Maradona mi pomohl, protože o mně mluvil jen v dobrém, říká oslavenec Matthäus

Narodil se v bavorském Erlangenu, vyrůstal v Herzogenaurachu, kde sídlí výrobci sportovního vybavení Adidas a Puma. V tamním 1. FC začínal v devíti letech s fotbalem. V mládežnických týmech hrál většinou se staršími. V 17 letech zvládl vstřelit dopoledne dva góly za juniory a odpoledne další dva za muže v bavorské zemské lize.

I proto si ho v 17 letech vyhlédl trenér Borussie Mönchengladbach Jupp Heynckes, ano, ten, který ještě před třemi roky „zachraňoval“ ve špatné sezoně Bayern Mnichov a dovedl ho k titulu. Během prvních pěti sezon v bundeslize vstřelil Matthäus z pozice defenzivního záložníka a psa obranáře 36 gólů. Dalších 57 přidal při prvním angažmá v Bayernu. Pak hrál čtyři roky za Inter Milán v tehdy nejlepší ligové soutěži na světě – v italské Serii A, kde se často potkával s Argentincem Diegem Maradonou.

Po druhém osmiletém působení v Bayernu se na závěr kariéry přesunul do klubu New York MetroStars, kde skončil už po roce a neslavně. Rok nato začal trenérskou kariéru v Rapidu Vídeň, na žádné ze štací ale nevydržel více než dvě sezony. Jako trenér maďarské reprezentace však porazil „své“ Německo.

To dovedl v roce 1990 jako kapitán k titulu mistrů světa. Ve čtvrtfinále svým gólem z penalty vyřadil na šampionátu v Itálii bývalé Československo po vítězství 1:0. Pokutový kop proměnil i v semifinálovém rozstřelu proti Anglii. Ve finále proti Argentině však penaltu přenechal obránci Andreasi Brehmemu. To nyní v rozhovoru pro německý magazín Kicker označil za nejrozumnější rozhodnutí ve své fotbalové kariéře.

Se 150 starty za reprezentaci drží rekord mezi německými fotbalisty, žádný z nich navíc nedosáhl na metu 25 utkání na mistrovstvích světa. V roce 1990 se stal nejlepším fotbalistou světa i Evropy, loni ho zařadili do ideální jedenáctky Zlatého míče všech dob.

Jak často vzpomínáte na dětství?
Často, protože se pravidelně vracím do rodného Herzogenaurachu, i když rodiče již zemřeli. S tamním fotbalovým klubem jsem v kontaktu, jsem v něm čestným kapitánem a je po mně pojmenované hřiště, podporuji jeho mládežnické týmy. Tváře poznávám i po 40 letech, přestože se stýkám už jen se dvěma hráči z té doby. Ale pořád to jsou pěkné vzpomínky.

Ze školy jsem běžel domů udělat úkoly a pak hned ven. Tam jsem se potkal s ostatními kluky a hráli jsme až do tmy fotbal.

Když slavil na podzim Franz Beckenbauer, kapitán mistrů světa z roku 1974, 75. narozeniny, mluvil o poválečné době. Na co z dětství vzpomínáte vy?
Že jsem vyrůstal v sociálně slabší rodině, moji rodiče neměli tolik peněz, aby mi každý druhý den kupovali novou hračku. Takže naší hračkou byl fotbal. Ze školy jsem běžel domů udělat úkoly a pak hned ven. Tam jsem se potkal s ostatními kluky a hráli jsme až do tmy fotbal. A když nikdo nepřišel, pak jsme trénovali o zeď pod lampou. Pravou novou, levou, nártem, placírkou.

Kdy vás vzali do klubu?
V devíti letech. Tehdy neexistovala žádná mládež E nebo F. Zařadili mě do „céčka“, po roce jsem směl začít hrát s ostatními. Mezi čtrnáctiletými jsem byl nejmladší, ale jako střední útočník jsem střílel nejvíc gólů. „Béčko“ jsem přeskočil a poslali mě rovnou k A-týmu mládeže. Paralelně jsem v 17 letech už hrál i za první mužstvo. Dopoledne za juniory, odpoledne za seniory.

Herzogenaurach je také sídlem výrobce sportovního vybavení Puma, který vás vybavuje od začátku po celou kariéru.
To je neuvěřitelná historie. Já, syn domovníka a údržbáře z Pumy, jsem v 17 letech přestoupil do Borussie Mönchengladbach, kterou oblékala Puma. I díky tomu to spojení vydrželo a rozvíjelo se dál.

