Před 40 roky získal Amadeus režiséra Miloše Formana osm Oscarů. Jeden z nejlepších filmů všech dob se natáčel v komunistické Praze, na jeho vzniku se vedle slavného režiséra podíleli i další Češi. Patřila k nim Daniela Retková, dnes koordinátorka speciálních projektů Centra současného umění DOX. Tehdejší asistentka elitní choreografky Twyly Tharpové v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, jak byl komparz prošpikovaný estébáky a jak Američané zírali na Prahu 80. let.
V roce 1983 jste byla u toho, když se v Praze natáčel Amadeus. Jaké na to máte vzpomínky?
Dostala jsem se k tomu náhodou, když se hledala tlumočnice pro americkou choreografku Twylu Tharpovou. Několik adeptek už odmítla, za mnou přišel kdosi ze štábu, jestli bych s tím nemohla alespoň dočasně vypomoci, protože Forman začínal být nervózní. Twylu jsem vyzvedla na letišti, jely jsme spolu do hotelu. A ejhle – sedly jsme si. Prohlásila, že nikoho dalšího už není třeba hledat. Tím to pro mě začalo.
Upřímně – nejdřív jsem si říkala: „Takže teď budu rok poslouchat jenom Mozarta?“ Nic takového se však nestalo. Nesmírně ráda na to dodnes vzpomínám. Stejně jako ostatní zúčastnění Češi.
MIloš Forman (vlevo) při natáčení Amadea. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Vlastně to byl zázrak. Jak to, že tady režim dovolil natáčení amerického velkofilmu? Tím spíš, když u toho byl Forman, který pár let před tím odešel na Západ?
Že to povolili? Taky za to dostali obrovské množství peněz. A valuty lákaly i komunistické mocipány. Forman navíc slíbil, že se tu nebude stýkat s disidenty. Třeba s panem Suchým se pak ale v Praze i tak vídal, to jsme všichni věděli. Pro Československo to každopádně byla velká atrakce.
Lidi byli zvědaví. Že přijede Forman? To bylo něco! Představte si, že se v 80. letech procházíte centrem Prahy a najednou před sebou spatříte pracovat velký štáb v čele s ním a kameramanem Ondříčkem. I šéf nedávné prezidentské kampaně Petra Pavla mi vyprávěl, jak si to v roce 1983 zpoza zábran nadšeně fotil.
Mozart se ocitnul pod dohledem StB
Režim sice pražské natáčení povolil, nasadil na něj ale spoustu tajných.
Ano, prý jich bylo snad až pětatřicet; z velké části v komparzu. My jsme si tenkrát řekli, že na to kašleme. Třeba maskér Honza Špilar při natáčení potkával více lidí než my. A podle něj byli estébáci vlastně docela snadno k poznání. Takže jsme se tomu spíš smáli… I když – ne vždy.
Pamatuji si třeba, že jsme se s Formanem dělili o šoféra. Měl od StB za úkol Formana sledovat, nám to však na sebe prozradil. Zoufale se svěřil: „Já to prostě nemůžu dělat. Ten Miloš je tak úžasnej člověk!“ No ano, taková byla doba. Miloš samozřejmě věděl, že na něj budou tajní nasazení. Pro něj to byla přijatelná daň za to, že mohl točit v Praze.
F. Murray Abraham (vpravo) při natáčení Amadea. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Jaké to pro Američany bylo, když se ocitli uprostřed prošpiclovaného husákovského bezčasí?
Mnoho z nich předem vědělo, že to tady bude jiné, že si mají dávat pozor, že tu asi budou sledováni. Vím, že hodně z nich se do Prahy přesto zamilovalo. Ona byla tenkrát trochu jiná; ne tak barevná, opravená, působila spíš omšele. Šedě. Zároveň ovšem autenticky. Ve srovnání s tím, co Američané znali odjinud, se velmi vymykala.
Přesně to nám s odstupem říkala například Cynthia Nixonová, představitelka Lotty. Na začátku 80. let byla ještě mladičká, na všechno kolem sebe koukala s otevřenou pusou. Stejně jako ostatní ze štábu se určitě divila, že tu nebylo k dostání všechno, na co byla z domova zvyklá. Američané si proto ze Západního Německa nechávali vozit jídlo včetně exotického ovoce, které jste tady v roce 1983 nesehnali. A zážitek úplně jiného druhu si pak odsud odvezli výkonný producent filmu Mike Hausman s manželkou Pam.
