hnutí. Je sekulární režim potlačil, v Turecku se totiž nesmělo používat náboženství jakožto zdroj politické moci a propagandy. Jenže v novém tisíciletí už bylo leccos jinak, čehož Erdogan využil. Přesto když o rok později jeho strana s přehledem vyhrála volby, byl on sám suspendován. Dostal se dokonce na čtyři měsíce do vězení, protože recitoval alegorickou báseň s verši „mešity jsou naše kasárna, minarety naše bajonety“. Z toho všeho je patrné, že jeho směrování bylo od začátku velmi silně proti sekulárnímu režimu.

Letos to je dvacet let, co se v Turecku stal premiérem. Jak byste ho jako vůdce charakterizoval?
Někde jsem četl moc hezký Erdoganův citát, za jehož pravost neručím: „Demokracie je jako tramvaj, do které můžete nastoupit a zase z ní vystoupit.“ Trošku ho to charakterizuje. Nastoupil v době, kdy Turecko konečně získalo kandidátský status Evropské unie, o nějž dlouhá léta usilovalo. Probíhaly rozhovory, většina obyvatelstva souhlasila, že Turecko se jednou stane členskou zemí. To ale postupem doby uhasínalo.

Proč?
V roce 2004 přišla kyperská krize. Generální tajemník OSN Kofi Annan tehdy vyhlásil plán, podle něhož měla vzniknout řecko-turecká konfederace. Bohužel ztroskotala na naprostém nesouhlasu kyperských Řeků. Na severu Kypru totiž už dvacet let existovala turecká okupace, vedle ní bohužel i turecká migrace, která se pokoušela přečíslit sociální strukturu na úkor Řeků. No, a Řekové to neskousli. Takže ačkoliv Turci chtěli vstoupit do svazku s jižním Řeckem, tím pádem i do Unie, Řekové to v referendu odmítli. A Unie pod nátlakem Řecka přijala rozdělený, jižní Kypr. To byl konec tureckého nadšení pro Brusel. Kolem roku 2006 se úplně zastavily přístupové rozhovory.

Pohled, který Recep Erdogan věnoval při setkání finskému prezidentovi Sauli Niinistovi, je typický pro jeho postoj k Západu. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK

A přístup samotného Erdogana?
Původně jel na evropské vlně. Do Turecka směřovaly evropské investice, země vzkvétala, pomalu se rozvíjely i její venkovské oblasti. Jenže přišel zlom. Erdogan postupně začal uplatňovat islamistickou ideologii, stavěly se mešity. Zrušil pravidlo o tom, že náboženské školy jsou jen ty střední. Státní úřad pro věci náboženské, kterým sekulární vláda kontrolovala mešity, se stal náhle jedním z nejbohatších. Islamizace postupovala i zdola.

Začaly ohromné čistky. Svezli se s tím Kurdové, terorismus. Jakmile moc někoho označila, byl v Turecku okamžitě vyřízený. Pokud nešel rovnou do kriminálu, minimálně ho vyhodili z práce.

Jak?
Situaci značně ovlivňoval tlak ulice v městech, kam se přistěhovávali konzervativní venkované. Společenský vzestup u ženy náhle zajišťovalo, pokud chodí zahalená, nejlépe s manželem, který dává na odiv praktikování víry. Průmyslová a obchodnická vrstva sice byla původně sekulární, za Erdogana se však začaly rozvíjet i její konzervativnější náboženské obdoby. Vedle byznysmenů a Svazu tureckých průmyslníků získal vliv i Svaz muslimských průmyslníků a byznysmenů. Koho Erdogan protežuje? To je celkem jasné…

Z politického pohledu přišel zlom roku 2013. Ve chvíli, kdy se Erdogan rozhodl v sekulárním srdci Istanbulu na náměstí Taksim, kde stálo ohromné Atatürkovo sousoší symbolizující vítězství nad Řeky, postavit mešitu a velikánské obchodní centrum. Mělo mít architektonickou podobu osmanských kasáren. Kolem sousoší byl krásný park Gezi, jehož desítky stromů se měly vykácet, prostor se zabetonovat. Tím se spustilo původně ekologické protestní hnutí, které vyústilo v obrovské demonstrace s politickými požadavky.

Erdogan proti němu zasáhnul.
A to velmi brutálně. Oficiální interpretace zněla, že nepokoje byly podněcovány ze zahraničí. Jak jinak, že? Spousta lidí od té doby nevyšla z vězení. Další se do něj dostali později právě s odkazem, že protesty podporovali. Demonstrace měly odezvu i v menších městech, pamatuji si je třeba z Izmiru. I tam se objevily protierdoganovské nápisy přecházející ve výsměch. Od té doby se mu to začalo trochu hroutit.

Mělo to souvislost i s Kurdy, zásadním neuralgickým problémem Turecka. Usmyslel si, že jejich otázku vyřeší, když je rozštěpí. Jenže do toho přišly volby v roce 2015, do nichž vstoupila prokurdská Demokratická strana lidu, která získala i velikou podporu od liberálních Turků. Dosud vládnoucí strana se po volbách náhle ocitla v postavení, že by nevytvořila jednobarevnou vládu. A to bylo pro Erdogana nemyslitelné, znamenalo to pro něj obrovskou ránu. Jelikož měl pod palcem silové složky, tak volby zkrátka zrušil. Načež se v Turecku najednou rozpoutal tzv. kurdský teror – došlo k několika bombovým výbuchům, třeba ten ankarský z října 2015 si vyžádal 102 mrtvých. Kdo měl teror na svědomí?

Recep Tayyip Erdogan Zdroj: Profimedia.cz/ČTK

Erdogan zjevně tvrdil, že Kurdové.
Ano, to říkal. Jenže on se k tomu spíš jaksi přimotal Islámský stát.

Jaký vůbec mělo Turecko vztah k Islámskému státu?
V Turecku měl velice živné podhoubí. Turecký režim proti němu nijak zvlášť nezakročoval. Novináři dokonce zjistili, že se muslimským povstalcům do severní Sýrie lifrují zbraně v zapečetěných kamionech. Muselo se to ututlat. Horlivějším novinářům zakázali další činnost, některé zavřeli, jeden z nich musel utéct do Německa, kde po něm stále pase turecká tajná služba. Ne, Erdogan proti Islámskému státu dvakrát nevystupoval, jemu šlo o Kurdy. Začal jej potlačovat teprve na podnět Američanů. V Turecku se ale mezitím odehrálo hned několik strašných masakrů, na nichž se podílela liknavost policie; možná i záměrná. Erdogan si je vzal jako záminku: „Vidíte? Kurdský teror! Já vás před ním musím zachránit.“ A v listopadu vyhlásil nové volby, které už vyhrál.

Už v příštím roce ale přišel pokus o převrat. Jak se mu podařilo ho ustát?
Důležitá byla role hnutí charizmatického duchovního Fethullaha Gülena. V tureckém islámu existují bratrstva, postavená na silné subordinaci. Mají náboženský charakter, vládne jim „dede“; přirovnejme ho třeba k opatovi v řádu. Obyčejně „dede“ v turečtině znamená spíš „dědečka“, vždycky je jím ten nejstarší a nejváženější, s šedivou bradou. Zmíněná bratrstva existují už od dob, kdy Turci začali přicházet ze střední Asie. Atatürk se všechny tyto řády snažil rozehnat a zakázat, ilegálně však působily dál.

