Válka na Ukrajině (23. 8.)
Od vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu uběhlo přesně půl roku. Jak se konflikt od 24. února vyvíjel? Často se mluví o tvrdém ukrajinském odporu, jednotlivých bitvách či o početných ztrátách na obou stranách. Redakce CNN Prima NEWS pro vás vybrala šest zásadních událostí, ke kterým během posledních šesti měsíců došlo.
Počátek invaze a selhání ruského „blitzkriegu“
Dne 21. února ruský prezident Vladimir Putin oficiálně uznal nezávislost obou samozvaných separatistických republik na východě Ukrajiny a nařídil ruským vojskům vstoupit na Donbas. V noci z 23. na 24. února pak šéf Kremlu oznámil „speciální vojenskou operaci za účelem denacifikace a demilitarizace Ukrajiny“.
Vzhledem k tomu, že se ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj netají židovským původem a krajně pravicové strany se na Ukrajině netěší zrovna velké podpoře, šlo o velmi podivný cíl.
Hned poté začalo Rusko pomocí dělostřelectva i letounů Ukrajinu bombardovat. Ruské konvoje těžké techniky vtrhly hluboko do vnitrozemí svého západního souseda. Ruská vojska postupovala z východu z Doněcké a Luhanské lidové republiky, od jihu z okupovaného Krymu a od severu z Ruska i Běloruska, které Kremlu k invazi ochotně poskytlo své území.
Rusové chtěli uplatnit vojenskou taktiku „blitzkrieg“ (bleskovou válku), založenou na překvapivém útoku s rychlou a ohromující koncentrací síly. Tento plán však totálně selhal. Z velké části se na tom podílel až nečekaně tvrdý odpor ukrajinské armády.
Absolutním debaklem skončil především ruský záměr obsadit Kyjev do několika dnů. Na letišti v nedalekém Hostomelu chtěli okupanti zřídit základnu, kam by mohli přivážet další vojáky i těžkou techniku s dostřelem na centrum hlavního města.
Ukrajinci však některé vrtulníky sestřelili ještě ve vzduchu, zbytek výsadku pak likvidovali dělostřeleckou palbou a ručními zbraněmi. Podobně dopadaly i další ruské pokusy o výsadek v okolí Kyjevské oblasti. I když se Rusům nakonec hostomelské letiště podařilo ovládnout, tvrdý odpor Ukrajinců u Kyjeva je donutil k radikálnímu přehodnocení plánu celé invaze.
Obrovský podíl na tom, že se Ukrajina v prvních dnech agrese úspěšně ubránila, měl kromě samotných vojáků bezpochyby i Volodymyr Zelenskyj. Do té doby podceňovaný ukrajinský prezident bezprostředně po vypuknutí invaze začal řídit obranu Kyjeva. Stal se charismatickým lídrem, který svému lidu dodal potřebnou odvahu.
Když pak v prvních dnech bojů americká vláda ukrajinské hlavě státu nabízela urychlenou evakuaci ze země, Zelenskyj stroze odpověděl: „Boj začíná. Potřebuji munici, ne odvoz.“
Bezprecedentní sankce a sjednocení Západu
Putinovo krvavé tažení na Ukrajině doslova opařilo státníky po celém světě. Západ reagoval relativně rychle a tvrdě. Třebaže ne vojenským zásahem, jelikož Ukrajina není členem NATO ani EU. Přímé zapojení západních vojsk do konfliktu by totiž podle většiny analytiků mohlo rozpoutat globální jaderný konflikt.
Už na sklonku třetího dne války dospěl Západ ke shodě na do té doby bezprecedentních sankcích proti Moskvě. Západní země sankční seznam průběžně rozšiřují, čímž výrazně trpí ruská ekonomika a snižuje se schopnost Kremlu válku dál financovat.
Po sankcích brzy následovaly i společné dodávky zbraní a diplomatická podpora Ukrajiny ve všech možných sférách. Mnozí západní politici dokonce Putinovi ironicky gratulovali, že se mu povedlo celý Západ sjednotit tak jako nikomu před ním. Dokazovat to má i změna postoje do té doby neutrálního Švédska a Finska, jejichž vstup do NATO se blíží každým dnem.
Česká republika se stala od počátku invaze společně s Polskem, pobaltskými zeměmi, Velkou Británií a USA nejhlasitějším podporovatelem Ukrajiny, pokud šlo o prosazování protiruských sankcí či posílání zbraní Ukrajině.
Česko bylo v dubnu vůbec prvním státem, který Ukrajině zaslal tanky a další obrněná vozidla. Ani většina ostatních spojenců však nezůstala pozadu. Právě pravidelné dodávky západních moderních zbraní – ať už se jedná o tanky, bojové obrněnce, houfnice, salvové i protitankové raketomety, protivzdušné systémy či pěchotní zbraně – dávají Ukrajině šanci se vojensky silnějšímu nepříteli ubránit.
