Někdejší vůdce palestinských muslimů Amín al-Husajní (1897–1974) udržoval těsné spojenectví s německou třetí říší. „Pokud to vyjádřím v intencích norimberských zákonů, tak Amín al-Husajní se s vrcholnými představiteli nacismu shodoval na myšlence plošného vyhlazení židovské rasy,“ říká historik Jan B. Uhlíř, přední znalec dějin druhé světové války a také jediný soudní znalec na problematiku neonacismu v České republice. Vůdce Palestinců se osobně stýkal s Hitlerem, Himmlerem nebo Ribbentropem, minimálně jednou navštívil vyhlazovací koncentrační tábor a část války strávil v Berlíně. „Že dnešní antisemitismus obloukem navazuje i na tuto temnou historii palestinských dějin, je nesporné. Úkolem historika je na to upozorňovat,“ říká Jan B. Uhlíř.
Palestinský duchovní vůdce čili Velký muftí jeruzalémský, Amín al-Husajní, se netajil svým kladným vztahem ke třetí říší. Osobně se sešel i s Adolfem Hitlerem. Kdy k setkání došlo?
Amín al-Husajní uprchl z Palestiny, která byla pod britskou mandátní správou, už na samém počátku druhé světové války, v září 1939. Exil napřed našel v Iráku, kde se mimochodem v červnu 1941 odehrál velký pogrom namířený proti bagdádským Židům. V říjnu 1941 bychom muftího potkali u Benita Mussoliniho v Římě, kde se vzájemně ujišťovali o nepřátelství k Židům a nebezpečí sionismu. Audience u Adolfa Hitlera proběhla v novém říšském kancléřství 20. listopadu 1941, a tam byla shoda na společném zájmu vyhlazení Židů ještě vřelejší. Od nacistických špiček dostal muftí ujištění, že jakmile Německo z Palestiny vytlačí britské síly, vyřeší židovskou otázku i na Blízkém východě.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Džihád nesouvisí s islámem. Začněme si na to zvykat
„Čestný muslim“ Adolf Hitler
Britové region udrželi, takže palestinský vůdce musel zůstat v Berlíně až do konce války? A k čemu byl vlastně Amín al-Husajní nacistům dobrý, když situaci doma v Palestině nemohl z Berlína příliš ovlivňovat?
Hitler Velkého muftího uvítal v Berlíně se všemi poctami – jako hlavu spojeneckého státu – a setkání věnovala mimořádnou pozornost i nacistická propaganda. Hitler obdržel od muftího titul „čestný muslim“, vůdce muftího zase obdařil titulem „čestný árijec“. Amín al-Husajní se stal hostem třetí říše, a to s neomezenou finanční podporou. Brzy založil takzvaný Centrální islámský institut v Berlíně a mocně se podílel na nacistické propagandě na Blízkém východě, na Balkáně nebo i na muslimském jihu Sovětského svazu, a to především prostřednictvím rozhlasového vysílání v arabštině i dalších jazycích.
Co se z Berlína hlásalo na Blízký východ po rozhlasových vlnách?
Berlínský vysílač vyzýval palestinské Araby, ale i muslimy v jiných zemích, k teroristickým či jiným útokům proti Židům, a to s cílem konečné likvidace židovské komunity. Často v prvoplánových heslech typu: „Zabíjejte Židy, kdekoliv je naleznete. Potěší to Alláha, historii i náboženství.“ Když Amín al-Husajní dostal od Heinricha Himmlera hodnost Gruppehführera SS, výrazně se zasloužil o vytvoření muslimských jednotek Zbraní SS, například mezi bosenskými, chorvatskými či albánskými vyznavači islámu (divize Handschar, Skanderbeg, Kama). Minimálně jednou také navštívil vyhlazovací koncentrační tábor, aby realizaci „konečného řešení“ spatřil na vlastní oči. Bohužel, po válce se mu podařilo vyhnout soudnímu procesu, který měl potrestat jeho zločiny. V roce 1948 bychom jej našli v Egyptě, odkud pomáhal sponzorovat válku s právě založeným Izraelem, mimo jiné z prostředků získaných ještě od „čestného muslima“ Adolfa Hitlera.
Velký muftí jeruzalémský Amín al-Husajní u vůdce Adolfa Hitlera. Nové říšské kancléřství, Berlín, 20. listopadu 1941. Zdroj: Se souhlasem Jana B. Uhlíře
Terorismus starý 100 let
Antisemitská rétorika palestinského vůdce se ale přece nezrodila jen pod vlivem nacismu?
