Drulák o Rusku
Od 24. února, kdy začala ruská invaze, se k ukrajinským ozbrojeným silám připojily desítky Čechů. Jak vypadá příjezd do válkou zmítané země? Jaké jsou podmínky výcviku? A jak opravdu vypadají tvrdé boje na frontové linii? Redakce CNN Prima NEWS získala zpověď muže, který si všemi těmito procesy prošel a aktivně zasáhl do války. Totožnost českého dobrovolníka redakce zná, po vzájemné dohodě ale nebude zveřejňovat jeho pravé jméno. Říkejme mu třeba Ondřej. Tady jsou jeho autentické zážitky z války. Třetí díl se věnuje zkušenostem z ostrých bojů.
Po několikatýdenním výcviku končí „zábava“ a naše jednotka je dislokována na frontu. Nejprve jsme převeleni do Kyjevské oblasti, kde působíme v lokalitě kolem Irpině, provozujeme strážní činnost, pomáháme civilistům podle aktuální situace, eskortujeme konvoje humanitárních organizací a opět zažíváme spoustu vděčnosti ze strany místního obyvatelstva. To je zhruba období, kdy se ruská armáda začala stahovat od Kyjeva, veškeré lokality je potřeba vyčistit a prověřit, na území donedávna obsazeném nepřítelem se totiž nachází spousta pastí, takže nám předchozí výcvik přichází dost k duhu. Jakýkoliv náš další pohyb může být ten poslední.
Po nějaké době této psychicky značně náročné činnosti (naše míra stresu a strachu je permanentně na maximu) jsme převeleni do Charkovské oblasti – aby se ukázalo, že může být ještě mnohem hůř. V oblasti Charkov-Sumy se tehdy nachází vlastní frontová linie a tady už jsme v přímém kontaktu a konfrontaci s nepřítelem. Pravidelné raketové útoky, na které jsme byli dosud zvyklí, jsou obohaceny o nepříjemně časté ostřelování nepřátelským dělostřelectvem, ať už se jedná o minomety SOV ráže 120 mm nebo různé rakety typu Grad, S300 a další. Poprvé se zde setkáváme i s nepřátelskými tanky, řada spolubojovníků trpí otřesy mozku (ukrajinsky se to řekne „kontúzia“) a krvácením z uší a nosu. To vše je způsobeno vysokou hlasitostí a silnými tlakovými vlnami z explozí raket a granátů. Běžná střelecká sluchátka vás proti těmto problémům neochrání, ono ani poslouchat celé dny kulometnou palbu a odpalování „erpégéček“ není úplně nejzdravější pro sluch a nervovou soustavu.
Tady už jsme ve skutečné válce. Zraněné máme na denní bázi, nicméně se nám daří plus minus držet linii, pohyby tam či zpět jsou minimální. Vesměs naše působení vypadá tak, že sedíme celé dny v zákopech či jsme poschovávaní v domech a snažíme se přestát ruské dělostřelecké útoky, po kterých nezřídka následují útoky jejich pěchoty doprovázené tanky a další obrněnou technikou, se kterou se přestřelujeme (zejména po nocích) a snažíme se držet linii a neustupovat. Strach, který po celou dobu cítíme, se nedá slovy popsat.
Naše dny i noci se slévají do jednolitého „bezčasí“. Ponětí o aktuálním datu si udržujeme pouze rozumově, jen malými částmi našich myslí. Pocitově se jedná o nonstop kolotoč ostřelování, ukrývání se a dalších bojů. Z neurologicko-psychologického hlediska jde o zvláštní, specifický stav mysli, kdy naše mozky „jedou na autopilota“ a fungují na čistě reflexivním principu. Času na odpočinek je pramálo. Celkově na frontě v Charkovsko-sumské oblasti strávíme několik týdnů, čas nikdo z nás přesně nepočítá. Následně je naše jednotka převelena na Donbas, působíme v oblasti Slovjansk-Kramatorsk-Severodoněck-Lysyčansk a okolí.
Když jsme hájili pozice v jedné z vesniček poblíž Siversku, na břehu řeky Severní Doněc – jako vždy zalezlí v zákopech jako krtci – v jednom okamžiku během nepřátelské minometné palby jsme kromě obvyklého smradu z explozí najednou ucítili i něco jiného. Jiný druh chemického zápachu, nevím, o jakou látku se přesně jednalo. Najednou se nám dýchalo těžce. Strašně těžce... Jako kdyby nám někdo šlapal na plíce nebo jsme měli plicní sklípky zalepené lepidlem. Tento útok chemicky obohacenými granáty jsme nějak přestáli, ale následně polovina naší roty skončila ve vojenské nemocnici v Dnipru s diagnózou akutní bronchitida.
A opět funguji jako tlumočník mezi zahraničními vojáky, kteří neumějí ukrajinsky a místním nemocničním personálem, který pro změnu nevládne angličtinou. Sestřičky i lékařky mě volají ke každému vyšetření apod. Na nudu si rozhodně stěžovat nemohu, ale zase je zde příležitost promluvit si s Ukrajinci, ať už se jedná o zaměstnance nemocnice, nebo o vojáky-pacienty. Ještě hlouběji pronikám do duše ukrajinského národa, vyslechnu si zde spoustu historek, většinou dost smutných a tak nějak mimochodem se nechávám společně s ostatními léčit. Nemám zdravotnické vzdělání, netuším, co jsme to v rámci léčby inhalovali (páchlo to jako celé peklo), polykali a jaké infuze nám tam dávali, nicméně vždy se počítá výsledek a faktem je, že po nějaké době jsme uzdravení.
