Přejetí tankem a žádná teplá voda. Čech popsal tvrdé podmínky vojenského výcviku na Ukrajině

Od 24. února, kdy začala ruská invaze, se k ukrajinským ozbrojeným silám připojily desítky Čechů. Jak vypadá příjezd do válkou zmítané země? Jaké jsou podmínky výcviku? A jak opravdu vydají tvrdé boje na frontové linii? Redakce CNN Prima NEWS získala zpověď muže, který si všemi těmito procesy prošel a aktivně zasáhl do války. Totožnost českého dobrovolníka redakce zná, po vzájemné dohodě ale nebude zveřejňovat jeho pravé jméno. Říkejme mu třeba Ondřej. Tady jsou jeho autentické zážitky z války. Druhý díl se věnuje výcviku nováčků ukrajinskými veliteli.

Jak nám bylo slíbeno, obdrželi jsme informaci o detailech výcvikové vojenské základny a prostřednictvím vojenského komisariátu ve Lvově jsme tam měli zajištěno přijetí. Balíme tedy a vyrážíme. Denně čteme další a další zprávy o útocích na civilní obyvatelstvo. Umřít se nám sice nechce, ale na druhou stranu: Někdo tohle zlo zastavit prostě musí a tomuto těžce zkoušenému národu je v tuhle chvíli každá pomoc dobrá, i ta přímo vojenská.

Výcviková základna pak pro nás představuje určitý kulturní šok, ostatně posuďte sami: Sprchy s teplou vodou (ohřev přes bojlery s omezenou kapacitou) jsou slovy dvě na celou základnu, tedy trojciferný počet mužů. Teplá voda je přítomna pouze občas. Budova, kde jsme ubytováni, má několik pater s tím, že v těch vyšších, kde se nachází i naše ubikace, je občas nedostatečný tlak vody (patra pod námi jsou plně obsazená), tedy neteče ani studená a po použití toalety musíme scházet několik pater dolů, abychom si umyli ruce. Použitý toaletní papír se nehází do toaletní mísy, ale do koše vedle. Tlak vody je totiž tak slabý, že při splachování by došlo k ucpání mísy. Na základně se samozřejmě netopí a pro informaci dodávám, že v období březena dubna je na Ukrajině, alespoň v noci, ještě stále docela zima.

Strava prostá, vojenská – založená zejména na pohance, kroupách a různých kaších doplněných o párky, jež nebudí důvěru již na první pohled. K pití buď balená voda, nebo přeslazený čaj s prapodivným aromatem. Občas čisté sádlo, přesolené nakládané okurky či supersladké ukrajinské „cukerki“. Diabetolog by zaplakal. Káva k dispozici není vůbec, rovněž tak mléko a mléčné výrobky. Ty jsou určeny primárně pro děti, které je potřebují ze všeho nejvíc. Nicméně nepřijeli jsme sem na dovolenou...

Vlastní výcvik je veden ukrajinskými důstojníky hovořícími velice dobře anglicky. Jak jsem již zmínil, jsme přiděleni k mezinárodní jednotce. Potkat tu lze vojenské dobrovolníky z Česka, USA, Kanady, Spojeného Království, Nizozemska, Norska, Švédska, Finska, Rumunska, Tchaj-wanu, Gruzie, Japonska nebo Ekvádoru.

Náplní a obsahem výcviku je taktika ukrajinské armády, práce na úrovni družstev, čet i rot, výuka ukrajinské vojenské terminologie (pro vaši informaci: „přebíjení“ se ukrajinsky řekne „perezarjádka“), se kterou zápasí především chlapi z neslovanských zemí, dále pak výuka topografie, rádiové komunikace, taktická medicína (ta je ve výcviku zastoupena opravdu hodně) a v neposlední řadě samozřejmě používání a údržba zbraní – primárně se jedná o automatickou útočnou pušku sovětské provenience AK74 (modernizovaná verze slavného „kalacha“ AK47).

Zároveň s tím probíhají specializované výcviky pro bojové mediky, ostřelovače, kulometníky a granátníky. Do toho všeho se přehouplo počasí a je celou dobu strašné, nelidské vedro a několikrát denně se rozeznívají výstražné sirény ohlašující raketový poplach.

Zajímavou kapitolu naší bojové přípravy tvoří protiminový a protitankový výcvik.

Učíme se používat miny a deaktivovat je, pracujeme s detektory. Kdyby to nebyla příprava na ostrou akci, jednalo by se o fajn adrenalinovou chlapskou zábavu. Takhle ale všichni mlčky dáváme pozor, kázeň je zde vysoká. Tyhle informace nám zanedlouho mohou zachránit životy.

Mě obzvláště zaujala část týkající se „rozťážek“ (angl. tripwires), tedy různých nastražených pastí, většinou granátů s drátem vedeným k jejich pojistce. Takovouto past když přehlédnete, nevědomky zavadíte o aktivační drát, dojde tím k vypadnutí pojistky granátu a jeho následné explozi. Poslední čin vašeho života.

Na tomto místně je potřeba vyzdvihnout velkou mazanost ukrajinských vojáků, uvedu příklad: Při teoretické přípravě je nám sděleno, že si máme dávat pozor na narušenou zeminu. Značí to, že tam někdo kopal a dost možná v zemi něco zanechal. Něco ne zcela pozitivního a příjemného. Po absolvování teoretické části přichází ta praktická. Naším úkolem je projít přibližně 50 metrů dlouho lesní pěšinou, kde je všude spousta vegetace. A samozřejmě tam naši instruktoři zanechali a schovali nějaká ta překvapení pro nás – válečné nováčky.

