Fotbalový Jágr nemá ani po 37 letech kariéry dost. Blázen, obdivuje Miuru Horváth

Nekončí, jede dál. Japonský fotbalista Kazujoši Miura nedávno odešel na hostování z Jokohamy do Suzuky. Na tom by nebylo nic nezvláštního, kdyby nezměnil působiště po 16 letech. Kdyby jeho profesionální kariéra nebyla rozprostřena do pěti různých dekád. Zkrátka kdyby nekopal do míče, nebral za to peníze a brzy neoslavil už 55. narozeniny. „Před tím musíte smeknout klobouk,“ říká pro CNN Prima NEWS bývalý reprezentant a nyní asistent trenéra Viktorie Plzeň Pavel Horváth, který si s věčným Miurou zahrál.

Pokud by se hledal Jaromír Jágr ve fotbalovém světě, „King Kazu“ je žhavým a vlastně zřejmě jediným kandidátem. Pravda, hokejová ikona představuje dlouhověkost, ale i zcela výjimečnou kariéru z hlediska individuálních úspěchů. Absolutní hvězdou byl Jágr už v 90. letech, kdy nejprve vyhrál Stanley Cup a pak hokejové reprezentaci pomohl dosáhnout na nejcennější triumf v její historii – olympijské zlato z Nagana.

To sláva japonského hráče zraje s časem. Když Jágr, ročník 1972, s Dominikem Haškem, Jiřím Šlégrem, Martinem Ručinským a dalšími slavili u Miury „doma“ neuvěřitelný triumf, japonský fotbalista rozhodně nebyl světovou celebritou. Jen místní fanoušci věděli, o koho jde. Tehdy 30letý Miura přitom zažíval nejlepší angažmá kariéry v týmu Verdy Kawasaki (dnes Tokio Verdy), do toho hrál v reprezentaci. Ale že by jeho jméno pravidelně plnilo titulky světových médií? Ani omylem.

Výrazněji ho registrovali možná ještě brazilští fanoušci. Miura byl odmala zemí v Jižní Americe fascinován, respektive jedním z jejích neslavnějších rodáků – Pelém. V roce 1970 se hrálo mistrovství světa v Mexiku, na kterém právě Pelé dotáhl „kanárky“ k trofeji.

Miurův otec šampionát navštívil a natáčel některé pasáže na osmimilimetrový film. Ten pak přivezl domů do Japonska a tehdy tříletému synkovi pouštěl, co všechno dokázal s míčem jeden z nejlepších fotbalistů historie. Tak si Miura zamiloval sport, kterému se profesionálně začal věnovat – trochu překvapivě – v Brazílii.

Živit se fotbalem v Japonsku v 80. letech prakticky nešlo, a tak v 15 letech odešel do klubu Juventus-SP, později získal profesionální smlouvu v týmu Santos. Vystřídal několik dalších brazilských týmů, až se v roce 1990 vrátil domů, kde to pomalu začínalo zavánět profesionalismem. Nyní už je monarchie v Asii naopak destinací, do které si chodí na důchod vydělat světoznámé fotbalové hvězdy. Nedávno si v Japonsku zahrál Fernando Torres, stále v elitní J1 League působí někdejší opora Barcelony Andrés Iniesta.

Prostovlasý záložník kope za tým Vissel Kóbe. V tomto klubu Kazujoši Miura hrál mezi lety 2001 až 2005. A dnes legendárního útočníka v něm potkal i Pavel Horváth.

Už tehdy jsem myslel, že skončí. Spletl jsem se

Co říkáte na to, že Kazujoši Miura ještě hraje na profesionální úrovni? Budou to slova obdivu, nebo slova o bláznovi?
Budou to slova obdivu i o bláznovi. (smích) Protože jsem ho zažil, když mu bylo pomalu čtyřicet, a už v tu dobu jsem si logicky myslel, že je na konci kariéry. Už tehdy měl tak trochu vlastní svět – byl první v šatně, měl svého trenéra, se kterým dělal cviky pro něj ušité na míru, aby zůstával v kondici. Před tréninkem i po něm. A nikdy nic nevynechal. Možná i proto je schopný stále fungovat. Velký profík. V tomto smyslu bláznovství musím zmínit. Trénovat dennodenně ve skoro 55 letech, před tím musíte smeknout klobouk. Ale je nutné říct, že málokteré tělo to vydrží.

Když jste Miuru poprvé potkal ve Visselu Kóbe, bylo mu 37 let. Byl to typický sedmatřicátník, nebo vypadal a choval se jako podstatně mladší hráč?
Zblízka tak vypadal. Na první dobrou jsem si říkal, že už opravdu musí brzy skončit. Podle mě to byla ta hranice, kdy měl výkonnost na nejvyšší soutěž. Nicméně se o sebe fakt staral, byl nastavený tak, že stále chce hrát. Ve Visselu jsem s ním strávil jen rok, on pak přestoupil. Myslel jsem si tedy, že je na konci kariéry. No, evidentně jsem se spletl.

Takže se tedy nedá říct, že by už tehdy měl nějaký velkolepý plán, že se stane nejstarším fotbalistou všech dob?
Opravdu nevím, jestli si to takto plánoval. Je to skutečně už dlouhá doba a během ní skončilo spoustu dalších o poznání mladších fotbalistů. A já nejsem výjimka.

Jaký to byl a je chlapík? Máte s ním nějaké společné zážitky?
Vím, že jeho brácha byl náš manažer. Takže bylo zapotřebí být s Kazuem zadobře. (úsměv) Pamatuji si, že Kazujoši s námi často chodil na večeře, ale že bych s ním měl nějaký nezapomenutelný individuální zážitek… To ne. Nicméně musím říct, že to byl velmi dobrý střelec. Možná ještě je. Měl takový ten instinkt, kdy věděl, v jakou chvíli a kde se má ve vápně nacházet. A pak zakončoval dost přesně.

