Pět let bez hokeje, devět operací. Přibyl nekonečný návrat nevzdal: Doufal jsem v zázrak

Skopli mě na zem, ale znovu jsem se postavil na nohy. Tak zní překlad refrénu slavné písně Tubthumping od skupiny Chumbawamba. Daniel Přibyl těchto 11 slov pohromadě poznal na vlastní kůži mockrát. Kopanců bylo dost, stejně tak ale úsilí vzepřít se osudu.

Tělo odstartovalo spiknutí v roce 2016 těsně poté, co ke konci výtečné sezony na Spartě podepsal nováčkovskou smlouvu s Calgary Flames. V dresu „plamenů“ vinou lapálií neodehrál ani jeden zápas – s kolenem musel na operační sál hned sedmkrát, s kyčlí dvakrát. A mohlo se zdát, že si nepřipíše už žádné utkání kdekoli.

Návrat trvající téměř pět let ale nikdy nevzdal. A teď je za to 29letý hráč nesmírně rád.

Za necelý měsíc začíná sezona a vy jste konečně ve stavu, kdy by se měl start týkat i vás. Je tohle léto krásnější než kterékoliv jiné?
Musím říct, že jsem ohledně toho celkem pokorný. Hlavně proto, že jsem už mnohokrát okusil stav, kdy jsem doufal, že sezonu stihnu. A nestihl. Takže teď už jsem s očekáváními opatrnější. Zatím nepropadám velké euforii. Není to tak, že bych byl pověrčivý a nechtěl nic zakřiknout, ale zkrátka se držím při zemi.

Ta otázka musí přijít. Jak se aktuálně má vaše koleno?
Drží se (úsměv). Jak říkám často, musím se o něj starat například speciálními rozcvičkami, speciální fyzioterapií. Ale je v pořádku.

S trochou nadsázky musíte být snad mentálně nejodolnější člověk na této planetě, když proděláte sedm operací kolene, dvě kyčle, za takřka pět let neodehrajete jediný zápas a stále vás to nezlomí, chcete se vrátit. Jak se tak šílená nálož dá zvládnout?
Nebudu lhát, určitě nastala období, kdy to bylo dost těžké. Ale na druhou stranu na to vzpomínám tak, že nakonec nezbývalo nic jiného, než jít na operaci, rehabilitovat a pak to zase vyzkoušet. Nejnáročnější byly spíš chvíle, kdy už se všechno zdálo být dobré, a ono nakonec nebylo. Ale zase si nevybavuji, že bych se někdy úplně hroutil.

Infekce se opakovaně vracely

Čas se vlekl, nebo toto období plné strastí celkem utíkalo?
Jak kdy. Po operaci přišla vždy velká naděje, že už bude všechno v pořádku. A tu vystřídaly nejdelší chvíle, kdy to nešlo. A nevědělo se proč. Slyšíte ze všech stran spoustu názorů – odborných i neodborných – co bych měl a neměl dělat. Já si nevěděl rady, a to se pak čas vlekl.

Kolikrát se ve vaší hlavě objevilo: „Má tohle ještě cenu?“
Sám jsem si asi neřekl, že už to dál nechci absolvovat. Spíše jsem byl ovlivněný lidmi z okolí, kteří se ptali: „Jak dlouho ještě chceš čekat? Nechceš dělat něco jiného?“ Především z toho hlediska jsem pak sám sobě pokládal otázky, jestli je to pořád ta cesta, kterou mám jít.

A neobjevilo se při tom martyriu váhání, jestli už nejste sám trochu naivní, že pořád věříte úspěšnému comebacku?
Nevím, jestli přesně takhle. Ale rozhodně už se v hlavě objevilo, jestli si něco nenamlouvám. Myšlenky, jestli je ještě vůbec možné se vrátit, tam byly.

Vnímal jste to v nějakou chvíli tak, že už to bude spíš zázrak?
Určité smíření se stavem věci nastalo. Ale zase jsem úplně nikdy necítil, že by mi to bylo jedno. Pořád jsem toužil, aby se to povedlo. Nicméně musel jsem přijmout situaci takovou, jaká byla. I s tím, že se to třeba už nikdy nepovede. Nicméně žádná úplná rezignace.

A dá se říct, jestli frustrace postupně přibývalo?
Někdy se frustrace stupňovala, jindy se situace překlopila do té fáze, že už jsem si smířeně říkal, že je to spíše o zázraku. Největší zklamání jsem prožil, když jsem chytil do kolena infekci. Byl jsem na čištění srůstu a za tři týdny zase infekce. To bylo úplně nejhorší. Krátkou chvíli jsem si říkal, že končím se vším a že to nemá cenu. Ale tím, že jsem mohl jen ležet, jsem si odpočinul. Nezbývalo mi nic jiného než nohu posílit. I kdybych už nehrál hokej, potřeboval jsem, aby správně fungovala.

