Zákaz dovozu zlata z Ruska
Jak se může všechno za jediný rok úplně změnit. Lídři demokratického světa se v Německu setkali na summitu G7. A řeší úkoly, které se ještě před dvanácti měsíci, tedy na poslední schůzce elitního mezinárodního klubu, zdály naprosto nepředstavitelné.
Vypadá to jako vzpomínka z jiného století. V červnu 2021 se představitelé G7 setkali v britském Cornwallu. A jelikož šlo o premiérový summit od polevení první vlny covidové pandemie, panoval při potřásání pravic úlevný optimismus.
Vrcholní představitelé demokratického světa se zavázali porazit koronavirovou hrozbu, postavit své země a jejich hospodářství opět na nohy a nadto se též zaměřit na ochranu planety a posílení mezinárodních partnerství.
Jenže od té doby se toho přihodilo až nečekaně mnoho. A vzhledem k okolnostem se nezdá zrovna pravděpodobné, že by teď účastníci cornwallské akce měli dost sil a prostředků na cíle, které si před rokem vytyčili.
Jejich snahu nabourává nejen ruská invaze na Ukrajinu, ale i další potíže.
Vyslanci Japonska, Kanady, USA, Velké Británie, Francie, Itálie, Evropské unie a domácího Německa se tentokrát sjeli do luxusního zámku Elmau, který stojí v rozkošném lázeňském rezortu uprostřed klidného bavorského údolí. Lidé sem obyčejně míří za odpočinkem od každodenních starostí, jenže tentokrát ani malebné sídlo nedokáže VIP návštěvníkům zahnat myšlenky na problémy, jichž mají plnou hlavu.
Ruský prezident Vladimir Putin hrozí světu jadernou zkázou, Čína si v jednání s ostatními zeměmi přestává brát servítky. Na obzoru se rýsuje hrozba velké potravinové nouze, ceny ropy závratně stoupají a čím dál víc se mluví o obří ekonomické krizi. Nezanedbatelné jsou i dopady klimatických změn, přičemž návrat od pandemie k normálnímu životu brzdí i spousta dalších trablů.
Je jich čím dál víc, poslední má na svědomí sám hostitel loňského summitu. Britové totiž po dubnovém schválení kontroverzního zákona vyhrožují, že navzdory dosavadním mezinárodním dohodám deportují desetitisíce žadatelů o azyl do Rwandy. Tím by mimo jiné popřeli i způsoby řešení migrační krize, na nichž se předtím G7 složitě domlouvala. Na to všechno v Bavorsku jistě dojde řeč.
Lídry G7 může těšit, že tváří v tvář ruské agresi zůstávají jednotní. Někteří to ostatně považují za zhmotnění oné proklamované snahy o „posílení mezinárodních partnerství“. Jenže pokud se proti tomu postaví všechny výzvy, s nimiž se elitní klub ještě musí poprat, o nějaké přehnané euforii nemůže být řeč.
Putin považuje Ukrajinu za historickou součást SSSR a tudíž i Ruska. Zdroj: AP
Ne za všechno lze vinit Putina, jeho neospravedlnitelné tažení na Ukrajinu však způsobilo mnohé problémy, o nichž budou vrcholní představitelé v Elmau rokovat. Nebýt války na východě, daly by se leckteré překážky řešit rychleji a efektivněji, jejich následky by nebyly tak ničivé.
Problémy s jídlem
Obrovské obavy vyvolává třeba přepokládaná potravinová krize. Částečně za ni samozřejmě může způsob, jakým po pandemii fungují globální dodavatelské řetězce. Hlavní roli však hrají kremelské válečné choutky. Mamutí ruské rozkrádání ukrajinské pšenice v kombinaci s Putinovou blokádou Černého moře totiž brání tomu, aby se zmíněná komodita dostala klasickou cestou na mezinárodní trhy.
Může to mít nedozírné následky. Vždyť loni se z Ukrajiny vyváželo okolo pěti milionů tun pšenice měsíčně. Ukrajinské a ruské dodávky se na celosvětovém vývozu obilí podílely z více než třiceti procent. Ukrajina byla navíc dlouho významná i z hlediska exportu kukuřice nebo slunečnicového oleje.
Nyní je ruskou blokádou zadržováno až 98 % ukrajinského obilí. Ceny potravin v závislosti na tom po celém světě stouply o 41 %, až 47 milionům lidí letos hrozí hladovění.
Ukrajinská pšenice míří v běžných časech do zemí, které ji skutečně potřebují: do Libye, Libanonu, Jemenu, Somálska, Keni, Eritreje, Etiopie. To Putinova válka škrtá.
Aby se obilí opět dostalo do zemí trpících největší nouzí, musel by být kremelský vládce sražen na kolena, ať už ukončením celého konfliktu nebo tím, že by Kyjev přinejmenším převzal kontrolu nad celým Donbasem. Jenže od toho jsme zatím daleko.
Klimatické téma ustupuje
Dalším dopadem Putinovy války jsou vzrůstající ceny ropy. Může s tím G7 něco dělat? Potřebuje přesvědčit ruské partnery v OPEC+ (zahrnující i nečlenské země OPEC spolupracující s organizací), a to především Saúdskou Arábii, aby se k Putinovi obrátili zády a začali produkci ropy koordinovat se Západem.
Právě proto v půlce července míří americký prezident Joe Biden do saúdské Džiddy, právě proto britský premiér Boris Johnson v březnu navštívil Rijád. G7 o spolupráci se Saúdy zjevně stojí, snaha největších hráčů však zatím nepřinesla žádné hmatatelné výsledky.
Nebude to lehké – není žádným tajemstvím, že Saúdské Arábii vysoké ceny ropy vyhovují.
