Tajemství Vatikánu: Papež roztančil Masaryka, napsal knihu vtipů i naštval StB, popsal historik
Jednomu se vyčítá pomáhání Hitlerovi, druhý se pohádal s Masarykem. Někomu se škodolibě smál Stalin, další se nebál ani StB, ani atentátníka; silou pouhého úsměvu výrazně přispěl k pádu sovětské říše zla. Osudy papežů moderního věku jsou přepestré. Historik Jaroslav Šebek o nich napsal knihu, při práci čerpal i z odtajněného vatikánského archivu. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje nejen jejich globální roli a vztahy k Česku, ale třeba i to, kdo ze Svatých otců rád sjížděl divokou vodu a koho to baví s činkami v posilovně.
Ve své knize píšete mimo jiné o vztazích jednotlivých papežů k Česku. Který z nich k nám měl překvapivě blízko?
Překvapivé to pro nás může být v případě papeže, který úřadoval na přelomu 19. a 20. století – u Lva XIII. Jako Ital měl nečekaně pozitivní vztah ke Slovanům vůbec, dokonce vydal encykliku, která se vztahuje k cyrilometodějské tradici. Zajímavé je, že na Lva XIII. v mnoha ohledech navazuje současný papež Lev XIV. Proto podle mého existuje slušná šance, že by mohl na rozdíl od svého předchůdce Františka přijet i do Česka.
Čtěte také
Vztah současného papeže k Čechům je také vřelý?
Měl by být dost intenzivní. František u nás nebyl ani jako kněz, přestože už v 80. letech odešel z Argentiny do Evropy a dlouho působil v nedalekém Mnichově. Lev XIV. do Česka oproti tomu zavítal už před nástupem do funkce, pobýval v Praze i v Brně, kde řešil situaci tamního augustiniánského opatství. V Česku měl mimochodem původně biřmovat právě v termínu, kdy se stal papežem. Navíc: Určitě se osobně zná s několika českými biskupy, protože právě on je coby jakýsi šéf příslušného vatikánského „ministerstva“ navrhoval papeži.
Věřící a účastníci pohřbu papeže Františka na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu. (26. 4. 2025) Zdroj: profimedia/ČTK
Nejblíž měl k Čechům asi Jan Pavel II., že?
O tom není sporu. S českým prostředím byl v kontaktu dlouhodobě už jako arcibiskup v Krakově, ještě pod jménem Karol Wojtyla. Hezky si rozuměl s kardinálem Františkem Tomáškem. V roce 1974 se zúčastnil pohřbu Štěpána Trochty, litoměřického biskupa, jehož věznili nacisti i komunisti. Wojtyla o Trochtovi, který zemřel na mozkovou mrtvici po sprosté a surové návštěvě opilého církevního tajemníka Dlabala, dokonce prohlásil, že odešel jako mučedník. To v 70. letech vyžadovalo značnou odvahu, ne náhodou byl tehdy pod dohledem StB. Podíval se k nám ještě třikrát; po pádu režimu byl vlastně vůbec prvním papežem, který ve funkci vstoupil na českou půdu.
Čtěte také
Královéhradecký biskup Vokál mi prozradil, že mu Jan Pavel II. citoval z paměti Švejka.
Ano, měl k Čechům blízko. Než sem přijel v roce 1990, několikrát se v Římě setkal s Tomášem Halíkem. Prý jej velmi zajímala osobnost Mistra Jana Husa. Právě on dal podnět k tomu, aby byla Husova postava mezi katolíky nahlížena smířlivěji. A vámi zmíněný Švejk? Jan Pavel II. měl určitě jako intelektuál slušný přehled o české kultuře. Když tu byl v roce 1997, hodně se vyjadřoval třeba k osobě světce, k němuž mají blízko Češi i Poláci – ke sv. Vojtěchovi.
Matka Tereza s papežem Janem Pavlem II. (1978) Zdroj: Profimedia.cz
Jan Pavel II. odpustil i atentátníkovi
Než byl zvolen Lev XIV., četl jsem rozhovor s knězem Tomášem Roulem, žijícím dlouhodobě v Římě. Tvrdil, že papežem by měl být opravdový chlap, který se ničeho nebojí. Tuhle definici asi zrovna Jan Pavel II. splňoval.
Bezesporu. Proti komunistickým režimům šel kurážně nejen ve vlastní zemi, ale v celé východní Evropě. O jeho chlapáctví svědčí i způsob, jakým se postavil k atentátu na vlastní osobu v roce 1981. Dodnes se pořádně nevyjasnilo, kdo za tím útokem stál; s velkou pravděpodobností to byla spolupráce KGB a bulharské tajné služby.
Pozoruhodné však zpětně je, jak na to Jan Pavel II. zareagoval – veřejně atentátníkovi Mehmetu Ali Ağcaovi odpustil. A takové odpuštění je hodně chlapská věc!
Jan Pavel II. si podává ruku s mužem, který na něj spáchal atentát. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Odvážně se snažil věci řešit i Jan XXIII., který v poměrně vysokém věku nečekaně svolal jedno z nejdůležitějších církevních shromáždění 20. století – Druhý vatikánský koncil, kterým se chtěl pokusit otevřít církev znovu světu. Na hlavu tenkrát postavil řadu věcí, které se do té doby považovaly za nezpochybnitelnou tradici. I on je pro mě zajímavým symbolem statečnosti.
A pak tu byl samozřejmě František, rovněž dosti nekonformní postava. I on šel proti zavedeným církevním tradicím. Nebál se. Jakmile se třeba řešily bezpečnostní otázky ohledně jeho otevřeného auta, tvrdil: „Pokud mě někdo chce zabít, tak se to zkrátka stane.“ Taky odvaha!
Čtěte také
Byl natolik nekonformní, až o něm někteří konzervativci v církvi tvrdili, že jim přijde jak římský císař Caligula, který byl schopen jmenovat koně senátorem.
Pro mě zůstává symbolem člověka, který chtěl mít církev co nejotevřenější. Pokud byl kvůli tomu pro konzervativce Caligulou, pak šlo o jejich problém, ne o jeho.
Je vlastně papež nějakým způsobem odvolatelný? Zná i tento úřad něco jako „impeachment“ v případě amerického prezidenta?
Papež v zásadě odvolatelný není. Svým způsobem je totiž – což, prosím, berme s nadsázkou – absolutním monarchou. Existuje dokonce rozhodnutí Prvního vatikánského koncilu, podle něhož je ve věcech víry a mravů neomylný. Ano, stalo se, že papež byl odvolán, docházelo k tomu však v divokých situacích raného středověku.
Jan XXIII. dostává z rukou italského prezidenta mírovou cenu, Zdroj: Profimedia.cz, Profimedia.cz/ČTK
V moderní éře je jedinou srovnatelnou událostí dobrovolná rezignace Benedikta XVI. z roku 2013. Rozhodl se k ní kvůli úbytku sil vyplývajícímu z vyššího věku. Z čehož mimochodem vyplývá zajímavá otázka, jak by se dala vyřešit situace, pokud by papež byl nemocen, ležel by nehybný na lůžku a sám by nerezignoval.
Co by následovalo?
Nevím, ale odvolat jej by podle církevních pravidel vůbec nebylo snadné.
Čtěte také
Stalin se papežovi posmíval
Papežova neomylnost a neodvolatelnost zní jako relikt hodně dávných časů. Jinak se ale jeho role v moderní éře dost pozměnila, že?
Jistě. A vliv na to měl i fakt, jak se v průběhu času měnilo území, které ovládal. Dlouhodobě byl vládcem papežského státu, poměrně rozsáhlého území v Itálii. Postupně se zmenšovalo, až vládl jen v Římě. I jeho se musel nakonec vzdát, zůstal mu jen malý kousíček o rozloze 44 km².
Souvisí s tím zásadní věc: papež byl původně nejen duchovním a světským vládcem, ale i vojevůdcem se svou armádou. Pod tlakem se mění pouze v duchovního reprezentanta, který má vládnout výhradně pastoračně. Což je mimochodem záležitost, kterou během druhé světové války s gustem zesměšnil Stalin, když se ptal: „A kolik má papež divizí?“
Stalin si papeže škodolibě dobíral. Z pohledu věčnosti se ale mohl smát spíš Svatý otec. Zdroj: Getty Images
Asi by se divil, jak Jan Pavel II. i bez divizí přispěl k rozdrolení velké východní říše včetně SSSR.
Možná se divil už dřív; alespoň podle toho, co po Stalinově smrti řekl tehdejší papež Pius XII.: „Teď už možná ví, kolik máme nahoře divizí…“ Ale zpátky k vaší otázce – ano, něco takového Stalin jistě nepředpokládal. I nejuznávanějšími historiky je dnes Jan Pavel II. zmiňován v jedné řadě s Ronaldem Reaganem a Margaret Thatcherovou. Všichni z nich se významně zasloužili o pád komunismu. Mimochodem, víte, který sovětský lídr se jako první setkal s papežem?
Budu hádat – Michail Gorbačov?
Přesně tak. V první prosincový den roku 1989. Do té doby byl vztah SSSR a Vatikánu velmi problematický.
Čtěte také
Problematické vztahy s papežem ovšem neměli pouze sovětští diktátoři, měl ho i T. G. Masaryk.
To je pravda. Vztahy papeže s našimi zeměmi tradičně nebyly ideální. V menší části české společnosti ostatně stále přetrvávají zakořeněné předsudky opírající se o to, že nám papežové upálili Husa, že proti nám vedli křížové výpravy. I zásluhou filmů z komunistické doby se traduje zesměšňující představa tlustého papežského vyslance, který nám jen škodí.
V době TGM do toho navíc promluvila tzv. Marmaggiho aféra. Týkala se Husových oslav, do nichž se představitelé zastupující Papežský stolec snažili zasáhnout. Vatikán se cítil uražen, když Masaryk nad Hradem vyvěsil husitský prapor, nechal z Prahy odvolat svého zástupce, papežského nuncia Francesca Marmaggiho. Roztržka měla několikaletý dopad. Když se prý Masaryk dozvěděl o Marmaggiho odchodu, byl prý velmi veselý, údajně tancoval po pokoji.
Historik Jaroslav Šebek Zdroj: CNN Prima NEWS
Zajímavé je, že Edvard Beneš neměl pověst tak razantního odpůrce Vatikánu. Na rozdíl od TGM si asi uvědomoval diplomatické následky. A vidíte – když se v roce 1935 rozhořel politický boj o nástupnictví po Masarykovi, Vatikán skrze katolické strany velmi podporoval Beneše.
Hitlerův papež chtěl jednat i se zloduchy
Tím jsme dospěli do 30. let, do časů pontifikátu Pia XII., jemuž někteří hanlivě přezdívají „Hitlerův papež“. Je to spravedlivá nálepka?
Naše doba moc ráda soudí, jestli je někdo buď špatný, nebo dobrý. U velkých zločinců typu Adolfa Hitlera je to samozřejmě na místě, spousta dalších osob je však daleko komplikovanějších. Nejsou ani docela černé, ani bílé; spíš šedé. V čase se to navíc může měnit. Jako u Mussoliniho, kterého dnes pochopitelně vnímáme jako jednoznačně negativní postavu, a který přitom ještě před první světovou válkou působil coby socialistický novinář, jenž si oblíbil Mistra Jana Husa. Vždyť v roce 1926 dostal od Masaryka díky svému kladnému vztahu k husitství i Řád bílého lva!
Pius XII., kterému se někdy přezdívá Hitlerův papež. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Ale zpátky k „Hitlerově papeži“.
Ano, Pius XII. ve vztahu k diktátorům včetně Hitlera bohužel ledacos podcenil. Domníval se, že i s takovými lidmi lze jednat. Měl za to, že všechno se dá vyřešit tichou diplomacií za zavřenými dveřmi, bez jednoznačných veřejných prohlášení. Ukázalo se, že proti zloduchům typu Hitlera to nefunguje. Poslední dobou navíc zjišťujeme, že Pius byl už tehdy o holokaustu informován daleko podrobněji, než jsme si mysleli.
Čtěte také
Jde tedy bezesporu o rozporuplnou osobnost, proto bych si kladl otázku, zda je vhodné pokračovat v současných snahách o jeho blahořečení. A to navzdory faktu, že se na druhé straně zasloužil o záchranu množství židovských a protifašistických uprchlíků, jelikož jim na podzim 1943 umožnil, aby se ukryli v klášterech, kde jinak panovala přísná klauzura.
Ono je to hezké. Jenže v roce 1945, tedy za jeho úřadování, současně právě za pomoci Vatikánu a vatikánských úředníků utekli do Jižní Ameriky významní nacističtí zločinci včetně Josefa Mengeleho nebo velitele Treblinky Franze Stangla. Pius údajně o pomoci nacistům nevěděl. Na jeho éru to však vrhá špatné světlo.
Obálka knihy Jaroslava Šebka o papežích moderního věku Zdroj: Se svolením Josefa Pepsona Snětivého
Kdo z Vatikánu nacistům pomáhal?
Velkou roli sehrál rakouský biskup Alois Hudal, působící přímo v Římě. S nacisty velmi sympatizoval, obstarával pro ně vatikánské pasy. Nejodpornější nacistické zločince skrýval často ve stejných klášterech, kde se před tím za války schovávali Židé.
Je fér přičítat Hudalův hřích i Piovi XII.?
Nemluvme hned o hříchu. Spíš bych to vzhledem ke snahám o jeho blahořečení nazval – nedostatkem.
Čtěte také
Papež řekl Sinnerovi: S hříšníky nehraju
Měli i další papežové moderní éry své nedostatky?
Měli. Leckdy pramenily z neznalosti situace. Problematická podle mého byla například tzv. vatikánská východní politika za Pavla VI. (v úřadu 1963-78), který se snažil pomáhat církvi za „železnou oponou“. Jednal kvůli tomu s komunistickými vládami, které to však zneužily k tomu, že upevnily svou legitimitu, zatímco církev tím nezískala nic. Pavlova naivita nanejvýš napomohla prorežimním katolíkům. Prostě si neuměl představit, co přesně je komunismus. Jan Pavel II. to znal naopak velmi dobře.
Nedostatkem se u papežů mohlo ve své době jevit i to, co je ve skutečnosti polidšťovalo. U Pia XI. jsem třeba našel, že byl vášnivým horolezcem.
U několika papežů byl podobnou vášní fotbal. Jako u Františka, zapáleného fanouška argentinského týmu San Lorenzo. František jako malý fotbal sám hrál, musel s ním ale přestat kvůli plicnímu onemocnění. Mimochodem – velkým fanouškem byl i jeho otec, který zemřel na stadionu přímo při sledování zápasu. František jinak také rád vařil.
Papež Pius XI. byl nadšeným horolezcem. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Ale i Pia XI. jste zmínil správně – obecně byl velmi otevřený technickým novotám, miloval auta, za jeho éry vznikla rozhlasová stanice Radio Vatikán. Horolezectví měl vedle něj hodně rád i Jan Pavel II., který s oblibou jezdil i vodu. Současný papež se zase zapsal tím, že pravidelně docházel do posilovny. K tomu se váže legrační historka: Jeho kondiční trenér zjistil, koho má v péči, až v okamžiku, kdy Lva XIV. spatřil na balkoně svatého Petra…
Jinak Lev miluje především tenis. Kurty si nechal zřídit dokonce i ve svém letním sídle v Castel Gandolfu u jezera Albano, při jednom ze svých prvních setkání po jmenování tam ostatně přivítal světovou jedničku Jannika Sinnera. Slavný tenista papežovi nabídnul, zda by si spolu nezahráli. Lev ale s úsměvem řekl, že to by asi neprošlo – „sinner“ přece anglicky znamená „hříšník“. „A já s hříšníkem hrát nemohu,“ vysvětloval s nadsázkou. Ukazuje to, jaký má smysl pro humor.
Čtěte také
Papež František se v Evropě moc nevyznal
Papežové a smysl pro humor. Patří to k sobě?
Možná až překvapivě ano. Třeba Jan XXIII., původně prostý člověk z běžné italské vesnice, měl k legraci hodně blízko; dokonce vyšla kniha jeho vtipů. On ten původ asi hraje jistou roli, neboť jak se říká: geny nevyčuráte. František například vzešel z velmi rozvětvené rodiny přistěhovalců z Itálie, pak samozřejmě chápeme, proč měl takový zájem o migrační otázku. Vidíte – ani Lev nepochází z bohatých poměrů, přesto jsou ti dva jiní. A zdaleka nejen tím, že Lev nejezdí v malém fiatu jako František.
