Když Putin zavelel dobýt Ukrajinu, vyhlásil válku i části někdejšího Československa – Podkarpatské Rusi. Ta byla součástí republiky v letech 1919 až 1939. „Už jako malou holku mě učili hymnu Kde domov můj. Škoda, že Zakarpatí nezůstalo v Československu, to bychom dneska byli v Evropské unii a měli mír,“ zasní se na ukrajinsko-slovenských hranicích Olena Čeporová z městečka Mižhirje v Zakarpatské oblasti. Tenhle sen se nesplnil a nyní se z Ukrajiny utíká před ruskými tanky.
V letech 1919 až 1939 se dnešní ukrajinské městečko Mižhirje v Zakarpatské oblasti jmenovalo Volové. Náleželo k Československu a obýval ho převážně národ Rusínů. „Narodila jsem se až po válce, maminka, teta a další příbuzní ale vždycky vzpomínali, že za Československa jsme se tu měli nejlépe,“ vypráví Olena Čeporová. „Teta mě učila zpívat československou hymnu, pořád ji umím nazpaměť.“
Karpatské kalendárium
12. 11. 1918: Americká národní rada uherských Rusínů souhlasila s připojením Podkarpatské Rusi k Československu.
10. 9. 1919: Pařížská mírová konference s plánem souhlasila.
17. 11. 1938: Československo poskytlo oblasti autonomii, vznikla Karpatská Ukrajina.
15. 3. 1939: Vyhlášení samostatné Karpatské Ukrajiny.
18. 3. 1939: Okupace země Maďarskem.
podzim 1944: Obsazení oblasti rudoarmějci, direktivní souhlas místních národních výborů s manifestem, jenž žádal připojení k SSSR.
29. 6. 1945: Ministerský předseda Zdeněk Fierlinger podepsal s ministrem zahraničí SSSR Vjačeslavem Molotovem dohodu o předání Podkarpatské Rusi SSSR.
22. 11. 1945: Dohodu jednohlasně ratifikoval československý parlament.
1991: Zakarpatská oblast se stala součástí samostatné Ukrajiny.
Než se na sklonku roku 1992 rozpadlo Československo, podkarpatští aktivisté několikrát oslovili Václava Havla i další politiky, aby zvážili možnost návratu celé oblasti pod správu Prahy.
Na slovenské i ukrajinské straně této horké hranice žijí převážně Rusíni. „I v naší vesnici převažují,“ rozvypráví se 69letý Juraj Drenko, kterého potkávám v centru hraniční vesnice Ruský Hrabovec. Při posledním sčítání lidu se zde přihlásilo k rusínské národnosti 110 lidí, k ukrajinské pouze 3 osoby. Drenko je bývalý kriminalista, právě míří na kus řeči do hospody. A hlasitě lituje, že se hranice opět uzavřely, neboť za čárou začala 24. února válka. „Strašná věc, umírají tam děti, civilisté a mladí kluci v uniformách.“
Motýl ztracený v Charkově
Za Rakouska-Uherska mezi obcí Ruský Hrabovec a dnešním ukrajinským městečkem Velký Berezný žádná státní hranice nevedla. A zůstalo to tak i po vzniku Československa, k němuž se v roce 1919 oficiálně připojila takzvaná Podkarpatská Rus. Zhruba 200 kilometrů dlouhý východní „ocásek“ nové republiky.
Za druhé světové války pak Podkarpatská Rus připadla Maďarsku, načež roku 1945 tohle území obsadil generalissimus Stalin a připojil ho k Sovětskému svazu. „Na hranicích je vždycky těžký život. Jednou patříte tam, podruhé zase jinam. Za komunistů byly kontakty s lidmi za sovětskou hranicí velmi ztížené,“ lituje bývalý slovenský kriminalista Juraj Drenko.
V nedalekém Stakčíně je slovensko-ukrajinské hranici věnována naučná stezka a dobové snímky ukazují i ostře střeženou hranici se Sovětským svazem v éře socialismu. Vojáky se zbraněmi a vysílačkami, ruské gazíky. „Se sousedy jsme se znova začali poznávat až po vzniku samostatné Ukrajiny v roce 1991. Ale teď jsme zase rozdělení,“ mrzí domorodce.
Je to paradox, když se ale Drenkovi představím jako reportér Ivan Motýl, zajásá. Motýl je totiž mezi Rusíny i Ukrajinci časté příjmení. „Zástupce velitele policie v Mukačevu se také jmenoval Ivan Motýl, přesně jako vy. Už je v penzi,“ podivuje se Drenko a začne vyprávět dramatický příběh.
„Ivan z Mukačeva měl ještě bratra Vasila, to zase byla vysoká šarže na policii v Užhorodě. A protože za Sovětského svazu studoval policejní školu v Moskvě a tam se dost naučil, tak se po událostech na Majdanu v roce 2014 přihlásil do ukrajinských tajných služeb. V Charkově dostal na starost ruské agenty, jednoho dne asi před čtyřmi lety zmizel. Rusové ho asi odhalili a navždy se ho zbavili,“ vypráví Drenko o osudech Vasila Motýla. Zda je to pravda, netuším. Prodávám, jak jsem nakoupil.
Yankees, go home!
Podkarpatská Rus je z pohledu dějin zvláštní prostor. Není ruský, není ukrajinský, není ani slovenský. Dnešní hranice mezi Slovenskem a Ukrajinou vede multikulturním územím, kde se místní Slované považují za takzvané Rusíny.
Válka na Ukrajině
Uprostřed Ruského Hrabovce stojí dva kostely, řeckokatolický a pravoslavný. Rusíni se historicky hlásili k řeckokatolické víře, tahle církev však byla za komunismu zakázána a její kostely předány pravoslavné duchovní správě. Slovo Rusín bylo zapovězeno také, rusínština označena za nářečí a obyvatelstvo prohlášeno za Ukrajince.
Stalin tuhle politiku hlásal na zabrané Podkarpatské Rusi, Gottwald zase mezi Rusíny na východním Slovensku. Víru a národnost si místní mohli opět svobodně vybrat až po pádu komunismu.
Juraj Drenko se narodil v roce 1953, v tom roce sice zemřeli Stalin i Gottwald, socialismus je ale přežil. Drenko se ve škole učil slovensky a rusky, mezi sousedy se však dál tlachalo rusínsky.
„Zažil jsem toho hodně. Proto si myslím, že Amerika měla nechat Ukrajinu na pokoji, teď by tam nebyla válka,“ věří bývalý policista. Na Slovensku to není ojedinělý názor. Podle aktuálních průzkumů si čtvrtina obyvatel země myslí, že k válce na Ukrajině nějakým způsobem přispěly právě Spojené státy. Přispěl k tomu i expremiér Robert Fico (Smer). „Yankees, go home! Musíme zrušit smlouvu, kterou teď podepisuje slovenská vláda (obranná smlouva mezi USA a Slovenskem, pozn. red.). Víme, proč to dělá. Páchá na Slovensku zločin,“ vykřikoval Fico za potlesku demonstrantů jen dva týdny před okupací Ukrajiny.
Praděd válčil s Ludvíkem Svobodou
Rusíni žijí na obou stranách hranice, celá někdejší Podkarpatská Rus je ale součástí Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Od počátku Putinova útoku z této oblasti odešlo nejméně 20 tisíc uprchlíků, možná mnohem více.
„Na Československo doma nezapomínáme. Můj praděd kvůli účasti ve Svobodově armádním sboru skončil po válce ve stalinském vězení,“ vypráví 22letý Igor, který pracuje a žije na Pardubicku. A v těchto dnech organizuje přepravu uprchlíků z ukrajinských hranic.
Narodil se v Chustu, který mezi světovými válkami také patřil k Československu. „Praděd byl tankista. Teď na něho myslím pokaždé, když jedu z hraničního přechodu Ubľa do Čech. Ve městě Stakčín stojí u cesty československý tank svobodovců,“ vypráví.
Později si ten tank v blízkém Stakčíně vyfotografuji, je to sovětský stroj T34, který měl československou posádku. Svobodův armádní sbor totiž z velké části tvořili Čechoslováci z Podkarpatské Rusi. Po zabrání tohoto území Maďary v roce 1939 utíkali po tisícovkách do Sovětského svazu s naivní vírou, že budou bojovat za svobodné Československo. Stalin je ale pozavíral do gulagů a poslal na Sibiř.
Teprve v roce 1942 dostali nabídku, že jako českoslovenští občané mohou lágr vyměnit za službu ve vznikající Svobodově armádě. „Když se praděd po válce vrátil do Chustu, tak ho Stalin stejně nechal zavřít. Udělal to většině vojáků ze Svobodovy armády, kteří nezůstali v Čechách a rozhodli se dál žít na Podkarpatské Rusi,“ vypráví Igor.
Když se sci-fi mění v realitu
Dějiny se tady s nikým nemazlí. Manželé Čeporovi z městečka Volové chtěli doma na bývalé Podkarpatské Rusi strávit penzi. Celá léta dřeli v Čechách. „Pracoval jsem u vás nějakých pětadvacet let. Začínal jsem na stavbách a končil na letišti Václava Havla,“ vypráví 69letý Ivan Čepora.
Sen o poklidné penzi na Ukrajině se rozplynul ráno 24. února 2022, když Putin začal bombardovat Ukrajinu. „Rozhodli jsme se radši odejít k dceři, která bydlí u Prahy,“ říká Čepora. I když se Ukrajinci odhodlaně brání agresorovi, nevěří v úplně šťastný konec. „Možná se pak Putin dohodne s Orbánem a Zakarpatí bude opět maďarské,“ bojí se.
Po invazi Rusů na Ukrajinu je možné všechno. Co se ještě loni zdálo jako sci-fi, je teď realita. Obavy Ivana Čepory z Volového potvrdil tento týden ruský deník Komsomolská pravda, který zveřejnil mapu uspořádání Ukrajiny po Putinově vítězství. Zakarpatská oblast čili někdejší Podkarpatská Rus je na mapě označena jako „maďarský protektorát“, který novodobý car blahosklonně věnuje příteli Orbánovi.
Tak Putin jiz vyjevil svou predstavu, otazka jak se mu ji podari nenaplnit. Zdroj: tydenik Euro, resp. Komsomolskaja PravDA! pic.twitter.com/7RrGEjN34Y
— Jiri Beck (@BeckJiri) March 7, 2022
Táta střežil Československo
Manželka Ivana Čepory lituje, že Podkarpatská Rus nezůstala československá. „Škoda. To bychom teď byli součástí Evropské unie. Můj otec se narodil v roce 1920, a když Československo vyhlásilo mobilizaci proti Hitlerovi, musel jít střežit německé hranice před nacisty,“ vypráví paní Olena. „Už nevím, kde přesně tehdy hlídal republiku, bylo to někde v severních Čechách.“
Československo se ale v září 1938 do války s Německem nepustilo, zatímco Ukrajina se novodobému Hitlerovi postavila. „Je to vždycky těžké rozhodování. Kdyby šli tehdy Češi do války s Hitlerem, táta by na hranicích nejspíš zahynul, takže bych se nikdy nenarodila,“ uvažuje žena.
Nezažila to, ale na Podkarpatské Rusi se i podle ní nejlépe žilo v éře masarykovského Československa. „To je dodnes vidět na stavbách, které u nás Češi postavili. Jsou bytelné a pořád krásné, zatímco stavby z doby sovětské éry jsou ošklivé a rozpadají se,“ porovnává Čeporová.
Z Mižhirje čili z města Volové je to jen 20 kilometrů do Koločavy. „Četla jsem Ivana Olbrachta a jeho Nikolu Šuhaje, dokonce jsem znala dceru, kterou měl Šuhaj s Eržikou.“
Věčný strach z Moskvy
V kapse nosím průvodce Zemí Podkarpatoruskou z roku 1933, který vydal Klub československých turistů. Strkám si ho do kabátu pokaždé, když se blížím k hranicím někdejší čtvrté země poválečného Československa (Čechy, Morava, Slezsko a Podkarpatská Rus).
O městečku Volové se v průvodci píše: „4426 obyvatel, z toho 80 % Rusínů, 19 % Židů.“ V knize se zdůrazňuje, že jazykové poměry v kraji jsou složité a jednotlivá rusínská nářečí na Podkarpatské Rusi se dosti odlišují. „U nás není místo pro moskvofilstvo, tím méně pro ukrajinství. My nepotřebujeme ruský ani ukrajinský jazyk,“ cituje turistický průvodce názor rusínské inteligence.
S Rusy měla rodina paní Oleny Čeporové samé špatné zkušenosti. „Když můj strejda Vasil utekl v roce 1939 z Podkarpatské Rusi do Sovětského svazu, také věřil, že bude bojovat s Hitlerem,“ vypráví pamětnice. Ani Vasil nemohl tušit, že si Stalin s Hitlerem rozdělili Polsko a uzavřeli společný pakt. „Jakmile překročil hranice, slehla se po něm zem. Už jsme o něm nikdy neslyšeli, stejně jako ostatní uprchlíci určitě skončil v gulagu, kde zahynul.“
Rodina se o zmizelém nedozvěděla nic ani při dočasném otevření části archivů KGB za Borise Jelcina. „Kdo gulag přežil, ten nám vyprávěl strašné věci. Vězni měli takový hlad, že byli šťastní, když ulovili krysu.“
České stopy v Užhorodě
Jehor Foničov a Oleksander Verner jsou stejně staří, oba se narodili v roce 1994. Jeden je obchodník, druhý zvukový režisér. Oba žili až do války v Užhorodě, hranice se jim podařilo překonat těsně před tím, než ukrajinský prezident vyhlásil všeobecnou mobilizaci.
„Užhorod je pěkné město také proto, že tam je pořád český duch,“ říkají. V centru se dochovalo na třicet modernistických budov československých architektů, mimo jiné Masarykův most, Zemský úřad, knihovna, kino, Baťův palác anebo kolonie Malá Praha. „Ráno v šest hodin 24. února mě vzbudil otec, že začala válka. Neváhal jsem ani minutu a vydal se k hranicím,“ vypráví Foničov. „Putin chce udělat z Ukrajiny druhý Sovětský svaz,“ obává se.
