Reportáž ze sčítání: Bůh? To jsou blbosti, zní ze Sudet. Víru zachraňuje moravský venkov

Bůh to má těžké v Estonsku, bývalém východním Německu, Bulharsku a Česku, to jsou nejateističtější země na světě. Z deseti milionů obyvatel se při posledním sčítání lidu v roce 2011 přihlásil k nejpočetnější římskokatolické církvi milion občanů (přesně 1 082 463) České republiky, tedy deset procent obyvatel. Počty věřících ostatních církví byly přitom marginální, například evangelíků se přihlásilo 50 tisíc a Svědků Jehovových 13 tisíc.

Právě probíhající sčítání lidu ukáže, kolik katolíků ubylo za minulé desetiletí. Odhad zní, že až 500 tisíc. Reportér CNN Prima NEWS se na rubriku „náboženská víra“ ve sčítacím archu vyptával nejen obyvatel pohraničních Sudet, kde Ježíše Krista téměř nikdo nectí. Ale i v regionu, kde je katolíkem každý druhý.

Bohem zapomenutý Budišov

„Bůh? To jsou blbosti, k žádnému náboženství se nehlásím,“ říká žena ve středním věku na pochmurném náměstí v Budišově nad Budišovkou, městečku na úpatí Oderských vrchů. Krom této paní není na rozhlehlém čtvercovém rynku ani živáček. Až za dalších deset minut vybíhá z oprýskaného domu 18letá Míša a její dvě 13leté kamarádky Tereza a Charlotta. Víra? Náboženství? Sčítání lidu? Napřed nechápou, na co se to ptám, jen se pořád chichotají. „Pane, my tady v Boha nevěříme,“ odpoví nakonec za všechny nejstarší Míša.

V Budišově nad Budišovkou končí železnice i některé cesty, které za městem přetnou závory. Dál už všechno patří armádě, začíná tam vojenský prostor Libavá. Kdysi kvetoucí sudetské sídlo se po odsunu posledních Němců v létě roku 1946 už nikdy nevzpamatovalo. Zmizela většina obchodů, řemesel i spolků, chátrající historické domy na náměstí pak za komunismu vystřídaly bytovky a nákupní centrum. Emotivně a nekorektně řečeno –⁠ Budišov je díra. Přiléhavá je i fráze o „Bohem zapomenutém kraji“.

Čtyři tisícovky odsunutých budišovských Němců napřed nahradila pouhá tisícovka dosídlenců ze všech koutů Československa. A pořád tu žije méně obyvatel než před válkou: 2 938. Není proto divu, že od vyhnání starousedlíků bylo ve městě postupně zbořeno asi 230 domů. Chátrá i mohutný barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie, vnější zdivo je občas obnaženo až na cihlu anebo je fasáda probarvena plesnivými a vlhkými mapami. Na římskokatolické faře zvoním marně, a až časem si povšimnu výzvy: „Z důvodu nevyhovujících podmínek fary je kněz zastižen na čísle telefonu…“

Při posledním sčítání lidu v roce 2011 se v Budišově přihlásilo k římskokatolické víře 261 občanů, necelých devět procent obyvatel. Po tom letošním jich bude odhadem o polovinu méně, takový je trend i podle statistiků. Navíc veřejné přihlášení se k víře nutně neznamená, že sčítání vyplnil praktikující katolík, který opravdu chodí do kostela.

Skončí kněz u technických služeb?

Budišov nad Budišovkou zatím Bůh ještě úplně neopustil, ačkoliv farář Jozef Kankara už mezi svými ovečkami nebydlí. A webové stránky farnosti se zastavily v roce 2014, když na nich byla zveřejněna pozvánka na předvánoční zpověď. Volám tedy knězi, jenž se napřed ke zbožnosti farnosti nechce moc vyjadřovat. Posléze ale podá stručné a upřímné svědectví o náboženském životě v Sudetech.

„Víra odsud odešla společně s odsunutými Němci v roce 1946,“ říká Kankara. Od té doby farnost víc živořila, než by žila. A dnes se pravidelného liturgického života účastní jen hrstka křesťanů. „Dokud bude do kostela na bohoslužby přicházet alespoň jeden člověk, budu tady pro něho i já. Až ale jednu neděli nepřijde vůbec nikdo, začnu si hledat jinou práci. A půjdu klidně i ke smeťákům,“ přemítá farář o budoucnosti farnosti i svého kněžství. Až s jakousi fatalistickou vizí. Prozatím ale v Budišově zůstává, také kvůli křtům a pohřbům početné romské komunity v městečku.