Ukrajinské vítězství v bitvě o Kyjev
Už na konci února bylo zřejmé, že ruská invaze na Ukrajinu nebude několikadenní záležitostí. Navzdory tvrdému ukrajinskému odporu však okupanti v prvních dnech bojů zaznamenali několik dílčích úspěchů. Výrazně postoupili na východě, kromě jiného se dostali před brány Charkova.
I na jihu se Rusům dařilo. Po pouhých šesti dnech zvítězili v bitvě o Cherson, což bylo první a dlouhou dobu také jediné větší ukrajinské město, které během invaze padlo. V souvislosti se severní frontou se často mluvilo o gigantickém, více než 60 kilometrů dlouhém ruském konvoji těžké techniky, který táhnul směrem na Kyjev.
Na začátku března se boje přesunuly přímo na předměstí Kyjeva, který se Rusové snažili obklíčit. K ostrým střetům obou armád docházelo mimo jiné u Brovar, Hostomele, Irpině či Buči. Leckdo si pokládal otázku, zda se Ukrajinci armádě s takovou početní převahou mohou vůbec ubránit.
Brzy se však ukázalo, že dlouhé ruské konvoje těžké techniky mají hned několik slabin. Ukrajinci totiž pomocí dělostřelectva, bezpilotních letounů či protitankových raketometů začali drtit jeden ruský obrněnec za druhým. Mnoho útoků mířilo také na zásobovací transportní vozy.
Rusové najednou začali mít velké problémy s logistikou. Navíc trpěli obrovským množstvím ztrát – jak v případě pozemních jednotek, tak ohledně kusů těžké techniky. Bitva o Kyjev skončila definitivně 31. března ukrajinským vítězstvím. Z ruského pohledu se boje na severní frontě dají považovat za totální debakl.
Po obrovských ztrátách se okupanti postupně na přelomu března a dubna stáhli z Kyjevské, Žitomirské, Černigovské i Sumské oblasti. Rusko se tak vzdalo původního plánu dobýt hlavní město. Své jednotky ze severní fronty Moskva přeskupila a následně nasadila na východní nebo jižní frontě.
Kromě toho, že Rusové před odchodem z okolí Kyjeva nastražili v oblasti tisíce min a dalších výbušnin, po sobě zanechali také stovky popravených civilistů. K největšímu masakru došlo pravděpodobně v Buči. Ukrajina za pomoci Západu i nezávislých organizací prošetřuje nespočet podezření ze spáchání válečných zločinů.
Ukrajinci nakonec uspěli i v bitvě o Charkov. V polovině května se jim podařilo zlomit obléhaní města a zatlačit ruské síly zpět k hranicím. V Charkovské oblasti se však nadále bojuje. K tvrdým střetům dochází například u Izjumu.
Brutální ruská ofenziva na Donbasu
„Ruský medvěd“ si po debaklu u Kyjeva nelízal rány příliš dlouho. Už v druhé polovině dubna začala masivní ruská ofenziva na Donbasu. Následovaly neutuchající krvavé střety mezi oběma armádami, a to na území Luhanské i Doněcké oblasti.
Do popředí se kromě pěchoty dostalo především dělostřelectvo. Ukrajinci sice v tomto aspektu početně výrazně zaostávají za Ruskem. Bezpochyby jim však pomohly dodávky moderních salvových raketometů a houfnic především od USA, Velké Británie a Německa. Tyto zbraně totiž svou silou i dosahem výrazně převyšují dělostřelectvo, které má k dispozici Rusko.
I když Rusové během uplynulých měsíců na východě země dosáhli dílčích úspěchů, postup ruské armády byl nakonec pomalejší, než někteří analytici původně předpokládali. Například 23. června se ukrajinští obránci stáhli ze Severodoněcku, čímž skončila do té doby velmi brutální bitva o toto město.
Dne 2. července pak Ukrajinci definitivně prohráli bitvu o Lysyčansk. Následujícího dne ruský ministr obrany Sergej Šojgu oznámil, že ruská armáda tímto získala kontrolu nad celou Luhanskou oblastí.
V Doněcké oblasti se ale Ukrajincům stále daří vzdorovat. Rusové se navíc potýkají s mnoha problémy i uvnitř vlastní armády. Americký Institut pro studium války (ISW) v srpnu uvedl, že rozpory existují především mezi zmíněnými loutkovými proruskými státy.
Některé jednotky samozvané Luhanské lidové republiky údajně odmítly pokračovat ve vyčerpávajících bojích s ukrajinskou armádou v Doněcké oblasti, kde byla vyhlášena Doněcká lidová republika. Ruská ofenziva na Donbasu přesto pokračuje dodnes. Je zřejmé, že jak Rusko, tak Ukrajina trpí na východní frontě obrovskými ztrátami.
Symbol krvavé bitvy o Mariupol
Mariupol se 20. května stal po Chersonu druhým větším ukrajinským městem, které Rusové během invaze dobyli. Ukrajinci však okupantům nedali nic zadarmo. Fatálně obklíčené přístavní město bránili skoro tři měsíce, a to bez možnosti zásobování.
