Proč už nestavíme přehrady? Jsou prodělečné. A u velkých povodní nás nespasí, říká památkář

Nedávné povodně oživily spor o to, zda potřebujeme nové přehrady. Provázely hádanice o jejich prospěšnosti i ta vodní díla, na která jsme si už dávno zvykli?
Zcela určitě. Někteří lidé si možná představují, že československé přehrady jsou plodem ducha 50. let. Ono to tak ale není.

ČTĚTE TAKÉ: Vildumetzová: Už 23 let se čeká na přehradu. Brzdit takové stavby je zločin, dodal Skopeček

Plány pro přehrady vltavské kaskády, kterých se týká má kniha, vznikaly už na konci 19. století. A vámi zmíněné hádanice o jejich smyslu probíhaly už krátce po vzniku Československa. Soupeřily tady dvě koncepce. Jedna kladla důraz na velmi vysoké přehrady, kterých by bylo jen několik. Druhá se zasazovala o menší přehrady, jichž by bylo na daném toku více. Velké přehrady za první republiky podporovala sféra napojená na vysokou politiku, zejména na národně socialistickou stranu. Kritici oponovali tím, že mít ve Štěchovicích hráz vysokou 70 metrů je už fakt moc. Zpívaly se proti ní i kuplety.

Jak vysoká je dnes?
Zhruba 20 metrů.

To je obrovský rozdíl!
Bezpochyby. Ve 20. letech často zaznívalo, že u tak obří přehrady budeme čelit velikému riziku protržení. Komunistická spisovatelka Marie Majerová kolem takové vize dokonce vystavěla jednu ze svých knih. Podobný důraz na otázku bezpečnosti nových přehrad kladli mnozí občanští aktivisté, v prosinci 1923 navíc získali do rukou pádný argument. Tenkrát totiž Evropou otřásla tragédie v severní Itálii, kde se krátce po napuštění velké přehrady v údolí Scalve protrhla hráz a povodeň pak zpustošila několik vesnic, zemřely stovky lidí… Právě tato kauza nakonec způsobila, že československá vláda kolem roku 1925 zvolila variantu nižších přehrad.

Dnes jich je jen na vltavské kaskádě osm, jejich důležitou funkcí má být pomoc proti povodním. Prokázalo se v průběhu času, že jsou v tomto ohledu užitečné?
Předně – nejsem vodohospodář. Troufnu si ale i tak poznamenat, že při velkých povodních v roce 2002 se vltavská kaskáda jako příliš funkční pomocník zrovna neukázala. Vrchol povodňové vlny se přece vyvalil na Prahu sloučením zrychlené vody z vltavské kaskády a kumulace Berounky.

Experti vysvětlují, že přehrady tohoto typu samozřejmě mohou velmi dobře pomoci při menších a středních povodních. Při těch opravdu velkých však hrozí naopak efekty, se kterými jsme v původních plánech nepočítali. Ve chvíli, kdy se přehrada začne přelévat, tak voda, která mohla být v krajině zadržovaná, se spíše zrychluje. Tím pádem mohou být i místa na dolních částech toku ohroženější. Ještě jednou opakuji – vodohospodářští odborníci mě mohou snadno chytit za slovo. Já ale při debatách na toto téma považuji za zásadní problém, že až příliš setrváváme v modernistickém vidění světa.

Co tím myslíte?
Na problémy, se kterými se naše civilizace setkává, aplikujeme až příliš rázná řešení. Aby však mohla fungovat za všech okolností, musí být realizována citlivěji, s ohledem na ekosystém dané oblasti. Přiblížím vám to osobní zkušeností. Pocházím z Písecka. A tam se celý můj život při pohledu na zamračenou oblohu říká: „Z toho žádný déšť nebude. Všechno si to k sobě stáhne přehrada.“ A skutečně – velmi často pak prší až u Orlíku.

Chtěli jsme poručit větru, dešti. Tak to máme.
Chtěl jsem tím jen říct, že ani přehrada není při velké povodni samospásná. Při jejím vzniku se musí brát v potaz celá sada neprvoplánových opatření, o kterých se při debatách za hospodským stolem tolik nemluví.