Na jedné zveřejněné fotografii sedíte v kuchyni a vaše matka žehlí reprezentační dres. I takový byl váš život doma?
Jasně. Ta fotka musí být z roku 1980 po mistrovství Evropy, které jsme vyhráli. Ukazuje, jak moje máma byla pilná, jak se starala. Všechno zorganizovala nejen doma, ale také na hřišti. A to mám po ní dodnes. Byla pro mě vším, bojovnicí, vzorem, protože táta ráno odemykal a večer zamykal dveře Pumy. Bydleli jsme vedle. My jsme měli číslo domu 11, Puma 13. Ten dům jsme postavili na přelomu 60. a 70. let. Jako desetiletý jsem musel vždy v sobotu ráno vstávat a s bratrem pomáhat, nosili jsme kameny na stavbě a dělali i další věci. Neuškodilo nám to, protože jsme se naučili, jak zacházet s penězi a také je vydělávat. Rozvážel jsem noviny, v létě dělal brigádu v Pumě, po stadionu roznášel nápoje.

Měl jste v 17 letech představu, kam vás fotbal zavede?
Ne. Nepřestoupil jsem do Mönchengladbachu s cílem stát se reprezentantem. Mým snem bylo hrát bundesligu. Přišel jsem do světa, který jsem znal jen z televize, do klubu, v jehož povlečení jsem spal.

Při soustředěních mi trenéři říkali, že jsem příliš malý, že mám dost času. Tehdy se šlo po výšce, ne po kvalitě, proto jsem také nikdy nehrál za výběr Bavorska.

Jak by začínala dnes vaše kariéra? Ve 13 byste šel do nejbližší akademie a sportovního centra?
Nevím. Ani moje začátky nebyly jednoduché. Při soustředěních mi trenéři říkali, že jsem příliš malý, že mám dost času. Tehdy se šlo po výšce, ne po kvalitě, proto jsem také nikdy nehrál za výběr Bavorska.

Přestoupil jste do Borussie Mönchngladbach, ale akorát na konci její nejúspěšnější éry…
V roce 1979 vyhráli Pohár UEFA proti FK Crvena zvezda Bělehrad. Držel jsem jim palce a za měsíc jsem byl jedním z nich. Prostě splnění dětského snu. Byl jsem velmi nervózní, když jsem tam poprvé šel, v kabině jsem se snažil hodně odkoukat. Na hřišti jsem do toho dával všechno, nešetřil jsem nikoho, bylo mi jedno, jestli to je Winfried Schäfer nebo Ewald Lienen.

Vaším prvním trenérem v profesionálním fotbale byl Jupp Heynckes.
Na jeho doporučení s přispěním Bertiho Vogtse jsem již po čtyřech zkušebních trénincích podepsal smlouvu. Jupp se někdy předtím, aniž bych to věděl, přijel podívat do Herzogenaurachu. Dopoledne jsem vstřelil dva góly za juniory, odpoledne dva proti Vohenstraussu v zemské lize. To ho přesvědčilo. Z útočníka mě stáhl na defenzivního záložníka. První dva roky jsem si zvykal a byl jako pes obranář.

Po Heynckesovi vás vedli tak uznávaní odborníci jako Udo Lattek, Franz Beckenbauer, Giovanni Trapattoni, Otmar Hitzfeld. Který z nich byl pro vás tím nejdůležitějším trenérem?
Měl jsem štěstí, že jsem ve správnou dobu volil i správné kluby a v nich měl odpovídající trenéry, kteří mě výkonnostně posouvali. V Heynckesovi jsem měl mladého trenéra, který sázel na mladé hráče. Dostalo se mi od něj velké důvěry, když si dovolil posadit takové hráče jako Schäfer. Podporoval mě, ale také kopal do zadku. Stál vždy za mnou, i když jsem jako teenager vyváděl blbosti nebo neměl odpovídající disciplínu.

A ti ostatní?
Bylo by nefér některého vyzdvihovat. Jupp byl učitel, Lattek jako otec, který má cukr a bič. Měl jsem vlastně jen velké trenéry. Trapattoni byl pro mě v Itálii hodně důležitý, Beckenbauer mi v reprezentaci věřil, naslouchal mi, prolnuli jsme se.

