Československý červený kříž vstoupil do transformace v nezávislou národní společnost po personálních změnách na konci roku 1989 plně mimořádnou celostátní konferencí ČSČK 6.–7. dubna 1990 v Praze. Konference kodifikovala v nových stanovách požadované změny postavení ČSČK – vyjadřovaly přihlášení se ČSČK k ideálům a základním principům Mezinárodního hnutí ČK a ČP, které byly do stanov explicitně vloženy, a vytvořily tak předpoklad pro jeho transformaci v nových společenských podmínkách.
Pro funkci nejvyššího představitele stanovy, shodně s mezinárodním územ, zavedly termín „prezident“ a byl do ní zvolen MUDr. RNDr. PhMr. Václav Burian, CSc., který ji zastával až do ukončení existence ČSČK. Jeho volba byla symbolická – šlo o lékaře, který byl po desítky let činný v hygienické službě i v Červeném kříži, po roce 1968 nuceně opustil jak své pracoviště, tak i funkce, které v ČSČK zastával.
ČTĚTE TAKÉ: Jako bych vyšetřoval vraždu. Bývalý policista našel v příběhu hrdiny Morávka nová fakta
Jeho volba tak symbolizovala snahu o odčinění křivd a návrat k původnímu apolitickému poslání ČSČK. Další významnou změnou organizace ČSČK bylo konstituování Mládeže ČSČK jako samostatného a samosprávného hnutí v rámci ČSČK.
Důležitým aktem byla v únoru 1990 ratifikace obou Dodatkových protokolů k Ženevským úmluvám, které byly přijaty 8. června 1977. Kromě významu pro závazky československého státu i pro postavení ČSČK jako národní společnosti, které bylo Protokoly posíleno, šlo také o akt symbolický, kterým se Československo hlásilo k pokrokovým instrumentům mezinárodního humanitárního práva.
Československo bylo při sjednávání Protokolů na diplomatické konferenci 1974–77 velmi aktivní a oba protokoly podepsalo již 6. prosince 1978, Federální shromáždění ČSSR je schválilo rok na to, avšak k ratifikaci před Listopadem nedošlo. ČSČK však veřejnost s jejich obsahem seznamoval již před ratifikací.
První humanitární pomoc po Listopadu: Rumunsko 1989/90
Počínaje rokem 1990 se začal ČSČK potýkat s výrazným odlivem členů, a to zejména zdravotnických pracovníků, kteří do té doby byli v ČSČK organizováni ve vysoké míře – kolem 90 procent zdravotníků z povolání bylo členy ČSČK. To sice velmi usnadňovalo získávání např. kvalifikovaných lektorů či odborného vedení zdravotnických činností, ale s ohledem na společenské výzvy, kterým po roce 1990 zdravotníci čelili – tedy především nutné zakládání soukromých praxí – to byl jeden z důvodů poklesu členské základny.
Významně se také na jejím poklesu projevil odchod těch, kteří byli v ČSČK spíše z „nutnosti být organizován“ a když tento vnější tlak pominul, neměli již důvod v něm zůstávat. V neposlední řadě to byly i ekonomické změny ve společnosti, počáteční menší pochopení některých zaměstnavatelů pro činnost ČSČK a podobně. Na druhou stranu tento pokles vedl k tomu, že členy ČSČK (a později ČČK) zůstávali ti, kteří byli takříkajíc „červenokřižáky“ z přesvědčení a od nichž se dala tedy očekávat i jiná aktivita než jen platba členských příspěvků.
Přečtěte si další příběhy z historie Českého červeného kříže.
- Světová válka znamenala převrat ve zdravotnictví. Jaký byl zrod Československého červeného kříže?
- Československý červený kříž zaznamenal v meziválečném období rozmach. Získal vlak i letadla
- Červený kříž za 2. světové války: Členové spolupracovali s odbojem i pomáhali z exilu
- Československý červený kříž po válce opět zahájil svou činnost. Zatížena byla Pátrací služba
- Po únoru 1948 přišly v Československém červeném kříži změny. Větší roli hrála politika
- Stopa v historii světového hnutí Červeného kříže: V Praze proběhlo zlomové zasedání
- Po rozpadu Československa se osamostatnil i Červený kříž. Jaká je jeho současná role?
Dne 5. března 1992 přijalo Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky současný zákon o Československém červeném kříži – zákon č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži. Ve své první části zakotvuje závazky Československa na úseku ochrany znaku Červeného kříže, jak vyplývají z Ženevských úmluv na ochranu obětí válek.
Zakazuje se zde jakékoli neoprávněné použití znaku Červeného kříže, ale i symbolů, které by jej napodobovaly. V druhé části zákon uznává existenci ČSČK jako jediné národní společnosti Červeného kříže v Československu, zakotvuje jeho úkoly, jak vyplývají z mezinárodně platných norem.
Pro ČSČK měl tehdy význam § 6, kterým došlo k symbolické nápravě majetkových křivd, když bylo Československému červenému kříži vráceno celkem 21 nemovitostí, z toho 13 v ČR. Byly zde objekty pro ČSČK významné – například Dětská odborná léčebna Charlotty G. Masarykové v Bukovanech či Ústav M. R. Štefánika v Martině – ale také objekty zcela bezcenné, v havarijním stavu. Šlo sice o velmi významné, avšak symbolické gesto státu, kterým uznal, že ČSČK byl po roce 1948 majetkově poškozen.
Nešlo však o majetek, který by mohl být srovnatelný s hodnotou movitých i nemovitých věcí, o něž ČSČK přišel. V tehdejších poměrech bylo nemyslitelné, aby byla ČSČK například navrácena zdravotnická záchranná služba či aby byl pověřen úplným provozováním služby transfúzní, což by jej mohlo učinit opět ekonomicky nezávislým, jak tomu bylo před bezprostředně předcházející epochou československých dějin...
Další příběhy z historie Červeného kříže si můžete přečíst na webu www.cervenykriz.eu.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Francie, Itálie i Československo. Atentátníci útočili na evropské politiky noži i pistolemi