Takže když se nedávno republikou přehnaly povodně a leckdo si stýskal, že dosud nepostavené přehrady by největší zkáze zabránily, vy jste byl zdrženlivější?
Jen se snažím navazovat na to, jakým způsobem se k podobným otázkám stavěli moji památkářští předchůdci. A to nebyli žádní aktivisté, kteří by za všech okolností bojovali proti vzniku přehrad. Spíše bych je označil za jedince, kteří upozorňovali na to, že podobné projekty mají i svá negativa, další – a to nemalé – náklady. Vyplatí se pokládat otázku: Pokud do něčeho takového půjdeme, opravdu to bude stát za to?

Položme si ji tedy i v případě dávno vybudované vltavské kaskády: Stálo to za to?
Záleží, z jakého úhlu pohledu se na věc podíváte. Lidé, kteří se rádi sluní v plavkách u Lipna či Slap, by určitě řekli: „Ano, stálo to za to.“ Ti, kteří na přehrady spoléhali při povodních v roce 2002, by ale mluvili jinak. Stejně jako ti, kteří nahlížejí na vltavskou kaskádu jako na energetický zdroj.

Jak to?
Protože v tomto ohledu určitě nemůžeme mluvit o nějakém výrazném úspěchu. Za sebe tvrdím, že někdejší projekt vltavské kaskády byl až příliš megalomanský, předimenzovaný. Rozhodně vzhledem k tomu, jaký energetický zisk to nakonec poskytlo. Na stole byla i jiná řešení, nepočítající s tak obrovskými stavbami. Podle mého by měla v součtu plusů a minusů přece jen více benefitů.

Chápu dobře, že argumenty pro stavbu přehrad se v Československu v průběhu času dost měnily?
Rozhodně. Za první republiky šlo o široký mix důvodů. V těsně poválečné době oproti tomu začalo horečné plánování velkých vodních děl jakožto energetického zdroje. Trochu se při tom zapomínalo na fakt, že se nalézáme na střeše Evropy, takže tu té vody obyčejně zas tolik nebude. Brzy se dospělo k tomu, že vize těžkého průmyslu napájeného elektřinou z hydroelektráren se musí změnit.

Jistě, hydroelektrárny se sice stále užívají, jsou to ale ty takzvaně špičkové, které napomáhají stabilizaci elektřiny v síti v dobách, kdy je velký odběr. Kdyby to mělo fungovat tak, jak si představovali někteří na přelomu 40. a 50. let, pak bychom si u přehrad museli zvyknout na obrovské kolísání hladiny. Prakticky by to ani nešlo uřídit. Na přehrady se proto postupem času začaly nabalovat další funkce; vedle rekreační i již zmíněná retenční: pro zadržení vody jak při povodních, tak pro období sucha.

Za velkými přehradami bychom asi neměli hledat jen chladnou účelnost, ale i příběhy konkrétních lidí. Jaké stojí za zmínku?
Osobně si velmi vážím památkáře Zdeňka Budinky. To byl úžasný člověk rozkročený mezi památkařinu a klasické technické obory. Tenhle mistr kompromisů se výrazně zasloužil například o přenesení posledního funkčního řetězového mostu v Československu, který původně stál v později zatopeném Podolsku, do velmi podobné krajiny na Lužnici u Stádlce.

Pozoruhodnou osobností byl i inženýr Alois Kraus. To byl na jedné straně autor Orlické přehrady, který vedl též výstavbu vodního díla Slapy, ale také válečný odbojář, hrdina květnového povstání. Ani v 50. letech rozhodně nepodléhal dobové ideologii, i tehdy byl při práci schopen vycházet z informací ze Západu. Dnešníma očima bychom jej označili za krizového manažera, který u velkých vodních děl uměl napravovat, co jiní pokazili. Což zároveň znamenalo, že z něj vyrostla tak výrazná osobnost, až mnohým vadil.

