Našich ČSA si vážil celý svět, smutní letuška. U končících aerolinek pracovala 43 let

Eva Součková si bude až do smrti pamatovat několik letopočtů.

Předně rok 1969 – tehdy začala pracovat u ČSA, když ji na konkurzu vybrali jako první ze 400 uchazeček. Pak samozřejmě i 31. prosinec 2011 – tehdy odešla do důchodu.

Jistě ale nezapomene ani na 26. října 2024. To je totiž den, kdy ČSA končí jako samostatná letecká společnost svou existenci.

ČTĚTE TAKÉ: Tragédie v Jaroslavli? Do některých letadel bych v Rusku nesedl, říká český pilot

„Vždycky jsem si myslela, že vlajkového dopravce stát nenechá padnout. No, pletla jsem se,“ připouští lakonicky žena, která s těmi třemi velkými písmeny strávila velkou část života. „ČSA měly po celém světě obrovský respekt. Když jste to někde řekl, všichni mluvili uznale. Vím, že byl v zahraničí obrovský zájem i o značku OK. Chtělo ji odkoupit hodně, hodně aerolinek. ČSA ji nikdy neodprodaly. Jak to bude teď, netuším. Ach jo. To mi řekněte – jak tohle může někomu projít?“

To nevím. Asi může. Tak mi raději řekněte, co všechno jste u ČSA zažila.
Bylo toho hodně. Komu se podaří být ve stejném zaměstnání od puberty až do starobního důchodu? Vždycky jsem ve vztahu k ČSA byla srdcař. Létala jsem od sedmnácti, hned od maturity! V některých státech, třeba v USA, jsem pak v devatenácti svůj věk dokonce musela zatajovat, protože jsem podle nich ještě nebyla plnoletá.

Nebojovala jste ze začátku se strachem z létání?
Kdepak, to mě netrápilo. Ačkoli – a to se asi budete divit – zažila jsem i kolegy, kteří to v sobě měli. Vybavuji si kolegyni, která mi při startu křečovitým sevřením vyloženě rozdrápala ruku.

Proč si tedy vybrala tuhle práci?
Z jednoduchých důvodů. Za mých časů byla práce letušky velmi prestižní. A taky jste se ze země neprodyšně uzavřené komunisty mohl podívat do světa, něco si odtamtud přivézt. Já lidi se strachem z létání uklidňovala třeba tím, že největší podíl na nehodách mívá lidský faktor. A u ČSA odjakživa pracovali úžasně šikovní mechanici. Svědomití fachmani, kteří si dokázali poradit úplně se vším. Nikdy nic nezanedbali.

Co jste musela umět, aby vás vzali za letušku?
Vedle maturity byly nezbytné minimálně dva jazyky. S rodinou pocházíme ze Sudet, takže německy jsem uměla, rusky ze školy taky, k tomu angličtina, časem jsem přibrala ještě španělštinu. Ale to by tehdy nestačilo. Musel jste se i umět chovat, být upravený. K tomuhle zaměstnání patřila určitá noblesa.

Patřila, už nepatří?
Když vidím, jak neupraveně dnes vypadají některé palubní průvodčí, je mi smutno. Jsou neučesané, mají fleky na uniformě. Stevardky, které kdysi prošly výcvikem u ČSA, poznáte oproti tomu hned. Jejich úroveň zůstala vysoká. Jinak se však nároky bohužel hodně snížily, aerolinkám je to zjevně jedno. Když jsem nedávno letěla se Smartwings, kapitán se před letem pasažérům ani nepředstavil. Bavila jsem se o tom se stevardkou a jeho jméno neznala ani ona!

Pamatujete si svůj první let?
Jistě. Měli jsme Iljušinem Il-18 letět přes Bratislavu do Košic, protože ale bylo špatné počasí, skončili jsme na letišti Tatry. Jak já se tenkrát klepala, abych neudělala chybu! Tolik jsem o tu práci stála… Ne, získala jsem ji. A ze začátku jsem si musela odkroutit tuzemské lety, ven jsem se dostala až postupně. Těší mě, že jsem zažila dvě nejhezčí éry létání.

Jaké?
Za první považuju létání s Il-62. A za druhou, když jsme dostali Airbusy A310. U Il-62 si vybavuju jednu vychytávku – když stál, měl na rozdíl od ostatních letadel vzadu vysunutou nohu. Zkrátka jej vybavili tak těžkými motory, že by to bez podpěry neustál… Bylo s ním pěkné létání. A ve fajn partě. Stevardů bylo šest, z toho pět chlapů. Mezi nimi jeden hoch na těžší práce; třeba na tahání bas piva z podpalubí nahoru. Když přišly tři sta desítky, v první třídě jsme servírovali na cibulácích. Nádhera. Dělalo mi radost, že pro lidi můžu něco udělat.

Složení pasažérů bylo asi za totality jiné.
Jistě. Když tenkrát člověk někam letěl, byla to pro něj událost. Na dvaašedesátkách jsme hodně vozili lidi na služebních cestách. ČSA měly tehdy úžasné obchodníky, co ti sehnali za kontrakty! Létali jsme třeba s poutníky do Džiddy. Na první let tím směrem nezapomenu. Někdy před přistáním jsme si najednou všichni uvědomili, že se na palubě něco změnilo. Co? Došlo nám to až po chvilce: všichni cestující se převlékli do bílého. Nebo když jsme létali Vietnamy. To jsme najednou na tranzitu v uličce spatřili divně poskakující pytel.

Pytel?
Vietnamec si vezl do Československa opičku… Hodně jsme létali i do Indonésie. A já pořád nemůžu dostat z hlavy, jak se Indonésané k sobě chovali hezky. Proto vůbec nechápu, co jsou dnes někteří muslimové schopni dělat za hrůzy. Při jednom z těch dlouhých let například na palubě zemřel jakýsi pán. A oni se o něj osm hodin letu úžasně starali. Ve srovnání s dneškem je to obrovský rozdíl. Z toho je mi smutno.

Letěla s vámi nějaká pozoruhodná osobnost?
Ano. Úžasně se choval například houslový virtuoz Josef Suk. Nebo sovětský skladatel Aram Chačaturjan. Od toho mám dokonce na papíru rozepsanou nějakou melodii. S nimi byla nádhera si popovídat! Na rozdíl od jisté československé hvězdičky, která se tady jednou blýskla, pak strávila čtrnáct dnů v Americe a při návratu domů si ode mě poručila „milk“ do kávy.

Naopak Ivana Trumpová, to byl skvělý člověk. Nějak nám to vycházelo, že jsme spolu hojně létaly. A já ji měla moc ráda. Příjemná byla i setkání s režisérem Milošem Formanem. S ním se dalo bavit úplně o všem. Takoví lidé vás obohatí. Stejně jako Waldemar Matuška. Nebo Karel Gott! S tím jsem se setkala mnohokrát, to byl naprosto úžasný člověk. Slušný gentleman, až do poslední chvíle. Takových je málo.

Jaké bylo v 60. letech pro mladou holku z totalitního státu, když mohla létat do celého světa?
Bylo to samozřejmě příjemné, leckde jsme měli oči navrch hlavy. Z Indie jsme si vozili na Vánoce banány a mango, to jste tu jinak tak často neviděli. Pamatuju si jednoho pana kapitána z Petřin, který si ze světa přivezl dva melouny. A protože to byl šprýmař, vzal si je v Praze do síťovky a chodil s nimi po ulici. Iks lidí se ho ptalo: „Pane, kde jste je koupil?“ Každého poslal do zeleniny za rohem: „Tamhle. Teď je přivezli!“ Hezky si to užíval.

Za jak dlouho jste z tuzemských letů přešla na delší?
Po necelém roce jste mohl přejít na východní Evropu. Pak na západní. A nakonec na dálkové linky. I v nich jste nejdřív začal východem, následně do Ameriky. Do USA se létalo v lepších uniformách; měly i kožíšek. Když se létalo z Ameriky přes Amsterdam, servírovali jsme lidem snídani na modrotisku. První třída dostávala do koňakové skleničky holandský karafiát.

Začněme východem – co vám utkvělo z létání do SSSR?
Pamatuji si, jak jsem poprvé přiletěla na moskevské letiště Vnukovo. Ve škole nás učili, jak je to v SSSR úžasné. A teď jsem tam najednou byla a… všude špína, smrad kyselého zelí. Na druhé straně musím zdůraznit, že lidé byli neuvěřitelně hodní. Dneska je můj pohled na Rusy poznamenán válkou na Ukrajině, tenkrát to ale člověk bral jinak. V Taškentu jsme byli zvyklí nakupovat v tamním skvělém Domu hraček. Tak nádherné hračky jste nikde jinde nepořídili! Taky jsme si tam vozili boty do opravy. Nosím hodně vysoké podpatky, oni tam dělali kovové. To bylo něco pro mě. Létali jsme i Kazachstán. Denně se dělaly dvě Moskvy. Odtamtud jsme pokaždé vozili smetanu a kaviár.

Co první cesta do USA?
Tam se létaly New York, Chicago, z Kanady Montreal, Toronto, pak se linka protáhla na Kubu, do Mexika. Podle toho vidíte, jaký to byl boom. A moje první Amerika? Rok 1973. Přiletěli jsme do New Yorku a zrovna stávkovali uklízeči odpadků. Takže první dojem byl, že se všude povalovaly černé pytle přeplněné vším možným.

To si vás Amerika asi moc nezískala.
Já se zamilovala spíš do Indie. Miluji mentalitu tamních lidí. Měla jsem štěstí, že když končily tři sta desítky, tak jsem měsíc létala pro Air India. V letadle jsem zastřešovala celou indickou posádku, úžasně jsme si rozuměli. Vyplatilo se mi, že jsem je nechtěla předělávat.

Po letech se mi pak stala legrační věc. Dcera se jela podívat do New Yorku, ubytovaná byla v hotelu, kde pobývaly i indické posádky. A oni se s ní dali do řeči, že je prý neuvěřitelně podobná jedné české letušce. „No ano, to je moje máma,“ smála se. Hned mě pozdravovali. Hezké, ne? No jo, jsme si podobné. Dokonce taky nějaký čas pracovala jako letuška.

Kam jste ještě ráda létala?
Do Indonésie. To je tak krásná země! Měla jsem možnost tam strávit šest neděl. V horách je úplně jiný vzduch. Mám moc ráda sopky, tam jsou navíc činné. Paráda. Létala jsem i do arabských zemí, přiznám se ale, že mi moc neseděl tamní přístup k ženám.

To bylo normální, že jste někde mohla pobýt až šest týdnů?
Když se létal Dálný východ, doletěli jsme do Bombaje, kde jsme zůstali týden. Následovaly Kuala Lumpur, Singapur, Jakarta, zase Singapur; tam jsme byli opět týden. Na tehdejší dobu jsme se měli opravdu luxusně. I z pohledu dnešních letušek to zní jako pohádka.

Hodně vám lidé obyčejnějších profesí záviděli?
Asi ano. My jsme si ale od nich brali seznamy s věcmi, které chtěli přivézt – nic velkého, jen drobnosti typu plavky, paruka. A vycházeli jsme pokud možno každému vstříc. Jediný problém nastal, když nás po příletu šacovali estébáci. Dělali to hodně důkladně. Abychom nikde nic neschovali, prohledávali dokonce i použité dámské vložky… To bylo nepříjemné.

Představte si, že máte za sebou dvanáct hodin letu, načež si vás vezmou do parády. Přímo od letadla si nás odvezli někam do čtvrtého patra. A probírali opravdu všechno. Když měl někdo nějaký zápisníček, kontrolovali to lístek po lístku. „Co jste myslela tímhle obrázkem? A co je tohle?“ StB na nás navíc nasazovala člověka, jmenoval se Hartl. Jednou u nás zazvonil i doma, prý jestli jsem v cizině na hotelu neviděla nějakého chlapa. No, pořád nechápu, co to mělo znamenat.

Pouštěl režim na Západ jen lidi politicky prověřené?
Velké kádrové prověrky proběhly v roce 1971. Mě ale nemohli prověřovat z toho, co jsem dělala roku 1968, kdy jsem se nanejvýš připravovala na maturitu. Mezi letuškami jsem každopádně byla jednou z mála nekomunistek. Nemyslete si, nebyl důvod, abych měla komunisty v lásce. Vždyť zavinili smrt mého otce. Ale nezlobte se, zrovna o tom se mi nechce mluvit…

Nemusíte. Respektuji to.
Vždycky se říkalo, že v jedenáctičlenném kolektivu letadel jsou jeden až dva „pozorovatelé“. Dával jste si proto pozor na pusu. U někoho se to tušilo, u jiného ne. Musím říct, že když se po roce 1989 otevřely archivy StB, přečetla jsem si o sobě ve spisech leccos i od lidí, do kterých bych to v životě neřekla. Bůh ví, co na ně měli... Nemá cenu se tím zpětně zabývat.

Ale jistě, člověk si pamatuje. Třeba jednu vyhlášenou soudružku, která mi po Listopadu 89 – jakmile jsem se vrátila z nemocnice, kde jsem kvůli operaci strávila revoluci – nadšeně povídala: „To je báječné, viď? Jak se to konečně může říct!“ Na to nemáte co říct. Při těch kádrových prověrkách z jednasedmdesátého šlo hlavně o lidi, kteří byli u ČSA zaměstnáni už v roce 1968. Problém měli třeba piloti a navigátoři, kteří si z odznaků s milionem nalétaných kilometrů seškrábali rudou hvězdičku. Mimochodem – víte, s kým jsem v začátcích ještě létala?

Ne.
Se Zápaďáky. S letci, kteří za války působili u RAF.

