Jak dopadne Putinova válka? Atomovou hrůzou, atentátem na tyrana či ruskou dobou kamennou

Rusko zvítězí a vsadí na loutky

Ať už jsou naše sympatie k Ukrajině jakékoli, její přemožení je bohužel jednou z pravděpodobnějších variant. Bez ohledu na ukrajinské dosavadní defenzivní úspěchy je ruská vojenská převaha stále nepochybná, i francouzský prezident Emmanuel Macron po čtvrtečním telefonátu s Vladimirem Putinem připustil, že to nejhorší ještě napadené teprve čeká.

Ne, nebude to triumf, jaký si Putin vysnil. Novodobého ruského cara bude případné přemožení Ukrajiny stát nevýslovný počet obětí, ztrátu poslední špetky světového respektu, obrovské ekonomické problémy. Snad se jednoho dne hrdě pousměje, že svého cíle zásluhou klasické ruské přednosti – kvantity – přece jen dosáhnul. Pak si ale bude muset položit otázku: A co dál?

Přestože to drtivá většina Ukrajiny nikdy nepřijme, zadrženého (v lepším případě) Volodymyra Zelenského nahradí prokremelský Viktor Janukovyč a jeho nohsledové. Boje ani pak úplně neutichnou, částečně zdecimovaní ukrajinští vlastenci se uchýlí k hojným partyzánským výpadům. Ani kolaboranti, ani samotný Putin nebudou nikde v bezpečí.

Takže ano, Rusko bude v tomhle scénáři zdánlivým vítězem situace. Ukrajina se pro něj však promění stálým zdrojem nebezpečí a problémů. Nikdy se uchvatitelům zcela nepoddá. A Putina to může stát ve výsledku mnohem víc než jen tuny rublů utopených v bažině sebestředného velikášství.

Už žádná Ukrajina, ale SSSR

Anebo to bude ještě jinak. Vždyť Putin svou rétoriku v sobotu 5. března zase o něco přiostřil. Natvrdo začal vyhrožovat, že pokud se ukrajinské vedení bude dále bránit ruské „speciální operaci“, může země ztratit svou státnost úplně. Tím by vládce Kremlu vykročil blíž ke svému snu vrátit vlasti hranice, které měla v časech Sovětského svazu.

K tomu je však zatím pořád hodně daleko.

A navíc – i kdyby Rusové hrdé potomky kozáků skutečně porazili a pokusili se je potupit zrušením ukrajinského státu, dlouhodobě nebudou schopni podobné uspořádání věcí udržet. Tím spíš s ekonomikou zdevastovanou sankcemi. Putin bude před hlavněmi svých tanků držet 40 milionů naštvaných Ukrajinců, od nichž si lásku, vděk ani loajalitu nikdy nevyslouží.

„Vtrhnout s armádou do města je něco jiného než ho skutečně ovládnout,“ poznamenal před pár dny trefně britský historik Lawrence Freedman.

Bolavé bezčasí

Konflikt se však kromě toho může celkem snadno dostat i do patové situace. Moskva předpokládala, že Ukrajinu obsadí bleskovým úderem, to se jí ale nepovedlo. Zatímco srdnatost obránců podporují dodávky zbraní z ciziny, agresor má problémy s logistikou, nefunkční technikou, vlastním šlendriánem a nepromyšleným zásobováním. Síly a odhodlání mu budou čím dál víc odebírat i sankce.

Rusko se chlubí naprostou kontrolou nad ukrajinským vzdušným prostorem, ve skutečnosti jde zatím „jen“ o převahu; tedy o nic definitivního. Platí to tím spíš, že Ukrajině vydatně pomáhají západní zpravodajské služby, zatímco předpokládaný Putinův spojenec – Čína – se chová poněkud zdrženlivěji, než Kreml původně očekával.

Tohle může znamenat faktické ukrajinské vítězství.

Anebo taky ne. Stále ještě existuje varianta, že se obě strany více méně zakopou ve stávajících pozicích, budou se vysilovat příležitostnými a nikam nevedoucími boji, spor se postupně přenese k jednacím stolům s účastí mezinárodních mírotvůrců. Ale než se to celé někam pohne, uplyne věčnost.

Diplomatické řešení

Jak velkou naději má způsob, který se v civilizovaném světě nabízí ze všeho nejvíc? Série rusko-ukrajinských jednání sice průběžně probíhá, zatím ale nic podstatného nezměnila. S každým dalším masakrem bude navíc těžší zasednout za stejný stůl, nakupená bolest se hojí hůř.

Přitom tu existuje vzor, který na začátku 60. let vyřešil jiný svár eskalující až do hrozby jaderného konfliktu. Kubánskou krizi se totiž podařilo zažehnat i v momentu, kdy už se zdálo všechno ztraceno.

„Tehdy Rusko stáhlo jaderné rakety z Kuby za to, že USA stáhne rakety z Itálie a Turecka,“ zmiňuje ve svém facebookovém příspěvku datový analytik Petr Ludwig. „Chruščov byl ale na rozdíl od Putina odvolatelný politbyrem a choval se nakonec poměrně racionálně…“

Moskva zažije politický převrat

Tahle varianta zatím nepůsobí příliš pravděpodobně, dynamika třaskavých historických předělů nicméně sem tam přináší i podobně nečekaná překvapení.

Prozatím je to tak, že Putin ve své říši potírá i sebemenší náznaky odporu. Většina médií informuje veřejnost podle Kremlem nalinkovaných not, těm nezávislým hrozí za objektivní zpravodajství o válce drsné postihy, klidně i 15 let vězení. Po celé zemi sice probíhají protiválečné demonstrace, dosud však nemají statisícový charakter. Podpora Vladimira Putina vlastně naopak roste, propaganda je účinným nástrojem především v odlehlejších ruských končinách.

Přesto se po celé obrovské zemi protestuje, zatčeno bylo podle západních odhadů už kolem 7600 demonstrantů. A hlavně: S vývojem situace a uvalenými sankcemi už vyjádřili nespokojenost někteří oligarchové, konec války by chtěli kupříkladu dva z nejbohatších Rusů Oleg Děripaska a Michail Fridman, i vlivná společnost Lukoil otevřeně žádá vyhlášení příměří.

Opravdu důležití jedinci zkrátka začali kvůli Putinovi přicházet o peníze. A pro některé z nich je to mnohem zásadnější než nějaké vlastenčení nad dobytými územími.

„Mám pocit, že naše největší naděje je aktuálně někde uvnitř Ruska. Snad jim to brzo dojde a budou konat,“ souhlasí Ludwig.

Putin skončí před soudem v Haagu

Pokud se naplní předchozí scénář, nabízí se vzápětí haagský soud jako logické pokračování příběhu. Nedělejme si však iluze. I kdyby Rusko nakrásně zbavilo Putina moci, stejně je těžké si představit, že by se opravdu někdy zodpovídal ze svých hříchů před mezinárodním trestním tribunálem.

„Zločiny čelních politiků se dokazují těžko,“ uznala v rozhovoru pro Seznam Zprávy prokurátorka někdejšího Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Anna Richterová. „Nejsou to ty osoby, které by vzaly zbraň do ruky a samy střílely. Je tam vždycky důležité prokázat propojenost mezi politickým nebo vojenských představitelem a událostmi, ke kterým dochází na místě.“

„Samotné vyšetřování je zahájené, bude však trvat měsíce,“ pokračovala. „V rukou můžete mít velmi dobré důkazy, ale otázka je i jak pachatele dostat fyzicky k soudu. Když soud schválí na základě důkazů vydání zatýkacího rozkazu, sám nemá žádnou policii či armádu, která by mohla zatýkací rozkaz realizovat. Pokud jde o zatčení pachatelů, kteří se nachází dejme tomu na území Ruska, nikdo nemá šanci je tam zatknout, pokud by se dobrovolně nevydali tribunálu.“

Putin jako terč

Je tu i další řešení, byť se o něm ve vybraných diplomatických školách obvykle moc neučí: Zbavit svět původce všeho utrpení jaksi postaru, jako ve westernu.

„Je třeba odstranit Putina,“ prohlásil v pořadu K věci na CNN Prima NEWS i bývalý velvyslanec Petr Kolář. „Bavme se s těmi, kteří jsou nám připraveni s tím pomoci. Nevěřím, že by například oligarchové nedokázali dát dohromady takové peníze, které by přesvědčily některé zabijáky, aby to šli zkusit.“

Jak že to říkal hrdina slavné Drdovy povídky Vyšší princip? Vražda na tyranovi není zločinem… A Putin se během několika posledních týdnů proměnil ze státníka předstírajícího civilizované mravy v cynického strůjce bezprecedentního válečného utrpení.