Ve svých pamětech psal, že mu kdosi dvakrát poškodil brzdy na služebním automobilu, jednou měl i přepilovaný rám motorky.
Však o něm také v 60. letech napsal spisovatel Ladislav Mňačko povídku Výletní loď… Jistě, hodně se vymykal.

Říkalo se, že pro dělníky u jím vedených staveb prosadil, že mohli k jídlu používat příbory, byť jinak dobová propaganda označovala nůž a vidličku za buržoazní přežitek.
(úsměv) Ano, tomu bych i věřil. Takových vyprávění se kolem Krause točí mnoho.

Jednou čelil otázce na životnost svých přehrad. Odpověděl, že žádná z nejbližších generací nebude muset tenhle problém řešit. Opravdu jde o tak pevné stavby?
Zase – nejsem technik. Napadá mě ale, že v 60. letech se to samé tvrdilo i o mnohých mostech z předpjatého betonu. A dnes zjišťujeme, že to s nimi zas tak slavné nebude. Velmi si přeji, abychom podobná zjištění neučinili i v případě přehradních hrází.

Při nedávných povodních zaznívaly obavy, zda se některá z českých přehrad nemůže protrhnout. Hrozila někdy bezprostředně taková situace?
U vltavských přehrad o tom nevím. Celosvětově je však přehrad, u nichž došlo k protržení, poměrně dost. O Itálii v roce 1923 jsme už mluvili, už o něco dříve se podobný problém objevil na několika vodních dílech v Kalifornii. V našich končinách je nejznámějším případem tragédie z Desné v roce 1916, při níž zahynulo 65 osob. Historicky šlo většinou o přehrady na horních tocích. Pokud by k něčemu podobnému mělo dojít i na hlubokých údolních přehradách, pak by z toho mohlo být neštěstí šílených rozměrů.

O jednom takovém, naštěstí pouze domýšleném, jsem se dočetl v archivu bezpečnostních složek. Tajné zprávy SNB z 80. let popisují, jak by to vypadalo, pokud by Západ bombardoval vltavské přehrady jadernými zbraněmi. To by teprve byla apokalypsa. Nárazová vlna by prý byla vysoká až 22 metrů, zatopen by byl i kus Václavského náměstí.
O nebezpečích, která kvůli protrženým přehradám hrozila Praze, psal historik umění Emanuel Poche už v 50. letech. Dopisem reprezentoval Klub Za starou Prahu a adresoval jej československé vládě, to bylo od něj v roce 1954 nesmírně odvážné! Vyjadřoval tím obavy nejen své, ale i mnohých tehdejších památkářů.

K zatopení rozsáhlého území ovšem dochází především už při samotném vzniku přehrad. Co všechno jsme kvůli vodním dílům ztratili?
Je toho nemálo. A to navzdory snaze mých předchůdců, kolegů památkářů. Možná začněme tím, co se jim zachránit povedlo. Hlavním prvorepublikovým úspěchem bylo uchování ostrova svatého Kiliána u Davle, kde byly provedeny velmi významné vykopávky na místě jednoho z prvních českých klášterů. Ostrov měl být podle původních plánů vybagrován, nakonec byl složitou technologií zabezpečen a dodnes stojí na svém místě.

Leccos se kupodivu podařilo zachránit i v časech poválečných. Zejména se to týká přehrady Orlík. Zachován je i jeden z nejstarších kostelů v jižních Čechách – ten pojmenovaný po sv. Bartoloměji v Červené nad Vltavou. Došlo k tomu zajímavým způsobem, byl posunut asi o 100 metrů dál po svahu.

Po kolejích, stejně jako kostel v Mostě roku 1975?
Ne. Tenhle byl rozebrán na prvočinitele a zpevněné části zdiva, následně o kus dál zase pečlivě složen. Ono to tehdy vypadalo jako happy end, jenže problém spočívá v tom, že kostel sice stojí, nicméně v místě, kde nežijí lidé. A když kolem něj nežijí, tak do něj ani nechodí. Zarůstá zapomenutý v křoví kousek od břehu. Proměnil se v pouhé memento.