Kadeřnice Olena Shytju má 36 let a ve městě Rachiv provozovala úspěšné kadeřnictví. „Všechno jsem nechala napospas, nejdůležitější je bezpečí mých dětí,“ hladí po vlasech ratolesti ve věku 13 a 7 let. Dlouho žila na Brněnsku a Česká republika jí přirostla k srdci. Přesto pořád věřila, že její země jednou vstoupí do Evropské unie a i v Rachivě se bude žít stejně jako v Třebíči anebo Znojmě.
„Teď už tomu přestávám věřit,“ myslí si po překročení hranic. I ona přitom ví, že Podkarpatská Rus už na Západě jednou byla, v dobách meziválečného Československa. Tehdy se Rachiv jmenoval Rachov. „Putin je nenormální člověk. Dělá hrozné věci a celý svět se jen dívá a nezasáhne,“ myslí si matka dvou dětí.
„Ruské“ vesnice na Slovensku
Svět sice zasahuje, jenže z pohledu Ukrajiny opatrně. Evropská unie má černé svědomí, protože věřila, že s Ruskem lze hrát férovou hru. A kdyby slovenský expremiér Robert Fico jen několik dnů před vypuknutím války nepořádal demonstrace namířené proti NATO a USA, asi by tolik Slováků nepropadlo až nenávisti k americkým vojákům. A nefandili by v takovém množství Kremlu.
Poblíž slovensko-ukrajinských hranic nese spousta obcí název nějak spojený s Ruskem. Ruský Hrabovec, Ruská, Ruský Potok, Ruské Pekľany či Ruské Bystré. Do Ruska odsud bylo vždycky blízko, používala se tady azbuka a rusínština a její zpěvnost třeba Čechům připomíná mnohem víc ruštinu než třeba polštinu.
„Nemáte strach, že když se to tady jmenuje tak nějak rusky, že jednou Putin prohlásí, že má na tohle území historické nároky?“ To je otázka, kterou pokládám hned v několika obcích s „ruským“ názvem. V obci Ruská žijí Maďaři a vysmáli se mi, že je to hloupý dotaz. Jinde jsem ale místní vystrašil, v malé vesničce Ruská Bystrá jsem zase našel hrdé ctitele dnešního Ruska.
Proruskému Ficovi tady uvěřili třeba 46letý Radovan Oravec a 38letý Jozef Ivančák. Zrovna zpracovávají dřevo a hned pro mě pořádají přednášku. „Já vám to povím, jak to všechno je. Všechno to spískala Amerika. Povím to otevřeně, Amerika je novodobý Hitler. Stejně jako Hitler chce Amerika ovládnout celý svět. Podmanila si Evropskou unii i Slovensko. Putinovi vyčítám, že se Amerikou nechal vyprovokovat, škoda každého života, ale Rusko je silné,“ emotivně rozpráví Oravec.
Za chvílí se přidá také Ivančák: „Celý ten konflikt vyprovokovali Američané.“ Oravec: „Na Rusy nikdo nemá. Za socialismu bylo dobře i na Slovensku, všichni měli práci, na pracák nikdo nechodil. Za všechno mohou Američani.“ Poslouchám a přemítám, jak nezodpovědní politikové à la Robert Fico dokážou vymývat mozky. Po čtvrthodinové přednášce se raději vydám k místnímu dřevěnému řeckokatolickému kostelu Přenesení ostatků svatého Mikuláše, který je památkou UNESCO.
Dřevěný kostel tady stál i před sto lety a byl často navštěvován československými turisty, kteří na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi obdivovali roubené stavby. Psal se rok 1922 a věřilo se v dlouhý mír, jenže v roce 1939 vypukla druhá světová válka a tvrdě se bojovalo i tady v Karpatech. A v roce 2022 se válečné běsnění znova přibližuje. Nejbližší ukrajinská dědina od Ruské Bystré se jmenuje Завосина (Zavosyna).
Když Putin pokoří Kyjev, jistě bude chtít vojensky ovládnout i tuhle zapadlou osadu kilometr od slovenských hranic. A s ní i celou Zakarpatskou oblast čili bývalou československou Podkarpatskou Rus. Pokud tedy tohle území nepředá Putin jako dar Maďarům, jak poněkud bláznivě uvedla tento týden ruská Komsomolská pravda.
„Putin se zbláznil, Putin je vrah, Putine jdi do p***le,“ zakřičím si u zamčených vrat dřevěného kostela v Ruské Bystré. Ten stojí na samotě u hřbitova, žádný bůh mě tady neslyší. Jsou to osamělé a zoufalé výkřiky, ale Ukrajinci s Putinem zatím hrdinně bojují. Do centra Kyjeva je to odsud 789 kilometrů, do Prahy 857.