Romové věří, když se jim chce

Kněz Jozef Kankara se nerad smiřuje s tím, že náboženský život Romů se odehrává jen v těchto dvou kategoriích. „My Romové chodíme do kostela jen na křtiny a pohřby,“ potvrzuje farářova slova šestadvacetiletý Jan Sivák. A obdobně starý kamarád Jan Bílý myšlenku bezelstně rozvádí: „Věříme, jen když to potřebujeme, když nám je zle. Když nám třeba někdo umře.“ Sčítání lidu se zatím mládenci nezúčastnili, ale ví, že budou muset, jinak jim hrozí pokuta.

„Uveďte Vaši náboženskou víru (náboženský směr, hnutí, církev nebo společnost, ke které se hlásíte),“ vyzývá sčítací formulář. Dotazovaný však může odpovědět těmito dvěma slovy: „Bez náboženské víry.“ Tak to udělá většina obyvatel republiky, pokud tedy dobrovolnou rubriku vůbec vyplní. „Napíšeme, že věříme v Boha,“ dušují se ale oba Romové Jan Bílý a Jan Sivák, že tuto nepovinnou kolonku neopominou.

Při sčítání lidu v roce 1991 se ke katolíkům v České republice přihlásily čtyři miliony věřících, o deset let později jich bylo 2,7 milionu a v roce 2011 už jen pouhý milion. Počet katolíků klesá raketovou rychlostí, co deset let jich „zmizí“ milion až dva.

Podle statistické logiky by se tak letos k největší církvi v zemi neměl přihlásit téměř nikdo, ale tak tomu není. Zůstává jakési pevné jádro církve, poeticky řečeno její „náboženské srdce“. Jak silně bije, to ukážou až výsledky, jakkoli budou nepřesné. Jiná oficiální statistika, jež by evidovala věřící, ale neexistuje. V každém případě jsme státem bez víry, jaký má ve světě obdobu jen v některých dalších bývalých komunistických zemích.

Modlitba šestnáctiletých

Disponují dnes pastýři římskokatolické církve v Česku alespoň půlmilionem oveček? Asi ano, určitou odpověď dávají třeba dílčí výzkumy. Britský deník The Guardian zveřejnil v březnu 2018 výsledky studie, podle níž nevěří v žádného boha 91 procent Čechů ve věku od 16 do 29 let. „Mladí dospělí se čím dál méně identifikují s náboženstvím,“ řekl k průzkumu Stephen Bullivant, britský teolog, který na londýnské univerzitě Svaté Marie vedl zmíněné celoevropské srovnání nazvané Europe's Young Adults and Religion (Evropští mladí dospělí a náboženství). Nejpobožnější mládež vykázalo Polsko, kde v Boha věří 83 procent respondentů, následovala Litva (75 procent).

V Budišově nad Budišovkou se k víře z řad teenagerů přihlásí asi málokdo. „Já to určitě nejsem,“ říká šestnáctiletá Karolína Pavlíková. K nadzemským silám se zatím obracela maximálně ve škole touto oblíbenou frází: „Modlím se, aby mě úča nevyvolala k tabuli.“ Karolínin 44letý otec Aleš si však matně vzpomíná, že velebný barokní mariánský chrám u náměstí párkrát navštívil. „S babičkou, ta se tam ještě chodívala opravdu modlit,“ pohlédne k chrámu.

V roce 1930 se přitom v Budišově k římskokatolické církvi hlásilo přes 90 procent obyvatel, zbytek statistiky připadl na evangelíky, židovské věřící a několik ateistů. Tihle dávní římští katolíci už ale všichni leží na hřbitově, z něhož je ke kostelu krásný výhled.

Jak se daří Bohu v Bohuslavicích

Zatímco v Budišově si Bůh balí saky paky, padesát kilometrů odsud je doma obrazně řečeno celá Svatá Trojice. Ve vesnici Bohuslavice je náboženská víra silná právě tak, jak to vyplývá z názvu obce. Před penzionem u zdejšího kostela Nejsvětější Trojice stojí mladá maminka Aneta Kolarčíková s půlročním dítětem v kočárku. „Tady do kostela chodí opravdu hodně lidí, když zrovna není covid,“ vypráví. Než loni v březnu zaútočil koronavirus, sama byla pravidelnou návštěvnicí bohoslužeb.

Sčítání lidu ještě nevyplňovala, hodlá se ale hrdě přihlásit k římskokatolické církvi. Půlroční Magdaléna už má za sebou křest, takže i ona patří k místní náboženské obci. Ježíše Krista ctí i dvě ženy kolem padesátky, které jdou s jídlonosiči pro oběd, sestry Jana Janošová a Marie Miková. Obě už se ve sčítacím dotazníku k víře přihlásily, nicméně se shodují, že oslavy Boha jsou i Bohuslavicích stále tišší. „Jde to dolů a pandemie to ještě zhoršila. A možná k tomu přispěla i příliš častá výměna kněží na naší faře,“ myslí si sestry.

V Bohuslavicích žije asi 1 600 obyvatel, v roce 2011 se 56 procent z nich přihlásilo k římskokatolickému náboženství. Tedy zhruba každý druhý, to byl v České republice jeden z rekordních výsledků. Zopakuje se po deseti letech? „Jako farář ty výsledky úplně nepotřebuji, protože zevnitř z farnosti vím lépe, jak je to tady s náboženstvím doopravdy,“ říká 38letý bohuslavický farář Vojtěch Janšta. K věřícím se totiž občas hlásí i lidé, kteří jsou sice pokřtěni, ale náboženskému životu se vyhýbají. „Před pandemií jsem míval v neděli v kostele asi 450 lidí,“ kvantifikuje náboženské jádro v obci.

Dědina je součástí takzvaného Hlučínska, cože je region, kterým krutě zmítaly dějiny. V roce 1742 Hlučínsko odpadlo od českých zemí a připadlo pod Prusko. A ačkoli v letech 1920 až 1938 znova náleželo k Československu, za války zde opět byla Třetí říše a všichni muži museli do uniforem wehrmachtu. Před následným odsunem je ale zachránil právě jejich dávný slovanský původ. I pod nadvládou Pruska a Německa o sobě totiž hlasitě říkali, že jsou pruští Moravci.

„Jediné, co bylo v těch pohnutých časech tady na Hlučínsku jisté, byla víra v Boha. A tak se tu i dlouho udržela,“ dumá farář Janšta. Nejstarší generace, v níž byli nevěřící výjimkou, ale postupně vymírá. „V té střední se k římským katolíkům hlásí asi polovina obyvatel, v té mladší hodně málo, a protože jsem realista, tak je logické, že nás bude pořád méně.“

Rozdíl mezi Sudetami a Hlučínskem zůstane ještě dlouho nebetyčný, a to přitom Budišov nad Budišovkou a Bohuslavice leží ve stejném opavském okrese. „Tyhle regiony mají úplně jiný ráz. Do Sudet přišli po válce lidé z nejrůznějších stran a s různými záměry, ale nikoli kvůli víře,“ usuzuje farář Janšta. Sudety nemyslí na Boha, spíš pociťují historický vděk ke komunistům za přidělená hospodářství. Centrální osidlovací úřad byl totiž po válce ovládán lidmi z KSČ.

„Prosadili jsme, že držitelům bude usedlost, půda a živý i mrtvý inventář přidělen natrvalo do vlastnictví,“ sliboval záhy po válce prvním zlatokopům v pohraničí Klement Gottwald. Díky komunistům si nemajetní zázračně pomohli a v roce 1946 komunistům vyhráli volby. A stejné pohraničí přispělo velkou měrou i k současným volebním výsledkům KSČM anebo populistů, když volilo ANO, SPD a za prezidenta Miloše Zemana.

My zme tu všeci katolici

Zato v Bohuslavicích mají pořád nadprůměrný volební výsledek lidovci. „Češi jsou ateisti, ale my se tady na Hlučínsku pořád držíme Boha,“ hlásí zpoza plotu 67letý Werner Mokrý. Když oponuji, že jeho mladí sousedé se do chrámu Nejsvětější Trojice zrovna nehrnou, odvětí, že se s tím pokouší něco dělat: „Však těm děckám pořád říkám. Koho poprosíte, až budete potřebovat opravdovou pomoc? Jinou možnost než poprosit Pána Boha, nemáte.“

Mokrý má k takovým úvahám své důvody, oba jeho dědové i otec přežili válku v uniformách německého wehrmachtu. „A to válčili až u Oděsy v Rusku anebo v severní Africe. Ale Pán Bůh chtěl, aby přežili. Tak přežili,“ hloubá až osudově. „My zme tu všeci katolici,“ dodá vzápětí. A tvrdí, že „všeci ludě“ z Bohuslavic se k římskokatolické víře hlásí v těchto dnech i nad sčítacími formuláři.