Hospodský Martin Hašek, pravnuk spisovatele Jaroslava Haška Zdroj: Ivan Motýl
Nejpřekládanější český román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války spisovatele Jaroslava Haška poprvé vyšel právě před 100 lety. „Máme pandemii, žádné oslavy se nekonají. Řeknu to slovy Švejka: Přijďte ke mně na pivo v šest večer po pandemii,“ parafrázuje pravnuk spisovatele Martin Hašek známý výrok ze Švejka, jenž byl vyřčen na bojišti prvé světové války: „Po válce v šest hodin večer u Kalicha.“
Martin Hašek bude po pandemii čekat milovníky Švejka v hospodě U České koruny v Lipnici nad Sázavou, kterou vlastní rod Hašků. Právě v tomto hostinci sepsal Jaroslav Hašek v letech 1921 až 1922 největší část románu, který se postupně stal světovým bestselerem. A Haškův pravnuk po slavném předkovi zdědil i smysl pro černý humor.
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války začaly vycházet na pokračování v sešitových vydáních počátkem března 1921. Nepřijít pandemie, v hospodě na Lipnici by se teď sté narozeniny Švejka asi dost slavily. Nejste smutný, že z toho sešlo?
Mám vlastně velké štěstí, že se starám zrovna o hospodu. Zatímco skoro všichni jsou teď vyprahlí a po nocích toužebně sní o krásně načepované pěně na půllitru a doslova se na to pivo třepou a cukají sebou ze snů, tak já si ve své hospodě sám pro sebe můžu kdykoliv natočit. To štěstí, že mám hospodu, si každý den užívám nejen za sebe, ale symbolicky i za všechny milovníky Švejka na celém světě. Myslím na vás, srdečně, opravdu, tak na Švejka! A je mi líto, že tu nemůžete být se mnou.
Kolik těch příznivců Švejka najdeme na planetě?
Moc. Ve Wikipedii se uvádí, že Švejk je přeložen do 58 jazyků včetně baskičtiny, jidiš či katalánštiny. Teď už jich je přes šedesát, navíc se román stále znova a lépe překládá do velkých evropských jazyků. Němci si třeba strašně pochvalují nový překlad Antonína Brouska mladšího. I do esperanta byl román přeložen celkem třikrát.
A kdy si myslíte, že hospodu U České koruny v Lipnici pro globální milovníky Švejka znova otevřete?
Běžně sem kvůli Haškovi jezdí jeho čtenáři z celého světa, třeba i z Islandu. Protože jsme kvůli současné vládě nejvíce covidem postiženou zemí na světě, otevřu asi až za hodně dlouho. Vždyť se nás Němci i další národy úplně štítí, jak jsme promořeni, prostě z nás mají strach a budou ho ještě dlouho mít. Může to trvat i dva roky, než bude všechno v normálu. A to je střízlivý odhad, za který budeme ještě rádi.
A celou tu dobu budete pít sám pivo za milovníky Švejka?
Samozřejmě, co mi zbývá. I kdyby nás ani za dva roky neotevřeli, já tady budu pořád pít pivo za ctitele Jaroslava Haška. I kdybych měl za výčepem umřít, tak do té doby tady budu stát na paměť toho, že právě do téhle hospody přijel pradědeček Jaroslav Hašek 25. srpna 1921.
Jaroslav Hašek
V šest večer u Kalicha
(z kapitoly Nová utrpení)
Když se Švejk s Vodičkou loučil, poněvadž každého odváděli k jejich části, řekl Švejk: „Až bude po tý vojně, tak mé přijel navštívit. Najdeš mé každej večer od šesti hodin u Kalicha na Bojišti.“
„To se ví, že tam přijdu,“ odpověděl Vodička, „bude tam nějaká sranda?“
„Každej den se tam něco strhne,“ sliboval Švejk, „a kdyby to bylo moc tichý, tak už to nějak zařídíme.“
Rozešli se, a když byli od sebe již hodně kroků, volal starý sapér Vodička za Švejkem: „Tak se ale jisté postarej vo nějakou zábavu, až tam přijdu.“
Načež Švejk volal nazpět: „Přijel ale určitě, až bude konec týhle válce.“
Potom se vzdálili a bylo slyšet zas za hodnou chvíli za rohem z druhé řady baráků hlas Vodičky: „Švejku, Švejku, jaký mají pivo u Kalicha?“
A jako ozvěna ozvala se Švejkova odpověď: „Velkopopovický.“
„Já myslel, že smíchovský,“ volal z dálky sapér Vodička.
