Jiří Šlégr 50 (zdroj: CNN Prima NEWS)
Bývalý hokejista Jiří Šlégr se zúčastnil dvou zimních olympiád. V roce 1992 v Albertville v dresu Československa vybojoval bronz, v roce 1998 v památném Naganu přivezl s českým týmem zlato. Patří tak k hráčům, kteří během kariéry vyhráli olympiádu, mistrovství světa, Stanley Cup i českou extraligu. Co prorokuje našim hokejistům a jaké šance jim dává? Nejenom o tom promluvila sportovní legenda v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Sledujete letošní olympijské hry v Pekingu?
Musím říct, že olympiáda mě vždycky přitahovala a fascinovala. Pokud čas dovolí, budu se dívat na všechny sporty. Hodně sleduju české hokejistky, které jsou na hrách poprvé a držím jim palce. Škoda nešťastné prohry s Dánskem a smolné prohry na nájezdy s Japonkami, ale to je prostě sport. Člověk si myslí, že je to dopředu jasný, ale ono to může dopadnout taky úplně jinak. Tohle jsou ty nejtěžší zápasy. Věřím, že holky ta porážka nezlomí.
Kolik tipujete, že Česká republika získá medailí?
Strašně rád bych tipoval, že jich bude strašně moc, ale ona každá olympiáda má svoje specifika. Budu šťastný za každou medaili. Pokud jich dovezeme osm, budu nadšený. Díky skvělé Ester Ledecké už jednu máme, snad se bude dařit i ostatním.
Jiří Šlégr (50)
Bývalý hokejový obránce a trenér. Patří k hráčům, kteří během kariéry vyhráli olympiádu, mistrovství světa, Stanley Cup i českou extraligu. Od roku 2010 až 2013 byl poslancem Poslanecké sněmovny za ČSSD. V roce 2019 byl uveden do Síně slávy českého hokeje. Od března 2020 je členem Rady České televize. Jeho druhou manželkou je bývalá miss Lucie Králové, s níž má ročního syna Rona. Z prvního manželství dceru Jessicu.
Jaké šance dáváte českému hokejovému národnímu týmu?
Pokud by jeli hráči z NHL, bylo by to pro nás hodně obtížné. Přece jenom je celosvětová konkurence obrovská. Na olympiádě budou startovat pouze kluci z Evropy, takže naše šance stoupají. Za tím si stojím. Podle mě tam máme dobré mužstvo, věřím jim a vždycky věřit budu. Vždycky jsem reprezentoval rád, byl jsem hrdý, že můžu jet na mistrovství světa nebo olympiádu a myslím, že kluci, kteří tam teď jsou, to mají nastavené podobně. I z toho důvodů si zaslouží, abychom jim všichni fandili, ať už na ně máme názor jakýkoliv.
Velmi se řešila nominace. Chybí vám v ní nějaké jméno?
Že by tam měl být ještě někdo jiný, o kus lepší v ofenzivě, či defenzivě, si myslet samozřejmě můžu. Ale měli bychom věřit manažerovi a trenérům, že to poskládali správně a udělají nám na olympiádě radost. Jsme hokejový národ, každý je „trenér“ a ví nejlépe, jak by to mělo být. Ono se to ale vždycky hodnotí až zpětně. Po bitvě je každý generál.
Na hlavu hlavního trenéra Filipa Pešána se v poslední době snáší kritika. Zaznívaly i názory, že by český tým na olympiádě měl koučovat někdo jiný. Sdílíte stejný názor?
Každý trenér, který jde koučovat národní mužstvo v hokejové zemi, jakou jsme my, musí očekávat, že v určité fázi přijde i kritika. Když se nedařilo, můj hokejový táta Ivan Hlinka vždycky říkával: „Hlavně se z toho neposrat.“ A když se naopak zadařilo a něco jsme vyhráli, tak hlásil: „Teď se z toho nesmíme zbláznit.“ Toho se držím. Domnívám se, že nám momentálně nepřísluší kritizovat a vyvolávat negativní atmosféru. Nechme Filipa Pešána a jeho trenérský štáb pracovat, ať pod ním hráči odvedou co nejlepší možný výkon.
Pravdou ovšem je, že pod jeho vedením dosud národní tým žádného úspěchu nedosáhl...