Jaký zážitek?
V Praze se jim 16. dubna narodil syn Colt. Byli hned zajedno, že věří českým porodníkům, že nepojedou jinam. Mike si jen myslel, že bude moci být na porodním sále, což se u nás mužům v 80. letech nepovolovalo. Takže s Pam dostali vysílačky, s jejichž pomocí spolu během porodu komunikovali.
Natáčení Amadea probíhalo v Praze. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Vysílačky při porodu? To je docela divočina.
S péčí v české porodnici byli ale velice spokojení, dodnes na to hezky vzpomínají. S Mikem jsem toho zažila víc. Když tenkrát přiletěl do Prahy, jeho letadlo mělo zpoždění. Ještě s Twylou jsme přitom měli jít do Tylova (dnes Stavovského) divadla na Louskáčka. My dvě jsme si sedly do lóže v přízemí, představení začalo. A až v jeho průběhu dorazil i Mike. Uvaděčka se ovšem spletla, omylem ho nevzala k nám, nýbrž do vedlejších dveří – čili přímo na jeviště. Takže se tam najednou uprostřed klasiky od Čajkovského zjevil v tom svém kovbojském oblečení, lidi nechápavě zírali. Twyla jen suše pronesla: „Tak to je Mike Hausman.“
Mimochodem – tenkrát jsme tam byly hlavně proto, aby se Twyla podívala na zdejší tanečníky. A nedopadlo to dobře, řekla jen: „Tak tohle ne. Bohužel…“ Nakonec se rozhodla, že si z Ameriky musí přivézt tanečníky vlastní.
Jinak si ale Američané české kolegy pochvalovali, ne?
Rozhodně! Naši lidi byli velmi šikovní. Ve filmu si zahráli třeba muzikolog Zdeněk Mahler, režisér Vladimír Svitáček, Karel Effa, Karel Fiala, Jitka Molavcová, Pavel Nový, malého Mozarta ztvárnil Miroslav Sekera, dnes světoznámý hudebník. Plakát k filmu navrhl Petr Sís.
Američany si svou tvořivostí naprosto získali fachmani z technických profesí, obstáli i naši pomocní režiséři, maskéři, lidé z oborů kolem muziky, nazvučení. Konkrétně jimi byli američtí kolegové vyloženě nadšení. Bavilo je, jak tomu Češi rozumí, jak je to zajímá. Skvěle se samozřejmě předvedl i architekt Karel Černý, nebo výtvarník kostýmů Theodor Pištěk – vždyť za to dostal Oscara. Vidíte – zrovna pan Pištěk nás od choreografie přitom neměl moc rád.
Natáčení Amadea probíhalo v Praze. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Proč?
Dělal úžasné a nádherné kostýmy, nebyly však tak úplně pro tanečníky. Dvakrát se v tom skočilo a rukávy se utrhly. A Dóda Pištěk zuřil. Ono to hodně bylo materiálem, šilo se totiž z pevného sukna. Jinak – kdo byl ještě neuvěřitelný a kdo si s Twylou obrovsky rozuměl, to byl pan scénograf Josef Svoboda. Svou scénu Královny noci věnoval právě Twyle, která ji má dodnes pověšenou ve své ložnici. Ohromně si toho váží.
Hasič se při natáčení Amadea děsil pochodní
Jaké bylo natáčení konkrétně pro vás?
Patřila jsem k těm, kterým to úplně převrátilo život. Od všech jste tehdy cítil neskutečnou profesionalitu. Byl jste součástí něčeho, na čem se nechcete jen podílet, ale cosi svého k tomu i přidat. S něčím takovým jsem se do té doby v českém prostředí příliš nepotkávala. Mně byl navíc blízký i americký přístup, kdy si místo tituly říkáte křestními jmény, přesto zároveň cítíte vzájemný respekt. Hodně mi otevřel oči jeden konkrétní zážitek s producentem Saulem Zaentzem.
Jaký?
S Twylou a tanečníky jsme dostali k dispozici tělocvičnu ve smíchovských Ženských domovech. Hned na začátku přišel Saul s papírem v ruce a prý: „Co potřebujete?“ Divila jsem se, že nic. On se ale nedal: „No, moment… Co potřebujete? Pijete kafe, nebo čaj?“ Řekla jsem, že kávu. Tak si napsal „kávovar“.