Vážně?
Ano. Než je po roce 1968 zase vyhodili… Těsně před okupací je přijali zpět, pak po čase zase vykopli. To vám byli strašně zvláštní lidé. Absolutně bezproblémoví. Na úrovni. Sice měli všichni v puse pořád cigáro, jinak se ale jednalo o festovní lidi. Třeba Jan Irving. Válečný hrdina z bombardérů, který prováděl nálety na ponorky. Skončil tak, že se po vyhození z ČSA živil coby liftboy v hotelu Jalta. Nebo Pepa Šobr. Pamatujete si, jak nám v roce 1975 sestřelili letadlo v Damašku?

Pokud se nepletu, oficiálně se příčina havárie nezjistila. Jeden ze dvou přeživších však tvrdil, že stroj byl sestřelen.
Dneska se už ví, že to nebyla žádná chyba pilota… Šlo o nejtragičtější leteckou nehodu v historii ČSA, zahynulo 126 osob. Pořád mám ty rakve v řadě před očima. Hrozné. Hledali se dobrovolníci, kteří do Sýrie pro ty chudáky doletí. Kývla jsem. Na místě po nás ale chtěli identifikaci členů posádky. Něco, do čeho se nikomu nechtělo. Já byla nejmladší, takže to mělo padnout na mě. Měla jsem z toho strašnou hrůzu, Pepa Šobr ovšem vstal a řekl: „Jdu já. Za války jsem toho viděl už hodně.“

Musel to být šílený pohled.
Byl. Z kapitána našli ruku, děsivé to bylo i u ostatních. Atmosféra na místě byla strašná. Místní měli jasno, že to někdo sestřelil schválně. A já si to myslím taky, vždyť jsem to letadlo viděla. Jen se to tenkrát nesmělo nikde říct. Ještě něco si k tomu pamatuju – tenkrát, než jsme se z Damašku vrátili, před námi v Praze přistál palestinský předák Jásir Arafat. Tak si spočítejte jedna a jedna dohromady.

Byla to nejošklivější věc, kterou jste s ČSA zažila?
Nejsmutnější. Dost ošklivé to bylo i v 70. letech za války v Libanonu. Nikdo jiný tenkrát do Bejrútu nelétal, my ano. Přitom když jsem pár roků před tím začínala létat, tohle město bylo Paříží Východu. Bohužel, pak se to u nich začalo mydlit... Takže jsme tam jednou takhle čekali na povolení ke startu, když najednou před námi vybuchla bomba. Pak i za námi. A kapitán se rozhodl, že bez ohledu na věž odstartuje. Aby ne – jedna bomba, druhá bomba; tu třetí by stačilo hodit mezi a trefili by se přesně. To byla velká divočina. Naštěstí s dobrým koncem.

Co bylo naopak nejhezčí?
Třeba když se létalo z Kanady severní cestou, viděl jste nádhernou polární záři! Nebo jsem při přeletu přes Nízké Tatry sledovala okénkem dvě duhy přes sebe. Taky krása. Jistě, počasí nám dokázalo někdy i dost zavařit. Jako když jsme se jednou dostali s Tu-134 do bouřky. Nebylo nic vidět, jen blikání červeného polohového světla. Tehdy jsem létala ani ne půl roku, seděli jsme vedle sebe s kolegou na malé židličce a drželi se strachy za ruku. Po čase už mě nějaká ta turbulence nemohla znervóznit. Po čtyřech nouzových přistáních…

Po čtyřech?
Podobnosti si vybavím už jen k jednomu. S tři sta desítkou jsme startovali v Praze a najednou jako když vás někdo plácne mokrým hadrem.

Kapitán si mě zavolal a prý: „Hele, napravo máme pryč dvě kola od podvozku.“ Domluvili jsme se, že to stevardům řeknu až za osm hodin při klesání. Dřív by to stejně nic neřešilo. Když jsem jim to pak sdělila, prozradili mi, že si něčeho všimli. Ale že to slyšeli vlevo. Vyřídila jsem to kapitánovi a co myslíte – dal na ně. Na montrealském letišti přistával na pravou stranu; věřil stevardům, že kolo chybí vlevo.

A?
A bylo to jak do peřinek! Na se na nás přitom přesto nachystali – blízko byla dálnice uzavřena, sály připravené, hasiči v pohotovosti. Jenže my přistáli a nikomu nic nebylo. V tranzitní hale stál houf novinářů, ptali se pasažérů na dojmy, ti ovšem nic nevěděli. My jsme jim totiž ve vzduchu nic neprozradili, nanejvýš jsme je kontrolovali, zda jsou pořádně připoutaní. (smích) Vidíte – těch 101 lidí z letadla vylezlo bez jediného šrámu.

Piloti ČSA byli zkrátka zjevně machři.
Byli. Proto je smutné, že moře z nich dneska létá pro jiné značky. A – co je teď už nepochybné – bude zjevně létat i dál.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Houbař se otrávil prudce jedovatou muchomůrkou a skončil na pražské JIP. Spletla ho aplikace