Matematik Kollár: Česko i Slovensko jsou u covidu odstrašujícími příklady pro ostatní

„Jsem matematik a budu se vyjadřovat čistě k číslům a datům. Odpovím na jednu otázku, kterou si často kladou nejen novináři, ale také veřejnost, jak na tom momentálně jsme a co se děje v rámci pandemie na Slovensku,“ začal Kollár svůj výstup. A pak to přišlo. „Odpověď je velmi jednoduchá, jednoslovná. Nevíme. Ve skutečnosti nevíme. Zkusím shrnout, co všechno nevíme.“

Absolvent Fakulty matematiky, fyziky a informatiky Univerzity Komenského v Bratislavě a majitel titulu PhD z americké University of Maryland vypočítal, co všechno na Slovensku nevědí a porovnal tamní situaci s tou v Česku. V exkluzivním rozhovoru pro CNN Prima NEWS mimo jiné řekl: „Zpráva o úmrtnosti v Chebu na začátku tohoto roku mě šokovala. Čtvrt procenta není normálně velké číslo, ale když tolik lidí zemře na jednu nemoc za pět týdnů, tak jde o brutální informaci a nikoho přece nemůže nechat v klidu.“

Co vás rozčílilo a nebo nastartovalo k takovému projevu po boku prezidentky Zuzany Čaputové?
Rozčílení není přesný termín. Jde o dlouhodobou beznaděj a bezradnost při pohledu na současný stav.

Připravoval jsem se dvě minuty při rozhovoru s prezidentkou, nepozorovaně pod stolem. Udělal jsem velký přečin vůči etiketě. Ale šlo jen o seznam toho, co nevíme.

Jak dlouho jste si proslov připravoval?
Asi dvě minuty při rozhovoru s prezidentkou, nepozorovaně pod stolem. Udělal jsem velký přečin vůči etiketě. Ale šlo jen o seznam toho, co nevíme. Podobně, jako když otevřete ledničku a díváte se, co všechno potřebujete nakoupit. A protože jsem nebyl úplně připravený, verze, která nakonec zazněla, obsahovala nějaké nepřesnosti.

Víte, kolikrát jste v projevu použil sloveso „nevieme“?
To skutečně netuším. Často věci počítám, ale jde spíš o metrické údaje než o frekvenční.

Co si představit pod slovním spojením datové peklo?
Stav, kdy dostupná data nesedí. Když se dostupná data nedostatečně zpracovávají a nedostatečně zveřejňují. Když se kvůli takovým chybám nedá lidem dobře poradit a někteří z nich zbytečně umírají.

Kdo nese za ono datové peklo na Slovensku odpovědnost?
Na Slovensku je několik státních institucí, které s daty přicházejí do kontaktu, hlavně Národní centrum zdravotnických informací, Úřad veřejného zdravotnictví a následně ministerstvo zdravotnictví. To je řídí. Ale jde hlavně o pozůstatek dlouhodobé neúcty k datům. Současné vedení a pracovníci těchto institucí jsou jen součástí problému, často nevinně. Snaží se věci řešit, ale ten kolos nedokážou vůbec změnit.

A kde se tedy stala na Slovensku chyba?
Tam, kde i jinde ve světě. Nemáme dobře vybudované centrální zdravotnické databáze, nemáme dostatek lidí, kteří by se o data starali a analyzovali je. A také nám chybí silná osvícená epidemiologická vědecká špička, která by dokázala zavést úspěšné postupy, které vidíme v zahraničí.

Proč vám jako odborníkovi, případně i dalším expertům, nikdo z vlády či úřadů nenaslouchá?
Není to tak, že by neposlouchali. Měli jsme několik možností komunikovat s vedením státu. Problémem je, že politické špičky často jednaly jinak, než jaká byla jednotná doporučení odborníků, včetně těch, které si samy vybraly. Druhým problémem na Slovensku byla až přílišná kreativita těchto politických reprezentantů a malá úcta k vědě a vědcům všeobecně. Po jejich přestupcích a podvodech při psaní závěrečných prací to však není překvapení. Překvapením by spíš bylo, kdyby jednali jinak.

Co můžete kromě dat nabídnout k překonání pandemie koronaviru?
Letos se nám s měsíčním předstihem podařilo předpovědět velikost a čas vrcholu pandemie na Slovensku. Tato data jsme předali krizovému štábu, který se na řešení situace z velké míry podílel. Náš odhad byl řádově jiný než tehdy existující a byl poměrně překvapivý. Podařilo se nám však přesvědčit lidi a díky tomu jsme se mohli lépe připravit.

Předložili jste další upozornění, která ovlivnila vývoj pandemie na Slovensku?
Také jsme s velkým předstihem upozorňovali na několik budoucích problémů. Například o potřebě posílení trasování pozitivních případů, o krátkodobém a dlouhodobém efektu plošného testování antigenními testy. Varovali jsme před chybějícími opatřeními a naposledy jsme upozorňovali na nedostatky tzv. COVID automatu na Slovensku (určuje sadu opatření na základě regionálního epidemiologického rizika, pozn. red.). Ty už se naštěstí opravují.

