Drama před smrtí Gottwalda: Přitížil mu Stalinův pohřeb, operovat se mělo narychlo v koupelně

Podobně jako J. V. Stalin ani Klement Gottwald nepatřil k lidem s dobrou životosprávou. Přesněji řečeno byla spíše katastrofální. Nekonečné hodiny schůzování, stres z politické činnosti, nezdravá nepravidelná strava, silné kouření a především enormní konzumace alkoholu spolu s přísně tajenou syfilidou získanou už v mládí vedly k tomu, že se první komunistický prezident dožil pouhých 56 let.

K TÉMATU: Záhada Gottwaldovy beranice: Půjčil mu ji pro slavnou fotografii popravený politik?

Žák následuje učitele

Poslední dějství dramatického životního příběhu komunistického politika se začalo odehrávat už 5. března 1953, kdy ve večerních hodinách naposledy vydechl vůdce světového proletariátu J. V. Stalin. Gottwald se sovětského generálního tajemníka až panicky bál, současně jej ale velmi uznával. Proto lze říct, že jej Stalinův odchod upřímně zarmoutil a považoval za samozřejmé, že se v čele československé delegace vypraví na generalisimův pohřeb.

V obavě z nestihnutí termínu stanoveného na 9. března se Gottwald rozhodl do Moskvy letět. Známky nachlazení pociťoval už před cestou a dvě hodiny, kdy stál v mrazu na tribuně Leninova mauzolea během obřadu, jeho zdraví rozhodně neprospěly. Sovětští lékaři pak prezidentovi zpáteční cestu letadlem rozmlouvali a měli k tomu velmi dobrý důvod – na rozdíl od těch československých totiž minimálně od roku 1944 věděli o tom, že Gottwald trpí pokročilou syfilidou, která způsobila masívní výduť aorty neboli aneurysma.

Velké změny atmosférického tlaku, ke kterému dochází při cestování letadlem, poté výduť nevydržela. To ale po přistání v Ruzyni 11. března ještě nikdo netušil. Gottwald se sice necítil příliš dobře, ale svým soudruhům si při přivítání postěžoval jen na nohy oteklé z dlouhého stání a lehké nachlazení. Ještě téhož dne vyšetřil prezidenta profesor Jaroslav Charvát a spolu s Vratislavem Jonášem dospěli k nejisté dia­gnóze zápalu plic neboli pneumonie. Charvát se sháněl po zdravotnické dokumentaci, ale ministr Alexej Čepička mu řekl, že dokumentace je asi v sejfu, ke kterému bude mít přístup až zítra.

Paranoia zkomplikovala léčbu

Péče o hlavu státu byla z lékařského hlediska v té době silně komplikována faktem, že už v minulém roce (1952) byl zatčen prezidentův osobní lékař profesor Haškovec, kterého obvinili z úkladů o Gottwaldův život a toho času byl ve vazbě. Celá kauza byla pro danou dobu typicky inspirována sovětským případem „vrahů v bílých pláštích,“ v němž byli zdravotníci pečující o nejvyšší představitele SSSR viněni z činnosti směřující k jejich předčasné smrti. Nový Gottwaldův osobní lékař přitom ustanoven nebyl, na pohřeb do Moskvy jej provizorně doprovázel doktor Karpíšek.
V momentě, kdy vypukla krize tedy nebyl k dispozici nikdo, kdo by mohl podat podrobnou zprávu o prezidentově zdravotním stavu. K nalezení nebyla ani žádná dokumentace.

Drama začalo v ranních hodinách následujícího dne po návratu z Moskvy, tedy 12. března. „Telefon mne volá v 6.40 ráno, okamžitě na Hrad, náhlé zhoršení stavu. Celý překvapený se stačím jen v rychlosti oholit, ani nesnídám, ani se nekoupu... už je tu tatra a jedeme zase plnou rychlostí do dramatických událostí. Jonáš už je tam, přijel pár minut přede mnou. Karpíšek hlásí: prezident si včera večer vzal Laxafel, ráno v půl sedmé byla stolice, načež náhle kolaps. V tomto kolapsu jej také nacházím. Lámeme si hlavu, co se stalo, a pícháme analeptika jedno za druhým a narychlo svážíme kyslíkové bomby,“ popisuje náhlý zvrat ve svých pamětech profesor Charvát.