„Nabídněme těm lidem beztrestnost, peníze. Nabídněme, že jim zařídíme krásnou farmu a doživotní bydlení někde v Kostarice,“ radil Kolář, který věří, že s nalezením cesty pro takový scénář by nemusel být zas takový problém. „Kontakt zde je a probíhá. Máme zpravodajské služby, své lidi na jejich straně a naopak.“

Putin si je bezprostředního ohrožení samozřejmě vědom, při své paranoie je teď ještě daleko opatrnější než kdy dřív. Přesto by případný pokus nemusel být bez šance.

„Jeho osobní ochrana je velmi dobrá. A bude velmi dobrá až do chvíle, kdy velmi dobrou být přestane,“ naznačil významně Eliot A. Cohen z washingtonského think-tanku Center for Strategic and International Studies. „O tom jsme se v sovětské a ruské historii přesvědčili už několikrát.“

Rusko se vrátí do doby kamenné

Přesně po tomhle doslova volal někdejší šachový šampion Garry Kasparov. Známý kritik Putinova režimu apeloval na lídry Západu, aby Rusy přitlačili ke zdi nejtvrdšími možnými ekonomickými sankcemi.

„Nevzpomínám si na jediný den, kdy by naše země žila bez nějakých restrikcí ze západního světa. Naučili jsme v takových podmínkách pracovat. A nejen přežívat, ale také rozvíjet náš stát,“ odpověděl posměšně ruský diplomat Anatolij Antonov.

Přestože k době kamenné je ještě daleko, i již přijaté sankce už běžný Rus cítí velmi tíživě. Ceny rychle rostou, lidem dochází hotovost, brzy nastane nedostatek potravin. Rubl se vůči dolaru propadl na historické minimum, ruská centrální banka nemůže ke většině svých devizových rezerv.

Země, která se propadá do čím dál větší izolace, prakticky zbankrotovala.

Pořád je ještě možné v sankcích přitvrdit, zejména ze strany USA a Velké Británie. A čím větší dopad to bude mít, o to blíž bude Putinův konec.

„Dřív nebo později bude tak jako tak odstraněn,“ uvádí pro případ takového scénáře Ludwig.

Konflikt se rozšíří do dalších zemí

Poslední dny nás naučily, abychom dopředu nevylučovali v podstatě žádnou možnost. Ani to, že se Putin nespokojí jen s Ukrajinou. Pobaltské státy mají náramné štěstí, že jsou členy NATO, jinak by se snaha Kremlu „ochránit ruskou menšinu kdekoliv na světě“ jistě zaměřila i tímto směrem.

A tak se jako snadnější terč rýsuje třeba Moldavsko.

Už britský odborník na mezinárodní diplomacii Tim Marshall v knize V zajetí geografie píše, že tento krok se přímo nabízí. Rusové už nyní prakticky ovládají jednu její specifickou část – Podněstří. A chtějí víc. Pokud by pozapomenutou moldavskou končinu propojili s Ukrajinou, získali by dominanci nad severním pobřežím Černého moře.

Jaderná katastrofa

Je strašné si připustit, že jsme se probudili do světa, v němž je i tohle možné. Jenže Putin už před týdnem nařídil ruským jaderným silám pohotovost. Ministr zahraničí Sergej Lavrov někdy v té době dodal, že třetí světová válka by byla dozajista konfliktem jaderným.

Od té doby se navíc situace neuklidnila, spíše naopak – v sobotu 5. března ruský prezident varoval, že ekonomické sankce od Západu považuje za cosi na způsob vyhlášení války. Mimo to ve stejném projevu zdůraznil, že vyhlášení bezletové zóny nad Ukrajinou ze strany jakékoliv země by okamžitě chápal jako její účast v konfliktu.

Pro jistotu si to zopakujme: Řeč je o zemi, jejíž vojenské síly se neostýchaly ostřelovat jadernou elektrárnu v Záporoží. O zemi, která jako kdyby ztratila veškeré zábrany. O zemi, jejíž vůdce se dosavadním neúspěšným tažením může cítit jako kočka zahnaná do kouta.

„Putin teď ještě přitvrdí, protože nevidí jinou cestu ze slepé uličky než zkázu, obrácení nevinných evropských měst v trosky a popel,“ prohlásil například britský premiér Boris Johnson.

Pokud Putinovi opravdu začne být všechno jedno, nebude cesty zpět. V nukleární přetahované nebude vítězů. Přijde konec všeho.