Naše dýchací funkce se vrátily do normálu a jeden večer si pro nás přijedou z naší jednotky a vracíme se zpět na frontu. Vyjíždíme pozdě večer, už je tma, když tu se najednou ozve další z nekonečné řady poplachů („TRIVOHA!!!, TRIVOHA!!!“) a my vidíme a pozorujeme bílý déšť vypadající jako ohňostroj dopadající v obrovské míře na město. Bílý fosfor. Způsobuje těžké popáleniny a skoro se nedá uhasit. Zakázaná chemická zbraň, alespoň co se týče použití proti civilnímu obyvatelstvu. Dopadá na školy a školky, dětská hřiště i obytné domy. Dopadá na zahrady s úrodou ovoce a zeleniny (je zrovna letní sezóna) i na auta naplněná benzínem či naftou. Atmosféru kolem nás nelze slovy vylíčit.
Válka na Ukrajině
Nicméně rozkaz je rozkaz, hašení zvládnou místní sami, my máme před sebou jiné úkoly. Odjíždíme z Dnipra zpět na frontu pokusit se zastavit tohle Zlo.
Náš opětovný pobyt na frontě je, upřímně řečeno, stejná rutina jako předtím. Ruské útoky na denní bázi, nejdříve raketově-dělostřelecké, posléze někdy následované útoky pěchoty za podpory tanků a bojových vozidel pěchoty. Jejich tanky jsou tak blízko, že můžeme jasně číst jejich číselná označení. A opět se nacházíme v tom prazvláštním psychickém rozpoložení, kdy uvažujeme a jednáme čistě reflexivně a veškeré ostatní myšlenky na cokoliv jiného jdou stranou. Granáty vybuchují jen pár metrů od nás, někteří z nás opět utrpí otřesy mozku a jsou odvezeni do nemocnice. Snad jediné pozitivum toho všeho (tedy kromě toho, že děláme něco, co má přesah a vyšší smysl) spočívá v zažívání pozitivity (chcete-li: „pozitivní energie“) z týmového ducha naší jednotky. Chlapi z nejrůznějších částí světa se spojili, aby společně čelili velikému zlu – navzájem se kryjeme a celkově si různě pomáháme.
Jakožto Čechovi a znalci dějin naší státnosti se mi vybavuje známý výrok našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka: „Není nic mocnějšího než srdce dobrovolcovo.“ A výše uvedené je přesně to, co psychicky drží nad vodou nejen mě, ale dovolím si předpokládat, že i všechny ostatní. A to nejen konkrétně z naší jednotky. Mozek už mi uvažuje v ukrajinsko-anglickém módu, dny se opět slévají do beztvarého toku, denně máme zraněné, občas bohužel i mrtvé. To je pak obzvláště těžké psychicky zvládnout, když zemře někdo, koho jste znali, s kým jste se ještě včera dělili o kávu a munici. Musíme bojovat dál, ti kluci by přece neměli zemřít zbytečně.
Nechci zabíhat do naturalistických detailů, ale zjišťujeme, že ruské velení proti nám posílá vesměs muže z východní části Ruska, tedy ne etnické Rusy. Řada z nich jsou mladí chlapi, kteří by správně měli být doma s rodinami a žít s nimi mírumilovnými životy. Stále stejný kolotoč ukrývání se, útoků a protiútoků – prosycený zápachem střelného prachu, ohlušujícími zvuky explozí apod. Šílený až bizarní kolotoč ústupů i zpětného obsazování pozic, kontrolování a čištění území do té doby ovládaných nepřítelem, zaznamenávání dalších ztrát i na naší straně...
Na frontě jsem celkem strávil několik měsíců – od jara do konce léta. V určitém momentu byla naše jednotka (bohužel po utrpení ztrát i na životech) vystřídána čerstvými posilami a my se vracíme do relativně „bezpečné“ části Ukrajiny si odpočinout. Ty uvozovky jsou použity záměrně, raketovým útokům jsou téměř denně vystavovány právě i nefrontové části Ukrajiny, některé z nich vzdálené dlouhé stovky kilometrů od přední linie. Rakety dál dopadají na civilní zástavby, školy, obytné domy a podobně. Během těchto útoků umírají další a další civilisté včetně dětí.
Přestože vojáci, jsme stále jen lidé a potřebujeme si prostě odpočinout, doplnit síly. Lidově řečeno: „dobít baterky“. Je nám udělen čas na zotavenou. Někteří z nás odjíždějí do svých domovin, aby strávili nějaký čas se svými rodinami a přáteli, jiní zůstávají na Ukrajině a poznávají její neválečnou stránku. A že je co objevovat, ukrajinská pohostinnost je vyhlášená.
Nejsem profesionální vojenský stratég, takže následující výrok je čistě můj osobní soukromý odhad: Tahle válka potrvá ještě dlouho. A bude stát spoustu dalších obětí, mimo jiné i z řad ukrajinských civilistů včetně dětí. Chtěl bych tímto apelovat na čtenáře: Pokud můžete JAKÝMKOLIV způsobem tomuto těžce zkoušenému národu pomoci, prosím, učiňte tak.