Z Moskvy je narychlo zorganizován přílet Dr. Markova, který Gottwalda již léčil. „Zatím v 9 h přináší Čepička (ministr obrany a Gottwaldův tchán, pozn. red.) z trezoru jakési rentgenové snímky a nějaké výsledky. Ke svému zděšení nacházíme s Jonášem velké vřetenovité aneurysmatické rozšíření celé hrudní aorty a velké kulovité aneurysma levé pulmonalis,“ pokračuje ve svém líčení českých chirurg. Přiletivší Markov přiváží další snímky, které jen potvrzují fatální diagnózu i fakt, že v Moskvě o aneurysmatu věděli.

Marný boj o prezidentův život

V následujících hodinách se rozvinula hektická činnost s cílem udržet Gottwalda za každou cenu při životě. Sovětský lékař Markov se telefonicky spojil s Moskvou a mluvil s hrudním chirurgem Bakulevem, který doporučil  ihned operovat hrudník a šít aneurysma s tím, že se pokusnou stíhačkou Iljušin hned vydá na cestu do Prahy. „Energicky jsem protestoval, pacient nevydržel ani otočení na posteli, byl ve stavu trvalého kolapsu. Neuměl jsem si představit, jak by vydržel otevření hrudníku. Ale Bakulev naléhal, a tak jsem tedy dal zavolat chirurgy,“ líčí Charvát.

Z velké koupelny byl vytvořen improvizovaný operační sál. „Na Hrad se vozily v noci operační stoly, narkotizační aparáty, roušky, roztoky, nástroje, plazma, krevní konzervy, určovala se krevní skupina, svolávali se narkotizéři, operatéři, sestry, a samozřejmě fízlové. Nastoupili elektrikáři, zesilovali stoupačky a pojistky, zaváděli nové telefony, kladli kabely pro reflektor. Celý tento fantastický podnik byl hotov za dobu letu z Moskvy do Prahy. Zatímco se lidi dřeli s těžkými operačními stoly, pacient byl v hlubokém kolapsu a co 20 minut jsme jej udržovali injekcemi, trvale kyslíkem atd., aby aspoň vydržel do příletu sovětského chirurga,“ konstatoval Charvát.

Krátce poté, co se ruská lékařská kapacita dostavila, však bylo jasné, že se operovat nebude. Na rozdíl od Markova byl ale Bakulev s českými chirurgy loajální a ve shodě s nimi přítomným představitelům státu referuje, že Češi „udělali vše, co je možno, a že operativní výkon je toho času nemožný“.

Rychlý konec a tajná pitva

V dopoledních hodinách 14. března nabraly události rychlý spád, prezident po dočasném uklidnění situace upadl do ještě hlubšího bezvědomí. Přesto se ještě objevuje poslední zoufalý pokud o jeho záchranu. Profesor Charvát ale pro snažení mladého lékaře příliš pochopení neměl: „Kolaps trvá, objevuje se ale nový doktor, jakýsi mladý kapitán, oblíbenec Čepičkův, který elektrickými impulsy z přístroje rytmicky dráždí na krku frenikus k dechu,“ uvedl Charvát.

„Zoufalý zápas trvá do jedenácti hodin. Marně se snažíme Čepičkovi vyložit, že je pacient v posledním tažení, že je to mučení, nesmyslná operace v nepohodlí, bez sterility, na lůžku, v nemožné pozici. Nakonec jsem přesně v jedenáct hodin řekl Krausovi, aby přestal přidržovat masku s kyslíkem u obličeje – smrt, při níž stojí přítomní v pozoru, vzdávají čest prezidentu, který právě zemřel,“ končí své věcné svědectví profesor Charvát.

Pitvu prováděli ruští patologové, českým kolegům ukázali jen některé orgány, i tak ale domácí lékařské kapacity rozpoznali stopy syfilis na prasklé srdeční tepně, ložiska TBC na plicích a cirhózu jater. Charvátovo hodnocení chování ruských lékařů bylo lakonické: „Za každou cenu zatajit národu, že šlo o syfilis, za žádnou cenu k tomu nevpustit české doktory, a Moskva to musela vědět, protože jim stálo za to vyslat letadlo a anatomy a dělat to všecko za zavřenými dveřmi.“