Jednou ze zachráněných památek je i zámek Orlík. Stojí jen pár metrů nad hladinou. Jak blízko byl ke zkáze i on?
Zásadní problém u Orlíku a zčásti i u hradu Zvíkov spočíval v tom, že skála pod nimi byla v době, kdy se začala projektovat přehrada, velmi poškozená. Mnohá místa byla rozpadlá, vznikaly tam kaverny. A vzhledem k tomu, že hladina měla stoupnout o mnoho desítek metrů, tak existoval předpoklad, že když se podloží dvou tak velkých areálů nasytí vodou, dojde k hodně neblahým procesům.

Přistoupilo se proto k spektakulární akci, kdy se podloží Orlíku nákladně zpevňovalo novými technologiemi. Došlo k provedení mnoha vrtů, hlubokých až několik desítek metrů. Aplikovala se do nich speciální cementová směs, která měla lépe pronikat do veškerých kamenných struktur. Ne vždy se to povedlo bez chyby.

K čemu třeba došlo?
Přímí účastníci vzpomínají, že omylem například došlo k navrtání do jedné ze spodních místností zámku, kde pak mobiliář plul v jezeře z cementového mléka. Ve zpevňovacích pracích se pokračovalo i dlouho po napuštění vodní nádrže. Z jednoduchého důvodu: pokud u historické stavby zpevníme jednu její část, pak ty ostatní, fungující na principu soustavy kloubků, se začnou od stabilního zbytku odtrhávat. Na tom se na Orlíku dělalo od 60. až do 80. let, proinvestovala se tam spousta peněz.

Před chvílí jste zmiňoval memento, které zůstalo nad hladinou. Ono jich ale skončilo hodně i na dně současných přehrad.
Jistě. Na prvním místě bych zmínil kostel sv. Linharta v Dolní Vltavici, který je zaplaven lipenskou vodní nádrží. Dlouho to vypadalo, že má šanci na přežití. Památkářům se podařilo dosáhnout shody na tom, že dané místo s kostelem a několika historickými domy v okolí bude zahrázované, souhlasil s tím i krajský národní výbor. Státní vodohospodářský podnik pracující na přehradě ovšem návrh razantně odmítl.

Pod hladinou Lipenského jezera právě mizející Dolní Vltavice, kde stoupající hladina dosáhla právě k úpatí věže dnes potopeného kostela
fotografie byla pořízen z rakouské hory Bärnstein pic.twitter.com/0mDbBeLVl7

— Veronika Mikešová (@MikesVerca) July 28, 2021

Proto zmíněný středověký kostel s bohatou barokní výbavou – jen částečně na poslední chvíli převezenou jinam – skončil na dně. Podobně dopadl kostel v Těchnicích nebo archeologické zbytky kostela sv. Mikuláše pod hradem Zvíkov, který na místě stál od 13. století. Našli bychom ale naštěstí i místa, která být zaplavena měla, nakonec na to však nedošlo.

Jako?
Rozsáhlá přehrada se chystala například na Českokrumlovsku. V oblasti, která je dnes hodně oblíbena vodáky. Hráz měla stát na Vltavě kousek od Větřní, souviselo to s potřebami tamních papíren. Počítalo se s tím, že přehrada zatopí obrovské území až k Vyššímu Brodu, a to včetně města Rožmberk nad Vltavou. V 60. letech se dokonce projednávala varianta, která by byla ještě drastičtější – podle ní by voda v Rožmberku zalila i Dolní hrad, zasáhlo by to i část areálu kláštera ve Vyšším Brodě.

Jednalo se i o dalších přehradách, které měly zaplavit údolí u Dívčího kamene a u Rájova. Kvůli tomu se dokonce rokovalo, jak zachránit klášter Zlatá Koruna. V části údolí se proto počítalo se soustavou hrází, to by také byla „nádhera“; představte si, jak by tamní úžasné údolí s klášterem končilo na jedné straně obrovskou betonovou stěnou… Naštěstí se to již nestihlo.