A dějí se i jiné zajímavé věci. Ještě loni byly zásadním tématem summitu uhlíková neutralita a co nejekologičtější oklepání z pandemie. Letos jde západním zemím mnohem víc o ukončení závislosti na ruské ropě a ruském plynu. Což vrací do hry uhlí, nedávno tak zatracované.
Jenže jiné cesty momentálně není. Německo je kvůli snižování dodávek ruského plynu v obrovských potížích. Zhmotňuje se obava, že Putinova říše používá své nerostné bohatství jako nejúčinnější zbraň. Čím dál více se proto ozývají hlasy, že by se hostitel letošního summitu měl vrátit k uhelným elektrárnám. Najednou už není vůbec důležité, co Němci tvrdili ještě v listopadu: Tehdy ubezpečovali, že s uhlím definitivně skončí nejpozději v roce 2030.
Podobné je to ostatně i v Británii, kde se premiér Johnson též k další těžbě uhlí vyjadřoval skepticky. Už to neplatí, před pár dny sám navrhnul, aby se jeho země vrátila k těžbě fosilních paliv; i plánovaná odstávka vybraných, fungujících uhelných elektráren, se prozatím odkládá. Významné ústupky dělá v tomto ohledu navíc i americký prezident Biden.
Začátek stavby původního plynovodu Nord Stream v Rusku. (9.4.2010) Zdroj: AP
Ekonomické tlaky
Pakliže si cornwallský summit stanovil za cíl postavit svět po pandemii znovu na nohy a dostat ho pokud možno do ještě lepší kondice, prozatím se to nedaří.
Koronavirové roky se světovým hospodářstvím pořádně zamávaly. Například čínská sázka na strategii nulové tolerance zavřela v boji proti covidu celá města. Lidé se nesměli hnout ze svých domovů, což zásadně poznamenalo globální dodavatelské řetězce. Zmíněný přístup leckde zcela zastavil produkci. Byť to u států G7 vyvolalo napětí, Čína v tomto ohledu neprojevila sebemenší ochotu ke kompromisu.
V zemích G7 mezitím roste inflace, centrální banky zvyšují úrokové sazby. A zdá se, že může být ještě hůř. Třeba nejbohatší muž světa, Elon Musk, je v případě Spojených států o velkém ekonomickém poklesu přesvědčen. „Je to nevyhnutelné,“ mínil.
Leccos probíhá až nebezpečně podobně jako v časech kolem roku 2008, kdy se svět řítil do tíživé hospodářské krize. Ekonomický otřes tehdy vyprovokoval významné geopolitické napětí, jehož konkrétním projevem bylo mimo jiné Arabské jaro. Lidé jsou ochotni vycházet kvůli nespokojenosti do ulic i nyní, masové protesty probíhají na Srí Lance, rostoucí ceny vyvolávají nepokoje též v Pákistánu či Peru. Tohle se může hodně rychle přelít i jinam.
Válka na Ukrajině
Putin sází na nejednotu
Vrcholní představitelé G7 se mohou snažit sebevíc, poslední ruské tahy však po světě zažehly tolik ohňů, že je bude tuze nesnadné hasit.
Putin rozehrál velkou šachovou partii. Jen pár týdnů před invazí například vyrazil do Číny za tamním lídrem Si Ťin-pchingem, aby se s ním dohodnul na těsnější spolupráci. Prozradil mu v předstihu své ukrajinské plány? Těžko říct. Si se každopádně střelhbitě přizpůsobil nové situaci a přitvrdil vlastní rétoriku vůči Tchaj-wanu. Díky ruské rozpínavosti se dostal do mnohem výhodnější pozice. Na rozdíl od západních politiků.
Pro ně a pro jejich zvyky z dávných diplomatických učebnic je symptomatické, jak nefunkčně náhle působí jindy respektovaná mezinárodní společenství. Dosáhnout konsenzu na půdě OSN je v podstatě nemožné, přijít s pádnou odpovědí na Putinovu invazi v Radě bezpečnosti je kvůli ruskému vetu a čínské neochotě vyloučené.
Vladimir Putin a Si Ťin-pching Zdroj: Profimedia.cz
Svět je rozdělen. USA a Velká Británie se odmítají zúčastnit listopadového summitu G20 v Indonésii, pokud na něm bude zastoupeno Rusko. Čína se Moskvu odsoudit zdráhá, spolu s Putinovou vlastí naopak napadá západní mocnosti, označuje právě je za viníky eskalace.
Rusko i Čína navíc pochopily, že velké krize typu té migrační postihnou dříve a daleko intenzivněji státy G7 než je samé. Proto se Si s Putinem neostýchají používat globální problémy ve svůj prospěch, mnohdy je dokonce podněcovat. Následně doufají, že západní státy budou ke vzniklým problémům přistupovat odlišně, nejlépe je to rovnou postaví proti sobě.
Prozatím to tak ale není – přinejmenším státy G7 stále drží více méně při sobě. Byť je pravda, že se jejich přístup k Rusku často významně liší. Zatímco francouzský prezident Emmanuel Macron si s Putinem několikrát telefonoval a trvá na tom, že Rusko by výsledkem války na Ukrajině nemělo být poníženo, třeba Biden agresora ostře obviňuje z vyvolávání světové energetické krize.
Z toho je patrné, že na bavorském zámečku bude v těchto dnech i kvůli názorovým rozdílům jednotlivých účastníků pořádně rušno. Těžko čekat, že summit vyřeší všechny zmíněné krize, úspěchem by však bylo už jen to, pokud by dokázal jejich následky alespoň zmírnit. Jedno je jisté: Pokud se to nepovede, bude Putin spokojen.