Mrknul jste poté, co se vaše cesty rozdělily, aspoň občas na to, jestli ještě pořád hraje fotbal?
Zprávy o něm – vzhledem k tomu, jak moderní dobu dnes máme – se ke mně donesly. To, že se v 50 letech stal nejstarším fotbalovým profesionálem, jsem samozřejmě zaregistroval. Průběžně tedy o něm vím. A když jsem byl před „x“ lety v Japonsku, potkali jsme se při zápase Kirin Cupu naší reprezentace na stadionu a chvíli si popovídali. I ta chvilka konverzace byla velkým úspěchem, protože on je ve své zemi opravdovou megastar. Dostat se k němu a podat si s ním ruku není vůbec jednoduché.

Nenarazíte občas na Miuru při debatách s Ivanem Haškem, když ho ve Visselu – stejně jako vás – trénoval?
To spíš tehdy, když jsme byli společně v Japonsku. Bavili jsme se o tom, jak je Kazu asi už na konci fotbalové cesty. A je tedy patrné, že jsme oba byli vedle. Každopádně respekt k Miurovi byl opravdu veliký – od trenérů, nás spoluhráčů a celkově jeho okolí. To se doteď určitě nezměnilo, spíše naopak.

V porovnání s Miurou ukončil Pavel Horváth kariéru velmi brzy ve 40 letech, ale normální optikou to ve vašem případě byla skutečně dlouhá životní kapitola. Dokážete se vžít do toho, jak těžké to pro něj zvlášť ještě teď musí být?
Asi si to dokážu představit. Evidentně mu drží zdraví. Jsem přesvědčený, že kdybych neměl zdravotní problém, se kterým už to dál nešlo, ještě bych teď (ve 46 letech – pozn. red.) někde hrál – třeba třetí ligu nebo divizi. Ale to je kdyby. Nicméně vzhledem k tomu, že fotbal hrajete tak dlouho, znamená pro vás celý život, baví vás to. Stále si rád zahraju aspoň sranda mače. V porovnání s ním byla má kariéra minimálně o 15 let kratší, ale i tak jsem rád, že jsem ji zvládnul natáhnout přes 40. narozeniny.

Debaty o holkách

O osm let mladší Horváth pokračoval v Kóbe až do roku 2007. V té době už Miura ve Visselu nepůsobil. Ne, že by se v roce 2005 rozhodnul – aspoň dočasně – ukončit kariéru, vždyť mu bylo teprve 38 let. Tehdy v červnu přestoupil do Jokohamy FC. Když o pár měsíců později zamířil na hostování do australského Sydney, mohlo se zdát, že v japonském klubu nevydrží dlouho. Opak byl pravdou, patří mu dodnes.

Většinu času s ním trávil ve druhé lize, v sezoně 2018–⁠2019 se však po 11 letech vrátil do J1 League. To už byl Miura jedinečným rekordmanem a zvláště v Japonsku totální legendou. Už 5. března 2017 se v 50 letech a sedmi dnech stal nejstarším hráčem, který kdy coby profesionál nastoupil do fotbalového zápasu. O sedm dní později zneplatnil další – do té doby nepřekonaný – počin Angličana Simona Matthewse z roku 1965 a byl i „nejzkušenějším“ střelcem branky v profifotbale.

Kariéra Kazujošiho Miury

1986: Profesionální debut v 19 letech za brazilský Santos

1990: Premiérový start v japonském národním týmu

1994: Historicky Japonec v italské Serii A, hrál za Janov

2000: Konec reprezentační kapitoly s 55 góly v 89 zápasech

2005: Přestup do klubu Jokohama FC, kterému patří dodnes

2017: Nejstarší profesionální fotbalista všech dob, posléze i střelec

2022: Hostování v týmu Suzuka

I proto je nyní po boku baseballisty Ičira Suzukiho – dalšího vytrvalce, který působil v zámořské MLB do 45 let – zřejmě nejslavnějším Japoncem z prostředí sportu. Neustálé obsazování do reklamních spotů a portréty na billboardech jsou všeříkající. I Pavel Horváth zmínil, jak vzácným okamžikem bylo, když si s ním mohl po letech na chvíli popovídat.

Nejsympatičtější věcí na celé unikátnosti je to, že ve fotbale nepřesluhuje proto, aby byl vidět, dál překonával své vlastní rekordy. Jak sám říká, „je to jen milník“. Ať se to po tolika letech může zdát neuvěřitelné, stále ho pohání láska ke hře. Nepřipadá si jako stařík, který by čím dál tím více nesouzněl s mladým kolektivem.

„Často mluvím se svými spoluhráči, kteří jsou teprve náctiletí, případně jim je kolem dvaceti. Kecáme o hloupostech, samozřejmě mluvíme o fotbale, ale také třeba probíráme holky. Necítím se mezi nimi vůbec nekomfortně,“ řekl před časem pro Reuters muž narozený 26. února 1967.

„Moje pocity vůči fotbalu a můj hlad po úspěchu... Nezměnilo se nic od té doby, co jsem se v roce 1986 stal v Brazílii profesionálním hráčem,“ dodal. Proto pokračuje i v roce 2022.

Momentálně není v druhé nejvyšší soutěži, do které Jokohama opět spadla. V polovině ledna odešel krátce po prodloužení smlouvy na hostování do čtvrtiligové Suzuky PG. Až se za necelý rok ve skoro 56 letech vrátí, může se stát cokoliv. Rozhodně ale nejde s jistotou říct, že Miura s fotbalem sekne.

Tagy: