Viroložka Ruth Tachezy
Testování lidí na COVID-19 je v současné době velmi „žhavé“ téma. K dispozici máme dva typy testů, které detekují přímo virus či jeho části – PCR neboli nechvalně známá špejle do nosu a antigenní, které ukážou výsledek do půl hodiny, ale zdaleka nejsou tak přesné. Viroložka Ruth Tachezy se zabývá testováním dnes a denně. Od března 2020 je hlavní koordinátorkou velkokapacitního testování v mezinárodním výzkumném centru BIOCEV ve Vestci u Prahy. V rozhovoru zmiňuje, jak probíhá zpracování vzorků na COVID-19, jaký má názor na plošné testování, samoodběry i povinnost testovat malé děti.
Paní doktorko, pracujete pro BIOCEV na pozici hlavní koordinátorky. Máte nějaké statistiky, kolik vzorků prošlo laboratořemi BIOCEV?
Během jarní vlny jsme otestovali přes 4 tisíce vzorků z nemocnic a domů pro seniory.
Jak vlastně probíhá zpracování vzorků a jejich vyhodnocení v praxi?
Zjišťování přítomnosti viru zahrnuje dvě fáze. Z pacientských vzorků nejprve získáváme genetickou informaci viru, nukleovou kyselinu – RNA. Dalším krokem je hledání a namnožení určitých sekvencí genomu viru, které jsou specifické pouze pro SARS-CoV-2 a nenachází se v jiných virech či v lidském organismu. Pomocí této metody jsme schopni tyto sekvence zachytit. Výhodou implementované metody je její citlivost a nezávislost na komerčních diagnostikách a také možnost vyšetření velkého počtu vzorků. Informace o výsledku se zasílají pacientům a též ošetřujícím lékařům nebo do nemocnic.
Povinností laboratoří je dodat výsledky vzorků do 48 hodin
Od září opět zpracováváte vzorky?
Ano, opět testujeme od 21. 9. Začali jsme co nejrychleji s denní kapacitou 400 vzorků denně pro FN Motol, Bulovka, Příbram a Vidia Diagnostika. Občas nám armáda přiveze vzorky vojáků nebo vzorky odebrané hygienickou službou z domů seniorů.
Flegr: Stát odmítá spolehlivé testy na covid. Nemají osvědčení, brání se Prymula
Mám levné a spolehlivé testy, díky kterým během týdne otestujeme populaci na COVID-19, ale stát je nechce. To je vzkaz majitele laboratoře GenDetective Emanuela Žďárského, který se zabývá molekulární genetikou a biologií. Exministr zdravotnictví Roman Prymula se však brání s tím, že zmiňované testy nejsou validní.
Je podle vás spolehlivost testovacího systému dostačující? Tím nemyslím jen zmíněné kapacity, ale i rychlost výsledků – lidé si stěžují, že to například trvá dlouho.
Povinností laboratoře je vyhodnotit test do 48 hodin od odběru. Pokud toto laboratoř plní, je to zcela dostačující rychlost. Je potřeba lidem zdůraznit, aby se nedožadovali testu dříve a nebyli na pracovníky laboratoří hrubí. I já mám informace, že čekací lhůty na odběr jsou dlouhé. To ukazuje spíše na nedostatečnou kapacitu odběrových míst. Kapacita laboratoří se zdá zatím dostatečná. Ale závisí to velmi na strategii testování, kterou definuje stát.
Lidé také hodně řeší to, proč jsou testy tak drahé. Když to jde na pojišťovnu, je to zdarma, když chce člověk jako samoplátce, stojí to kolem dvou tisíc, proč?
Cena testu je stanovena jednotně v maximální výši 1 674 Kč. Do této částky patří náklad na chemii, mzdy zaměstnanců, režie, amortizace přístrojů. Nejde jen o plat pracovníků v laboratořích, ale také řidičů, administrativních sil a podobně. Úhrada od pojišťovny je stejná – ve výši 1 674 Kč. Takže jediný rozdíl je, zda vyšetření hradí stát, nebo samoplátce. Laboratoř samozřejmě může nabídnout konkurenční nižší cenu pro samoplátce.
K plošnému testování je potřeba použít testy, které jsou tak citlivé, aby odhalily i bezpříznakové pacienty
Mohlo by u nás dojít k podobnému otestování části populace – postupně tedy celé, jako to dělají na Slovensku? A mělo by to nějaký význam?
Plošné testování má význam pro zjištění prevalence infekce v populaci, a zvláště u tohoto viru, kdy řada infekcí proběhne bezpříznakově, je to jediný způsob, jak například spočítat zcela přesně takzvané infectivity fatality rate, neboli kolik z infikovaných skutečně zemře. K tomu je ale třeba použít také testy, které jsou tak citlivé, aby odhalily i jedince bezpříznakové, kteří mají nižší virové nálože. Dále pak test, který umožní logisticky zpracování takového množství vzorku ve velmi krátkém časovém úseku. Právě ten časový úsek je také velmi důležitý. Testy používané na Slovensku jsou takzvané rychlé testy, které s velkou pravděpodobností mají nižší citlivost a dle mého nejsou pro toto plošné testování vhodné.
Podle viroložky není potřeba testovat nejmenší děti.
Podle viroložky není potřeba testovat nejmenší děti.
Říkáte, že antigenní testy nejsou tak spolehlivé jako PCR, ale jsou rychlejší. Dostaneme se někdy k možnosti, že si člověk bude moct udělat test sám? Kdysi o tom hovořil pan Prymula, to jsou ty antigenní testy? Kdyby takové testy byly dostupné všem, lidé by mnohem lépe odhalili, zda jsou nakažení a výsledek by byl rychlý. Je něco takového možné?
Teoreticky ano, pokud by byl možný odběr slin a metoda detekce viru bez použití přístrojů. Nadějné jsou takzvané LAMP testy, které ale zatím nejsou na takové úrovni, aby si je lidé mohli provádět sami. Nicméně pokud by se to podařilo, měli bychom k dispozici rychlé a finančně dostupné testy, které by spočívaly pouze v odběru slin a lidé by to tak snadno zvládli. Provádění samoodběru z nosohltanu považuji za nesmyslné.
Sama jsem testem prošla, a i přes objednání jsem čekala ve frontě. Nejsou tyto fronty rizikovým místem, kde se člověk může snáz nakazit?
Pokud je to venku, lidé mají roušky a udržují rozestupy, tak si myslím, že zvýšené riziko nákazy nehrozí.
Další problém vnímám v tom, že v některých místech jsou čekací lhůty na testování příliš dlouhé. Nemůže se potom stát, že lidé na test nejdou a místo toho zůstanou deset dní v karanténě?
Osobní zkušenost nemám, ale slýchám, že objednací lhůty jsou dlouhé. A to je problém. Jednak proto, že pokud dotyčný člověk není zodpovědný a chodí v čekací lhůtě do práce, může nakazit další lidi. Dále je to komplikace pro toho člověka samotného, protože povinná karanténa běží až od pozitivního testu a vlastně neví, na čem je.
Jaký je váš názor na povinné testování malých dětí včetně kojenců, opravdu jim to nemůže nějak „uškodit“?
Já osobně bych takto malé děti netestovala. Nevidím v tom přínos z hlediska prevence. Pouze tehdy, pokud by měly nějaké symptomy nákazy, pak ano. Ale stejně, rodiče o tyto děti pečovat musí tak jako tak, takže nákaze se nejspíše nevyhnou.
Osobně si neumím představit, že by plošně testovali praktičtí lékaři
Jak celou situaci zvládá personál, tedy lidé, kteří ty odběry provádí. Jsou zahaleni od hlavy až k patě. Jak dlouho se dá v takovém obleku vůbec vydržet?
Hodně záleží na ročním období a počasí. Dělala jsem odběry v létě, kdy bylo velké teplo, to je opravdu hodně nepříjemné. Připadáte si jak v sauně. Dvě až tři hodiny se to vydržet dá, ale pak je potřeba se napít a odpočinout si. Náročné je to především z důvodu soustřední, abyste udělali odběr správně, bezchybně vyplnili žádanku, popsali zkumavku, dbali na hygienu a tak dále.
Pokud by dělali odběry praktici, jak by to vypadalo? Oni by dostali také tyto obleky, měli by vyhrazené hodiny na testování? Lze to podle vás vůbec tak udělat a přenést část zodpovědnosti na praktické lékaře?
Osobně si neumím představit plošné testování prováděné praktickými lékaři. Když odebírají běžně pár pacientů během sezóny respiračních onemocnění kvůli diferenciální diagnostice, není to nebezpečné. Zvláště, pokud mají respirátor, brýle nebo štít a rukavice. Ale ve chvíli, kdy by měli odebírat sto pacientů denně, riziko infekce výrazně naroste. Pravděpodobně by odběry dělali lékaři v ordinacích, tedy v uzavřených prostorách, kde s počtem lidí bude vzrůstat množství viru ve vzduchu. Pak by museli být asi chráněni stejně, jako lidé z odběrových míst.
A ještě by mě zajímalo, pokud by k plošnému testování došlo, kdo by to celé financoval, stát?
Předpokládám, že ano.
Viroložka Ruth Tachezy vystudovala Fakultu přírodních věd Univerzity Karlovy – obor molekulární biologie a genetika. Působila na Katedře parazitologie a hydrobiologie UK Praha a získala titul RNDr. V roce 1989 se stala zaměstnankyní Oddělení experimentální virologie (dnes Oddělení imunologie), které v současné době náleží do Ústavu hematologie a krevní transfuze. V roce 1996 získala titul PhD. v molekulární virologii. Má za sebou zahraniční stáže ve Finsku, USA a Belgii. V roce 1998 se stala vedoucí Národní referenční laboratoře pro papillomaviry a polyomaviry. V současnosti je vedoucí Katedry genetiky a mikrobiologie na Přírodovědecké fakultě UK a vede výzkumnou skupinu v centru BIOCEV, společném pracovišti Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy
BIOCEV je společným výzkumným centrem šesti ústavů Akademie věd ČR (Ústav molekulární genetiky, Biotechnologický ústav, Mikrobiologický ústav, Fyziologický ústav, Ústav experimentální medicíny a Ústav makromolekulární chemie) a dvou fakult Univerzity Karlovy (Přírodovědecká fakulta a 1. lékařská fakulta). Sídlí ve Vestci a zaměřuje se na biotechnologický a biomedicínský výzkum.
