Vláda Andreje Babiše si infekci COVID-19 určitě nevymyslela jakožto zbraň hromadného ničení vůči tuzemským seniorům, aby ušetřila na důchodech. Ale udělala řadu osudových chyb, kvůli nimž se Česká republika proměnila v jednu z nepostiženějších zemí na světě, které se budou cizinci ještě léta vyhýbat. Kabinet na nevyplacených penzích navíc opravdu výrazně uspořil. A hlavně ještě uspoří. Postaví za část ušetřených peněz obětem covidu pomník?
Počty jsou to jednoduché. Průměrný starobní důchod aktuálně vyrostl na 15 351 korun, takže při počtu 30 tisíc zesnulých seniorů ušetří erár 460 milionů korun měsíčně. Za rok jde o obrovskou úsporu ve výši 5,5 miliardy koruny. Pro porovnání: Letošní rozpočet poslanecké sněmovny činí jen 1,4 miliardy korun, Úřad vlády spotřebuje 1 miliardu a roční rozpočet ministerstva životního prostředí 11,3 miliardy korun.
Jistěže, těch víc než 5 ušetřených miliard lze různě zpochybnit. Mezi 30 tisíci oběťmi covidu třeba nejsou jen příjemci starobního důchodu, i když výrazně převažují. A někteří z těch zesnulých na covid by zřejmě zemřeli jen o pár měsíců později třeba pro sešlost věkem. Přesto je nezpochybnitelné, že pokladna Babišovy vlády za nevyplacené penze uspoří miliardy korun.
Žádný člen kabinetu se přitom nedokázal za neadekvátní počet obětí nahlas a s pokorou omluvit. A také vzkázat pozůstalým, že část peněz uspořených za nevyplacené penze se použije na pietu. Na pořádný pomník, který by oběti připomínal na věky věků.
Kdo může za smrt více než 30 tisíc českých obětí (přesně 30 280 k 21. červnu), o tom se tuzemští politici budou raději celá léta přít. Jisté je, že Česká republika disponuje jednou z nejlepších zdravotních péči na světě, takže se určitě nemusela vyšplhat do čela světové tabulky obětí infekce v přepočtu na počet obyvatel. Aktuálně jsme čtvrtou nejpostiženější zemí na zeměkouli po Peru, Maďarsku a Bosně a Hercegovině. I Brazílie anebo Indie vykazují v poměru k počtu obyvatel mnohem méně mrtvých.
Černé svědomí vlády
Na morové rány v českých zemích naši předkové upomínali takzvanými morovými sloupy na náměstích a tato nesmírně nákladná barokní sochařská díla vyrůstala jako poděkování Bohu za ochranu těch, které epidemie ušetřila. Ale také tak vznikala smuteční místa za oběti, a sloupy zároveň i symbolizovaly prosbu, aby se další mor městům zdaleka vyhnul.
Církev, šlechta a také erár vkládaly do grandiózních sloupů (ten v Olomouci je dokonce památkou UNESCO) nesmírné finanční prostředky a na jejich podobě se podíleli tehdejší nejlepší sochaři. Současná vláda, církev ani nejvlivnější tuzemští podnikatelé však asi nemají zájem, aby nějaký pomník vůbec vznikl. A není tu dokonce ani snaha, aby se o podobě pietního objektu rozvinula alespoň hlasitá diskuse.
Dnes zaznívají jen ojedinělé hlasy z řad veřejnosti. „Po pandemii by se měl postavit pomník obětem současné vlády, která tragédii způsobila,“ navrhl v minulých dnech významný výtvarník František Skála v rozhovoru pro web Novinky.cz. A vlastně touhle větou také vysvětlil, proč o pomníku kabinet Andreje Babiše vůbec nemluví.
Vláda přece nebude před volbami připomínat, že se na rozsahu tragédie podílela například tragickým předvánočním rozvolněním nouzových opatření. O pomníku však nechce mluvit ani opozice. Je to příliš temné a traumatizující téma, na které je lepší zapomenout. A raději kázat o lepších zítřcích po parlamentních volbách.
Ve světě už přitom projekty na pomníky obětem pandemie vznikají. Uruguay, jedna z nejrozvinutějších zemí latinské Ameriky, třeba loni zveřejnila záměr postavit velkolepý Světový památník pandemie (World Memorial to the Pandemic). Od našich politiků se ale nejspíše dozvíme, že smrt je „soukromá záležitost“. A pozůstalí? Nechť si laskavě truchlí jen u rodinných hrobů a v urnových hájích.
V nepravou chvíli na nepravém místě
Všechna neštěstí jsou si přitom něčím podobná. Jaký je třeba rozdíl mezi tragickou smrtí 108 havířů na Dole Dukla (7. července 1961) a více než 30 tisíci oběťmi infekce COVID-19? Nijak podstatný. Ti lidé se jen v nepravý čas nacházeli na nepravém místě, kde smrt zaútočila takříkajíc ze zálohy.
Nebyli to žádní hrdinové a rozhodně nechtěli takto blbě zemřít, tedy během šichty v podzemí dolu ani na dvojitý zápal plic ve špitálu. Všichni ale mají právo na pomník postavený na náklady státní kasy. Havíři z Dolu Dukla už žulový památník dostali před šedesáti lety, neboť i komunistický režim uznal, že se stali nevinnými oběťmi práce při těžbě nerostného bohatství státu. Jak dlouho budou muset na oficiální pietu čekat pozůstalí po obětech záludné pandemie, ale nikdo neví.