V čem se od sebe ještě liší?
Lev si víc věci promýšlí, zatímco František byl střelec na první dobrou. Jeho spolupracovníci někdy museli dlouho vysvětlovat, že to myslel ve skutečnosti jinak, než jak to vyznělo. Ano, i tohle je svým způsobem polidšťující. Ale jen do chvíle, než František řekne, že by Ukrajina měla vyvěsit bílou vlajku a uznat porážku…
Vladimir Putin a papež František v roce 2022 Zdroj: ČTK / DPA / Stefano Spaziani
Proč to podle vás řekl?
Jeho hendikepem bylo, že se jako Argentinec příliš nevyznal v evropských souvislostech. Nechal se ovlivnit některými postoji, které stranily spíše Rusku. Roli hrálo i to, že byl odmala zapřisáhlým odpůrcem válek. Za všech okolností usiloval o mír.
Pro jeho odkaz jsou ale podstatné i jiné věci. Už před ním měl papež především charakter morální autority, ve Františkově empatické a milosrdné osobě se však ukázalo, že může být i globálním lídrem, nastolujícím podstatné otázky. Přestože si na nic nehrál, do historie vstoupil jako člověk, který se výrazně zasadil o sociální spravedlnost, z církevního hlediska reflektoval i klimatické změny.
Čtěte také
Z církve bezesporu udělal otevřenější a sympatičtější instituci. Postaral se mimo jiné i o to, aby z názvu unikátního vatikánského archivu zmizelo slovo „tajný“, protože to až příliš evokovalo různé konspirační teorie a příběhy Dana Browna. Každý si před tím představoval, bůh ví jaké tajemství se tam po staletích neskrývá.
A neskrývá? Vy jste se tam při práci na své knize dostal.
Brownovy senzace tam nenajdete, velmi zajímavé věci však ano. Pozoruhodné to je samozřejmě už jen tím, že se ocitáte v samém srdci Vatikánu. V místě, kde na vás dýchá staletá historie. Ale nejde jen o to, vždyť se tam můžete dostat ke spoustě materiálů, které detailněji osvětlují i události z československých dějin. Jako už zmíněnou Marmaggiho aféru. Způsob, jakým Vatikán ovlivňoval prezidentskou volbu Edvarda Beneše. Jak se papež choval v čase mnichovské dohody.
Zatímco Edvard Beneš (vpravo) vycházel s Vatikánem dobře, T. G. Masaryk měl se Svatým otcem spory. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Jak?
Papež byl v roce 1938 zklamán z toho, jak se zachovaly velmoci Velká Británie a Francie. Nabídnul se jako oběť za mír. V podstatě ale vyzýval k tomu, aby se Československo po vzoru svatého Václava podvolilo. Papeži totiž šlo hodně o to, aby byl zachován mír, v tomto směru tedy na věc nahlížel podobně jako Chamberlain. Na druhé straně však odmítal, jak bylo s Československem zacházeno.
Jaké další československé stopy se ještě nacházejí ve vatikánském archivu?
Třeba záznamy o tom, jak Vatikán reagoval na vznik protektorátu. A jak na židovskou otázku na Slovensku. Kapitola Slovenského státu je v mnoha ohledech stále neprobádaná, přitom je nesporně hodně spjatá s katolíky.
Čtěte také
Vatikán velmi nesouhlasil s tím, aby v čele státu stál kněz. Od 20. let se razila teze, že kněží by se měli věnovat hlavně pastoraci, vůbec se nestarat o politiku. Papež Pius XII. byl proto s rolí kněze a slovenského prezidenta Jozefa Tisa nespokojen. Vadilo mu, že Tiso podporuje nacistický pohled na Židy. O tom se ve vatikánském archivu dá ledacos vypátrat. Stejně jako o tom, že se papež údajně po válce snažil navazovat kontakt s vysídlenými sudetskými Němci.
Vážně?
Ano. O této historické kapitole toho zatím tolik nevíme, vatikánské archivy nám mohou přinést mnoho nového. Takže si myslím, že to i bez Dana Browna může přinést spoustu emocí…
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Trump baží po Nobelovce za mír. Chlubí se ukončením sedmi válek. Jaké má opravdu zásluhy?
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