Those 50 seconds that Erdogan made Putin wait, looking frazzled in-front of cameras say plenty of how much has changed after Ukraine: pic.twitter.com/giGirqaYYP
— Joyce Karam (@Joyce_Karam) July 19, 2022

Stejně tak i Gülenovo hnutí. Jeho členové měli konzervativně islámské zaměření, Erdoganovi tedy zkraje velice vyhovovali. Dlouho s nimi spolupracoval, zejména při likvidaci armádní hegemonie. V letech 2006 a 2010 s pomocí hnutí vyvolal monstrprocesy, pozavíral všechny penzionované i aktivní důstojníky, uřízl armádě hlavu. Tím ji zničil jakožto samostatnou mocenskou složku. Podřídil si ji. Jenže záhy se Erdoganova koexistence s Gülenovým hnutím začala rozpadat.

Proč?
Nabývalo čím dál větší moc, prorostlo i do armády. Mělo pod palcem své školství, které bylo kvalitnější než státní. Erdogan se to snažil reformou změnit, jenže narazil na odpor. Najednou začalo prosakovat na veřejnost, že v Erdoganově Straně spravedlnosti a rozvoje bují korupce, a to včetně nejvyšších hlav. U vysokého činitele turecké státní banky Halkbank se v krabici od bot našly statisíce dolarů a eur, do případu byl namočen i Erdoganův syn Bilál. Načež přišel 15. červenec 2016.

Puč.
Tehdy bych se vsadil, že nastal Erdoganův konec. Byl tou dobou na dovolené v Marmarisu, pučisté tam poslali letku, která ho měla zlikvidovat. Erdogan ale od někoho dostal echo. Od koho nevíme, mluví se o Rusku. Včas ulétl, vrátil se do Istanbulu, kde mezitím docházelo k operetnímu převratu. Ne ve čtyři ráno, kdy pučisté obsadí město, zajistí sdělovací prostředky a vyhlásí svou vládu; jak se to má dělat. Ne. Tenhle puč začal večer, kdy bylo v ulicích nejvíc lidí. Kdy žádný puč neměl naději na úspěch. Tanky sice začaly střílet do davu, byli i mrtví, jenže lidi pučistické síly v podstatě umlátili čepicemi. A když Erdogan ráno přijel, postavil se zase do čela.

Turecký prezident Erdogan a jeho protějšek Vladimir Putin Zdroj: Profimedia.cz

Zase jednou vyhrál.
A vyhlásil svůj triumf za vítězství demokracie. Ostatním partajím nezbylo než se k němu přidat, jelikož hájit demokracii je přece v zájmu všech. Získal tím vším obrovský argument proti Gülenově hnutí. Najednou mohl každého označit za jeho příslušníka. Začaly ohromné čistky. Svezli se s tím Kurdové, terorismus. Jakmile moc někoho označila, byl v Turecku okamžitě vyřízený. Pokud nešel rovnou do kriminálu, minimálně ho vyhodili z práce. Doplatila na to zejména inteligence, učitelé, byznysmeni. Kdo nebyl fethullahovský terorista, byl kurdský terorista. Celou zemí to hrozně zatřáslo. Strašně moc lidí skončilo za mřížemi, do západní Evropy emigrovalo přibližně 250 tisíc lidí. Tyhle čistky vyčítám Erdoganovi ze všeho nejvíc.

Připomeňme, že Turci ho teď mohou ve volbách sesadit. Vážně jste pesimista?
Berme v potaz, že se bude snažit uchovat svůj režim stůj co stůj. Má v rukou Ústavní soud, Nejvyšší správní soud, policii. A v neposlední řadě i značnou podporu veřejnosti. Uvidíme, jak to dopadne. Tvrdím, že pokud se v Turecku změní režim, mohla by mít tahle země velmi dobrou budoucnost. Pokud…

K tématu

CNN

Vlajky Turecka, Finska a Švédska

Proč Turci nechtějí Finy a Švédy v NATO? Ankara vycítila šanci na rebelii, tvrdí experti

Ukrajina

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan

Turecko je připraveno uspořádat schůzku Putina a Zelenského, potvrdil Erdogan

Tagy:

Vladimir Putin Turecko Ukrajina volby Rusko Kurdové turkolog Recep Tayyip Erdoğan Tomáš Laně