Je Šojgu hrozbou pro Putina?
I vyhlášené holubičí povahy už připouštějí, že možným řešením válečného běsnění na Ukrajině je zneškodnění vrchního agresora – ruského prezidenta Vladimira Putina. Kdo by se ho ale mohl pokusit odstranit? Redakce CNN Prima NEWS přichází s osmi variantami. Některé jsou reálné více, jiné méně.
Ruská agrese na Ukrajině přerostla do obludných rozměrů, odsuzuje ji drtivá většina světa. Bezcitné zabíjení civilistů v mnohých očích legitimizuje otázku, která by ještě nedávno vypadala hodně za čarou: Nepomohlo by, pokud by někdo spáchal atentát na strůjce současného neštěstí, ruského prezidenta Vladimira Putina?
Válka na Ukrajině
Nebyl by to snadný úkol.
„Špatná zpráva je, že šance nejsou příliš velké,“ odhadl americký historik Nigel Jones. „Jakýkoli přístup k němu je přísně kontrolovaný, podobně jako to bylo v případech Hitlera a Stalina. Možnost, že by ho dostal někdo zvenku, jsou nulové. Museli by se o to postarat lidé, kteří patří do jeho nejužšího okruhu.“
Celé je to rovnice o příliš velkém počtu neznámých. Přesto se pokusme o zdánlivě nemožné: Představme si, kdo by do toho mohl jít.
Sergej Lavrov
Šokující možnost? Jistěže. Nejdéle sloužící ministr zahraničí na světě patří k nejvěrnějším Putinovým pobočníkům, vlastně i přátelům, styk s cizinou mu zprostředkovává už 18 let. Milovník whisky a doutníků se sice v souladu s prezidentem při každé možné příležitosti ostře pouští do Západu, o Ukrajině se vyjadřuje stejně skandálními výroky jako Putin, jenže je tu jedno velké ALE.
Co když se v nitru diplomata s padesátiletými zkušenostmi děje něco, co nedohlédneme?
Obhajovat Putinovy šílené kroky nemusí být ve skutečnosti nic příjemného ani pro prostořekého kuřáka, který jednou navzdory protokolu hrubě seřval britského ministra zahraničí Davida Milibanda jak malého šmudlu.
Nejmenovaný bývalý český ministr třeba pro aktualne.cz přiznal, že si po jednání s Lavrovem upravil názor: „Je velmi vzdělaný a chytrý. Štve ho, že jej západní kolegové považují jen za Putinova mluvčího. Vadí mu to, ale protože se chce udržet ve funkci, nemůže s tím nic dělat.“
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Zdroj: Profimedia.cz
Podobně to zřejmě vidí i bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který v rozhovoru pro deník Právo řekl: „Lavrov asi vidí, že se Rusko řítí do propasti. On je inteligentní člověk a vynikající ministr zahraničí, tak už asi hledá díru, jak z toho ven.“
No, jedna by se nabízela…
Sergej Šojgu či armáda
Ministr obrany je taky starý Putinův druh. U něj je upřímně řečeno pravděpodobnost podobně dobrodružného kousku vskutku malá, s prezidentem si vzájemně věří a prospívají. Třeba podle Schwarzenberga o skutečných plánech šéfa Kremlu na ovládnutí Ukrajiny ještě pár dnů před invazí nevěděl ani Lavrov, loajální Šojgu ovšem ano.
Co by ho tedy mohlo postavit proti kumpánovi, s nímž trávil nejednu sibiřskou dovolenou?
Třeba fakt, že může patřit k velké části ruské armády, která už pochopila, že ji Putin vehnal do prohrané války. Šojguově vojsku denně umírají nejen houfy soldátů, ale i nebývale vysoký počet důstojníků, generálů. Sběratel samurajských mečů a obrovský obdivovatel maršála Žukova musí mít kvůli tomu hodně raněné vojácké ego. Současnou situaci jistě chápe jako nesmazatelnou hanbu pro ruskou uniformu, kterou miluje nade vše.
Ruský prezident Vladimir Putin se svým ministrem obrany Sergejem Šojguem. Zdroj: AP
A tak to vezměme popořádku: Těžko bude z neúspěchu vinit sebe. V Rusku je navíc druhým nejpopulárnějším politikem, jako muž s nepopiratelnými ambicemi by nemusel být proti tomu, aby se stal jedničkou. A hlavně – je to dost velký tvrďák. V mládí byl schopen přeplavat rozbouřenou Jenisej, rád se pral. Rázných činů se nikdy nebál.
