Ráno 6. srpna 1945. Ticho rozetnuly sirény a nad japonským městem Hirošima se objevil americký bombardér B-29 Enola Gay. Z nebes začal padat „Chlapeček“, který pár set metrů nad zemí explodoval. Jaderné inferno ten den zabilo 70 tisíc lidí, stejný počet jich zemřel v dalších letech na následky ozáření. Těm, kteří přežili, se říká hibakuša a dodnes varují před hrozbou atomové války. Ve spolupráci s japonskými organizacemi přinášíme výběr svědectví těch, kteří o vlásek unikli hrozivé smrti.
Paní Akiko Takakurové bylo v době pádu bomby 20 let. Tou dobou se nacházela na břehu řeky Óta, která proplouvá Hirošimou, asi 300 metrů od hypocentra. Jako zázrakem unikla smrti, přestože měla na zádech více než 100 tržných ran. Ačkoliv byl ráno 6. srpna vyhlášen letecký poplach, šla pěšky do místní banky v ulici Kamija-čó a věnovala se všedním věcem. V jeden moment ji pak oslepil oslnivý záblesk a ztratila vědomí.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Boeing duchů směr Praha a posádka v bezvědomí aneb Největší letecké neštěstí v řecké historii
„Když jsem se probudila, vůbec jsem netušila, co se děje. Slyšela jsem svou kamarádku Asami, jak naříká a volá po své matce. Tvrdila, že se nemůže hýbat, natož se postavit. Uvědomila jsem si, že jsme byli nejspíše napadeni. Zatímco jsme spolu mluvily, obloha byla čím dál jasnější a jasnější. Slyšela jsem, jak někde tekla voda z potrubí, nabrala jsem ji tedy do helmy a párkrát polila Asami, aby se zcela probrala. Když jsme spolu vyšly ven z budovy, zjistily jsme, že Hirošimu zachvátily plameny. Bylo nám strašné horko, nedalo se vůbec dýchat. Pak jsme viděly, jak se k nám z ulice blíží ohnivé tornádo, široké jako celá ulice. Unikly jsme mu, ale až později jsme si všimly, že nás oheň popálil,“ vylíčila děsivý zážitek paní Takakurová.
Se svou kamarádkou bojovala nejen s infernem, ale také se štiplavým kouřem. Nedlouho poté přišel déšť. Obě okamžitě obrátily své tváře nahoru a snažily se uhasit žízeň. Marně – z nebes totiž padaly velké černé kapky. „Tak velké, že bolelo, když na nás dopadaly. Horko nás vysilovalo. Hirošima byla pokrytá jen třemi barvami: červenou, hnědou a černou. Na ulici leželi spálení lidé, hořeli od konečků prstů a oheň se postupně šířil po celém jejich těle. Pamatuji si deformované končetiny, bylo to strašné. Proto jsem se dlouhé roky po pádu bomby bála plamenů, nedokázala jsem se k ohni ani přiblížit,“ dodala.
Paní Hiroko Fukadaové bylo v době svržení bomby 18 let. Nacházela se uvnitř Úřadu poštovních komunikací, který tehdy byl v Hakušimě, asi kilometr od centra výbuchu. Přišla o rodiče a jednu sestru. Sama se tak musela po válce postarat o své dva mladší bratry, kteří přežili. Sled událostí si pamatuje velice podobně jako ostatní – zářivý záblesk, tlaková vlna a následná temnota. A pak se probudila do pekla.
„Zasypaly mě střepy, ale naštěstí jsem neutrpěla žádná vážnější zranění. Vyšla jsem ven z budovy, protože jsem si myslela, že by bylo nebezpečné zůstat uvnitř. Viděla jsem vojáky i civilisty. Nevím, jak bych přesně popsala, co jsem viděla před sebou. Byla to záplava lidí řítících se dolů ze srázu jako domino, utíkali před ohněm do řeky. Všichni byli zranění. Já se skoro i styděla, že jsem neutrpěla nic. Dav mě s dalšími tlačil dopředu, až jsem v řece skončila taky. Voda kolem nás vířila jako tornádo, do toho začaly padat kroupy,“ popsala paní Fukadaová.
Atomová bomba Little Boy zabila 6. srpna 1945 přes 70 tisíc lidí. Stejný počet jich zemřel v následujících letech Zdroj: Getty Images
Matka jí zemřela 10. srpna, pracovala ve středisku první pomoci. Mladší bratr uvízl pod sutinami, ale přežil. Sestru, která měla tou dobou v Hirošimě strhávat s dalšími dobrovolníky domy, aby se tím uvolnila půda pro vojenské účely, už nikdy nenašli.
Záblesk, ohlušující výbuch. Pak tma
Velké štěstí v neštěstí měl také Akihiro Takahaši, kterému tehdy bylo 14 let. Společně s ostatními spolužáky stál na ranním nástupu necelé dva kilometry od místa výbuchu atomové bomby. On i další děti a učitelé na obloze zahlédli americký bombardér B-29, který jim přeletěl nad hlavami. Ukazovali si na něj a křičeli. Když se měli přesunout do bezpečí, uslyšeli ohlušující výbuch. Pak přišla tma.
„Měl jsem pocit, že Hirošima zmizela. Jako kdybych najednou oslepl. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že nás exploze rozmetala po celém nádvoří, tlaková vlna mě odfoukla asi deset metrů dále. Všichni jsme leželi na zemi, z oblečení zbyly jen potrhané hadry. Loupala se mi kůže z popálených končetin. S kamarádem Jamatem jsme se vydali okamžitě na západ, kde jsme oba bydleli. Cestou jsme viděli další oběti – muže, kterému se odloupla kůže z horní poloviny těla. Ženu, které trčely oční bulvy z důlků. Krvácející děti. Plazili jsme se a dostali se ke břehu řeky. Kdybychom byli pomalejší, zabil by nás vzniklý požár,“ zapátral v paměti pan Takahaši.
Nakonec se shledal se svými příbuznými. Z 60 spolužáků přežilo v dalších letech jen deset. Jeho kamarád Jamato i další zemřeli na nemoc z ozáření – radiace jim zdevastovala těla a zabila je. Pan Takahaši se léčil téměř dva roky, zázračně se uzdravil, ačkoliv ne bez následků.
„Musím pravidelně navštěvovat ušního, očního, dermatologa a chirurga. Každý den mne sužují zdravotní potíže. Žil jsem dál, vleču své tělo plné nemocí a čas od času si kladu otázku, zda má cenu žít v takovém strádání a bolesti. Ale vždy se mi podaří se vzchopit. Měl bych splnit poslání přeživšího. Musíme o našich zkušenostech mluvit,“ uzavřel jeden z lidí, kteří přežili výbuch atomové bomby v Hirošimě.
Někteří hořeli, jiní se svíjeli na zemi
Takehiko Sakai byl během výbuchu na vojenském cvičišti. Japonci na tichomořské frontě ztráceli jeden dobytý ostrov za druhým a sám coby 21letý mladík měl strach z toho, co bude dál. Tehdy netušil, že je konec války téměř za rohem – a že cesta k němu vede přes desítky tisíc mrtvých lidí.
„Hledal jsem zrovna padák, když mě náhle oslepilo ostré světlo. Připomínalo to záblesk ze starého fotoaparátu. Obrovská síla mě poslala k zemi, cítil jsem extrémní horko. Myslel jsem, že se upeču zaživa. Byl jsem úplně necitlivý od kolen dolů, od loktů k ramenům, nemohl jsem se hýbat. Když jsem se konečně pohnul a podíval se ven, neviděl jsem nic, jen tmu. Bylo dusno, nemohl jsem se nadechnout. Pak jsem konečně uviděl pár lidí – někteří hořeli, jiní se svíjeli na zemi,“ zapátral v paměti pan Sakai.
Po chvíli zjistil, že i on se ocitl v plamenech, rychle proto svlékl uniformu. Měl po celém těle popáleniny, obličej mu otekl. Snažil se pomoct lidem, kteří skončili pod sutinami, všichni ale byli zesláblí a vyčerpaní. Nepomohl ani „černý déšť“, který osprchoval hořící Hirošimu okolo 10:00. Coby voják se ale snažil zapojovat do záchranných a vyprošťovacích akcí, jak to jen šlo, svým zraněním navzdory. Byl svědkem řady otřesných výjevů, od hořících dětí po pomalu umírající ozářené seniory.
„Pak jsme se 15. srpna večer dozvěděli, že válka skončila. Byl jsem šťastný, opravdu. Ale měl jsem také obavy. Bál jsem se, co bude dál. Nevěděl jsem, jestli budu společnosti užitečný, nebo ne. Situace v Japonsku byla v té době dost žalostná. Jídla bylo velmi málo, všichni byli velmi chudí. V období bezprostředně po bombardování se o mě museli starat lidé, právě díky jejich péči jsem se mohl uzdravit. Rozhodl jsem se stát učitelem a odvděčit se tím, že jsem učil své studenty být laskavý a brát ohled na ostatní. Tímto způsobem jsem chtěl nějak splatit svůj dluh společnosti,“ uvedl na konec Sakai.
Článek vznikl ve spolupráci s Atomovým archivem a organizací Nihon Hidankjó, která sdružuje aktivity přeživších atomového výbuchu.