Ukrajinští obránci s plukem Azov v čele čelili dennodenně ruskému bombardování, což je postupně donutilo stáhnout se až do rozsáhlého ocelářského komplexu známého jako Azovstal. Zatímco se ruská armáda směrem z jihu i východu posouvala dál do ukrajinského vnitrozemí, v přímořském Mariupolu nadále svítila malá žluto-modrá tečka odporu.
Ani s hromadícím se počtem zraněných a mrtvých se obránci města nehodlali vzdát. Učinili tak až 20. května, prakticky bez jakýchkoliv zásob – vody, potravin či munice. O měsíc později Rusové ukrajinské armádě vrátili těla asi 210 jejích mrtvých vojáků, z nichž většina bránila právě ocelárny Azovstal.
Podle odhadů se v ruském zajetí stále nachází asi 2 000 ukrajinských vojáků, kteří bojovali v bitvě o Mariupol. Ukrajina doufá ve výměnu zajatců, někteří ruští politici však chtějí tyto vojáky postavit před soud. Podle Zelenského by to znamenalo konec nadějí pro jakákoliv mírová jednání. Jak je s těmito zajatci v současnosti nakládáno, není známo.
Rusové čelí vážným podezřením z cíleného masakru desítek mariupolských vojáků ve věznici v okupované Olenivce v Doněcké oblasti, ke kterému mělo dojít na konci července. Kyjev nyní shromažďuje důkazy o tom, že za předem plánovanou explozí stála právě Moskva.
Během tříměsíční bitvy o Mariupol zemřelo ve městě přes 20 tisíc civilistů. Obrovské budou i ztráty obou armád. V přístavním městě je nyní zničeno více než 90 procent budov. V důsledku tvrdých bojů byla většina obyvatelstva odříznuta od dodávek vody, základních potravin či léků. Nyní se zbídačené obyvatelstvo smiřuje s ruskou nadvládou. Nic jiného mu nezbývá.
Bitva o Mariupol byla ve své druhé fázi pro obě strany důležitá spíš ze symbolického hlediska. S každým dalším dnem odporu zvedali obránci v tomto městě prestiž své armády a morálku ukrajinských vojáků po celé zemi.
Pro Rusko mělo dobytí prakticky vybombardovaného Mariupolu rovněž velký význam. Moskva se po mnohých nezdarech v první fázi invaze potřebovala pochlubit jakýmkoliv výraznějším úspěchem.
Ukrajinský postup na jihu a útoky na Krym
Během léta začala Ukrajina vyvíjet silnější tlak na znovudobytí jihu včetně Chersonské oblasti a jejího stejnojmenného hlavního města. Ukrajinci nyní na jižní frontě den po dni postupně osvobozují osady v blízkosti Chersonu.
Na začátku července se často objevovaly zprávy o ukrajinském ostřelování ruských strategických cílů. Nejčastěji se jednalo o ničení mostů vedoucích přes řeku Dněpr, což Rusku čím dál víc ztěžuje zásobování celé oblasti, dále šlo o demolování ruských muničních skladů i protivzdušné obrany.
Klid už nemají Rusové ani na Krymu, který anektovali v roce 2014. Ničení strategických cílů na poloostrově v posledních dnech není ničím neobvyklým. Ukrajinci tím chtějí dát jasně najevo, že Rusové na žádném z ukrajinských okupovaných území nejsou v bezpečí.
Nejvíce se do povědomí veřejnosti dostal úder na letecké základně Novofedorivka u města Saki z 9. srpna. Dvě obrovské exploze vedly k destrukci minimálně devíti ruských letounů. Některé odhady mluví až o 30 zničených letadlech.
Někteří kyjevští představitelé dokonce úder přirovnávali k úspěchům ukrajinských sil z poloviny dubna. Tehdy se jim povedlo zasáhnout dvěma raketami křižník Moskva – pýchu ruského námořnictva a vlajkovou loď Černomořské flotily.
Zhruba den po zásahu se obrovské plavidlo měřící na délku přes 180 metrů poroučelo ke dnu. Tuto loď obránci Hadího ostrova poslali hned v počátku ruské invaze „do pr*ele“, když byli vyzváni k tomu, aby se vzdali. Jejich rázná odpověď tehdy obletěla svět.
Mnoho Rusů se po útoku na krymskou základnu rozhodlo poloostrov opustit. Ukrajinské ministerstvo obrany si tehdy rýplo do turistů, kterým výbuch na Krymu pokazil dovolenou: „Chtěli bychom všem připomenout, že přítomnost okupačních vojsk na území ukrajinského Krymu není slučitelná s hlavní turistickou sezonou.“
Po sociálních sítích se později začaly šířit záběry šokovaných Rusů, kteří Krym opouštěli se slzami v očích. Hromadná evakuace způsobila několikakilometrové zácpy. Ukrajinci těmto turistům hojně připomínali, že na Krymu nikdy doopravdy doma nebyli.