Zopakujme si – není to pravděpodobné. Ale pokud to nebude Šojgu, může to být z výše zmíněných důvodů i nějaký jiný vysoký armádní představitel. Tak jako plukovník von Stauffenberg, když se 20. července 1944 neúspěšně pokusil odrovnat Adolfa Hitlera.
Oligarchové
Tuhle možnost slýcháme ze Západu nejčastěji. Nejbohatší postavy Ruska přicházejí kvůli sankcím za Putinovu válečnou rozmařilost o obrovské peníze, v cizině je jim najednou odebírán majetek, některým je odepírán vstup do Velké Británie, USA či Francie, místo respektovaných partnerů se z nich stali opovrhovaní bídáci.
Však také už podnikatel Alex Konanychin nabídl ruským důstojníkům odměnu milion dolarů za to, pokud Putina zatknou jako válečného zločince. Na svých sociálních sítích svůj apel doprovodil klasickým westernovým plakátem s nápisem „Hledá se: mrtvý, nebo živý“.
Po konci války navíc volají i další vlivní boháči Michail Fridman a Oleg Děripaska, přidal se též Alexej Mordašov. Navzdory tomu však může být sázka na potupené oligarchy pouze zbožným západním přáním.
„Putin oligarchy do jisté míry dostal pod kontrolu státu,“ vysvětlovala pro idnes.cz historička Veronika Sušová-Salminen. „Nyní nemohou kandidovat, financovat politické strany bez vědomí Kremlu a hrát vlastní politickou hru. Byznysmani se dělí na další skupiny s tím, že všichni jsou nějakým způsobem napojeni na Kreml.“
Takže je tahle možnost zcela vyloučena? To zase ne.
„Dodnes platí Churchillova slova, která řekl o sovětském systému, že sice vidíte koberec a buldoky, kteří se pod ním perou, ale výsledek zjistíte, až jeden z nich vyleze,“ tvrdila Sušová-Salminen.
Západ
Tohle by byl pro kohokoliv ze Západu příšerně riskantní podnik. Není náhoda, že se NATO nepostavilo východní jaderné velmoci v otevřeném boji. I nejvyšší představitelé států se shodují, že nejlepší by bylo, pokud by se o sesazení Putina postarali sami Rusové.
Jenže tomu se při pohledu na devadesátitisícový jásající dav na stadionu v Lužnikách už nějak nechce věřit. A tak je tu varianta, která se protiví všem obvyklým pořádkům. Která nicméně přestala být nevyslovitelným tabu.
„NATO by mělo zauvažovat nad všemi možnostmi, jak Putina zbavit moci. Včetně varianty jeho zabití,“ prohlásil bývalý plukovník britské armády Richard Kemp. „Nejlepší by samozřejmě bylo ho zatknout a soudit, i jeho zabití je však akceptovatelné, velmi dobře ospravedlnitelné. Putinův život nemá větší hodnotu než životy tisíců lidí, které už kvůli němu zemřely na Ukrajině.“
Bezesporu by to byla problematická mise. Už jen kvůli americkému nařízení z roku 1976, které na základě žádosti tehdejšího prezidenta Geralda Forda zakazuje vládě USA uchylovat se k jakýmkoliv politickým atentátům. Možnost fyzického útoku na Putina iniciovaného Západem ostatně v posledních dnech zásadně odmítli jak mluvčí Bílého domu, tak britský premiér Boris Johnson.
Obyčejní Rusové
Už jsme to naťukli u předchozí varianty. A nebyla to zrovna nadějná vyhlídka. Propaganda je v Rusku všeobjímající, v podstatě jí téměř nelze uniknout. Ve městech po celé zemi se sice při demonstracích bouří tisícovky lidí, podle všeho však netvoří názorovou většinu.
„Změna v Rusku zdola je vyloučená,“ souhlasil bezpečnostní expert Lukáš Visingr. „Odpor proti válce je evidentní, změna v dnešním Rusku ovšem nepřijde z ulice.“
Přesto uznejme, že snaha o eliminování politiků obyčejnými občany má v Rusku dlouhou tradici. Jeden takový atentát byl spáchán třeba 30. srpna 1918 i na samotného Lenina, střely poloslepé eserky Fanny Kaplanové zasáhly bolševického vůdce do ramene, klíční kosti a krku.
Útok se nezdařil, Lenin přežil. A další osud Kaplanové se stal odstrašujícím příkladem pro všechny, kterým by se něco podobného nepovedlo s Putinem. Bývalá anarchistka byla ve vězení brutálně mučena a následně popravena.
V roce 2022 se tak jako tak zatím nezdá, že by ji někdo chtěl napodobit.
„Pokud by to však ten člověk provedl, odvedl by velkou službu jak své vlasti, tak celému světu,“ prohlásil americký senátor Lindsey Graham.
Někdo opravdu blízký
Putin se poslední dobou obklopuje jen nejprověřenějšími lidmi, o svou bezpečnost se stará s až paranoidní důsledností. Je jako Stalin, který mučil vlastní lékaře jen proto, že je podezříval ze snahy ho otrávit.
Jenže i neprověřenější jedinec může mít svou skrytou motivaci – třeba peníze za zverbování zvenčí, třeba vlastní cílevědomost, třeba, kdo ví… bratra zabitého při „speciální vojenské operaci“.
I zde platí – nebylo by to poprvé, co by atentát na předáka provedl někdo, od koho se to nečeká. Jako roku 1975 v Saúdské Arábii, když krále Fajsala zavraždil vlastní synovec. Důvod? Synovcův otec byl před tím zastřelen na demonstraci proti zavedení televize v zemi.
O devět let později pak došlo na další slavný atentát – 31. října 1984 zavraždili indickou političku Indiru Gándhíovou její bodyguardi. Patřili totiž k Sikhům, na jejichž separatistickou organizaci předtím provedla indická armáda tvrdý zátah.
Někdy v očích nejbližšího nepoznáte, čeho je schopen. Ať už jste králem, nebo Vladimirem Putinem.
Ruský prezident Vladimir Putin sklidil bouřlivé ovace. (18. března) Zdroj: AP
Alexej Navalnyj
Dobře, tohle je už hodně velká divočina. Navalnyj sice zdaleka není tak prodemokratickým politikem, jak by si Západ zřejmě přál, ale momentálně je jednak ve vězení a pak – zabití diktátora zrovna nevypadá na jeho styl.
Zmiňme ho zde tedy hlavně proto, že i atentáty politiků na politiky patří k letitým ruským zvykům.
Proběhnul třeba 12. března 1801, jeho obětí se stal kontroverzní car Pavel I. Coby panovník proslul sérií více či méně podivných zákazů, není tedy divu, že si během vlády nadělal spoustu nepřátel. Právě taková skupina oponentů – vedená generálem Bennigsenem, vojenským gubernátorem Palenem a knížetem Zubovem – mu jednou v noci vtrhla do rezidence a udusila jej.
Ne, něco takového asi Navalnyj na dálku opravdu nezorganizuje. Navzdory okřídlené větě z Drdovy povídky, že „vražda na tyranovi není zločinem“.
Čína
Když už jsme u těch bláznivých teorií, dopřejme si ještě jednu. Zdánlivě nesmyslnou. Jenže – co je v téhle době opravdu vyloučeno?
Základem všeho je, že Číně jde za všech okolností vždy a pouze o vlastní prospěch. Spojenectví s Ruskem není ani zdaleka tak pevné, jak se možná může zdát. Pokud se vyplatí, fajn. Pokud se promění v břemeno, k čertu s ním.
Čínský prezident Si se svým ruským protějškem Putinem na Petohradském ekonomickém fóru v roce 2019 Zdroj: Profimedia.cz
Čína má navíc v souvislosti s ruským územím své vlastní zájmy a historické ambice – oblast tzv. Vnějšího Mandžuska včetně dnešního Vladivostoku byla kdysi její.
„Velikou část našeho území okupuje Sovětský svaz,“ tvrdil Mao Ce-tung už v roce 1964. „Před 100 lety se zem na východ od jezera Bajkal stala ruským územím a od té doby jsou Chabarovsk, Kamčatka a další součástí území Sovětského svazu. Ještě jsme jim nepředložili účet.“
Nejedna studie z poslední doby upozorňuje, že Říše středu po Sibiři zase pošilhává. Její firmy za zády Moskvy už nyní masivně vytěžují tamní lesy, jiné ve velkém kupují zdejší podniky, budují dle vlastních potřeb infrastrukturu, mluví se dokonce o cílené čínské migraci na ruský Dálný východ.
A tak tamní od Kremlu tuze vzdálené končiny mohou brzy Pekingu připadnout docela.
Pokud po nich nesahá nyní, může tak udělat jindy. Třeba ve chvíli, kdy Rusko zdecimované po Ukrajině válečným a ekonomickým krachem nebude moci vzdorovat.
Co v takovém momentu s Putinem? Cokoliv.
Vždyť kdo by se teď chtěl Vladimira Vladimiroviče zastávat?