Ta má dokonce více než stoletou tradici, a stejně tak staré jsou i ozbrojené útoky vůči Židům, které Amín al-Husajní organizoval. Pocházel z vážené rodiny arabské jeruzalémské šlechty, která svůj původ dovozovala až k Mohamedovi. Po skončení první světové války a pádu Osmanské říše bylo na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 dohodnuto, že území mezi Středozemním mořem a řekou Jordánem, včetně Jeruzaléma, se stane mandátním územím Velké Británie. A v souvislosti s takzvanou Balfourovou deklarací a se souhlasem Společnosti národů měl britský mandát v této oblasti umožnit „zřízení národní domoviny pro židovský národ“. To se místním Arabům samozřejmě nelíbilo a Amín al-Husajní začal už v roce 1919 s guerillovým bojem proti židovským osadníkům.
Jakým způsobem boj probíhal?
Amín al-Husajní vytvářel bojůvky, malé skupiny, ovšem často odhodlané k sebevražedným útokům. Cílem se nijak netajily: terorizovat Židy a postupně je vyhnat z Palestiny. Například na počátku náboženského svátku Nebu Musa, který slavili palestinští Arabové od 4. dubna 1920, pronesl Amín al-Husajní nenávistný antisemitský projev. A protože obdobně mluvili i další řečníci, dav se postupně radikalizoval a s výkřiky typu „Palestina je naše země, Židé jsou naši psi“ vyplenil židovskou čtvrť v Jeruzalémě. I když britská správa vyhlásila stanné právo, rabování, znásilňování i vraždění pokračovalo také v dalších dnech, hořela židovská vyšší škola (ješiva) a v ní také tóra. Zahynulo pět Židů a 216 jich bylo zraněno, mnozí vážně. Britští vojáci tehdy informovali, že většinu nedovolených zbraní přinesly „na bojiště“ palestinské ženy, které je skrývaly pod svými hábity.
Obdiv třetí říše na Blízkém východě
Pogromy proti židovským osadníkům, kteří většinou do Britského mandátu Palestina (Mandatory Palestine) přicházeli jako zástupci sionistického hnutí v Evropě, pokračovaly i v dalších letech?
Za rozpoutání tragédie v dubnu 1920 byl sice Amín al-Husajní odsouzen britskou justicí na 15 let do vězení, policie mu však umožnila útěk do Sýrie, načež byl v březnu 1921 omilostněn a zvolen za Velkého muftího v Jeruzalémě. A také prezidentem Nejvyšší muslimské rady, takže se stal duchovním i politickým vůdcem muslimských Palestinců. Teror průběžně pokračoval, k dalším událostem s vysokým počtem obětí došlo třeba v druhé půli srpna 1929, kdy se mezi Araby rozšířila fáma, že se Židé chystají napadnout mešity. Pří útocích v Jeruzalémě, Haifě nebo Hebronu zemřelo 135 Židů.
Když se Adolf Hitler dostal v roce 1933 k moci v Německu, jaké byly první reakce v Palestině?
Jen několik týdnů poté, kdy se Hitler stal kancléřem, už německý konzul v Jeruzalémě ujišťoval vůdce o podpoře palestinských politiků i duchovních, kteří měli být novým režimem v Německu nadšeni. V roce 1936 se pak v Palestině rozpoutala občanská válka vedená proti britským úřadům i Židům, známá jako Velké arabské povstání. A to už jsme opět u iráckého exilu, do kterého Amín al-Husajní odešel na podzim 1939. Ještě předtím se však stačil sejít s Adolfem Eichmannem, jedním z hlavních realizátorů budoucího „konečného řešení židovské otázky“.
Historik musí připomínat zlo z minulosti
Jaká z příběhu palestinského vůdce plynou poučení pro dnešní svět?
Opsal se jistý oblouk. Cíle mnohých současných představitelů arabského světa, například vůdců Hamásu, jsou vlastně identické s plány předních představitelů nacismu před 80 lety. Jinými slovy: Co zamýšlel Hitler udělat se Židy, to někteří dnešní reprezentanti militantního islámu touží dokončit. Cílem je vyhlazení židovské rasy, pokud se tedy vyjádřím v intencích norimberských zákonů. Vyhlazení z povrchu světa. Nerad to říkám, ale mám pocit, že dnešní evropská společnost selhala, když se nebyla schopna poučit z relativně nedávné minulosti.