Natáčení Amadea probíhalo v Praze. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Vybavil mi kuchyňku, načež se zeptal: „A co obědy?“ Zase jsem pokrčila rameny, že si asi něco donesu. Nesouhlasil: „Ne, počkejte. My si budeme přivážet ryby z Německa. Takže – jíte ryby?“ Přikývla jsem, pořád jsem to ale nechápala. Tak mi to vysvětlil: „To je jednoduché. Všechno musí být perfektní tak, abyste odvedla perfektní práci. Nechci pak slyšet, že jste něco nemohla udělat, protože jste neměla tohle a tohle. Takže znovu: Co potřebujete? Papíry? Něco jiného?“
V roce 1983 jsme na něco takového nebyli zvyklí. Díky lidem, jako byl on, jsme se při práci každopádně cítili dobře. Nebyla náhoda, že Češi americkému štábu ve všem vycházeli vstříc, měli ho rádi. Od herců po obsluhu výtahu v hotelu Esplanade. Ne proto, že to byli Američani. Proto, že to byli dobří lidé.
To se mi potvrdilo ještě po 30 letech. Byli jsme se synem ve Stavovském divadle, on si tam v lóži zapomněl rukavici. Tak jsem se pro ni vrátila, šla jsem zezadu vchodem pro zaměstnance, kde jsem svou situaci vysvětlovala vrátnému. On se jen usmál: „A Danielo, víte, kde přesně jste tu rukavici nechali?“ Úplně jsem ztuhla. On mě zná jménem? „No jistě,“ vysvětloval. „Vždyť já tady pracoval už když jste točili Amadea. Nikdy na to nezapomenu. Hlavně proto, že všichni byli neuvěřitelně slušní.“
Natáčení Amadea probíhalo v Praze. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Vidíte – Stavovské divadlo. Jaký dojem dělal na Američany fakt, že stojí v místě, kde skutečně působil Mozart?
To jste slyšel v jednom kuse. „Opravdu to bylo tady?“ Nechápali. Tylovo divadlo, dnes Stavovské, bylo tenkrát ještě v původní mozartovské podobě, zavřelo se a rekonstruovalo až po nás. Pořád si pamatuji, jak jsme jedinému přítomnému hasičovi řekli, že tam při natáčení budeme mít pochodně. Reagoval jednoznačně: „To ne.“ My se ale nedali, protože pro mozartovskou dobu přece nemůžeme používat elektřinu. Na to řekl jen: „Tak to si asi vezmu dovolenou…“ Nakonec to dopadlo dobře. Leporellovi sice chytla paruka, to ale bylo od svícnu na stole. Přečkal to jak on, tak divadlo.
Americká hymna Formana překvapila
Vy jste prý přečkali i něco jiného – dost troufalou oslavu Dne americké nezávislosti.
To je pravda. Když se přiblížil 4. červenec, bavili jsme se s americkými kolegy, jestli něco nevymyslíme. Řekli mi, že mohou v Tylově divadle pustit hymnu. A pak si někdo vzpomněl, že má i americkou vlajku. Takže ji kluci srolovanou pověsili na lustr. Jakmile pak ráno přijel Forman se štábem, čekali jsme na správnou chvíli.
Přišla, když chtěl Forman vykřiknout „jedeme!“. Tehdy jsme spustili vlajku a hymnu, z Formana vylezlo jenom: „What the hell?“ I Američani z toho byli paf, nikdo nic předem netušil. A my? Nahoře jsme měli radost. Forman následně duchapřítomně plácnul ruku na srdce a začal zpívat „O say, can you see...“ Právě z téhle chvíle vznikla památná fotografie, na kterou když se dnes pořádně podíváte, podle obličejů přesně poznáte, kdo musel patřit k estébákům.
Nebáli jste se, že bude průšvih?
Ne. Co by nám mohli udělat? Byl to americký státní svátek, v divadle pronajatém americkým štábem. Takže žádná provokace. Pokud bychom to samé udělali na Václaváku, samozřejmě by se to asi neobešlo bez následků. Takhle? Přišlo nám to jako dobrý vtip. Vtip, který se povedl.
Ještě jedna malá vzpoura klapla. To když česká část štábu začala dostávat stejné jídlo jako její američtí kolegové.
Tenkrát to vůbec nebylo samozřejmé. Americký štáb si nechával stravu vozit z Německa, Češi jedli normálně na Barrandově. Po nějaké době se ale začalo řešit, proč by neměli mít stejné podmínky jako Američané. Ve smlouvách jsme nic takového neměli, Američané to mohli nechat plavat. Přesto se za nás postavili. I to je dost vypovídající.
Natáčení Amadea probíhalo v Praze. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Mozartova milá si zlomila kotník
Zatím se bavíme o věcech okolo. Zůstal vám ale v paměti i nějaký konkrétní moment z natáčení?
Pořád mám před sebou, jak se stejný záběr natáčel pořád, pořád, pořád dokola. Speciálně F. Murray Abraham, představitel Salieriho, dlouho nebyl spokojený s dnes tak slavným záběrem z lóže. Byl na sebe velmi náročný. Jen o jediném záběru vím, že se zaručeně neopakoval. Při příchodu komtura v divadle se zcela nepodařil záběr se zdí, ve filmu je to trochu vidět. Tenkrát se však dohodlo, že než to celé dávat dohromady, radši se to nechá natočené takto.
Já si to, přiznávám, nevybavuji.
Já si nevšimla jiných věcí. Teprve nedávno pro mě třeba americký velvyslanec zjistil, že členem komparzu byl i výtvarník David Černý; ještě jako malý kluk. David mi potvrdil, že tam v jedné scéně stojí v davu. Zpětně se mi vůbec hlásí hodně lidí, že byli taky v komparzu.
O roli ve filmu původně stáli třeba Mel Gibson nebo Mick Jagger. Na ně sice nedošlo, hollywoodská esa však do Prahy přijela. Kdo z nich na vás tehdy udělal největší dojem?
Všichni byli skvělí. Víte třeba, že jsme původně měli úplně jinou Constance? Jenže Meg Tillyová si krátce před zahájením natáčení šla s kluky zahrát ven fotbal, zlomila si kotník a musela být nahrazena Elizabeth Berridgeovou… Takového Toma Hulce, který hrál Mozarta, jsme všichni vyloženě obdivovali. Aby to všechno před kamerou zvládnul zahrát, pořád se učil na piano. Pořád, při jakékoli volné chvilce. K Murray Abrahamovi si zase vybavuji, že jeho manželka byla učiněná matka pluku. A taky to, jak se snažil ostatním pomáhat. I Hulcemu. U Murrayho, ale i u všech ostatních jsem pak vnímala velkou úctu k Formanovi.
Stavovské divadlo. Zde měl premiéru Mozartův Don Giovanni. Zde se natáčel Amadeus. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Třeba při natáčení Přeletu nad kukaččím hnízdem si Forman příliš nesedl s Jackem Nicholsonem. Tady žádný nesoulad nenastal?
Nevím o něm. Přinejmenším my Češi jsme k němu cítili obrovskou úctu. Jisté české herečce se tehdy sešlo natáčení a nějaký konkurz, byla z toho zoufalá. Když se s tím Formanovi svěřila, uzpůsobil tomu amadeovský itinerář. Američané nechápali, i ona sama z toho byla trochu v šoku. Jenže on byl už takový. Neskutečně lidský, se skvělým smyslem pro humor. S čímkoliv jste za ním mohl přijít. Všichni mu fandili. Podle mého i hodně z těch pětatřiceti, kteří byli nasazeni od StB.
Lidská byla ostatně i Twyla, jinak nejen brilantní choreograf, ale taky dost tvrdá žena. Vzpomeňte si v Amadeovi na scénu s trpaslíky. Herců podobného vzrůstu nebylo v Československu moc, takže si je vedle profíků Aťky Janouškové a Jiřího Krytináře zahráli i lidé úplně odlišných profesí, mimo jiné jistá vědkyně z Akademie věd. Takové lidi nebylo jednoduché přemluvit, aby do toho šli. A co se nestalo – při natáčení se v jednu chvíli měli v divadle spouštět z velké výšky dolů, jenže mechanismus se jaksi zaseknul, takže tam chudáci dlouho viseli u stropu, nebylo jim pomoci.
Miloš Forman v akci Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
I paní vědkyně…
I ona. Teď to vypadá jako veselá historka, jenže tehdy nikomu do smíchu moc nebylo, zůstali tam v takových vestičkách uvěznění opravdu dlouho. A proč o tom mluvím – tehdy mě Twyla, opravdu světová hvězda svého oboru, vzala a šly jsme k těm uvíznutým nešťastníkům, sedly si pod ně, povídaly si s nimi. To je pro ni typické. Ano, byla tvrdá, měla ale i tuhle přívětivou tvář. A rozhodně neměla ve zvyku nikoho urážet, ponižovat.
To se prokázalo ve chvíli, kdy právě herci ztvárňující trpaslíky tančili podle choreografie, jakou vymyslela. Nebyli schopni ji zvládnout. Dvakrát po sobě se na jejich marnou snahu podívala, načež jí došlo, že to neklapne proto, jelikož mají úplně jinou anatomii. Takže se nejdřív naučila jejich pohyby, následně tomu pak uzpůsobila svou choreografii. To by neudělal každý.
Pro nás bylo výhodné, že co chtěla, to jí Forman splnil. Pro něj byla opravdu důležitá. Takže – práce s ní byla od nevidím do nevidím, člověk se ale strašně moc naučil. I když to někdy bylo náročné.
Kde v Praze sehnat leoparda
Co vám třeba dalo zabrat?
Velký problém nastal, když si Twyla něco vymyslela, jí požadované materiály tady ale prostě nebyly. Anebo se jednou před cestou na letiště otočila a řekl: „Find the leopard“. A odjela. Jenže my jsme netušili, jestli chce leoparda, nebo člověka s leprou. Odletěla poté na skok do Ameriky a my se mezitím děsili, co budeme dělat. I Mike Hausman tápal. Prý: „Kde v Praze vezmeme leoparda? To už tu spíš někde narazíme na toho člověka s leprou…“ Když se Twyla vrátila, naštěstí se ukázalo, že na své nedávné přání zapomněla. Hodně se nám ulevilo. Mimochodem – nedávno jsem se doslechla, že na Kampě někdo opravdu venčí leoparda na vodítku. To kdybychom tenkrát věděli!
Miloš Forman jako čerstvý držitel Oscara za Amadea. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Na Twylu každopádně vzpomínám moc ráda. Dodnes se přátelíme, v kontaktu zůstávám i s jejími skvělými tanečníky. Snad všichni dělají choreografii; až na jednu, ze které se stala autorka detektivních románů.
Dnes se na vyhlašování Oscarů díváme v přímém televizním přenosu, v 80. letech se o vítězích často nepsalo ani v novinách. Kdy jste zjistila, že Amadeus získal osm sošek?
Jednu z Twyliných tanečnici mi to hned volala do Prahy. Nikdo z nás určitě nečekal, že těch Oscarů bude hned osm. To byla nádhera. Jen jsme doufali, že by sošku mohl dostat i Tom Hulce za Mozarta, protože pro něj to byla životní role. Když si ho Forman vybral, byl úplně neznámý… A pak takový výkon! Škoda, měl ale aspoň nominaci.
Všechno se to stalo už před 40 roky. Dnes pracujete v Centru současného umění DOX, co chvíli služebně cestujete po světě. Zaujme občas někoho na druhé straně planety, že jste se podílela na vzniku Amadea?
Občas ano. Někdy od lidí uslyším: „Můj nejoblíbenější film je Amadeus.“ To je pak moc krásné. Mám dokonce i známé, kteří si Amadea pouští každého 1. ledna.
Před dvěma roky jsme v DOXu zorganizovali velké setkání lidí, kteří se natáčení zúčastnili; dorazila jich spousta, od herců po klapky. Přicestovalo i pár osobností z Ameriky včetně Cynthie Nixonové a Mikea Hausmana s manželkou. Mnozí z nás se třeba i 30 let neviděli, bylo to úžasné. Chtěla jsem, aby u toho nějakým způsobem byl i Miloš Forman, takže jsme s pomocí paní Třeštíkové našli nahrávku jeho hlasu, na začátku jsme v sále zhasli a do tmy se ozvalo jeho: „Začínáme.“ Když jsme pak Amadea pustili, všichni jsme to obrečeli. Zase nás zahřálo, jak se ten film povedl.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Spálená země. Ukrajina je dnes zemí invalidů. V Rusku za zranění dávají i mlýnky na maso