Každý turnaj je jiný. Může se to povést zrovna teď a rázem se na všechno špatné zapomene. V tom je sport nádherný. Emoce nahoru a dolů. Když vám to jde, národ vás oslavuje, když ne, tak vás zahrne výčitkami. Tak to prostě je. Filip si to určitě dostatečně uvědomuje a ví, že úspěch už konečně musí udělat a bude k tomu i tak přistupovat.
Jak se vám líbí model, že za výběr trenérů, hráčů a v podstatě i za výkony týmů je odpovědný generální manažer, kterým se stal Petr Nedvěd?
Mně se tento model zamlouval už v době, kdy to začala praktikovat Amerika s Kanadou. Manažer jezdí za hráči, mluví s nimi, komunikuje i s trenéry a z logiky věci by měl být on tím hlavním, který má rozhodující slovo. Ztotožňuji se s tím.
Generální manažer Petr Nedvěd ovšem sám přiznal, že v nominaci na olympiádu proti trenérovi Pešánovi nešel, a není v ní jediný hráč, s kterým by Pešán nesouhlasil...
Mělo by to fungovat tak, že když se sejdou dvě jména a vybrat se musí jen jedno, použiji přirovnání Gretzky a Lemieux, musí rozhodnout manažer.
Vždycky jsem zastával názor, že sport má zůstat sportem a politika by se do ní míchat neměla. My jsme tady také měli režim, bylo to nepříjemné, přesto se tu hrávala mistrovství světa, a pokud by na nás takhle nahlíželi, asi bychom z toho radost neměli.
Bude Roman Červenka dobrým kapitánem?
Je to hráč s největšími zkušenostmi z reprezentací. Měl by být tahounem, stmelit tým, aby táhl za jeden provaz. Přestože je v určitém věku, podává ve Švýcarsku, kde hraje, pořád fantastické výkony. Myslím, že je to správná volba.
Kdo je podle vás v Pekingu v hokejovém turnaji favoritem na zlaté medaile?
Je to jedna velká neznámá. Ale za mě můžu říct, že tipuji Finsko, které dlouhodobě podává kvalitní, stabilní výkony. Nás vidím jako černé koně turnaje.
Na olympiádě v Naganu jste byl v týmu, který přivezl historické zlato. Co je pro úspěch rozhodující?
Parta, která je odhodlaná přivézt medaili. Nekoukat na osobní statistiky, ale všechno podřídit mužstvu. My jsme se o tom velice dobře přesvědčili na Světovém poháru v roce 1996 (tým čerstvých mistrů světa posílený zámořskými hvězdami nevyhrál ani jeden zápas a s velkolepou akcí se rozloučil už po skupině, pozn. red). Po té ťafce, jakou jsme tam dostali, jsme do Nagana jeli s tím, že nás nezajímá nic jiného než přivézt medaili. Podle toho jsme vystupovali a bylo to vidět. Důležité je, aby se kluci dostali do psychické pohody.
Co se vám při vzpomínce na zlaté Nagano vybaví?
Úplně všechno už od příletu do Tokia. Robert Reichel tam přijel s takovou malou taštičkou, všichni jsme se mu smáli, protože každej z nás tam měl kufr – loďák. Jenže jak se ukázalo, jediný z nás byl prozíravý. Záhy jsme všichni nafasovali olympijské oblečení, které jsme museli nosit, a to, které jsme si přivezli s sebou, nám bylo k ničemu. Takže zatímco my jsme své velké kufry měli celou dobu zamknuté, on si ze své taštičky vyndal kartáček na zuby a byl spokojený.
První olympiádu jste zažil ale už o šest let dříve v Albertville, ještě v dresu Československa, kde jste získali bronz. Jak na to vzpomínáte?
Bylo mi jednadvacet, byl to můj první opravdu velký turnaj, byla v tom spousta emocí. Nebylo to jako v Naganu, kam jeli všichni z NHL, ale i tam to mělo své kouzlo. Byli jsme kousek od toho, abychom přivezli ještě cennější kov. Pamatuji se, že se to odehrálo v dost vysokohorském prostředí a někteří hráči, především z Kanady, měli na střídačce kyslíkové bomby a dodávali si kyslík, což na mě působilo skoro až vtipně.
Co říkáte na bojkot olympijských her v Číně některými politiky a významnými osobnosmi?
Vždycky jsem zastával názor, že sport má zůstat sportem a politika by se do něj míchat neměla. My jsme tady také měli režim, bylo to nepříjemné, přesto se tu hrávala mistrovství světa, a pokud by na nás takhle nahlíželi, asi bychom z toho radost neměli. Ale je to každého rozhodnutí.
