Promiň, teď se jdu modlit. Čech o svérázných Saúdech, kteří na MS způsobili poprask

Ukázali světu, že nenabízí jen bohatý ráj pro persony vyhlížející důchod. Velebeným triumfem nad Argentinou na šampionátu v Kataru Saúdové vzkázali: My umíme také dělat fotbal. Podle českého fyzioterapeuta Matěje Šendery by ho uměli dělat možná ještě lépe, kdyby změnili svoji povahu, neodpovídali na všechno insallah nebo se neládovali donuty. „Ale je nezměníte,“ řekl pro CNN Prima NEWS muž, který více než dva roky velmi zblízka poznával mentalitu tamních hráčů.

Bez jakéhokoliv přehánění se „synové pouště“ zkraje šampionátu postarali o jeden z největších šoků v dějinách mistrovství světa. Lionel Messi spolu s celou Argentinou zírali, když jim povinné tři body sebrali hráči vyslaní sesbíraní čistě ze saúdskoarabské ligy.

Evropané jí doposud příliš pozornosti nevěnovali. Matěj Šendera ale na vlastní kůži v týmu Al Ettifaq hrajícím v takřka milionovém městě Dammám poznal, že kvalita soutěže je skutečně velmi dobrá. A i proto bylo možné, aby David skolil jihoamerického Goliáše.

Hrou bavili svěřenci francouzského trenéra Hervého Renarda i proti Polákům, byť nakonec prohráli. Proto bude český fyzioterapeut – který se dříve staral o fotbalisty Bohemians, Slavie nebo Sparty – držet všechny palce, aby Saúdové zvládli středeční klíčový duel s Mexikem. Pohádka by pak pokračovala postupem do osmifinále mundialu.

Po vašich zkušenostech se Saúdskou Arábií, překvapilo vás vůbec, že korunní princ Muhammad bin Salmán slíbil každému hráči za vítězství nad Argentinou Rolls-Royce v hodnotě přes 10 milionů korun?
Popravdě mě to ani nepřekvapilo. Co jsem tak zaslechl, reprezentace má obecně obrovské bonusy – ať třeba za výsledky v kvalifikaci nebo pak díky postupu na šampionát. V našem klubu pracoval člověk, který dělal manažera národního týmu, když se dostal na předchozí mistrovství světa v Rusku. Mluvil o velkolepé finanční odměně. Měli jsme také reprezentanta U15, který si za triumf v Arab Cupu pořídil nové auto. Jestli se divíte, co s ním dělal, v Saudské Arábii není úplně překvapení, že řídí adolescenti. Jednou mi přišlo, že chlapci, který jel proti mně, bylo stěží 12 let.

Co tento triumf pro Saúdskou Arábii znamenal?
Strašně moc. Světu konečně ukázali, že i Saudové umí hrát fotbal. Ohromná prestiž. Ovlivní to natáhnutí nových hráčů do klubů, celkově si získali nesmírnou pozornost. A to je důležité vzhledem k tomu, že se ucházejí o pořadatelství mistrovství světa v roce 2030 (jde o společnou kandidaturu Saúdské Arábie, Egyptu a Řecka, pozn. red.). Pro ně je rok 2030 důležitý i jinak. Mají jakousi vizi, že se v této době více otevřou světu. Chtějí na tom být podobně jako Dubaj a je to znát. Oni neustále vyprávějí o tom, jak už jsou otevření, že tohle a tamto je dobré. Ale když dojde na lámání chleba, ohánějí se svojí vírou a řeknou, že to je haram. Zakázané. Samotného mě zajímá, jak to pak bude.

To je další věc – zvenčí se zdá, jak se všichni v Saúdské Arábií mají dobře. Nicméně až zas tak dobré to není, i když se mohou tvářit, že je. Začali zjišťovat, že zásoby ropy nejsou bezedné a budou muset mít nějaký jiný zdroj. Takže chtějí šlapat do cestovního ruchu a kulturního vyžití, zmiňují například i to, jak začnou prodávat alkohol na letištích. V souvislosti s tímto vším vzniká futuristická provincie NEOM. Už teď je v zemi spousta zajímavých míst, ale jsou strašně daleko od sebe. Na zápasy jsme se dopravovali především letadlem, cesty autobusem byly výjimkou. I když jsme hráli v Rijádu, který je od Dammámu jen tři až čtyři hodiny jízdy, letělo se.

Abych se vrátil k šokujícímu vítězství nad Argentinou, nemrzelo vás, že se zrovna nenacházíte v zemi, ve které nastalo šílenství?
Pořád říkám, že všechno je tak, jak má být. Za dva a půl roku jsem viděl spoustu věcí, takže i toto mohlo být zajímavé. Už jen to, že princ pak vyhlásil celostátní volno. Přirovnal bych to k oslavám Národního dne Saúdské Arábie, tedy výročí založení království. To byla velká věc. Všichni vyrazili do ulic, zejména v autech. Poslouchali nahlas muziku, což tam není běžné, protože hudba dříve byla zakázaná. Vylézali ze střešních okýnek, slavili i na kapotách aut. Jeden řidič jel například 50 kilometrů za hodinu a zvenku za čelním sklem seděl kluk a mával vlajkou. Něco neskutečného. V restauracích pak podávají zadarmo speciální předkrmy, které jsou upravené dozelena a byla na nich naaranžovaná saúdskoarabská vlajka. Takže po vítězství nad Argentinou to mohlo vypadat, jako by zrovna ovládli celé mistrovství světa (úsměv).

Stihl jste tuto euforii probrat s někým, koho díky svému působení v Saúdské Arábii znáte?
Mám tam kamarády z řad Čechů a Slováků, se kterými jsem se zatím nespojil. Ale jsem stále v kontaktu s hráči Al Ettifaqu, kteří jsou nyní na soustředění v Abú Dhabí. A ti si tento úspěch nesmírně užívají, je to pro ně svátek. Bylo to totiž to, co chtěli dlouho dokázat – porazit soupeře s ohromným jménem. Teď se ví, že saúdský fotbal není tak špatný, což je pro ně důležité, protože jsou nesmírně sebevědomí. Tohle byla pořádná dávka.

Alkohol je skrze víru v zemi zakázaný, ale nezhřeší Saúdové příležitostně a potají, když dojde na nějaký velký úspěch?
Abych to řekl kulantně, občas slaví i s alkoholem. U jednoho z nich jsem zažil, že měl doma ve sklepě diskotéku se vším všudy. Venku vše hlídají kamery, takže na veřejnosti si určitě nikdo nedovolí popíjet. Radši třeba kvůli tomu vyrazí do Bahrajnu. A co se týká hráčů-reprezentantů, ti to pak určitě pojedou někam oslavit. Ale spíše s kamarády, mezi sebou si to nedovolí, aby se to pak nerozneslo dál.

Takže spíš velké události oslaví originálním tancem, jak jsme mohli vidět po senzaci na šampionátu v Kataru na sociálních sítích?
Přesně. Když jsme vyhráli, hráči tancovali v autobuse. Rádi také tleskají, z čehož jsem byl úplně udivený. Každý totiž tleská úplně jinak, ale dohromady to zní dobře (úsměv). Tyto cesty měly skvělou atmosféru.

Jak jste si vlastně zvykal na život v úplně jiné zemi? Bylo to těžké, nebo naopak skrze poznávání něčeho nového nesmírně zajímavé?
Jsem celkem nenáročný, takže jsem se nějak přehnaně netrápil s tím, na co všechno se musím adaptovat. Ale musím říct, že zhruba dva měsíce jsem si zvykal na počasí. Když jsem v červenci 2020 přijel, bylo tam přes den velké horko a v noci ohromná vlhkost. Poprvé v životě jsem zažil, že když jsem vystrčil ruku z klimatizovaného auta, během deseti sekund se mi začala potit dlaň. Když jsem odcházel z práce, okamžitě jsem byl celý mokrý. To mi trochu zezačátku vadilo, i když teplo mám rád.

Světu konečně ukázali, že i Saúdové umí hrát fotbal. Ohromná prestiž. Ovlivní to natáhnutí nových hráčů do klubů, celkově si získali nesmírnou pozornost. A to je důležité vzhledem k tomu, že se ucházejí o pořadatelství mistrovství světa v roce 2030.

Inshallah

A z kulturního hlediska?
Nikdy jsem si moc nezvykl na to, jak všichni chodí extrémně pozdě. Včetně hráčů. Dokážu tolerovat deset až patnáct minut, protože se mi to také občas stane, ale tam se jednalo třeba o hodinu a půl. Nevadilo jim, že za to dostávají pokuty. Jen mávli rukou a řekli: „Klidně mi to strhněte.“ V našem týmu jsme si s nimi snažili nastavit nějaká pravidla, pak už to bylo aspoň trochu lepší. Ještě bych zmínil jednoho hráče, muslima, paradoxně ne Saúda. Byl po zranění, určili jsme koncepci, jak budeme postupovat: Přijde hodinu a půl před tréninkem, budeme pracovat manuálně, v posilovně, pak půjde za zbytkem týmu. Dorazil pozdě s kávičkou, rozjezdil se na statickém kole, pak si lehnul na podložku. Najednou byl čas modlitby a on na mě: „Promiň.“ Saúdští hráči normálně pracovali, ale on se deset až patnáct minut modlil. To jsem pak byl hodně nepříjemný, protože jsme nestíhali a devalvovalo to i moji práci. Po čase už možná člověk rezignuje. Musíte si uvědomit, že je nezměníte. Kdybyste to zkoušeli dál, akorát vás to bude ničit.

Ještě něco?
To trochu souvisí s tím chozením pozdě – nechávali všechny záležitosti na poslední chvíli. Když po vás něco chtěli, muselo to být hned. Když jsem něco chtěl já, jen odvětili inshallah. Toto inshallah trvalo tři měsíce. Mají pro boha 99 názvů, jmen. Různě to střídají. Když se Saúda zeptáte, jak se má jeho rodina, odpoví: „Alhamdulillah.“ Díky bohu dobře. Pokud máte něco hezkého na sobě, říkají: „Mashallah.“ Pane bože, tobě to sluší. Inshallah znamená něco jako „když bůh dá, tak se to stane“. Myslí to dobře, ale zároveň je to pro ně jakási berlička.

Jaký výraz podle vás použili saúdskoarabští fotbalisté po slavném skalpu Argentiny?
Nechtěl bych si vymýšlet, ale asi by použili alhamdulillah nebo bismillah. Jakože díky bohu jsme to zvládli. Je to zajímavé, jak se vždy po gólu pomodlí. A dělají to i před zápasem. Přijdou z rozcvičky, pomodlí se, oblečou se do dresů. Pokud je čas v poločasové přestávce, znovu se modlí. K tomu mám dobrou historku.

Sem s ní.
V poločase jsme vedli 1:0. Náš trenér o přestávce řešil nějaké taktické věci se svými asistenty, předal pokyny hráčům. Ti pak už vyrazili zpátky na hřiště, ale trenér ještě zůstal v šatně. Modlil se. Přišel na lavičku ve 49. minutě, podíval se na výsledkovou tabuli a viděl, že už 1:2 prohráváme (úsměv). Teď si nejsem jistý, jestli jsme pak ten zápas ještě zvládli otočit. Byl to ale vtipný pohled, jak nevěřil vlastním očím, co se to děje.

Neumí udržet koncentraci a jí donuty

Saúdská Arábie je z fotbalového hlediska nesmírným překvapením šampionátu. Po zmiňovaném ohromném úspěchu hrou bavila i proti Polsku, byť požadovaný výsledek tentokrát neuhrála. Bylo za vašeho působení znát, jak velké peníze do fotbalu vyloženě tečou, aby se právě na mezinárodní dařilo?
O tom bychom se mohli bavit hodiny. Saúdové i mimo národní tým určitě umí hrát fotbal. Jsou neskutečně dynamičtí, kreativní, umí přitvrdit. V zemi je fotbal jeden z nejpopulárnějších sportů, odmalička kopou do míče na všech možných místech. Co se týká ligy, každý tým má možnost zapsat na soupisku sedm cizinců. Kluby za ně utrácejí spoustu peněz, přičemž jde často o velké hvězdy, byť za zenitem. Chtějí tím uspokojit fanoušky, kteří vytvářejí obrovský tlak. Tito hráči pak tvoří páteř týmu, dělají ligu kvalitnější, díky nim ostatní fotbalisté rostou. Na druhou stranu to některé z těchto celebrit nezvládnou a brzy odcházejí. Jiné zůstávají, dokážou si to užít – třeba takoví Argentinci Éver Banega a Luciano Vietto nebo třeba Moussa Marega, Matheus Pereira či Ighalo. Reprezentace je složená především z hráčů z top čtyřky, zejména týmu Al Hilal.

A není tento klub trochu státním projektem, ve kterém se piplají hráči pro reprezentaci důkladněji, než je tomu v jiných týmech?
Myslím si, že mají spíše spoustu sponzorů. Kluby obecně dostávají dotace na základě toho, co všechno splní. Dále pak volený prezident s představenstvem mohou investoval svoje peníze a nebo shánět sponzory. Samozřejmě s takovým renomé, jaké Al Hilal má, se partneři loví jednodušeji. A Hilalu přináší úspěchy fakt, že postupuje skutečně koncepčně. Udělali si zázemí po vzoru nejlepších týmů Evropy. Byli tam na návštěvě a inspiraci si vzali domů. Měli například i bývalého trenéra Monaka Leonarda Jardima, také doktora, který působil v Atlétiku Madrid. Zázemí je opravdu vynikající. A pro hráče je sen hrát za Hilal, protože ví, že odtud mají cestu do nároďáku otevřenou. Také si uvědomují, že dostanou daleko lepší peníze než jinde.

Ale zároveň bych řekl, že v celé Saúdské Arábii pokulhává začleňování mladých hráčů. Musí hrát ti ze zahraničí, pak ti už ozkoušení Saúdové a na mladíky není prostor. Zvlášť když týmy vede zahraniční trenér, který pod tlakem potřebuje výsledky. Nemůže příliš experimentovat. Přitom někteří z těch mladíků mají opravdu ohromný potenciál. Hilal tyto hráče nakupuje, pak je nicméně posílá na hostování do jiných klubů.

Ještě bych se vrátil k tomu, jak je zatím veřejnost překvapená projevem národního týmu tvořeného čistě z hráčů saúdské ligy. Proběhl tam tedy v poslední době jakýsi utajený projekt, který fanouškům ze Západu unikl?
Hráči v tamní lize jsou nastavení tak, že se nesesypou z několika chyb v řadě. Jeden fotbalista v našem týmu klidně ztratil desetkrát za sebou míč, fanoušci nadávali, ale on jen mávnul rukou. V dalších zápasech dal tři góly, jeden z nich nůžkami. Pak přišel a řekl: „Vidíš, teď mi tady všichni budou líbat nohy.“ Nebabrají se ve věcech, umí být splachovací. Liga je opravdu kvalitní. Jsou tam jiné nešvary, mezi které patří rozhodčí. Případně to, že Saudové neumějí udržet koncentraci. Bavili jsme se o Hilalu, kde jsou všichni sehraní. Ale v Al Ettifaqu hráči měli pasáže, kdy se zkrátka takzvaně vypínali. V dobrém smyslu neskutečnou věc vystřídá velká minela. A to je sráží. Skutečně jsou v soutěži výjimeční fotbalisté, nicméně také doplácejí na to, že neumí být konstantně zdraví. Životní styl, který vedou, předurčuje vrcholového sportovce ke zkáze.

Co konkrétního myslíte životním stylem?
Neumí se o sebe tolik starat. Není to jako u nás, že si před tréninkem přivstanete, hodíte do sebe kvalitní snídani, jdete si zaplavat, věnujete se regeneraci, protahování…

Čili Saúdové nevyhledávají třeba i vás – fyzioterapeuta – tak často, jako je tomu v České republice?
Je to tak. Když si něco na tréninku přivodili, sebrali se a odjeli. Kolikrát jsme za nimi běhali se slovy: „Prosím tě, jsi zraněný, musíš za doktorem.“ V takových chvílích zase vytahovali inshallah. Občas jsem jim bral klíče od auta, aby nemohli odjet (smích). Abych se vrátil k tomu životnímu stylu, když měli ve dvě hodiny odpoledne sraz na trénink, vstávali v půl jedné. Pomodlili se, sedli do auta, v areálu snědli nějaké vločky nebo si přinesli donut, k tomu vypili kafe a šli trénovat. V noci před zápasem se pak cpali sladkostmi, pili kolu, chodili spát v šest ráno.

A troufnete si říct, že tohle nebyl režim pouze hráčů Al Ettifaqu?
Platí to spíše obecně, i v Al Hilalu to bude podobné. To je i ten důvod, proč se Sálim Davsárí (autor vítězného gólu proti Argentině, pozn. red.) nechytil ve Villarrealu. Není to z mé hlavy, slyšel jsem to z různých stran. Mohlo za to částečně i jeho ego, ale platí, že Saudové se neradi přizpůsobují evropskému modelu. Respektive, nemají potřebu se přizpůsobovat. V Saudské Arábii mají rodiny, spoustu dobrého tučného jídla, svoji kulturu, pravidelně hrají, lidé je zbožňují, a hlavně mají daleko lepší finanční podmínky, než co jim nabídnou třeba v Evropě. Jednoduše řečeno, proč by někam chodili, když doma se mají nejlíp. Jen hrstka z nich má plnohodnotný přístup profesionála. Kdysi to pojmenoval, tuším, trenér Josef Csaplár: Hráč nechce být fotbalista, on má rád být fotbalistou. Chtějí si užívat benefity, ale dřina už jim tolik nevoní.

Když si něco na tréninku přivodili, sebrali se a odjeli. Kolikrát jsme za nimi běhali se slovy: „Prosím tě, jsi zraněný, musíš za doktorem.“ V takových chvílích zase vytahovali inshallah. Občas jsem jim bral klíče od auta, aby nemohli odjet.

Ještě bych se v tomto kontextu vrátil k tomu v uvozovkách tajnému projektu, na který jste se ptal. Oni tam skutečně něco takového mají, jen se to netýká současné reprezentace. V angličtině se to jmenuje Future Falcons (Mladí sokoli, pozn. red.), přičemž vzali nejlepší hráče mládežnických reprezentací od 18 do 21 let na rok do Španělska. A tam si pronajali akademii, kde využívali své i zahraniční specialisty. Snažili se je odtrhnout od rodin, aby se soustředili jen na fotbal. Hráli přáteláky s velkými kluby, snažili se více adaptovat na evropské standardy. Problém je, že po návratu je prostředí v Saúdské Arábii zase determinuje do původního nastavení. Uvidíme, jestli se jim podaří tento zásadní aspekt překonat a v budoucnosti zazářit více než nynější seniorská reprezentace.

Čím Bin Salmán trumfne Rolls-Royce?

Chuť se saúdskoarabským fotbalem více prorazit je znát i skrze loňský krok, kdy státní investiční fond koupil anglický tým z Premier League Newcastle United. Zarezonovala v zemi tato zpráva výrazně?
Určitě díky tomuto začalo více lidí sledovat Premier League, konkrétně Newcastle. Ale v Saúdské Arábii je především velké množství fanoušků Liverpoolu. Může za to především Mohamed Salah. Neřeší, že je Egypťan, pro ně je to především muslim. Představuje vzor i díky tomu, jak se po gólech modlí a jak dodržuje ramadán.

Proč jste se letos vrátil do Česka a začal pracovat na poděbradské klinice?
Zájem, abychom v Saúdské Arábii zůstali, byl. Ale ekonomická situace klubu nebyla úplně ideální. Nemohli nám slíbit vyplácení mezd na čas. Ještě teď nemám všechny peníze, které jsem měl dostat, i když už je to lepší. Také nám byly slíbeny za vítězství bonusy. Slíbené byly hezky, ale stále je nemám (úsměv).

Předpokládám ale, že i přes toto negativum se ve středu proměníte ve fanouška saúdskoarabské reprezentace a poženete ji za vítězstvím nad Polskem, je to tak?
Určitě. Už mám připravený dres a budu jim úspěch přát. U Saúdů vidíte opravdu čistou radost. Po Argentině jsem zaznamenal záběry z tribuny, jak někteří fanoušci plakali. Rád bych viděl, co by se stalo, kdyby postoupili ze skupiny. A zároveň by mě zajímalo, čím by Muhammad bin Salmán trumfnul ta auta Rolls-Royce.

Možná soukromými tryskáči?
Asi ano. Případně by jim mohl darovat část země se soukromým ropným polem. (smích).

Tagy:
rozhovor Saúdská Arábie fotbal sport Mistrovství světa v Kataru 2022 fyzioterapeut Katar saúdskoarabská fotbalová reprezentace Matěj Šendera Al Hilal Al Ettifaq