Kampaň na očkování si umím představit jako objednávku na desítky kampaní cílených na různé skupiny obyvatel. Něco by komunikovali influenceři na Instagramu, něco rapeři ve svých videích, dále pak lékaři a sportovci.

Co je teď pro Slovensko a další země regionu zásadní? Co se musí udělat jako první?
Potřebujeme v co nejvyšší míře očkovat nejohroženější skupiny, tedy osoby nad 80 let a lidi s rizikovými diagnózami. Hlavně však musíme přesvědčit obyvatele dobrou masivní kampaní, že se mají nechat očkovat. Zatím je to na Slovensku extrémně slabé. Jde o dlouhodobou věc, a proto musíme začít s jejím naplňováním co nejrychleji.

A kdo to na Slovensku musí udělat?
Očkování řídí vláda, ale asi by tuto povinnost měla přenechat krajům a obcím. Těm to jde totiž o mnoho lépe než vládě a jiným centrálním státním orgánům. Kampaň by měly připravit různé subjekty tak, aby zasáhly celou společnost, ne jen úzkou cílovou skupinu. Umím si to představit jako objednávku na desítky masivních kampaní cílených na různé skupiny obyvatel. Něco by komunikovali influenceři na Instagramu, něco rapeři ve svých videích, dále pak lékaři a sportovci. Něco Andrej Danko, bývalý předseda parlamentu, který má specifické fanoušky, ale i ty potřebujeme oočkovat.

Máte možnost sledovat situaci v Česku?
Ano, snažím se sledovat jak česká média, tak i české experty na Facebooku jako Jana Kulveita (výzkumný pracovník Institutu budoucnosti lidstva na univerzitě v Oxfordu, pozn. red.), Jakuba Steinera (ekonom a statistik působící na Curyšsské univerzitě, pozn. red.) či Jana Konvalinku (biochemik a vedoucí výzkumné skupiny Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd, pozn. red.). Zúčastnil jsem se i několika on-line setkání iniciativy Sníh. Naše iniciativa „Věda pomáhá – COVID 19“ řeší podobné problémy a jsem rád, že jsme v kontaktu a na některých věcech začínáme spolupracovat. Vidím ale také, že lidé jsou už dost unavení a tak je někdy těžké najít energii pro další posun.

Ve svém projevu jste mluvil i o Chebu na západě Čech. Proč vás tak zaujal?
Zpráva o úmrtnosti v Chebu na začátku tohoto roku mě šokovala. Čtvrt procenta není normálně velké číslo, ale když tolik lidí zemře na jednu nemoc za pět týdnů, tak jde o brutální informaci a nikoho přece nemůže nechat v klidu. Musíme udělat vše proto, aby se toto nestalo také na Slovensku.

Dovedete posoudit, v čem se liší okolnosti či vývoj pandemie na Slovensku a v Česku?
Slovensko mělo výrazně méně zkušenou vládu, to se podepsalo pod více nesprávných kroků. Na druhé straně jsme byli odvážnější a slovenská veřejnost trochu více akceptovala nastalou situaci než ta česká. Také jsme naštěstí neměli tak silnou skupinu odborníků, kteří by pandemii zpochybňovali a navrhovali promoření. I poměrně kontroverzní slovenští doktoři mluvili o tom, že COVID-19 není chřipka, přestože měli jiné zvláštní námitky. Pandemie trvá už rok, různé pochybnosti, nyní hlavně o vakcínách, už mají mnozí. Její vývoj byl v obou zemích dost podobný a synchronizovaný. Přece jen mezi námi stále existuje velká míra kontaktů a cestování, což přináší i silnou difuzi případů infekce.

Na Slovensku jsme hodně hazardovali s formou plošného testování. V Česku se naopak více hazardovalo s uvolňováním některých opatření a zaznamenal jsem u vás vyšší občanskou neposlušnost.

V čem byl přístup na Slovensku jiný od Česka?
Na Slovensku jsme hodně hazardovali s formou plošného testování. Následně jsme nedokázali dostatečně kompenzovat výpadky příjmů lidem s pozitivními testy, především zdravotníkům. V Česku se naopak více hazardovalo s uvolňováním některých opatření a zaznamenal jsem u vás vyšší občanskou neposlušnost.

Kde dělají vlády obou států stejné či podobné chyby?
Oba státy podcenily na podzim 2020 ochranu vnějších hranic. Obě země selhaly v komunikaci s vlastním obyvatelstvem.