To by se asi lidi bouřili.
Když se staví přehrady, s protesty a se spoustou emocí musíte počítat. Už jen proto, kolik lidí se kvůli novým vodním dílům musí vystěhovat z domova. V časech autoritativní vlády jedné strany se odpor pochopitelně veřejně neprojevoval. Přesto jej však známe z 50. let, kdy se vyvlastňovaly pozemky kvůli stavbě slapské přehrady. Lidé, kteří byli nuceni odejít pryč, sice dostali odškodné, jenže do toho byla vyhlášena měnová reforma, takže to pro ně skončilo naprostým ožebračením – sumy vyplacené ve staré měně se jim rozplynuly mezi prsty. Dopadlo to na ně skutečně hodně těžce. Dokonce došlo i k nepokojům, o nichž se ovšem československá veřejnost nesměla dozvědět.

Pozor, ne vždycky to ale mělo takovou podobu. Uvědomme si třeba, v jakém prostředí vznikala Lipenská přehrada. Vyrostla v oblasti, ze které byli krátce před tím vyhnáni Němci. V 50. letech tedy šlo do značné míry o území nikoho. Takže se to obešlo bez větších protestů.

V posledních desetiletích se už větší přehrady v Česku téměř nestaví. Čím to je?
Zlom nastal už v průběhu 70. let. V šedesátkách vyvrcholilo období techno-optimismu, obtisklo se to i do plánů ambiciózních přehrad, o nichž jsme se již bavili. Jenže v sedmé dekádě přišla éra, kdy si mocenské špičky uvědomily, že je potřeba investovat do jiných věcí. Do těch, které zajistí spokojenost obyvatelstva.

Peníze se tedy sypaly spíš do sídlišť, pražského metra, do staveb samoobsluh a obchodních domů. Tyhle věci přinesly u obyvatelstva okamžitý pozitivní ohlas, o což mocným šlo. Zato u větších staveb to bylo tak, že když se sečetly jejich náklady a výnosy, byly ve výsledku velmi prodělečné. Proto se už od 70. let přestalo o podobně troufalých projektech mluvit. A to celkem zvláštním způsobem.

Proč zvláštním?
Vlastně se nikdy tak úplně o daném projektu neřeklo, že byl poslán k ledu. Lidé v oblastech, které měly být v budoucnu zatopeny přehradou, se tak ocitli ve velmi svízelné situaci. Nepovolovalo se jim nic stavět, velká část tamní zástavby prostě chřadla a padala. V tomto ohledu bych upozornil na obrovskou ztrátu ve zmíněném Rožmberku nad Vltavou, kde od 50. do 80. let zanikla velká řada historických domů, které měly středověké konstrukce. To všechno jen proto, že nebylo povoleno investovat do jejich oprav, protože tam přece dříve nebo později stejně bude přehrada.

Zatopený Rožmberk by mě mrzel, za vltavskou kaskádu jsem ale rád. Už jen proto, že se díky stavbě slapské přehrady seznámili moje babička s dědou.
Občas narazíte na příběhy, které všechny ty obří stavby polidšťují. Napadá mě třeba osud památkáře Pavla Naumana. V 50. letech pracoval ve státní památkové péči a ochraně přírody, kromě toho ale psal i pohádky pro děti. Minimálně jednu od něj určitě znáte, byl autorem oblíbených Pohádek o mašinkách.

A jednou z jeho dalších knih byl Příběh zajíce. Vypráví o tom, jak se zajíček nešťastně nachomýtl k napouštění přehrady, takže zůstal na ostrůvku sám bez kamarádů i rodiny. Musel tam počkat až do zimy, kdy přehrada zamrzla a on se ze svého vyhnanství konečně mohl dostat na svobodu. Tahle knížka trochu zapadla, pro mě je ale nezapomenutelná. Berte ji jako důkaz, že my památkáři nejsme vždycky takoví suchaři, jak si mnozí myslí.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Z domu zbyl rodině s dětmi z Jesenicka jen kráter. Teď hledá bydlení, hypotéku musí platit dál