Hned na začátku trasy vidíme asi půl metru nad zemí jasně viditelný drát „rozťážku“ natažený přes pěšinu. Mají nás za blbce?! Pěšina je úzká, drát lze překročit v zásadě po její levé či pravé straně. Dál už je hustá vegetace a mimo pěšinu se pohybovat nesmíme. Shodou okolností jdu první a po levé straně pěšiny za drátem vidím narušenou zeminu. Jako by tam někdo s tou zemí a v ní něco kutil... Vzpomenu si na slova instruktora při teoretické přípravě a rozhoduji se překročit drát po pravé straně pěšiny.

Sotva došlápnu do prostoru za drát, ozve se zvuk exploze a poblíž stojící dozírající instruktor se směje od ucha k uchu. Tohle celé byl chyták: Všichni si řeknou, že nebudou vstupovat na narušenou zeminu a rozhodnou se jít doprava, kde je samozřejmě perfektně ukrytá nášlapná protipěchotní mina. Naštěstí pro nás tedy zatím jen bez nálože a ten zvuk výbuchu dělali snad nějakou petardou. Zatím se tedy naši ukrajinští spolubojovníci smějí, v reálu bych tímto svým činem odsoudil celé své družstvo k smrti. Rudnu zahanbením. Ti chlapi jsou chytřejší, než vypadají! Do fiktivního deníčku v mém mozku si ukládám následující ponaučení: NIKDY NIKOMU A NIČEMU NEVĚŘ. Jedinou útěchou mi je, že jako já se zachovali úplně všichni.

„Protiléčkový“ výcvik ukrajinské armády by nikdo z nás nepřežil, pokud by to nebyl výcvik, ale skutečná bojová situace. Sebevědomím v tu chvíli příliš neoplýváme.

Po minách a pastech se přesouváme na protitankovou přípravu. Několik, zatím v poklidu si hovících ocelových bestií T72 už na nás již čeká na tankodromu společně se svými posádkami. Opět něco teorie a jde se do akce.

Podotýkám, že celou dobu je strašlivé vedro a zároveň na sobě máme plnou vojenskou výstroj. Pot se nám řine z čela v takové míře a frekvenci, že si každou chvíli musíme utírat oči. Co tedy nepotěší, je první část protitankového výcviku, která spočívá v tom, že tanky zapnou motory a my se pod nimi musíme proplazit. Abychom si zvykli na bezprostřední přítomnost tanku, hluk, který vydává a podobně. Plazit se máme zepředu dozadu, tedy vylézt za zadní částí tanku, kde se nachází výfuk z motoru. Pro fanoušky fyziky a vojenské techniky podotýkám, že z výfuku se valí plyny o teplotě 400° Celsia. Toto samo o sobě by samozřejmě nepřekonatelný problém nepředstavovalo, prostě jen na konci se nesmíte hned postavit, ale je potřeba odplazit se do strany mimo dosah výfuku. To se přece zvládnout dá.

Jako bonus nám tedy naši ukrajinští kolegové „tankáni“ vhání do prostoru pod tanky kouř z dýmovnic. Dusivý, těžký, hustý, dráždivý, dezorientaci v prostoru způsobující. Ideální je tedy se před vplazením se pod tank pořádně nadechnout a podlezení absolvovat na toto nadechnutí. V opačném případě máte plíce plné dusivého dýmu. Stále na sobě máme plnou vojenskou výzbroj a výstroj, teplota vzduchu stále neklesá, přijde nám, že spíše naopak. A tanky rovněž nepředstavují zrovna chladivé elementy. Řízením osudu jsem svůj part zvládl: Ani jsem se neudusil a ani se nenechal sežehnout výfukovými plyny o teplotě 400 stupňů Celsia. Ale byl to záhul, v tomto případě doslova a do písmene.

Další fáze výcviku spočívá v tom, že si voják lehne, klekne, či sedne do vyhloubeniny, směrem ke které přijíždí tank. Voják simuluje střelbu z útočné pušky (pro případ, že by povrch tanku byl osazen nepřátelskou pěchotou) a těsně před tím, než tank dosáhne jeho pozice, se ještě více skrčí či zalehne tak, aby tank projel nad ním a přes něj. V tu chvíli se spodek-břicho tanku nachází pouhých několik centimetrů nad hlavou dotyčného. Vynikající záležitost, pokud si toužíte otestovat, jak jste na tom s odolností vůči stresu. Jakmile tank přejede, voják se co nejrychleji dostane zpět do palebné pozice, vrhne na ujíždějící bestii protitankový granát (během výcviku samozřejmě vše slepé) a opět kropí z automatu případné zbytky nepřátelské pěchoty. A takhle několikrát za sebou, stejně jako tomu bylo v případě předchozího plížení. Celkově nejspíš fajn zábava pro chlapy, neustálé raketové poplachy nás ovšem nenechávají na pochybách, že tohle není zážitkový kurz pro korporátní manažery nudící se v kancelářích. Také přicházejí hlášení o ztrátách, zrovna v tu dobu na tom ukrajinská armáda na frontě není nejlépe.

Přijde nám, že jsme jen za dnešek vypotili snad desítky litrů potu, nicméně jsme všichni plus minus ve zdraví přežili a vracíme se zpět na základnu absolvovat vojenské sprchování – tedy s naprostým minimem použití teplé vody. Sláva Ukrajině!

Jak to vypadá přímo na frontě? A jak tam může obstát člověk, který doposud neměl žádné vojenské zkušenosti? To se dozvíte ve třetí a zároveň závěrečné části zpovědi Ondřeje.

Tagy: