Do dvou týdnů obsadíme Finsko, věřili si Sověti. Zimní válka připomínala boje na Ukrajině
Výběr redakce
Zimní válka mezi Sovětským svazem a Finskem proběhla před více než 80 lety, přesto v ní lze pozorovat řadu paralel se současnou ruskou agresí na Ukrajině. Sověti plánovali dobýt Finsko do dvou týdnů a jediné, čeho se obávali, bylo, aby vojáci omylem nepřekročili švédské hranice. Velmi špatně vyzbrojené Finsko se však velmi efektivně bránilo a sovětskou Rudou armádu zesměšnilo.
Stejně jako Putinovo Rusko podle svých vyjádření považovalo Ukrajinu v posledních letech za bezpečnostní hrozbu, viděli Sověti v meziválečném období i Finsko. V obou případech došlo k napadení výrazně slabšího a méně vyzbrojeného soupeře, který se však heroicky bránil.
Putin i Stalin požadovali od svých velitelů bleskovou válku, ta se však v obou případech nekonala, jelikož došlo k značnému přecenění schopností útočících armád. Soupeř pak využíval útoků na dlouhé kolony ruských či sovětských vozidel a demoralizoval útočící vojsko.
Čtěte také
Podobně jako se objevovaly zprávy, že Putin hodlal na Ukrajině nastolit loutkovou vládu pod vedením svrženého prezidenta Viktora Janukovyče, měl také Stalin připravenou svou loutkovou vládu pro Finsko. Při čtení historických pramenů o Zimní válce proto čtenář občas dostává pocit, že prochází aktuální titulky k válce na Ukrajině.
Pojďme si připomenout, k čemu před více než 80 lety mezi Sovětským svazem a Finskem došlo.
Zimní válka 1939–1940
Sovětský svaz považoval v meziválečném období špatně vyzbrojené Finsko za bezpečnostní hrozbu. Hranice skandinávské země končily totiž pouze několik desítek kilometrů od Leningradu. Sovětský svaz tak na Finsku požadoval, aby Moskvě postoupilo strategicky důležitou Karelskou šíji včetně několika ostrovů ve Finském zálivu a pronajalo jí k vojenským účelům poloostrov Hanko, ležící západně od Helsinek. Finsko s některými ústupky souhlasilo, ale některé požadavky rázně odmítlo.
Přestože měli Sověti s Finskem již řadu let uzavřenou smlouvu o neútočení, rozhodli se územní spor vyřešit válečně. Inspirací jim byl úspěch německé armády při obsazování Polska.
Čtěte také
Záminkou k samotné invazi se stal Mainilský incident z 26. listopadu 1939, kdy Sověti zaranžovali na hranicích útok proti svým vojákům. Sověti nejdříve zahájili ostřelování finského pohraničí a bombardování finských měst a asi o hodinu později vpadla Ruská armáda bez vyhlášení války po celé frontě od Rybářského poloostrova až po Karelskou šíji do Finska.
Podle sovětského vůdce Josifa Stalina mělo jít o válku bleskovou. Vedení Rudé armády očekávalo, že boje budou trvat maximálně dva týdny. Největší obava ruských velitelů spočívala v tom, aby náhodou jejich vojáci nepřekročili švédskou hranici. Té se přitom nakonec ani z daleka nepřiblížili.
Nic nejde podle plánu
Oproti předpokladům se ale ukázalo, že Rudá armáda oslabená čistkami, není připravena vést plnohodnotnou útočnou válku. Neschopnost sovětské armády pod velením Kirila Měreckova vyšla najevo už první měsíc bojů o pověstnou Mannerheimovu linii.
Na odpor se sovětské armádě čítající v době útoku asi půl milionu mužů postavilo 250 000 mobilizovaných finských vojáků, jejichž úkolem bylo bránit tisíc kilometrů dlouhou finsko-ruskou hranici. Navzdory ruské početní i materiální převaze se Finové, posílení o více než 8000 švédských dobrovolníků a o stovky dobrovolníků z dalších zemí, dokázali bránit až do ledna.