Byly vaše přestupy v roce 1984 do Bayernu Mnichova a 1988 do Interu Milán správnými a ve vhodný okamžik?
Nabídky přicházely každý rok. Mohl jsem přestoupit ve 20 letech do Juventusu Turín a vydělávat dvacetinásobek toho, co jsem bral v Mönchengladbachu. Ale peníze v žádném z mých přestupů nehrály roli. To bych jinak nešel v roce 1984 do Bayernu. V Německu jsem měl tehdy tři nabídky. Nejvyšší od Borussie, následoval Bayern a pak 1. FC Kolín nad Rýnem. Ten to chtěl dorovnat, ale to už jsem se rozhodl. Na Itálii jsem se ještě necítil dostatečně zralý. V Mönchengladbachu mě fanoušci pět let milovali – až do neproměněného pokutového kopu ve finále poháru.

Jakou nabídku byste v kariéře rád přijal?
Real Madrid mě chtěl v roce 1991. Já jsem chtěl k nim. V Interu Milán už jsem dosáhl všeho. V Ženevě jsem se setkal s prezidentem Realu Mendozou a za dvě hodiny jsme všechno vyřešili. Délku smlouvy, plat. Real byl ochotný zaplatit 18 milionů marek, na tu dobu neuvěřitelné peníze. Ale mezi Interem a Realem se táhl spor kvůli chilskému útočníkovi Ivanu Zamoranovi. Proto Inter nakonec ze všeho vycouval.

Byl přesun do Interu Milán potvrzením, že už jste vyzrálou fotbalovou osobností?
Ano. Navíc to doplňovalo kouzlo italské ligy, která v té době byla jasně nejlepší na světě. A potvrzovalo se to i mimo stadiony. V Mnichově jsme hráli v listopadu před 12 tisíci diváky, v Miláně pokaždé před 70 tisíci. Láska Italů k fotbalu, jejich náklonnost a oceňování hráčů jsou něčím speciálním. Bylo pro mě důležité, abych se tam prosadil. To se mi podařilo stejně jako Andreasi Brehmemu a Jürgenu Klinsmannovi či Rudimu Völlerovi a Thomasi Bertholdovi v Římě. A bylo to rozhodující pro to, že jsme v roce 1990 vyhráli právě v Itálii titul mistrů světa. Mohli jsme každý víkend hrát na nejvyšší úrovni a měřit se s nejlepšími z nejlepších.

Spojuje vás v současnosti ještě něco s Itálií?
Jasně, moje přezdívka „Grande Lothar“ (Velký Lothar). Ta mi zůstala.

Kde jste doma?
Doma se cítím všude na světě. Minimálně na stadionech, kde jsem hrál nebo trénoval. Ale jedno bych chtěl vyjasnit.

Prosím.
Říká se, že jako trenér jsem nedosáhl takových úspěchů jako hráč. Ale kdo to o sobě může tvrdit? Přesto se vždy rád vracím tam, kde jsem působil, protože jsem nikde neodvedl špatnou práci nebo nezklamal. Měli mě rádi v Izraeli, mohu přijet do Vídně, Salcburku i Bělehradu. Lidé na mě vzpomínají v dobrém. Jako fotbalista jsem zanechal svou stopu všude na světě a nyní po něm cestuji jako zástupce Bayernu, německé bundesligy i Pumy. Když jsem přijel do Argentiny, byl jsem díky společným duelům s Diegem Maradonou oceňovaný, ne nenáviděný. Také proto, že on o mně mluvil jen pozitivně.

Světoobčan z Herzogenaurachu?
Přesně. Fotbal mi otevřel dveře, abych poznal svět.

A zřejmě vám pomáhá i to, že navždy budete kapitán mistrů světa…
To samozřejmě nepřináší nevýhody. Ale také mě to nijak nezměnilo.

Když jsem přijel do Argentiny, byl jsem díky společným duelům s Diegem Maradonou oceňovaný, ne nenáviděný. Také proto, že on o mně mluvil jen pozitivně.

Před triumfy jste zažil i zklamání. Především to v roce 1984, kdy jste neproměnil pokutový kop ve finále Německého poháru.
Kdybych tehdy nestřílel, milovali by mě fanoušci Mönchengladbachu dodnes, nikdy bych se nestal jidášem. Poznal jsem, co je nenávist a obviňování, ale přesto mi i toto pomohlo v kariéře a poučil jsem se z toho. Tu penaltu jsem měl v hlavě i při finále mistrovství světa 1990 v Římě. Nešel bych na ni ani šest let předtím, protože jsem nehrál dobře a k tomu jsem dostal od soupeře loktem. Ale trenér Heynckes rozhodl.

Jak to tedy bylo ve finále proti Argentině?
Tehdy jsem šel za Andym Brehmem, protože jsem se kvůli novým kopačkám necítil úplně v pohodě.

Vzdal jste se odpovědnosti?
Ale kdeže. Kdo nebo co by mi zabránilo, abych na tu penaltu šel? Proč bych neměl převzít odpovědnost? Vždyť jsem ji proměnil jak ve čtvrtfinále proti Československu, tak i v semifinále v penaltovém rozstřelu s Anglií. Ale měl jsem úplně nové o půl čísla větší kopačky. To byl ten důvod. Nechtěl jsem ohrozit úspěch celého Německa a mít výčitku jako z roku 1984, kdy jsem šel k penaltě v nedobrém rozpoložení. Kdybych penaltu ve finále 1990 neproměnil, nikdo by mi to dodneška neodpustil. Nejít na ni bylo nejrozumnější rozhodnutí v kariéře.

Tu jste po druhém působení v Bayernu ukončil v New Yorku MetroStars. I když ne příliš šťastně.
Bylo by to krásné období, kdyby vše běželo, jak jsem si představoval. A tak pěkně to začalo. Ještě když jsem byl v Bayernu, Bora Milutunovič mi říkal: Člověče, Lothare, až tady budeš končit, přijď za mnou do New Yorku. Manažerem tam byl Charlie Stillitano, podobný fotbalový blázen jako Bora. V Mnichově jsem měl všechno, ale v New Yorku jsem chtěl jít cestou Franze Beckenbauera a i v 39 letech získat nové zkušenosti. Chtěli jsme tam společně něco vybudovat. Ale tři týdny po mém příchodu Boru a Charlieho vyhodili.

Nechtěl jste se raději vrátit?
Ne. Ale jejich nástupci byli teprve začátečníci, nevyznali se, neměli žádné zkušenosti ani nadšení pro fotbal a vlastně mě ani neznali. S Borou jsme byli domluveni, že budu moci zůstat o dva dny déle na Floridě, abych si odpočinul a prohřál tělo. Takto jsem musel běhat s osmnáctiletými kluky, kteří právě vyšli ze školy. A to už mě nebavilo. Ale přesto jsem tam poznal mnoho zajímavých lidí a objevil pár krásných restaurací.

Takže byste si radši takový konec kariéry odpustil?
Ne, ne, ne. To jen v jednom případě, když jsem jako trenér odcházel z Paranaense v Brazílii. Dodnes mě z toho bolí u srdce. Parádní klub, čisté duše hráčů, kteří na mě viseli jako já kdysi na Franzi Beckenbauerovi. Po dvou měsících jsem je z osobních důvodů nechal ve štychu. Fungující rodinu v klubu jsem vyměnil za fungující rodinu s manželkou. Nezachoval jsem se dobře.

Tak závistivou společnost jako v Německu jsem nezažil nikde a nemám ji rád.

Smířil jste se s tím, že jste nikdy netrénoval v bundeslize?
Zcela. Jsem člověk, který přijímá rozhodnutí ostatních. Ať v soukromí, nebo v práci. Rád bych v bundeslize byl, ale buď nebylo správné načasování, nebo chyběl správný klub. Ale užil jsem si kariéru i jako trenér. Vyhrál jsem titul s Partizanem Bělehrad, objevil několik mladých hráčů a jako reprezentační trenér Maďarska jsem porazil Německo.

Právě Německo hledá po avizovaném odchodu Joachima Löwa nového kouče. Vaše jméno už také padlo.
Kdyby za mnou z Německého fotbalového svazu přišli, vyslechl bych si je. Jestli bych do toho šel, je druhá věc. Vedu krásný život, zůstal jsem blízko fotbalu, ale přesto mám dost času pro sebe a rodinu. A nejsem pod tlakem a dohledem ostatních. To je pro mě kvalita života.

Často jste kritizoval, jak se v Německu jedná s idoly a vzory pro mladou generaci.
Jde o lidi, kteří navenek pozitivně reprezentují Německo. Třeba Boris Becker (bývalý tenista, nejmladší vítěz Wimbledonu, pozn. red.) nebo Franz Beckenbauer. Všichni děláme chyby, ale my jako Němci se těšíme z toho, když někoho známého při něčem přistihnou. Tak závistivou společnost jako v Německu jsem nezažil nikde a nemám ji rád. V Srbsku, v Maďarsku, nikde na světě jsem nezažil takovou závist vůči lidem, kteří něčeho dosáhli. Já přeji každému.