Není nic neobvyklého, když danou zemi reprezentují sportovci, kteří se v ní nenarodili. U naprosté většiny má „převléknutí dresu“ jasné opodstatnění. Nicméně případ basketbalisty Lorenza Browna – čerstvého mistra Evropy se Španělskem – se jeví jako bezprecedentní.
Buď přicestují v mládí jako migranti s rodiči a získají občanství. Nebo využijí svých kořenů. Případně se do země přižení jako třeba americký basketbalista Blake Schilb, který si při angažmá v Nymburku našel partnerku a o pár let později už hrál za Česko.
Tak se – nejen basketbalisté, ale i jiní sportovci – dostávají k reprezentování země, která není jejich rodištěm. Lorenzo Brown však nemá na Španělsko absolutně žádné vazby. Nikdy v něm nežil, nepracoval, na jeho půdu krátce vstoupil jen jako soupeř v Eurolize. V rodokmenu nemá žádnou prababičku nebo žádného pradědečka, díky čemuž by měl cestu k obdržení španělského pasu otevřenou. Přesto se v létě stal jeho vlastníkem a v neděli spolu se zbytkem týmu „La Roja“ tento rodák z amerického státu Georgia jásal po triumfu na EuroBasketu.
Akce tedy skončila pro Španěly s americkým vetřelcem snově. Přitom ovládnutí evropského šampionátu předcházela nouze, která vyústila v naverbování a naturalizování 32letého Browna.
Kouč nakonec zlaté reprezentace Sergio Scariolo měl hlavu plnou starostí, když špílmachr Ricky Rubio – na kterém měla hra na EuroBasketu stát – si dříve během roku vážně poranil koleno a bylo jasné, že turnaj nestihne. Takovou chybějící kvalitu nebylo jak nahradit. Scariolo si však vzpomněl na svoji štaci v NBA týmu Toronto Raptors, kde v roce 2018 potkal právě Browna. A tím odstartovala zvláštní operace.
Bolestně trapné
Letní posila izraelského Tel Avivu byla nadšená, brala to jako životní příležitost. Umožnila mu ji Národní sportovní rada, autonomní vládní agentura, u které Španělská basketbalová federace podala žádost, zda by nebylo možné udělit Brownovi patřičné občanství. Zatímco běžní smrtelníci na něj mohou čekat roky, u chtěného Američana bylo hotovo prakticky hned. Agentura přání odkývala s tím, že jde o „výjimečné okolnosti“, které navíc mohou pomoct rozvoji basketbalu v zemi.
Zatímco Scariolo si mnul ruce, mnozí nechápali. I kapitán španělského národního týmu Rudy Fernández ještě v procesu získávání akvizice podotkl: „Nezdá se mi to v pořádku.“ Objevilo se spoustu článků, které přetáhnutí muže nemluvícího španělsky kritizovalo. „Je to pobuřující z mnoha důvodů,“ napsal deník AS. Text končil slovy „je to bolestně trapné“.
Ovšem fanouškům ve Španělsku bylo o dva měsíce později po finále s Francií (88:76) úplně jedno, jak se Brown ocitl v bílém dresu s nápisem „España“. Rychle ho vzali za svého, protože absentujícího Rubia dokázal dokonale nahradit. Cena MVP pro nejužitečnějšího hráče turnaje sice putovala ke „krajanovi“ Browna Willymu Hernangómezovi, ale i mnozí basketbalisté se shodli, že individuální vyznamenání klidně mohlo přistát u „ukradeného“ cizince.
Jeho přítomnost byla i v samotné bitvě o trofej kruciální. Zaznamenal double-double za 11 bodů a 10 asistencí. Jeho zápasový průměr před finále ve vyřazovací části odehrávající se v Berlíně byl 22,8 bodu a 8,3 asistence.
Španělé postupně poslali domů Litvu, Finsko a v semifinále vyzráli na Německo. Média ze zemí poražených pak vždy spekulovala o tom, do jaké míry je účast neevropana Browna legitimní. „Nejsem si jistý, jak by tento tým vypadal bez Lorenza Browna. Ale tak to prostě je,“ připojil se litevský hráč Mindaugas Kuzminskas.
Produkt univerzity NC State během své krasojízdy příliš nechápal, proč se z něj stalo tak propírané téma a byl pro mnohé trnem v oku. „Čelil jsem spoustě kritiky za bůhvíco,“ odpověděl v neděli motor španělského mančaftu se zlatou medailí na krku novinářům. Samozřejmě v angličtině.
V pondělí se pak vypravil na exkurzi, aby poprvé pořádně zjistil, jak to vypadá v zemi, kterou nově reprezentuje. S parťáky zamířil do Madridu, kde se slavil čtvrtý triumf Španělska na kontinentálním mistrovství z posledních šesti šampionátů.
