Byla to doba, kdy celý národ dychtivě chodil do videopůjčoven. Kdy si v hladu po všem západním pouštěli bezduché akční střílečky i intelektuálové. Kdy Terminátor 2, Matrix, Jurský park, ale i Pulp Fiction a Trainspotting přepsaly naši představu o tom, co je ve světě před kamerou možné. Málokterá éra byla pro film tak přelomová jako 90. léta. Právě o nich napsali novou knihu publicisté Matěj Svoboda a Petr Cífka, kteří v rozhovoru pro CNN Prima NEWS říkají i to, že zatímco některé snímky jsme pochopili až časem, jiné s odstupem působí nechtěně komicky.
Máte doma pořád videokazety z devadesátek?
Cífka: U tatínka s maminkou. Jsou naskladněné v pokojíčku, jen už je nemám na čem přehrávat.
Svoboda: Taky je mám u maminky. Shodou okolností mi zrovna včera volala, jestli to může všechno vyhodit. Takže je možné, že už jsou pryč.
Velké rozhovory
Legendě NHL v Izraeli létají nad hlavou rakety. Gretzkého nenáviděl, Jágra měl za spratka
Pelta a Růžička v base? Náraz, hegeš a loterie. Šikana tam číhá všude, říká bývalý vězeň
Bestiální vražda, řekl lékař u Masarykova těla. Nové důkazy mohou objasnit smrt syna TGM
Český pilot: Tragédie v Jaroslavli? Do některých letadel bych v Rusku nesedl, bývá to džungle
Čech z Izraele: Rodiče přežili holokaust. Kdyby to dnes viděli, plakali by od rána do večera
Není to škoda?
Svoboda: Není. Jakmile se zbavíte nostalgie, filmy si seženete na něčem praktičtějším.
Cífka: Videokazety jsou hezké, ale vlastně k ničemu.
ČTĚTE TAKÉ: Smrt na hranici. Před 35 lety padla železná opona, kolik lidí zemřelo při útěku na Západ?
Jen se tím připravíte o svérázné kouzlo devadesátkového rychlodabingu, který jinde už jen tak neseženete.
Svoboda: Filmy namluvené jedním člověkem? Ty už jsem dávno prodal lidem, kteří je sbírají.
Cífka: Já si rychlodabing stejně spojuju spíš s osmdesátkami.
Svoboda: To je fakt, krátce po revoluci se už, myslím, normálně dabovalo. Z videopůjčovny jsem měl snad jenom dva filmy, kde byl rychlodabing. Jedním z nich byl určitě Robocop.
Když ne rychlodabing, co si vy dva osobně spojujete s filmy v 90. letech?
Svoboda: Právě videopůjčovny. Pořád si pamatuju, jak jsem se tam snažil ukecat chlapa za pultem, aby mi prodal videokazety Hvězdných válek, protože jinak nebylo možné se k nim dostat. Měl jsem našetřeno docela hodně, samozřejmě mi je ale nedal.
Cífka: Já si pamatuju videopůjčovnu, která měla o víkendu zavřeno. Takže jste si něco půjčil v pátek a měl jste na zhlédnutí filmu sobotu i neděli. To bylo královský… Pro mě jinak k filmu v 90. letech, zejména bezprostředně po revoluci, patří naše hladové nasávání americké kultury. Tolik jsem se tenkrát snažil, aby mi v kinech a na videu nic neuteklo! Od svých třinácti jsem si dělal seznam filmů, které jsem chtěl vidět. Odškrtávat jsem si je v tehdejších podmínkách mohl jen pomalu.
Terminátor 2: Den zúčtování Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Svoboda: Někdy to mohlo trvat i několik let.
Cífka: To jo, třeba film Tenkrát v Americe s Robertem De Nirem… Uteklo šest let, než jsem se k němu dostal!
Byla 90. léta pro svět filmu přelomová?
Svoboda: Určitě. A nejen pro nás, pro východní blok. Minimálně po trikové stránce to byla naprosto zásadní dekáda i obecně; ať už kvůli prvním celovečerním, počítačově animovaným filmům, nebo kvůli Jurskému parku, Terminátorovi 2. Nastupovaly digitální efekty.