Zdroj: CNN Prima NEWS
Jak to přesně myslíte?
Je pro mě těžko stravitelná představa, že nyní máme v Evropské unii řadu zemí, které jsou nějak zasaženy vlnou islámského radikalismu. A děsí mě, když mi židovští přátelé či známí nebo profesní kolegové říkají, že mají strach z islámských fundamentalistů. Doma, ve svých zemích, ať už je to Česká republika, Německo, Francie, Velká Británie nebo Švédsko. To je selhání velké části společnosti, vlastně Evropy, jak to jinak nazvat?
Společnost čili Evropa, to jsem ovšem i já, novinář. A také vy, profesionální historik.
Ano, vím, kam míříte. Selháváme i my historikové. Mnozí z nás se obávali a obávají hovořit bez příkras a vnucované „korektnosti“. Historik je tady ale od toho, aby byl schopen v dostatečné míře upozorňovat na zlo minulosti a vřazovat informace o něm do současného kontextu. Varovat před možným opakováním již jednou učiněných chyb. A dělat to tak hlasitě, aby historikům lidé naslouchali. Jsem si jist, že Davidovy hvězdy, které se dnes objevují po Berlíně, Paříži i jinde, nesouvisí s pravicovým extremismem, že to jsou akce muslimských fanatiků…
A proto je třeba upozornit i na někdejší úzkou spolupráci německých nacistů s Palestinci za druhé světové války?
Přesně tak. Je tu určitá reminiscence, na spolupráci nacistů s islámskými fundamentalisty v Palestině bychom neměli zapomínat. Teď se malují Davidovy hvězdy. Model je znám. Budou pak znovu hořet synagogy? A co dál? Po Židech budou následovat v dominovém efektu „další nevěřící psi“, první v pořadí budou křesťané. A nakonec ateisté, to jsou „nevěřící psi“ na druhou.
Česko v hledáčku radikálů?
Česká republika je neateističtější zemí v Evropě, má se tedy také obávat islámského radikalismu? Navíc muslimská komunita je u nás prakticky zanedbatelná, alespoň ve srovnání se sousedním Rakouskem anebo Německem.
S Izraelem máme jedinečný vztah, který je trnem v oku našich nepřátel. Osobně jsem hrdý, že Československo v roce 1948 svou výzbrojí a výstrojí zásadně napomohlo vzniku státu Izrael navzdory masivní arabské vojenské agresi. Je ale také pravda, že komunistické Československo záhy přešlo na druhou stranu. V době normalizace jsme zde dokonce cvičili palestinské teroristy. Po roce 1989 jsme se opět přiklonili k Izraeli a letos na sklonku října ve Valném shromáždění OSN Česká republika odmítla rezoluci vyzývající k humanitárnímu příměří ve válce mezi radikálním palestinským hnutím Hamás a Izraelem. Proti hlasovalo jen 12 zemí z celého světa, kromě Izraele a České republiky třeba Spojené státy. Jsem na to pyšný, na druhou stranu nezastírám, že tímto gestem jsme se nepochybně dostali do hledáčku radikálů.
Co tím myslíte?
Celá řada mých kolegů historiků tvrdí, že od Karibské krize nikdy nebyl svět blíže jadernému konfliktu, než je dnes. V obdobné poloze spatřuji i pravděpodobnost teroristického útoku na území České republiky.
Neonacistická scéna je slabá
Davidovy hvězdy na domech v západní Evropě, stupňující se antisemitské výzvy, to je teď úplně jiný protižidovský level, než jak jsme antisemitismus prožívali v Česku v prvních dvou dekádách po sametové revoluci. Vy jste soudní znalec, pokud jde právě o projevy neonacismu, jak se liší dnešní výhrůžky Židům oproti těm z let 1990 až třeba 2010?
Pokud se ptáte na specifickou situaci v porevolučním Československu a České republice, tak v devadesátých letech z hesel typu „Židi do plynu“ a v parafrázi „Cikáni do plynu“ ze strany pravicových extremistů měla společnost, i národnostní či náboženské menšiny, oprávněný strach. Dnes je naše neonacistická scéna velmi slabá, bez vlivu na cokoliv.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Nepoměr při výměně rukojmích za vězně není fér, míní expert. Izrael propustí třikrát víc lidí
Jak slabá?
Třeba už jen ve srovnání se sousedním Slovenskem je marginální. Rozdrobená, neschopná se sjednotit, postrádá schopné vůdce s potřebným rozhledem. Neexistuje tak jediné hnutí či strana extrémní pravice, která by měla sebemenší šanci uspět třeba ve volbách do Poslanecké sněmovny. V Čechách se tedy občas pořádají demonstrace, pochody a srazy, ale vše doposud v podstatě na hospodské úrovni, která nijak neovlivňuje politickou scénu. Slovenští nacionalisté či neonacisté se obecně vztahují k Tisovu Slovensku, zatímco naši neadorují protektorát, ani třeba „apoštola“ národní zrady Emanuela Moravce, ale vztahují se buď přímo k mezinárodní neonacistické scéně anebo ke třetí říši a vyzdvihují její politiku, vojáky a bojovou techniku.
K čemu se vlastně vyjadřujete jako soudní znalec na neonacismus při jednotlivých soudních líčeních?
Třeba k zástupným symbolů používaným v rámci neonacistické scény. Jak ve formě tetování na všech možných částech těla, tak samozřejmě i ve formě oděvních součástí či nášivek. Policie České republiky k nim rozhodně není lhostejná. Dle mé zkušenosti je monitoruje a stíhá velmi pečlivě – a to včetně gest typu „vůdcova pozdravu“.
Jaké jsou to například zástupné symboly?
Ne každý ví, co třeba symbolizuje číslovka 1488, tedy třeba i v podobě 14 a 88. Číslice 14 je zástupným symbolem pro takzvaných čtrnáct slov amerického neonacisty Davida Lanea (1938–2007), která v překladu zní: „Musíme zajistit existenci našeho lidu a budoucnost pro bílé děti.“ Lane, který byl členem Ku-klux-klanu a teroristické organizace Řád, jejímž cílem bylo „osvobození od Židů“ a „absolutní vítězství árijské rasy“, byl nakonec odsouzen na 190 let odnětí svobody a zemřel ve vězení.
A co se skrývá za číslicí 88?
Číslice 88 představuje zástupný symbol za HH, protože H je osmým písmenem abecedy. HH pak znamená „Heil Hitler!“ – tedy v dobovém překladu „Hitlerovi zdar!“. Spojení obou těchto zástupných symbolů představuje kontinuitu mezi ideologií neonacistickou a nacistickou. Jak ale říkám, pravicová scéna je za horizontem, teď Evropa příliš neřeší trestné činy pravicového extremismu, ale máme co do činění s ataky náboženského charakteru. Nechali jsme Blízký východ vstoupit do ulic Berlína, Londýna, Paříže, Stockholmu, ale už i do nedalekých saských Drážďan. Nemyslím tím bistra s kebabem, ale radikální islám, kterému jsme dali naivně a trestuhodně prostor.
Kebab nevadí, radikálové ano
Máte nějakou konkrétní zkušenost s muslimským extremismem třeba v Berlíně, kde už několik let externě pracujete pro Muzeum německého odboje?
Nikomu nechci nutit svůj pohled, ale ať si každý udělá svůj názor sám. Jízdenka z Prahy do Berlína je relativně levná, v hlavním německém městě doporučuji vystoupit třeba na stanici U-Bahn Hermannplatz a projít se hlavní třídou čtvrti Neukölln třeba k nádraží S-Bahn Neukölln. Ocitnete se v jiném světě, rozhodně nebudete mít pocit, že jste v Německu. A zeptejte se tam, kdo fandí Hamásu a kdo Izraeli... V této čtvrti lze tak nějak lépe uvažovat o slovním spojení „islamizace Evropy“, než když sedíme v pražské kavárně.
Vraťme se k hlavnímu tématu rozhovoru, kterým byla někdejší spolupráce palestinských Arabů s nacistickou třetí říší. Závěrečné poučení?
Nechci čtenáře poučovat. Omezím se na konstatování, že je to hodně paradoxní situace, když dnes některé cíle německých nacistů prosazují muslimští radikálové. Jak moc prostoru jim poskytneme v Evropě, bude záležet jen na nás. Pokus o vybudování multikulturní evropské společnosti se ale vymyká kontrole, o čemž mimo jiné svědčí také současné masové propalestinské demonstrace.
