Expert hodnotí průběh bojů na Ukrajině
Týdny prožili ve sklepeních či bunkrech a jediné, co si přáli, byla možnost útěku z válečné zóny do bezpečí. Americké CNN se podařilo získat výpovědi Ukrajinců, kteří popisují, jak probíhala jejich „evakuace“ z Mariupolu. Líčí vše od filtračních center, přes prohledávání až po nabídku, že pokud neodejdou do Ruské federace, čeká je doma smrt.
Obléhání přístavního Mariupolu na jihu země ruskou armádou se stalo jedním ze symbolů války na Ukrajině. Útoky ze země, vzduchu a moře srovnaly město se zemí a zničily nebo poškodily až 90 procent infrastruktury obce. Zasaženo bylo divadlo i umělecká škola, kde našly útočiště stovky žen a dětí. Bombardování zažila také porodnice.
Válka na Ukrajině
V Mariupolu zůstává uvězněno více než 100 tisíc lidí, kteří žijí v zoufalých a rychle se zhoršujících podmínkách bez vody, potravin, tepla nebo elektřiny. Komunikace s městem z velké části nefunguje a pro obyvatele je téměř nemožné zjistit, kdy bude možné bezpečně vyjít na povrch a jak mohou stihnout evakuační autobusy. Mnoho pokusů o zřízení evakuačních koridorů ztroskotalo kvůli pokračujícím útokům.
Podle ukrajinské vlády nebo humanitárních pozorovatelů ruské a separatistické jednotky místo toho, aby umožnily bezpečný odchod z města, odvážejí desetitisíce civilistů do takzvaných „filtračních center“ v samozvané Doněcké lidové republice (DLR) na východě Ukrajiny. Tu Moskva uznává jako nezávislou. Ukrajinci poté končí v Rusku. Místopředsedkyně ukrajinské vlády Iryna Vereščuková odhadla, že od začátku války bylo deportováno přibližně 45 tisíc občanů.
Okupanty zajímají možní svědci
Mariupolská městská rada uvedla, že neschopnost se dohodnout na evakuačních koridorech je součástí širší snahy zakrýt případné válečné zločiny spáchané ve městě. „Okupanti se snaží prostřednictvím filtračních táborů identifikovat všechny potenciální svědky zvěrstev a zničit je,“ uvedla rada. Americké CNN, která k tématu vydala rozsáhlou reportáž, se tvrzení Ukrajinců zatím nepodařilo ověřit.
Jen málo rodin z přístavního města zůstalo ruskou invazí nezasaženo. Starosta Vadym Bojčenko popsal, jak někteří jeho sousedé a obecní kolegové byli proti své vůli odvezeni do Ruska. „V noci přijde muž se zbraní a řekne, že jde o evakuaci. Lidé, kteří byli v krytu asi 20 dní, vylezou ven, Rusové je naloží do auta a někam pošlou. Lidé pak ráno vidí, že nejsou na Ukrajině. Pak je posadí do vlaků a pošlou do vnitrozemí Ruské federace,“ uvedl starosta.
Moskva tato tvrzení označila za lži a tvrdí, že Ukrajina brání úsilí o evakuaci lidí do Ruska. Ruský generálplukovník Michail Mizincev, který je obviněn, že nařídil bombardování Mariupolu, uvedl, že od začátku války bylo z „nebezpečných oblastí Ukrajiny“ evakuováno více než 550 tisíc osob, včetně více než 121 tisíc lidí z Mariupolu, uvedla státní ruská agentura TASS.
Vyšetřování reportérů americké CNN týkající se deportací však odhaluje zcela jinou realitu, v níž lidé dostali pouze dvě možnosti – jít do Ruska, nebo zemřít. Deset lidí, včetně obyvatel Mariupolu a jejich blízkých, v exkluzivních rozhovorech popisuje, jak se ruští vojáci a zástupci DLR sjížděli do protiatomových krytů a nařizovali lidem uvnitř, aby okamžitě odešli. Nikdo nevěděl, kam je odvádějí.