„Mají tam taky holky,“ křičel Švejk.
„Tedy po válce v šest hodin večer,“ křičel zezdola Vodička.
„Přijel' raděj vo půl sedmý, kdybych se někde vopozdil,“ odpovídal Švejk.
Potom ozval se ještě, již z velké dálky, Vodička: „V šest hodin nemůžeš přijít?“
„Tak přijdu tedy v šest,“ slyšel Vodička odpověď vzdalujícího se kamaráda.
A pil u psaní pivo?
Pozor, nedělejme z mého pradědečka většího opilce, něž jakým byl. Alkohol měl rád, když ale tady U České koruny diktoval Švejka místnímu písaři Klimentu Štěpánkovi, potřeboval mít jasnou hlavu. Pokud tvořil, jen pomalu usrkával kávu s malým rumem. Ožralý by nemohl napsat dílo, které si oblíbí celý svět. Dožil se pouhých devětatřiceti let, zhruba tolik je dneska i mně. Stačil přitom napsat víc než 1300 povídek a jeden román, který má 700 stran. Švejka diktoval ještě pár dnů před smrtí.
Pořád v této hospodě?
Ne, tři měsíce předtím, než 3. ledna 1923 zemřel, se nastěhoval do malého domku pod lipnickým hradem, na který si vydělal honoráři z pokračování Švejka. A tam román dál diktoval písaři Štěpánkovi, doslova až do posledního dechu.
Švejk začal vznikat v únoru 1921 v Praze na Žižkově a někdy v prvé půli března vyšel tiskem úvodní sešit prvního dílu. Přesné datum uvádějí literární vědci různě, stalo se tak v rozmezí od 1. do 15. března. Proč se v srpnu 1921 Hašek přestěhoval na Lipnici do hospody U České koruny?
V Praze měl příliš podnětů, které ho odváděly od práce. Hospody, ale i třeba staronový vztah s manželkou Jarmilou, přitom si z válečného pobytu v Rusku přivedl druhou ženu Šuru. Nakladatel Franta Sauer potřeboval autora sešitového románu dostat někam do klidu a jejich společný přítel malíř Panuška se nabídl, že vezme Haška sem na Lipnici, jezdil sem malovat Vysočinu. A Hašek do hospody, kterou tehdy vlastnil pan Invald, přijel přesně 25. srpna 1921.
Román stejně nestačil dopsat. Kniha končí nedlouho poté, co se Švejk ocitne v prudkých bojích na východní frontě. A protože Hašek do osudů Švejka promítal vlastní válečnou anabázi, dá se asi předpokládat, jak by kniha pokračovala. Jak to vidí pravnuk spisovatele?
Švejk by se asi opravdu dostal do zajetí a posléze i do československých legií v Rusku, stejně jako voják Hašek. A poté k bolševikům, jak to udělal pradědeček, když se dal v dubnu 1918 do služeb Rudé armády a na podzim téhož roku to dokonce dotáhl na vojenského velitele Bugulmy, což je město v dnešním ruském Tatarstánu.
Jak by Hašek vykreslil Švejka jakožto sovětského bolševika?
To můžeme jen spekulovat, ale myslím, že by nešetřil československé legie v Rusku ani Rudou armádu. Švejk by to měl všechno pořád na háku, možná by ale Hašek bolševiky přece trochu obhajoval. V roce 2003 jsem tady na Lipnici mluvil s posledním českým legionářem Aloisem Vocáskem, který měl i ve svých 107 letech fantastickou paměť. Sloužil s Haškem v ruských legiích a po válce se potkávali i v Praze. A Vocásek nám vyprávěl, jak byl u setkání Haška a Medka.
Myslíte významného legionáře a spisovatele Rudolfa Medka?
Ano. Vocásek vzpomínal, jak Hašek přišel jednou k Medkovi a povídá mu: „Co bys dělal na Sibiři, kdybys mě byl zajal?“ Ptal se tedy na to, co by československý legionář Medek udělal s vojákem rudé armády Haškem. A Medek mu říká: „Víš, Jardo, celou noc bychom si povídali, bužírovali bychom a ráno bych tě nechal zastřelit.“ Hašek měl být vlídnější: „A víš, co já bych tobě udělal? To samý, co říkáš ty. Celou noc bychom bužírovali a ráno bych tě kopl do zadnice a řekl: Jdi si, kam chceš.“
Kdyby Hašek příliš fandil bolševikům, tak by z něho komunisté udělali ideologickou zbraň a pěkně by nám Švejka znechutili. Kdyby spisovatel realisticky popsal teror Rudé armády, tak by musel Švejk na index. Kdyby Hašek parodoval legionáře, nesnášely by ho elity meziválečného Československa. Jak by to tedy se Švejkem dopadlo?
Líbí se mi názor některých literárních historiků, že pradědeček umřel právě včas, aby tyhle kapitoly nemusel řešit a psát. Tvrdím, že Hašek uměl umřít v pravou chvíli. Sice byl ještě hodně mladý, nemusel už ale přemýšlet, jak popíše legionáře nebo bolševiky. Jisté je, že se tomu nechtěl vyhnout, protože dal knize původně název Osudy dobrého vojáka Švejka za světové i občanské války u nás i v Rusku.
Prý jste Rusko několikrát navštívil, to jste šel v pradědečkových stopách?
Je to paradox, když mě ale ruští milovníci Švejka a Haška pozvali právě do Bugulmy, zrovna Putin obsadil Krym, tak z cesty sešlo. Ale byl jsem několikrát v Moskvě a nadchlo mě, že Haškova ulice je vlastně kousek od Kremlu. Když jsem jindy s přáteli na Kamčatce zdolával sopku Tolbačik, potkali jsme ruské turisty, kteří se ptali, odkud pocházíme. Když jsme prohlásili, že z Čech, hned se nás ptali, zda známe Švejka. A dost dlouho nechtěli věřit, že jsem Haškův pravnuk, pomohla až občanka. Pak to pro ně byl větší zážitek než výstup na sopku Tolbačik.
Nezjevuje se vám pradědeček v lipnické hospodě? Přece jen, právě tady vzniklo jedno z nejpodstatnějších děl světové literatury.
Pořád tady asi chodí na pisoár. Na pánských záchodech se už několik let samovolně spouští splachování pisoáru, ačkoliv na záchodě nikdo není. Už mnohokrát jsem vyměnil elektroniku včetně fotobuněk, vrazil jsem do toho docela dost peněz, ale nejde to opravit. Je to možná až duchařská záležitost, protože splachování je podobně nepravidelné jako cyklus pivařů, kteří odcházejí močit. Pradědeček tady prostě někde popíjí, no a občas musí na pisoár.
A dopisuje Švejka?
Možná.
Třeba jen kontroluje, co o něm ve výčepu říká pravnuk. A má žízeň.
Pivo mu proto nosím pravidelně i na hrob, na hřbitov to je z hospody pár minut. Dřív jsem si myslel, že si to pivo dají nějací místní opilci, když mě uvidí. Ale není to tak, kolikrát jsem tam šel v hlubokém sněhu, položím plný půllitr na hrob a ráno je pivo vypité. Kdyby to byl někdo živý, vezme si celý půllitr a nenechává tam sklenici, ne?
Takže ho vypije Jaroslav Hašek?
Nechci to říkat tak přímočaře. Prostě se to děje. Pisoár, hrob, nemá smysl se v tom zbytečně hrabat, pro mě je to už něco jako přirozenost. Nebudu to řešit přes nějaké duchařské komise, někdo nám prostě chodí na záchod, aniž by se nám ukázal.
Jak by Švejk reagoval na současnou pandemii?
Řeknu to slovy Švejka, pokud si vzpomínáte na výrok sapéra Vodičky, s nímž se Švejk domlouval, že si po válce zajdou na pivo v šest večer do Kalicha, tak teď zvu všechny do Lipnice asi takto: „Přijďte v šest večer po pandemii!“