Čtěte také
Finští bojovníci se výborně pohybovali na lyžích, bíle maskovaní splývali se zavátou krajinou. Významně se jim též vyplácela partyzánská taktika. V bojích využívali i takzvané Molotovovy koktejly, zápalné zbraně, pojmenované po nenáviděném sovětském ministrovi zahraničí. Do karet Finům hrálo i mrazivé počasí a zastaralá technika nepřítele. Finské jednotky také útočily na boky a týly sovětských motorizovaných kolon, čímž narušovaly možnosti zásobování.
Sovětský svaz dokonce sestavil loutkovou vládu Finské demokratické republiky, která měla převzít moc, jakmile Rudá armáda Finsko porazí. V jejím čele měl stát finský komunista Otto Ville Kuusinen. Ten je dodnes ve své rodné zemi považován za jednoho z největších zrádců v dějinách.
Finsko muselo jednat
Přes částečné úspěchy bylo však i hlavnímu finskému stratégovi maršálu Carlu Gustavovi von Mannerheimovi jasné, že nelze dlouhodobě odolávat náporu Rudé armády. Navíc čerstvě jmenovaný velitel operací Rudé armády Semjon Timošenko s novou taktikou prorazil obrannou linii v Karelské šíji a bylo jen otázkou času, kdy Rudá armáda získá průmyslové město Viipuri (dnes Vyborg).
Válka na Ukrajině
Když 13. března 1940 vstoupilo v platnost příměří podepsané den předtím v Moskvě, držela ještě finská armáda frontovou linii. Uzavřením tzv. Moskevského míru ale Finsko ztratilo téměř celou Karélii včetně Viipuri, území v oblasti Salla a svou část Rybářského poloostrova na pobřeží Barentsova moře. Dále souhlasilo se zřízením vojenské základny v Hanko a s dalšími požadavky. Finsko přišlo o desetinu svého území (35 000 kilometrů čtverečních) a o 30 procent ekonomických kapacit. Asi 430 000 obyvatel Karélie ztratilo své domovy.
Přestože Finsko nakonec ztratilo více území, než původně Sovětský svaz požadoval, ubránilo svou suverenitu. Podle některých historiků bylo navíc možné, že by Stalin své původní podmínky dále stupňoval.
Finové během 105denní války ztratili přes 70 000 mužů (asi 23 000 mrtvých). Sovětské ztráty se odhadují na 130 000 mrtvých či nezvěstných a přes 260 000 raněných či nemocných. Potíže Rudé armády během válčení s výrazně slabším Finskem zřejmě také ještě více namotivovaly nacistické Německo k útoku na Sovětský svaz v roce 1941.
Důsledky války
Za útok na Finsko byl SSSR vyloučen ze Společnosti národů. V letech 1941 až 1944 vyústilo napětí mezi oběma zeměmi v další ozbrojený konflikt, takzvanou pokračovací válku. V ní bylo Finsko zčásti podporováno Německem, které využilo finské fronty ve svých operacích proti Sovětskému svazu. Po uzavření příměří mezi Finskem a SSSR v roce 1944, s nímž Německo nesouhlasilo, pak na pokračovací válku navázala takzvaná laponská, neboli lživá válka mezi Finskem a Německem.
Čtěte také
Poválečný pařížský mír (1947) uznal finsko-ruskou hranici definitivně tak, jak byla stanovena roku 1940 s výjimkou nejsevernější oblasti Petsamo (Pečenga), která připadla SSSR.
Finský premiér Juho Paasikivi po válce ujistil Stalina o rozhodnutí Finska nepodílet se na žádné iniciativě, která by mohla být považována za nepřátelskou vůči Sovětskému svazu. Paasikiviho vláda se rovněž zavázala k hospodářské spolupráci se SSSR a Finsko se po válce nepřipojilo k žádnému z politických a ekonomických bloků. Pro tento finský postoj se vžil termín finlandizace či Paasikiviho doktrína.
Důsledkem toho Finsko odmítlo Marshallův plán, který vytvořili Američané na obnovu válkou poničené Evropy, a také se nestalo součástí NATO. Členem NATO není ani sousední Švédsko.
Čtěte také
Vojtěch vystudoval mediální a mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Od roku 2017 působil v redakci Echo24 a Týdeníku Echo. Do CNN Prima NEWS nastoupil na podzim roku 2020.