Někteří lidé říkali, že po týdnech nejistoty je jim jedno, kde skončí, že kdekoli bude bezpečněji než v Mariupolu. Pět z deseti dotázaných bylo nakonec posláno do Ruska a tři se od té doby dostali ven. CNN je ve svém textu identifikuje kvůli ochraně pouze křestními jmény nebo pseudonymy. Všichni ale předložili důkazy o své cestě, včetně kopií ruských migračních karet, které vyplnili a nechali si je orazítkovat na hranicích.
Andreje nakonec zachránila tchyně
Pětačtyřicetiletý sportovní trenér Andrej se týdny ukrýval, společně se svými sousedy, ve sklepě obytného domu. Jenže po těžkém ostřelování se budova začala rozpadat a všichni museli co nejdříve odejít. Andrej se opakovaně pokoušel utéct z levého břehu mariupolské řeky Kalmius a připojit se k evakuačním konvojům, které opouštěly město z druhé strany. Projít nebo projet ulicemi posetými mrtvolami a troskami a přejít přes centrální most se mu ale nepodařilo. CNN analyzovala satelitní snímky čtyř mostů na řece Kalmius a všechny byly ve druhé polovině března neprůjezdné nebo zničené.
Ve vzácných chvílích, kdy měl Andrej mobilní signál, volal a psal SMS své ženě Iryně, 50leté učitelce angličtiny žijící na předměstí Kyjeva. Zoufale se snažil najít bezpečný průjezd z Mariupolu, aby se manželé mohli opět setkat. „Zdálo se ale, že žádná možnost neexistuje. Pochopili jsme, že se objevíme buď v DLR, nebo v Ruské federaci,“ uvědomoval si Andrej.
Iryna ukázala americké CNN zprávy, které si manželem posílali přes WhatsApp a Telegram. Vše dokumentuje marné pokusy Andrejovi jakkoliv pomoci. V poslední snaze se Iryna spojila se svou matkou v Rusku, se kterou ale přestala kvůli neshodám ohledně války na čas komunikovat. Zeptala se, jestli by Adnrej, pokud nebude mít jinou cestu z Mariupolu, mohl zůstat u ní. Matka souhlasila. „Nechtěl do Ruska, ale domů. Jenže v takové situaci bylo nutné se rozhodnout. Buď jet tam a zůstat naživu, nebo zůstat v Mariupolu a zemřít pod sutinami nebo s kulkou v těle,“ uvedla Iryna.
17. března Andreje informoval soused, že ruští vojáci vstupují do domů lidí a požadují, aby se obyvatelé evakuovali. Následně byli všichni donuceni utéct na kontrolní stanoviště u moře. Tam jim vojáci DLR nařídili, aby se svlékli do pasu a prohledali je kvůli „tetování“. Poté jim zkontrolovali pasy a odvezli je v autech do přímořského města Bezimenne.
Fotografování nebo stahování kontaktů z telefonu
Andreje následně umístili do školy. Úředníci se ho ptali, zda hodlá zůstat v DLR, nebo odejít jinam. „Možná bylo pár známých, kteří chtěli jet do Ruska. Ale ostatní chtěli odejít na Ukrajinu. Nikdo ale tuto možnost nedostal,“ svěřil se Andrej. V pondělí 21. března byl odvezen do Dokučajivsku v Doněcké oblasti, do něčeho, co popsal jako „filtrační centrum“. Byly mu odebrány otisky prstů, musel se vyfotografovat, Rusové mu prohledali telefon a stáhli si veškeré kontakty.
Satelitní snímky Maxar opravdu ukázaly bílé autobusy zaparkované před Centrem kultury a volného času v Dokučajivsku, kde byl Andrej údajně registrován. Na stejné „filtrační centrum“ se odvolával mimo jiné americký velvyslanec při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Michael Carpenter.
O dva dny později byl podle Andreje odvezen zpět na jih do Novoazovsku a poté přes hranice do Ruska, kde prošel celní kontrolou, nechal si zkontrolovat pas a orazítkovat migrační kartu. Brzy ráno 24. března byl autobusem převezen do Taganrogu u Azovského moře. Poté jel deset hodin vlakem do Voroněže, kde od té doby bydlí u své tchyně.
„Na nádraží v Taganrogu byli další Ukrajinci, kteří neměli peníze ani doklady a byli násilím odvezeni stovky kilometrů hluboko na ruském území,“ popsal Andrej. „Někdo na Ukrajině si možná myslí, že ti, kteří odešli do Ruska, jsou zrádci. Někdo stále nechápe, že jsme neměli na výběr, měli jsme jen jednu cestu,“ zdůraznil. „O svobodné vůli zde nemůže být řeč. Šli tam, kam v danou chvíli mohli. A jiná cesta než cesta do Ruska nebyla,“ zastala se lidí jako Andrej obhájkyně lidských práv Světlana Gannuškinová.
Anna nepoznala vlastní město
Anna žila s rodinou dva týdny v bunkru na severním předměstí Mariupolu. Najednou ale dovnitř vtrhli vojáci. „Přišli a řekli: ‚Je to rozkaz: Ženy a děti musí odejít.‘ Když někdo žádal, aby mohl zůstat, slyšel razantní ‚Ne‘,“ uvedla pro CNN 24letá překladatelka. Nedokázala určit, zda se jednalo o jednotky DLR, nebo ruské. Vojáci podle ní neměli insignie a nijak se neprokázali.
Společně s matkou, bratrem, babičkou, tetou a dvěma dalšími dětmi byli vyhnání na povrch. Anna jen stěží poznala tamní krajinu. „Všechno bylo úplně zničené,“ řekla si. Autobusy odvezly přibližně 90 lidí z bunkru do nedalekého města, kde je přes noc ve škole vyslýchali policisté z DLR. Následně, stejně jako Andrej, skončila v Bezimenne a „registračním táboře“.
Hasiči v Charkově bojují s mohutným požárem po ruském útoku Zdroj: AP
Ukrajinský důstojník z 56. samostatné motorizované pěší brigády pálí z raketometu na nákladním vozidle směrem k ruským pozicím na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v úterý 5. března 2024. Zdroj: AP
Nadia se svými třemi dětmi se v Kyjevě loučí s manželem Volodymyrem Golubnyčem. Ukrajinský nadporučík 72. mechanizované brigádybyl zabit během bojů s ruskými silami v obci Vodjane nedaleko Avdijivky 19. února. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou prohledávají záchranáři trosky po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 71. brigády Jaeger pálí z houfnice M101 na ruské pozice na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ruka oběti leží v kaluži krve po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024, při kterém zahynulo nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno. První raketa zasáhla domy, a když na místo dorazily záchranné týmy, dopadla druhá raketa, uvedly úřady. Zdroj: AP
Dým a oheň stoupají nad vodní elektrárnou Dnipro po ruských útocích, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou sedí šokovaný záchranář po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Zdravotník utěšuje ženu na místě ruského leteckého útoku v Záporoží na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 28. samostatné mechanizované brigády pálí ze 122mm minometu na ruské pozice na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v neděli 3. března 2024. Zdroj: AP
Členové rodiny Vitalije Alimova truchlí nad jeho tělem během pohřbu v ukrajinském Bilhorodu-Dnistrovském v pondělí 18. března 2024. Alimov. Hasič, byl zabit při ruském útoku na Oděsu v pátek 15. března. Zdroj: AP
Ukrajinští vojenští experti sbírají zbytky rakety u zničené budovy v Kyjevě, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Muž projíždí na kole kolem elektrárny po ruském útoku v Charkově na Ukrajině, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Poškozené auto na místě ruského útoku v ukrajinském Charkově, středa 20. března 2024. Zdroj: AP
Hasiči pracují poblíž kráteru vzniklém po ruském útoku v Kyjevě, Ukrajina, čtvrtek 21. března 2024. Zdroj: AP
Tank ukrajinské 17. tankové brigády pálí na ruské pozice v Časiv Jaru, dějišti prudkých bojů mezi ukrajinskými a ruskými jednotkami v Doněcké oblasti, čtvrtek 29. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinský voják kontroluje škody na budově v Kyjevě po ruském leteckém útoku, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Zraněný ukrajinský voják Oleksandr leží na lůžku ve zdravotnickém autobusu dobrovolnického praporu „Hospitallers“ během evakuace do bezpečné oblasti v Doněcké oblasti na Ukrajině ve středu 28. února 2024. Zdroj: AP
ukrajinští vojáci nesou národní vlajky a vlajky 3. útočné brigády během pohřebního obřadu 27letého Jehora Vološina, známého také pod volacím znakem „Kobzar“, v Pavlohradu v Dněpropetrovské oblasti. Seržant Vološin z 3. útočné brigády byl zabit v bojích u Avdijivky 21. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 3. útočné brigády se dívají přes brýle nočního vidění (NVG) během noční mise na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině, středa 20. března 2024. Vojáci 3. útočné brigády pokračují v udržování obranných linií v Doněcké oblasti poté, co ukrajinská armáda v únoru 2024 opustila Avdijivku. Zdroj: AP
Příbuzný v Kyjevě truchlí nad rakví s ostatky 28letého Nodara Nasirova, dobrovolníka gruzínské legie, který byl zabit v boji proti ruským jednotkám. Gruzínská legie je vojenská jednotka tvořená převážně etnickými gruzínskými dobrovolníky. Zdroj: AP
Hasiči v Charkově bojují s mohutným požárem po ruském útoku Zdroj: AP
Ukrajinský důstojník z 56. samostatné motorizované pěší brigády pálí z raketometu na nákladním vozidle směrem k ruským pozicím na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v úterý 5. března 2024. Zdroj: AP
Nadia se svými třemi dětmi se v Kyjevě loučí s manželem Volodymyrem Golubnyčem. Ukrajinský nadporučík 72. mechanizované brigádybyl zabit během bojů s ruskými silami v obci Vodjane nedaleko Avdijivky 19. února. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou prohledávají záchranáři trosky po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 71. brigády Jaeger pálí z houfnice M101 na ruské pozice na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ruka oběti leží v kaluži krve po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024, při kterém zahynulo nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno. První raketa zasáhla domy, a když na místo dorazily záchranné týmy, dopadla druhá raketa, uvedly úřady. Zdroj: AP
Dým a oheň stoupají nad vodní elektrárnou Dnipro po ruských útocích, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou sedí šokovaný záchranář po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Zdravotník utěšuje ženu na místě ruského leteckého útoku v Záporoží na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 28. samostatné mechanizované brigády pálí ze 122mm minometu na ruské pozice na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v neděli 3. března 2024. Zdroj: AP
Členové rodiny Vitalije Alimova truchlí nad jeho tělem během pohřbu v ukrajinském Bilhorodu-Dnistrovském v pondělí 18. března 2024. Alimov. Hasič, byl zabit při ruském útoku na Oděsu v pátek 15. března. Zdroj: AP
Ukrajinští vojenští experti sbírají zbytky rakety u zničené budovy v Kyjevě, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Muž projíždí na kole kolem elektrárny po ruském útoku v Charkově na Ukrajině, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Poškozené auto na místě ruského útoku v ukrajinském Charkově, středa 20. března 2024. Zdroj: AP
Hasiči pracují poblíž kráteru vzniklém po ruském útoku v Kyjevě, Ukrajina, čtvrtek 21. března 2024. Zdroj: AP
Tank ukrajinské 17. tankové brigády pálí na ruské pozice v Časiv Jaru, dějišti prudkých bojů mezi ukrajinskými a ruskými jednotkami v Doněcké oblasti, čtvrtek 29. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinský voják kontroluje škody na budově v Kyjevě po ruském leteckém útoku, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Zraněný ukrajinský voják Oleksandr leží na lůžku ve zdravotnickém autobusu dobrovolnického praporu „Hospitallers“ během evakuace do bezpečné oblasti v Doněcké oblasti na Ukrajině ve středu 28. února 2024. Zdroj: AP
ukrajinští vojáci nesou národní vlajky a vlajky 3. útočné brigády během pohřebního obřadu 27letého Jehora Vološina, známého také pod volacím znakem „Kobzar“, v Pavlohradu v Dněpropetrovské oblasti. Seržant Vološin z 3. útočné brigády byl zabit v bojích u Avdijivky 21. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 3. útočné brigády se dívají přes brýle nočního vidění (NVG) během noční mise na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině, středa 20. března 2024. Vojáci 3. útočné brigády pokračují v udržování obranných linií v Doněcké oblasti poté, co ukrajinská armáda v únoru 2024 opustila Avdijivku. Zdroj: AP
Příbuzný v Kyjevě truchlí nad rakví s ostatky 28letého Nodara Nasirova, dobrovolníka gruzínské legie, který byl zabit v boji proti ruským jednotkám. Gruzínská legie je vojenská jednotka tvořená převážně etnickými gruzínskými dobrovolníky. Zdroj: AP
V obrovském vojenském stanu se k rodině připojily stovky dalších lidí z Mariupolu. „Jakmile odevzdáte telefon, vyfotografují vás ze všech úhlů. Tuším, že kvůli rozpoznání obličeje. Pak jim dáte otisky prstů a kupodivu i dlaní. Nevím proč. Potom zadají vaší adresu nebo telefonní číslo do databáze. V další fázi jdete k výslechu,“ popsala Anna.
Vojáci se jí ptali na politické názory, postoj k DLR a ruským úřadům. Otázky zahrnovaly informace o příbuzných sloužících v praporu Azov, který je hlavní součástí ukrajinské armády v Mariupolu. Monitorovací mise OSN pro lidská práva na Ukrajině nebyla schopna ověřit počet obyvatel Mariupolu odvezených do Bezimenne nebo jiných částí DLR, ale na základě prohlášení představitelů DLR a rozhovorů s několika lidmi přesunutými do Doněcku se domnívá, že jejich počet je „značný“.
„V některých případech obyvatelé vyjádřili preferenci být evakuováni na území kontrolované vládou, ale bylo jim řečeno, že je možná pouze evakuace směrem k území DLR nebo Ruské federace,“ řekla CNN mluvčí mise.
Drželi nás jako ruský majetek
Ruská státní tisková agentura RIA Novosti zveřejnila 25. března zprávu o mariupolských uprchlících v Bezimenne. Popisuje, že představitelé DLR poskytují lidem jídlo, lékařskou péči a přístřeší, aby jim „pomohli cítit se bezpečně“. Po několika hodinách v Bezimenne byla Anna odvezena autobusem na ruskou hranici, kde dostala migrační kartu a poukázku na 10 tisíc rublů (asi 2 700 korun). Prošla ruskou celnicí, nechala si orazítkovat doklady a pak si ji vybral k výslechu někdo, o kom měla podezření, že je důstojníkem FSB.
„Jednali s námi jako se zločinci, drželi nás jako majetek Ruské federace. Neměla jsem pocit, že můžeme svobodně odejít,“ obávala se. Poté ji ale policie doprovodila na autobus do Taganrogu, kde Anna vystoupila na nádraží. Ti, kteří neměli v Rusku rodinu, přátele nebo peníze na dopravu, byli posláni dál na východ.
Anna, její matka, babička a bratr se odtrhli a odjeli do Rostova, protože tam měli přátele. Z Rostova cestovala vlakem do Moskvy, pak do Petrohradu a nakonec 22. března překročila hranice z Ruska do severního Estonska. V samostatném rozhovoru pro CNN Annina matka, které se také podařilo opustit Rusko, výpověď své dcery do detailu potvrdila. Anna měla od začátku pocit, že evakuace byla pastí. A přestože se bála odjet do Ruska, strach z pobytu v okupované oblasti Ukrajiny byl nakonec ještě větší.
Dmytrij netušil, co znamená písmeno „Z“
Dmytrij se do Mariupolu přestěhoval v únoru, aby mohl navštěvovat místní univerzitu. O necelý měsíc později se 21letý student spolu s tisíci dalšími lidmi ukryl ve sportovním komplexu, který se stal jedním z útočišť ve městě. 14. března se v centru objevili vojáci DLR. „Řekli: ‚Zabíráme budovu. Jděte pryč kvůli evakuaci.‘ Ale neřekli, kam máte jít. Usmívali se a my jsme museli úsměv opětovat, abychom zůstali v bezpečí. Nikdo nechtěl mít problémy,“ vzpomínal Dmytrij.
Davy lidí prchaly pěšky asi kilometr a půl ke kontrolnímu stanovišti, kde už stály připravené autobusy s označením písmenem Z, které se se stalo synonymem podpory války. Jenže Dymtrij a ostatní tento symbol nikdy předtím neviděli.
Na kontrolním stanovišti se muži svlékli a vojáci je zkontrolovali, zda nemají tetování. „Bylo nám řečeno, že můžeme být odvezeni do Ruska, nebo si sami najít cestu na Ukrajinu. Později nám doporučili Rusko, protože Ukrajinci nám nepomohou,“ popsal mladík. „Ukrajinské úřady na vás kašlou,“ vyslechl si od vojáků.
Vedoucí kyjevského Ukrajinského centra pro občanské svobody Oleksandra Matvijčuková vedla rozhovory s několika lidmi převezenými z Mariupolu do Ruska. „Bylo jim řečeno: ‚Máte možnost zůstat a zemřít, nebo jít do Ruska‘,“ nastínila CNN Matvijčuková a dodala, že na lidi byl vyvíjen nátlak dezinformacemi, že v ukrajinských městech není volné místo, lidé by nedostali ubytování. „To pro vás může udělat jen Rusko,“ tvrdili vojáci.
„Bez ohledu na to, zda ruská vojska použila fyzické násilí k převozu lidí, nebo ne, je jejich jednání nezákonné. Podle norem mezinárodního humanitárního práva musí strany konfliktu otevřít koridory a poskytnout civilistům možnost bezpečné evakuace z nebezpečné zóny. Rusko to neumožnilo,“ zdůraznila Matvijčuková.
Rusové předstírali, že nám pomáhají
Dmytrij řekl, že „autobusy Z“ odvezly lidi z Mariupolu do dalšího „registračního tábora“ v DLR. „Bylo tam všechno, co mělo vypadat, že nám Rusové pomáhají. Od plakátů až po humanitární pomoc,“ vyprávěl Dmytrij. Všechny následně zaregistrovali, zkontrolovali jim pasy a zapsali na speciální seznam.
Brzy poté bylo obyvatelům Ukrajiny řečeno, že v daném městě pro ně není místo, takže byli naloženi do autobusů směřujících do Ruska. Na hraničním přechodu je Rusové opět vyslýchali a kontrolovali telefony. Rusové tvrdili, že celou skupinu pošlou do Rostova, ale všichni místo toho skončili v uprchlickém centru v Taganrogu. Tam podle Dmytrije dostali SIM kartu, jídlo a toaletní potřeby na osprchování.
Když student uslyšel oznámení, že odjíždí vlak do Jaroslavle severovýchodně od Moskvy, rozhodl se nastoupit. Spolu s dalšími Ukrajinci skončil v rekreačním středisku v Jaroslavské oblasti, kde si stovky lidí vyřizovaly žádosti o status uprchlíka. „Registrovali je k biometrickým údajům, dávali jim ruské bankovní karty, nabízeli jim práci a vyslýchali je agenti FSB. Bylo to velmi dobře zorganizované. Nejspíše se nás snažili asimilovat,“ odhadl Dmytrij.
V tajných rozhovorech si Ukrajinci v centru předávali informace a spřádali plány, jak se dostat ven. Estonsko se zdálo být nejlepší možností. Dymtrij si zaregistroval bankovní kartu, aby mu ruští příbuzní mohli posílat rubly. Koupil si lístky na vlak do Moskvy, pak do Petrohradu a nakonec do Ivangorodu. Na hraničním přechodu se ho ruský úředník zeptal, proč cestuje bez dokladů, Měl ukrajinskou občanku, ale ne pas. Vše ale nakonec, v rámci možností, dobře dopadlo a Dymtrij se momentálně nachází v bezpečí někde v Estonsku.