Kterou zemi byste dal za příklad v boji s nemocí COVID-19?
Mnoho lidí by asi řeklo Nový Zéland, protože se velmi rychle dostatečně izoloval. Je to ostrov, v Evropě by však bylo něco podobného dlouhodobě neudržitelné. Nabízejí se také státy v jihovýchodní Asii, například Vietnam, Singapur či Čína. V nich použili až extrémní míru kontroly obyvatel. Myslím, že dočasně jde asi o nejefektivnější cestu, ale evropská legislativa na to není připravená. Nejsme na to připravení ani infrastrukturou a lidskými zdroji. Takže jako příklad uvedu Finsko a Dánsko, které našly celkem dobré způsoby fungování během pandemie. A také Izrael, který bleskově očkoval a nyní už je tzv. za vodou.

V čem tyto státy vynikají?
Především v řízení pandemie a v komunikaci s obyvatelstvem, které tak přizpůsobilo své chování vážnosti epidemické situace.

Jde třeba též o to, že nejsou v datovém pekle?
To určitě také. To, jaká data jsme viděli na začátku pandemie například v Singapuru, skutečně odpovídalo roku 2021 a ne roku 1961, když fungovaly jen pevné telefonní linky. Ale datové peklo se odstraňuje i lepší správou dat na straně rozhodovacích složek. To jsme viděli v nejedné zemi, například v Německu.

Takže třeba na rozdíl od Slováků či Čechů vědí? Vědí, jak trasovat? Vědí, jak na pandemii jako takovou?
Země z východní Asie mají zkušenosti s nemocí SARS, což jim určitě na začátku pomohlo. I veřejnost věděla, co je pandemie a jak se při ní chovat. Ale asi žádná země nevěděla zcela přesně, co dělat. Experimentovalo se se vším, od prvních kroků ve Velké Británii či Švédska, od dlouhodobého postupu USA, Indie, Brazílie, až po systém trasování v Japonsku či přístupu Oceánie. Čas ukázal, co a jak funguje. Náš slovenský přístup však nedokázal kopírovat nejen tyto úspěšné příklady, ale ani ty evropské.

Za nejhorší považuji ty země, v nichž nedostatečně uznali, že vůbec existuje nějaká pandemie koronaviru. To je například Tanzanie. Ale i v USA dlouho řešili, co budou vlastně dělat.

Kdo naopak patří mezi odstrašující případy?
Za nejhorší považuji země, v nichž nedostatečně uznali, že vůbec existuje nějaká pandemie koronaviru. To je například Tanzanie. Ale i v USA dlouho řešili, co budou vlastně dělat. Naštěstí některé americké státy postupovaly jinak než federální vláda a rozsah pandemie v USA nakonec nebyl tak velký, jako by jinak být mohl. Nejvíce mne však mrzí, že odstrašujícími příklady pro ostatní jsou i obě naše země.

Dá se odhadnout, co pandemie způsobí v méně rozvinutých státech třetího světa?
K mému překvapení to ještě nedávno vypadalo tak, že až na pár výjimek zvládnou tyto státy pandemii docela dobře. Dost jsem zkoumal, čím to bylo. Dnes už víme, že šlo zřejmě jen o přesun problémů v čase. Protože nyní v zemích jako Indie, Indonésie, ale také v mnoha dalších asijských státech či oblastech v Jižní Americe nastupuje mohutná vlna spojená se rychlým šířením nových mutací koronaviru.

Lze vypočítat, kdy se slovenské dětí vrátí do škol?
To se vypočítat dá, protože ministr školství sdělil, že se tak stane zřejmě příští týden. (smích) Aspoň na většině území. Důležitější otázkou však je, do kdy dokážeme školy udržet otevřené. A to není jasné, protože bude velmi záležet na tom, jaká opatření v nich dokážeme přijmout. A to bude klíčové.

Kdy se spustí amatérský sport?
Amatérský sport ve velké míře běží. Není sice povolený, ale běží. Věřím, že se co nejrychleji tzv. zoficiální, a to aspoň na venkovních sportovištích. Protože takto dlouhodobé ignorování zákonů a nařízení může znamenat problém, pokud se přenese i do jiných částí života.

A kdy se Slovensko, případně Česko či Evropa, vrátí k normálnímu životu?
Předně bychom si měli vyjasnit, co to přesně znamená. Ale volný pohyb osob, kromě těch v karanténě, očekávám již v květnu. Plné otevření všech služeb asi až v létě, a možná také jen s podmínkou očkování a nebo aktuálních testů. Cestování do zahraničí bude regulované zřejmě i v létě, bude však záležet na destinaci.

Co roušky a respirátory?
Na některých místech zůstanou nejspíš na dlouho. A asi se dost lidí nevrátí z home office do práce. Mnoho podniků přebuduje svůj koncept fungování, výrazně více se bude komunikovat elektronicky, například s úřady. Odborníci na vysoké školy už dnes mluví o zcela zásadní přeměně některých studijních oborů.

A půjde ještě vůbec o onen normální život podobný tomu z roku 2019?
Co je ale normál? Spíš si myslím, že půjde o nový normál. S mnoha horšími věcmi než před pandemií, ale s některými lepšími. Ale přiznám, že se bojím, že v něčem bude náš život podobný tomu z roku 1984.