Studium ČVUT byla jen epizoda

Co vás nejvíce hnalo ve chvílích, které měly k příjemnostem hodně daleko?
Ani nevím, mně to přišlo nějak přirozené. Něco, co se musí udělat. Nebylo to tak, že bych se k něčemu upínal.

Měl jste vymyšlený záložní plán? Tušil jste, co byste dělal, kdyby návrat nevyšel?
Neměl jsem o tom úplně jasno, v hlavě jsem si sumíroval různé věci. Nechtěl jsem tento scénář extrémně řešit, dokud opravdu neměl nastat ten čas, kdy nebude jiná možnost. Nevěděl jsem, kam se vydám. Ale asi bych u hokeje nezůstal. Nebudu to nijak obcházet – zhruba tři čtvrtě roku předtím, než jsem začal hrát, mi umřel táta. Měl stavební firmu a řešilo se, co s ní bude dál. Abych v ní mohl fungovat, potřeboval jsem vysokou školu, takže jsem se přihlásil na pražskou ČVUT a vzali mě. Všehovšudy jsem tam byl dvakrát. Protože pak to zase s mým návratem začalo vypadat nadějně, příprava se stupňovala. Tak jsem studium nechal být.

Největší zklamání jsem prožil, když jsem chytil do kolena infekci. Byl jsem na čištění srůstu a za tři týdny zase infekce. To bylo úplně nejhorší. Říkal jsem si, že končím se vším a že to nemá cenu.

Je to varianta do budoucna?
Asi jo, kdybych se k tomu dokázal vrátit, zajímalo by mě to. Ale vím, že by to nebylo jednoduché.

Několik českých hokejistů i během kariéry na nejvyšší úrovni zvládlo získat vysokoškolský titul, například Lukáš Radil…
Za to má můj velký obdiv. Nejsem zřejmě schopný ho napodobit. Nebo si to aspoň myslím po tom, co jsem viděl rozvrh na ČVUT (úsměv).

Jaké to pak bylo, když jste loni v listopadu zažil velký comeback v dresu prvoligového Sokolova? Trumflo to pocitově premiérový start za áčko Sparty nebo podpis smlouvy s Calgary?
Rozhodně to byla velká úleva. Pamatuju si, že první zápasový den jsem byl dost naměkko. Dojímalo mě to. Ale vlastně hned druhý den už byl zase trénink, pak zápas… Nebyl úplně čas slavit a dojímat se dál. Kdybych byl běžec a na olympiádě vyhrál závod, pak můžu slavit pomalu půl roku. V časovém presu nebyl úplně prostor na mnoho emocí. Samozřejmě jsem byl ale rád, že se to konečně povedlo.

Usínání v posteli po prvním zápase po pěti letech muselo být fajn, ne?
Tělo bolelo jako prase, takže jsem spíš doufal, že druhý den vstanu z postele (smích).

Nebezpečí bylo všude

Při předchozím – na časové ose pořádně vzdáleném – zápase jste si myslel na NHL. Jak blízko, nebo naopak daleko, byl skok do prvního týmu organizace Calgary Flames?
Domluvili jsme se na tom, že podepíšeme kontrakt po sezoně (v základní části sezony 2015–⁠2016 dosáhl Přibyl v dresu Sparty na 45 bodů, pozn. red.). A asi týden nato jsem se v play-off zranil. Takže se řešilo, jestli je kontrakt vůbec platný. Musel jsem letět na operaci do zámoří. Angažmá tedy začalo zákrokem a hlavní přípravný kemp Calgary jsem ani nestihl, tak jsem šel rovnou na farmu. Další rok jsem se už na hlavním kempu objevil. Ale hned na prvním tréninku jsem si koleno takzvaně udělal znovu. Asi jsem tomu byl relativně blízko, ale vždycky jsem to poměrně zásadně oddálil.

Nevěděl jsem, kam bych se vydal. Ale asi bych u hokeje nezůstal. Nebudu to nijak obcházet – zhruba tři čtvrtě roku předtím, než jsem začal hrát, mi umřel táta. Měl stavební firmu a řešilo se, co s ní bude dál. Abych v ní mohl fungovat, potřeboval jsem vysokou školu, takže jsem se přihlásil na pražskou ČVUT a vzali mě.

Jaké to bylo na americké farmě v týmu Stockton Heat? Sídlí v Kalifornii, což zní jako ráj, ale realita moc růžová nebyla, že?
Nebylo to úplně jednoduché. Byl jsem v té době sám a pro singl člověka to opravdu není ideální město. Už jsem v minulosti vzpomínal, jak jsem nemohl nikam chodit, protože nám pořád hrozili, že jsou ve městě lokality, ve kterých dochází k přestřelkám. Občas jsem opravdu slyšel střelbu, ale nikdy nikdo z týmu v žádném ohrožení života nebyl. „Normální“ život byl vzdálený asi hodinu a půl cesty. Když jsme měli volno, vyrazil jsem do San Franciska. Ve Stocktonu to bylo spíše o přežívání.

Takže jen cesta na zimák a zpátky?
Ano. A to jsem bydlel ještě poměrně blízko zimáku. Když jsem chtěl vyrazit na oběd, bylo mi řečeno, že bych měl jet 15 minut do místa, kde je bezpečná zóna. Ale nebylo to jen o nebezpečí. Tady se jdete projít, něco vidíte. Ale ve Stocktonu například žádné pěkné náměstí nebo cokoliv zkrátka není.

Neříkal jste si občas: „Co tady v této divočině dělám?“
Zase jsem neměl pocit, že mě někdo zabije (úsměv). Nicméně když jsem občas přišel někam do hospody, vypadalo to skoro jako v gangsterském filmu. V tu chvíli mě možná napadlo, co tu dělám. Přesně kvůli tomu jsem předtím nechtěl do Ruska, protože na tyto věci jsem celkem citlivý. A nakonec jsem si říkal, že je to možná angažmá v Rusku dost podobné.

Jaké kluby z KHL byly ve hře?
Vím, že hlavní nabídka byla z Kazaně. Pro mě to ale tenkrát opravdu nebylo moc důležité. A i když to nakonec s vysněnou NHL dopadlo, jak to dopadlo, vyčítal bych si, že jsem tu cestu nezkusil.

Co bude za půl roku? To už teď neřeším

Jak to vlastně vypadalo z hlediska příjmů během dlouhé doby, kdy jste nikde nehrál a vypršela vám nováčkovská smlouva s Calgary?
Ještě druhou sezonu, kdy jsem byl po celou dobu zraněný, jsem dostával plat. To bylo v pohodě. Posléze jsem podepsal kontrakt na Spartě, domluvili jsme se na určitém snížení peněz. Další rok jsem dostával takový příspěvek s tím, že pokud bych začal hrát, hned by se částka navýšila. To se nestalo. A poslední rok a půl už jsem byl bez příjmů. Žil jsem z peněz, které jsem vydělal předtím. Úspory byly můj zdroj.

Čili už jste byl naučený odkládat si peníze stranou a jste tak připravený na konec kariéry, který může být pro mnohé profesionální sportovce šokem?
Možná ano, nicméně zase bych neřekl, že jsem byl extra spořivým typem. Uměl jsem si užít (úsměv). Ale měl jsem v té době na účtu víc peněz a díky tomu jsem vyžil. Ani jsem naštěstí neměl pocit, že bych se musel výrazněji omezovat. Prostě to vyšlo. Největší výdaje byly za rehabilitaci.

Jste zpět. Projevují se vleklé zdravotní problémy na vaší hře? Musíte dávat na koleno při trénincích a zápasech větší pozor?
Značný rozdíl nevnímám. Často se mě na to lidé ptají, ale já jim nedokážu odpovědět, jak to bylo předtím a jak je to teď. Nevím, jak to vypadá zvenčí, ale já sám osobně nemám pocit, že bych se na ledě šetřil a přehnaně bál.

Trenéři tedy nemají žádné připomínky?
Těsně po návratu jsme řešili bruslení. Má hra nikdy nebyla na bruslení založená, hokej se trochu posunul. Bylo pro mě těžké najít si situace, ve kterých více bruslit, a ve kterých ubrat. V tom jsem se trochu hledal. Možná se hledám stále. Ale vlastně to víc řeším se spoluhráči než s trenéry

A ani při comebacku za Sokolov jste se raději nijak nešetřil?
Nebál jsem se. Ale zase jsem se mermomocí úplně nerval do každého souboje. Jeden vyhraný souboj v porovnání s koncem kariéry nebyl až tak důležitý. I když to může znít blbě vůči hokeji. Je ale pravda, že v prvních dvou zápasech jsem schytal tolik hitů, že jsem potom začal kolenu víc věřit.

Co je teď vaším cílem? Jen hrát a zase hrát?
Je to tak. Plánů vždycky byla spousta, a ne vždy dopadly podle představ. Respektive nikdy. Proto se teď soustředím na každičký den. Chci být co nejlepší, chci co nejvíce hrát. Už jsem se naučil, že nemá smysl koukat se na to, co bude za půl roku. Jsem vděčný, že vůbec můžu stále hrát.