Cífka: Bylo to hodně přelomové. Skrz pár záběrů CGI se otevřely úplně nové světy. Když s koncem devadesátek přišel Matrix, zcela změnil výrazivo, veškeré možnosti. Po trikové stránce to bylo podpořeno filmem Star Wars: Epizoda I – Skrytá hrozba. Co se týká obsahového a významového milníku, musíme zmínit Klub rváčů a Americkou krásu, které přinášely i kritiku tehdejší americké společnosti. To byly filmy, které zas o něco dál posunuly schopnost vyjadřovat se k současnému světu. My jsme jim tenkrát třeba ani nemuseli úplně rozumět, protože jsme tu ještě nebyli plně korporátní, západní společnost. Myslím, že když si dneska pustíme Klub rváčů, možná mu rozumíme víc než před 25 lety. Stejně tak předběhl svou dobu Trainspotting.
Kevin Spacey ve filmu Americká krása Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Svoboda: A do jisté míry i Volný pád. I k tomu musel člověk trochu dospět. Před tím jsme tam viděli jen Michaela Douglase s raketometem. Teprve časem jsme si uvědomili, co dalšího je za tím.
Cífka: Nějaké předobrazy jsme znali. Věděli jsme, jak vypadá americká kriminálka. Jak akční film, jak erotický thriller. Když se ale u nás po revoluci povolila stavidla, je zpětně hrozně vtipné, jak se čeští tvůrci snažili západním vzorům dorovnat. Třeba ve filmech Slunce, seno, erotika, nebo v Nahotě na prodej. Bylo to nechtěně komické. Upachtěně, urputně. Promítala se do toho česká představa, jak by měl mainstream vypadat.
Svoboda: Vznikalo hodně malých produkčních společností. Točily se komedie o tom, jak se po letech někomu vrací hotely apod. Snaha „být jako na Západě“ u některých českých filmařů přetrvává dodnes, jen to už není tak ostudné jako tehdy… V našich podmínkách šlo každopádně o boj, který nešlo vyhrát. Co si vybavuju, patřila k tomu ve filmech i určitá „prasácká erotičnost“.
Cífka: Teď si uvědomuju, že v naší knize možná nemáme Playgirls.
Svoboda: Žádná škoda… Hodně bizarní film byla už i zmíněná Nahota na prodej. A vidíte – dneska je svým způsobem docela populární. Nedávno se promítala i na Festivalu otrlého diváka. Aby ne – jsou tam věci, které člověk jen tak nevidí. Po Praze jezdí volhy a vedle nich mercedesy. Má to dokonale jonákovskou atmosféru, souboje gangsterů, Pomejeho s bazukou, souložení s výfuky. Všechno bylo dovoleno. No, možná to byla chyba… (smích)
Záběry z natáčení filmu Nahota na prodej. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Upřímně – sledovat některé tehdejší české filmy, třeba Trhala fialky dynamitem, s odstupem až fyzicky bolí.
Svoboda: Jo. To jsou ale filmy, které jsou teď alespoň něčím vtipné. Pak jsou ale věci jako Nexus, sci-fi koprodukce se Španělskem. A to bylo teprve naprosto příšerné, vůbec jsme to neuměli.
Který český film v brzkých 90. letech naopak snesl i mezinárodní měřítka?
Cífka: Určitě Obecná škola z roku 1991. A pak o pět let později Kolja. Není náhoda, že se právě tyhle dva snímky dostaly v zápolení o Oscara tak daleko.
Svoboda: Postupně u nás nastalo smíření s tím, že na něco prostě nemáme peníze. Že musíme vyprávět své příběhy. A to trochu míň velkolepě.
Co pro český film znamenal nástup komerčních televizí?
Cífka: To byl obrovský přelom.
Svoboda: Pořád si pamatuju, že na Nově začínali Obecnou školou, pak dávali Krotitele duchů. Všichni tenkrát komerční televize hltali. Česká televize byla pro nás dospívající nepříjemně fotrovská, proti těm strašně upjatým hlasatelkám stál na druhé straně Arnold.
Cífka: Mělo to i jiný dopad – brutálně začala klesat návštěvnost v kinech. Lidi radši doma koukali na Vražedné pobřeží a Pobřežní hlídku.
Svoboda: V první porevoluční vlně byl každý zvědavý na Schwarzeneggera a na Stalloneho, protože dřív tu ten žánr vůbec neexistoval. Do té doby jste koukali maximálně na Malý pitaval z velkého města, kde byl za drsňáka Krampol. Teď jsme zničehonic objevili neuvěřitelně osvaleného giganta, kterého nikdo nemůže porazit. Rambo, Van Dammovy otočky… Zničehonic toho všude bylo fakt hodně. Je pravda, že tehdy se na Arnolda díval kdekdo. Dneska to do jisté míry suplují superhrdinské filmy.
Český film Obecná škola se v 90. letech dostal až do užšího výběru Oscara pro nejlepší zahraniční snímek. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Ve své knize píšete, že devadesátky byly pro film do jisté míry i érou kýče. Jak jste to mysleli?
Svoboda: Kýč to byl hlavně v televizi – všechny ty Dallasy, Beverly Hills 90210, Melrose Place. Krásní lidé v krásném prostředí…
Cífka: Kýčem je i to zmíněné pozlátko v tehdejší české snaze dohnat západní vzory prvoplánovou vlezlostí. Byla to každopádně turbulentní doba, rychlá. Proto na ni dneska taky všichni nostalgicky vzpomínají.
Začal se v 90. letech filmový příběh vyprávět jinak?
Cífka: To ani ne, díky nástupu digitálních triků se ale mohlo vyprávět něco nového, do té doby nepředstavitelného. Takhle fotorealisticky jsme to do té doby neviděli. Dinosauři a godzilly byli na plátně už i před tím. Když ale Spielberg přišel s Jurským parkem, stejně to byla ohromná událost. Říkalo se: „Pojďte se podívat, co už je dneska možné! Ten tyranosaurus vypadá fakt jak živej!“
Já se ale ptal spíš na odlišný způsob vyprávění, jak jsme ho viděli třeba v Pulp Fiction.
Svoboda: K filmování se dostali mladší tvůrci. Ocitli se v pozici, že byli schopni točit za relativně malé peníze, bez ohledu na velká studia. Mohli si víc hrát, bylo víc prostoru na experimenty. Tarantinovi to vyšlo, jiným ne. I ty své Gaunery si musel někde vydupat, přes klasický studiový systém to úplně neprošlo. Je pravda, že obdobných filmařů se tehdy zjevilo víc, takže v tomto ohledu se způsob vyprávění opravdu přece jen trochu měnil.
Quentin Tarantino Zdroj: Getty Images
Cífka: Byli to tvůrci, kteří na jedné straně nakoukávali šílené množství filmů, měli dost inspirace. Na straně druhé jim technologie videokamery umožnila natočit jejich první, druhý film výrazně levněji. To už na přelomu 80. a 90. let přineslo boom mladých tvůrců, jakými byli Sam Raimi a Peter Jackson, na začátku devadesátek pak Robert Rodriguez, Quentin Tarantino, Steven Soderbergh, Kevin Smith. Nová krev mohla vstoupit mnohem živelněji a neurvaleji, nemusela to brát přes filmové školy, kde by do nich pět let vtloukali, že mají točit dalšího Felliniho. Díky tomu to bylo mnohem divočejší. Narativní postupy se ale většinou neměnily, ostatně i Tarantino používal ty, které poznal v asijské kinematografii.
Devadesátky ve filmu
Nová kniha, která je uceleným přehledem filmů a tvůrců, kteří formovali ikonickou dekádu kinematografie. Podíleli se na ní: Ondřej Mrázek, Petr Cífka, Václav Rybář, Matěj Svoboda, Karel Ryška, Mojmír Sedláček, Milan Rozšafný, Jan Gál, Ondřej Kubín, Johan Justoň, Tomáš Krause, Marek Mičke.
Proč je právě z něj dnes mezi tvůrci tehdejší mladé vlny největší kult?
Svoboda: Do jisté míry určoval trendy. Byl nejúspěšnější, líbil se i v Cannes. Měl velkou výhodu, že sám leze před kameru, takže ho známe i podle obličeje. Z té generace je asi nejhlasitější, dodnes si udržuje kvalitu i osobitost, přestože se maličko snaží přizpůsobovat Hollywoodu a ve svých filmech používá velké hvězdy.
Cífka: Každopádně ho lze považovat za příznak devadesátek. Příznak postmoderny, kterou do jisté míry i předběhl. Jakmile přišel internet a všechno začalo být globalizovanější, mohl jste snadno mísit různé inspirační zdroje: vykrást korejský western i italskou kriminálku. On to ale dělal v době, kdy to snadno nešlo. Později něco takového udělal třeba Matrix, který vykradl o něco starší japonský snímek Ghost in the Shell. My v Česku jsme to nevěděli, protože zmíněnou asijskou předlohu tady vidělo asi šest lidí...
Stejně tak jsme neznali sedmdesátkové gangsterky, takže jsme nemohli tušit, že soundtrack Pulp Fiction je jukebox Tarantinových oblíbených písní, které zaslechnul, když si jako šílený primitiv z videopůjčovny pouštěl všechny staré klasiky. I v tom je přitom jeho kouzlo. Tarantino dělal velmi specifické popkulturní míchání; jak napříč regiony, tak napříč vysokou a nízkou kulturou. A to se tady do té doby nedělo, i proto to způsobilo takový boom.
Terminátor 2: Den zúčtování Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Jaké filmy pro vás osobně definují 90. léta?
Svoboda: Určitě Terminátor 2.
Cífka: Souhlasím, spolu s Jurským parkem to byly technologické přelomy. Vedle toho bych řekl Mlčení jehňátek, Sedm – obojí naprosto změnilo thrillerový a kriminální žánr. Z roku 1994 bych vypíchnul Vykoupení z věznice Shawshank, Forresta Gumpa a Pulp Fiction. Z šestadevadesátého Skálu, ze sedmadevadesátého Titanic. A následně Klub rváčů, Matrix, Americkou krásu. Do toho bych možná napasoval i české Kolju, Obecnou školu, Pelíšky a Návrat idiota.
Svoboda: Já bych k tomu dohodil ještě Sám doma. To byl film, který reprezentoval vysněnou Ameriku. Tu, kterou jsme všichni chtěli a kterou jsme si takhle představovali. Takhle to podle nás fungovalo v naprosto běžné americké rodině.
Přinesly devadesátky i odlišnou generaci hereckých hvězd?
Cífka: Bezesporu. Svalovce střídají normální lidi.
Svoboda: U nás jsme to kvůli porevolučnímu přívalu VHS zas tolik nepociťovali, na Západě to ale bylo patrné. Najednou není hlavní hrdinou někdo, kdo vypadá jak polobůh. Pokud vidíte Arnolda, vůbec si nepřipouštíte, že by mohl prohrát. U Nicolase Cage už ale občas zapochybujete.
Cífka: Ano, bavíme se o Cageovi, o Keanu Reevesovi, o Bradu Pittovi. Ono to vlastně přišlo už se Smrtonosnou pastí z roku 1988, kde byl Bruce Willis úplně novým typem akčního hrdiny. Krvácel, měl vtipné hlášky, bojoval jako člověk z masa a kostí. Tehdy se to zlomilo – každý hrdina nemusel být jen hroudou svalů.
Brad Pitt v 90. letech. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Kopírují dnes tvůrci nějaké devadesátkové filmy?
Cífka: Určitě už zmíněný thriller Sedm. V roce 1995 dokázal úplně změnit žánr. Zobrazoval beznadějnou temnotu, syrové zlo, šel víc na dřeň. Už to nebyla jen detektivka. Najednou začal být využíván působivý element rituální vraždy. Napodobit se to pak pokoušely filmy typu Purpurových řek nebo Vražd podle Jidáše, vlastně i mnohých dalších. Děje se to přes různé Temné případy dodnes.
Co ještě se kopíruje?
Cífka: Určitě Matrix. Pak nastoupily všechny ty Underworldy a Equilibria…
Svoboda: Každý akční film musel mít zpomalovačku.
Cífka: A hrdinu v obtaženém latexu nebo kůži, s cool černými brýlemi.
Už jste zmiňovali Klub rváčů, Volný pád a Americkou krásu. Napadnou vás další filmy, které ze společenského pohledu vystihují tehdejší dobu?
Cífka: Z českých samozřejmě Dědictví aneb Kurvahošigutntag.
Svoboda: Z amerických filmy od Olivera Stonea, třeba Takoví normální zabijáci. I když zrovna oni jdou velmi do extrému.
Cífka: Trainspotting! To je zásadní reflexe. Ve své době se mu přitom vyčítalo, že glorifikuje drogy. Podle mého nespravedlivě; prostě nepřikrášleně ukazoval, jak lidi drogy reálně prožívali.
Svoboda: Byl to agresivně, moderně natočený film. Ani dneska nepůsobí jako 30 let stará podívaná. Furt to šlape.
Režisérka Věra Chytilová při natáčení filmu Dědictví and Kurvahošigutntag. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Napadne vás naopak film, který tehdy šlapal a dnes už ne?
Svoboda: Třeba některé Emmerichovy věci. Jako Godzilla; to bylo skvělé, strašně mě bavilo, když ještěrka ničila New York. Jenže teď už mě to nebere. Třeba Emmerichův Den nezávislosti podle mého tolik nestárne, najdete v něm i humor. Godzilla se oproti tomu bere moc vážně. A trikově to dneska navíc už není moc ohromující.
Cífka: No, mně přišla Godzilla šíleně špatná už tehdy.
Je něco, co vám dnes z devadesátkových filmů chybí?
Cífka: Uměřenost v práci s triky. Pokud si můžu všechno dovolit, neznamená to, že to tam musím za každou cenu nacpat. Lepší je s tím pracovat pozvolna, jako třeba ve filmu District 9. Ve výsledku to pak zapůsobí mnohem víc. Z devadesátek mi dneska taky chybí větší péče o postavy a o příběhy.
Svoboda: Mně zase institut hvězdy. Tehdy jsem opravdu chtěl vidět toho Cruise, toho Willise. Víc jsem se na ně těšil, víc jsem to prožíval. Dneska to spíš táhnou postavy nebo značky, opravdových hvězd je málo. Připouštím, taky ze mě může mluvit nostalgie. S devadesátkami to ale takhle prostě mám spojené. Tenkrát jsem nešel na Iron Mana, ale na Cruise.
Třeba je to tím, že tehdy byly hvězdy nedotknutelnější, nedosažitelnější. Dnes o nich víme zásluhou sociálních sítí všechno, a to v podstatě hned.
Svoboda: To je fakt. Kariéru si můžete zlikvidovat během odpoledne.
Cífka: Druhým aspektem je, že se dneska rozevírají nůžky mezi velkými a malými událostmi. Je mnohem těžší lidi dostat do kina. Ve chvíli, kdy i velkým hvězdám z přelomu milénia, na které se chodilo automaticky (Willu Smithovi, Tomu Hanksovi, Leonardu di Capriovi, Tomu Cruisovi) začnou filmy propadávat, začne klesat i jejich hvězdný status. Není kolem toho takový hype. Naopak pak stačí jedna komedie Sydney Sweeney, a je z ní celosvětová superstar.
Tom Hanks v devadesátkové klasice Forrest Gump. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Svoboda: Samozřejmě se změnil i distribuční model. V devadesátkách si člověk mohl vybrat z deseti filmů v kině, zapnout si televizi, nebo se vypravit do videopůjčovny. Dneska se rozvalíte na gauči, máte šest streamovacích služeb, tisíce možných filmů před sebou. Jsme přesycení. Už se u nás nebuduje očekávání typu: za měsíc bude Gladiátor dvojka, už se nemůžu dočkat. Místo toho přijdu domů, pustím si Gladiátora jedničku, pak Tróju a na dvojku se mi pak vlastně už ani nechce. Je to jiné. Tehdy jsem šel do kina i na blbé Mercury s Willisem, protože alternativou bylo, že zůstanete doma a v televizi se budete dívat na Tutovku.
Cífka: Doba a technologie se vyvíjí. Na devadesátky ale rádi vzpomínáme i proto, že jsme byli mladí. Samo o sobě to určitě neznamená, že teď je všechno špatně. Vsaďte se, že se jednou bude nostalgicky vzpomínat i na roky 2024 a 2025. Tím si buďte jistý. Do konce života si budete rok co rok říkat: „Dřív byly ty filmy lepší…“ I když je to blbost.
Svoboda: Úplná. Poměr dobrých a špatných filmů je pořád stejný. Dnes jako v devadesátkách.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Záhadné roje dronů děsí Američany. Vláda ví více, než říká, komentoval to Trump
